22 Cdo 1296/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobců a) Ing. M. V., b) Mgr. H. V., c) D. G., d) R. H., e) M.
H., f) M. H., g) Z. M., h) E. K., i) M. E., dříve K., j) L. U., k) J. U., l) L.
T., m) J. T., n) A. K., a o) K. K., všech zastoupených JUDr. Jaroslavem
Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalovanému
Městu Rakovník, se sídlem Husovo nám. 27, Rakovník, zastoupenému Mgr. Ivanem
Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, o uložení povinnosti
zdržet se rušení hlukem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C
268/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
10. října 2007, č. j. 30 Co 180/2007–678, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku
ze dne 3. září 2004, č. j. 6 C 268/2001–317, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.
října 2007, č. j. 30 Co 180/2007 – 678, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci
D. G. 3 060,- Kč, M. H. 3 060,- Kč, Z. M. 3 060,- Kč, a žalobcům M. V. a H. V.
k ruce společné a nerozdílné 4 236,- Kč, R. H. a M. H. k ruce společné a
nerozdílné 4 236,- Kč, E. K. a M. E. k ruce společné a nerozdílné 4 236,- Kč,
L. U. a J. U. k ruce společné a nerozdílné 4 236,- Kč, L. T. a J. T. k ruce
společné a nerozdílné 4 236,- Kč, A. K. a K. K. k ruce společné a nerozdílné 4
236,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr.
Jaroslava Skoupého.
R.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 10. října 2007, č. j. 30 Co 180/2007–678, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil „v tom správném znění, že žalovaný je povinen zdržet se rušení žalobců
hlukem pocházejícím z provozu skateboardů na „víceúčelovém hřišti S.“ umístěném
na pozemcích p. č. st. 5420, p. č. 3039/6 a p. č. 3039/5 v k. ú. R., zapsaných
v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Rakovník na LV č. 10001 pro obec a k. ú. R.,
pronikajícím na nemovitosti žalobců dále specifikované a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodoval ve věci opakovaně poté, co
jeho předchozí rozsudek ze dne 8. února 2006, č. j. 30 Co 526/2004–454, jímž
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v tom správném znění, že nesprávné
označení pozemku parc. č. 5420 se nahrazuje označením: parcela st. 5420 a že
tato parcela i další pozemky parc. č. 3039/5 a 3039/6 jsou zapsány v katastru
nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální
pracoviště R. na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území a obec R.“ a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a o nákladech státu,
byl k dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.
února 2007, č. j. 22 Cdo 2296/2006–553, zrušen a vrácen odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního
stupně podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle § 241 a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř.
Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalovaného za nepřípustné a navrhli
jeho „zamítnutí“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám,
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“).
Dovolatel v dovolání kromě rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i
rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání
Nejvyšší soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č.
47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu
prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Tzv. nenárokové dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Spatřuje-li dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posuzování
případu, „kdy se určité osoby domáhají po veřejnoprávní korporaci, aby se
zdržela rušení hlukem, pocházejícím z provozu sportovních předmětů
(skateboardů), když tato veřejnoprávní korporace nebyla držitelem ani
provozovatelem ani uživatelem předmětných sportovních předmětů“, je třeba za
jádro tohoto posouzení považovat posouzení pasivní legitimace žalovaného ve
věci žaloby podle § 127 odst. 1 obč. zák. na ochranu před hlukem pronikajícím
na pozemky žalobců z veřejného hřiště zřízeného žalovaným na jeho pozemku. Tato
otázka již byla dovolacím soudem řešena v rámci předchozího dovolacího řízení v
této věci (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.
února 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006) se závěrem, že pasivní legitimace
žalovaného je dána.
Jestliže o právní otázce, která je předmětem dovolání, bylo již dovolacím
soudem mezi týmiž účastníky rozhodováno, přičemž není důvod se od vyslovených
závěrů odchýlit, není dána přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního
významu (k tomu srovnej shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 2937/2006, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6344 a též usnesení
ze dne 10. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 3661/2007, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Podle § 127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad
míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho
práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami
pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné
opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům
obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy,
pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná
zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době
odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující
na jeho pozemek.
Dovolatel v dovolání dále namítal (byť v této souvislosti výslovně neformuloval
otázku zásadního právního významu), že rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna ve
vztahu k míře intenzity hluku a neobsahují závěr, ze kterého by bylo patrno,
jaká intenzita hluku je v předmětné věci již přesahující míru přiměřenou
poměrům.
Uvedená námitka reflektuje obsah rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 14, podle kterého v případě, že
dochází k obtěžování nad míru přiměřenou poměrům žalobě vyhoví a v odůvodnění
rozsudku vyloží míru obtěžování, která je v dané věci přiměřená poměrům a míru
obtěžování, která byla zjištěna.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že odlišoval obtěžování
hlukem ve vztahu k žalobcům ve venkovních chráněných prostorech a chráněných
vnitřních prostorech. Ve vztahu k venkovním chráněným prostorům je zjevné, že
odvolací soud považoval za přípustnou – vycházeje z nařízení vlády č. 148/2006
Sb. – hranici danou správními předpisy, tj. 38 decibelů. U chráněných vnitřních
prostor staveb žalobců (jejich rodinných domů) pak považoval za limitní hodnotu
40 decibel akustického tlaku jak v případě, kdy na objektech žalobců byla
zavřená okna, ale také v případě oken otevřených s podrobným zdůvodněním tohoto
postupu.
Jestliže dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v rozsudku hranici „přiměřenou
poměrům“ a její překročení nevymezuje, je z povahy věci vyloučeno, aby současně
namítal nesprávnost úvah odvolacího soudu o správnosti stanovené hranice.
Dovolatel ostatně svůj obecně naznačený nesouhlas s rozhodnutím odvolacího
soudu váže na tvrzení o maximálním hluku při zavřených oknech 32 decibelů, čímž
zpochybňuje skutková zjištění učiněná odvolacím soudem o zjištěném hlukovém
zatížení. Jestliže s takto tvrzenými maximálními hodnotami pojí závěr o tom, že
v daném případě nemůže jít o případ, kdy by ze strany žalovaného docházelo k
obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, zpochybňuje tím skutková zjištění
učiněná odvolacím soudem. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech
buduje jiný názor na otázku nejvýše přípustné hladiny hluku z hlediska míry
přiměřené poměrům, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale
skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto
důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým
č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp.
zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu
České republiky – http://nalus.usoud.cz).
Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným
právem. Ustanovení § 127 odst. 1 patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací
soud mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně
použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.
března 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1866/2006, či usnesení ze dne 24.
června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní
okolnosti případu vyložil, v čem spatřuje důvody pro závěr, že se ze strany
žalovaného jedná o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům, když přezkum
skutkových zjištění odvolacího soudu, tvořících podklad pro tento závěr, v
případě dovolání opírajícího se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nepřipadá do úvahy. Jeho závěry v daném ohledu jsou dostatečně srozumitelné a
opírající se o konkrétní skutková zjištění.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze všech
provedených důkazů, které se týkaly měření hlučnosti, vyplynulo, že posuzované
obtěžování žalobců, jakožto vlastníků posuzovaných nemovitostí, je způsobeno
pronikáním vysoce rušivého hluku na a do předmětných nemovitostí žalobců, jenž
připomíná podle znalce Ing. Kramáře, CSc. zvuk zámečnické dílny, a který vzniká
při provozování skateboardingu na předmětném hřišti žalovaného nárazem kovových
částí skateboardu na kovovou rampu při skocích skateboardistů. Jedná se o hluk
s charakterem nepříjemného vysoce impulsního zvuku v souladu s definicí
vymezenou v § 11 odst. 2 nařízení vlády č. 148/2006 Sb. se zcela odlišným
frekvenčním složením v porovnání s ostatními běžnými hluky dochází při něm k
výraznému zhoršení hlukových poměrů v dané konkrétní lokalitě - klidné a tiché
vilové čtvrti bez průmyslových podniků, 150 metrů vzdálené od rušné komunikace
– v níž způsobuje výrazné zhoršení komfortu bydlení. Těmto úvahám, podloženým
zejména závěry znaleckého posudku doplněnými výslechem znalce a místním
šetřením soudu, nelze vytknout zjevnou nepřiměřenost. Obdobné nelze vytknout
ani úvaze, že ačkoliv překročení limitů hluku ve smyslu příslušných správních
předpisů ohledně ochrany před hlukem bylo v chráněném vnitřním prostoru staveb
žalobců při zavřených oknech v rámci měření prokázáno pouze v jednom případě,
při otevřených oknech došlo k překročení limitů ve všech případech a že je
třeba s ohledem na to, že skateboarding je provozován právě v ročních obdobích,
kdy je zcela obvyklé mít okna otevřená, vycházet právě z posledně uvedených
naměřených hodnot.
Ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v
režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok
vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování
překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru
přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán,
pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním
předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou
poměrům“ (srov. též výklad k ustanovení § 127 odst. 1 Velkého komentáře k
občanskému zákoníku, Švestka – Spáčil – Škárová – Hulmák a kol., nakl. C. H.
Beck, Praha 2009, s. 720-721 a v publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v
občanském zákoníku“, Praha: C. H. Beck 2005, 2. vydání, s. 142 a násl., kde je
uveden podrobný rozbor této problematiky).
S ohledem na to je třeba přisvědčit argumentaci odvolacího soudu, že
veřejnoprávní předpisy týkající se ochrany před hlukem, tj. zejména nařízení
vlády č. 148/2006 Sb. a zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, nelze
brát při posuzování otázky obtěžování hlukem nad míru přiměřenou poměrům v
režimu ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. za výlučné vodítko, z něhož by musel
soud z hlediska charakteru relativní neurčitosti hypotézy právní normy v
mezích svého uvážení vycházet. Z uvedeného důvodu proto odvolací soud správně
vycházel ve vztahu k chráněným vnitřním prostorům toliko podpůrně z limitů
hluku stanovených veřejnoprávními předpisy a současně zohlednil další konkrétní
okolnosti případu, zejména specifický charakter hluku, převažující ráz
lokality, v níž se nemovitosti žalobců nacházejí, a okolnost, že předmětný hluk
je s ohledem na jeho charakter, frekvenční složení a intenzitu vnímám zvláště
rušivě, což dostatečně přesvědčivě zdůvodnil. Tyto závěry jsou rovněž v souladu
se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo
2808/2007, publikovaného v časopise Právní rozhledy v sešitu 4, ročník 2008, a
též rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (www.nsoud.cz), podle
nichž právně významným obtěžováním (imisí) může být i takové obtěžování, které
sice nepřekračuje limity stanovené obecně závazným právním předpisem, ale
překračuje míru obvyklou v daném místě.
Námitka dovolatele, že názor, podle něhož „obec je nově zmocněna v samostatné
působnosti obecně ukládat povinnosti uvedené v § 10 písm. c) zák. č. 128/2000
Sb.“, je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ČR, a to zejména s rozhodnutím
Pl. ÚS 41/04, nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Uvedenou souvislost zmínil dovolací soud ve svém předchozím rušícím rozhodnutí
s tím, že na tento závěr odvolací soud v navazujícím rozhodnutí odkázal.
Možností postupu žalovaného podle uvedeného zákonného ustanovení zákona o
obcích však svůj závěr o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům žádným způsobem
nepodmínil, pouze ji nad rámec základu svého odůvodnění zmínil v souvislosti s
možným způsobem nápravy stavu obtěžující žalobce nad míru přiměřenou poměrům,
byť je na rozhodnutí žalovaného, jaký konkrétní způsob, jímž povinnosti uložené
rozsudkem vyhoví, zvolí.
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem tvrzené vady řízení neboť ty
představují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj., že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, neboť k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního
významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního
předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2.
2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 a na internetových stránkách
Nejvyššího soudu ČR – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 4.
března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách
Ústavního soudu ČR – www.nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezil a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání.
Dovolatel výslovně napadl i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení; proti výrokům o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k
tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §
237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady, přičemž je nutno vycházet
z toho, že žalobci uplatnili samostatné nároky vůči žalovanému (§ 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Náklady takto vzniklé představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím
řízení, která činí podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“)
částku 9.000,- Kč sníženou ve smyslu § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1, § 15 odst. 1
vyhlášky na částku 4 500,- Kč a dále sníženou podle § 18 odst. 1 vyhlášky ve
spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % na částku 2 250,- Kč. dále náleží
náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání žalované) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, tj. celkem 2 550,- Kč. Žalobcům dále náleží náhrada za daň
z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady
dovolacího řízení tak činí 3 060,- Kč. Výše těchto nákladů náleží každému z
žalobců, kteří v řízení vystupují samostatně : D. G., M. H. a Z. M.
V případě zbylých žalobců je nutno zohlednit skutečnost, že se jedná o žalobce,
kteří se domáhají ochrany k nemovitostem jim spoluvlastnicky náležejícím (M. V.
a H. V., R. H. a M. H., E. K. a M. E.; L. U. a J. U., L. T. a J. T., A. K. a K.
K.). Náklady takto vzniklé představují odměnu advokáta za zastoupení v
dovolacím řízení, která činí podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen
„vyhláška“) částku 11 700,- Kč (při zvýšení za zastupování více osob podle §
19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.) sníženou ve smyslu § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1, §
15 odst. 1 vyhlášky na částku 5 850,- Kč a dále sníženou podle § 18 odst. 1
vyhlášky ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % na částku 2 925,- Kč, po
zaokrouhlení 2 930,- Kč (§ 16 odst. 2 vyhlášky). Žalobcům dále náleží náhrada
hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (vyjádření každého
z žalobců k dovolání žalované) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 530,- Kč. Žalobcům dále náleží náhrada
za daň z přidané hodnoty ve výši 706,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové
náklady dovolacího řízení tak činí u jednotlivých dvojic žalobců 4 236,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1, §
167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, mohou
se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu