22 Cdo 2808/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. T., zastoupenému
advokátem, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 168/99, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2006, č. j. 13 Co 397/2006-345,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2006, č. j. 13 Co
397/2006-345, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost zdržet se obtěžování
žalobce hlukem. Bydlí v domě vzdáleném 150 metrů od otevřeného městského
zimního stadionu a městského koupaliště a je rušen zde provozovanými hudebními
produkcemi, zejména ve večerních a nočních hodinách.
Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března
2002, č. j. 3 C 168/99-209, jímž bylo rozhodováno i ve vztahu k J. B. jako
žalovanému 2), výrokem pod bodem I. uložil oběma žalovaným povinnost „zdržet
se obtěžování žalobce hlukem z pozemku č. 3375/1 o výměře 1792 m2 s hřištěm –
stadionem, z pozemku č. 3375/2 o výměře 3131 m2 a z pozemku č. 3375/3 o výměře
628 m2, když tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného č. 1 a jsou
evidovány na LV v k. ú. T., obec a okres T. u Katastrálního úřadu v T.“,
výrokem pod bodem II. uložil žalovanému 2) povinnost „zdržet se obtěžování
žalobce hlukem z objektu č. p. 1547, umístěném na pozemku č. 3375/3 o výměře
628 m2 v k. ú. T.“, a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 3 C 168/99-215, zamítl
„návrh žalobce, jímž požadoval uložit povinnost žalovanému č. 1, zdržet se
obtěžování žalobce hlukem z budovy č. p. 1547, umístěné na pozemku č. 3375/3 o
výměře 628 m2 v k. ú. T.“. Po objasnění četnosti a době provozování hudebních
akcí, po zjištění jejich provozovatelů a zjištěním intenzity hluku znaleckým
posudkem, s přihlédnutím k vyhlášce č. 13/1997 Sb., o ochraně zdraví před
nepříznivými účinky hluku a vibrací ve vztahu k § 70 odst. 1 a § 71 odst. 2
zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, dospěl ve smyslu § 127 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“) k závěru, že žalovaní jsou odpovědni za obtěžování
žalobce hlukem, dosahujícím úrovně, která překračovala míru přiměřenou tamním
poměrům.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2)
rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, výrokem pod bodem I.
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se v části odvoláním napadené
ohledně žalovaného 1) žaloba zamítá a výrokem pod bodem II. rozhodl, že ve
vztahu k žalovanému 2) se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení; dále rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č. j. 22 Cdo
223/2005-326, zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodě I., jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba proti žalovanému 1) byla
zamítnuta, a ve výrocích III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 13 Co
397/2006-345, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části v bodě I. „tak, že žalovaný město T. je povinen zdržet se
obtěžování žalobce hlukem, tj. živou hudbou v noční době z pozemku č. 3375/1 z
hřiště – stadionu, z pozemku č. 3375/2 a z pozemku č. 3375/3, zapsaných na LV v
k. ú, T., obec a okres T., u Katastrálního úřadu v T.“ Žaloba, pokud se jí
žalobce domáhal, „aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se obtěžování
žalobce hlukem způsobeným produkcí reprodukované hudby v denní a noční době a
produkcí živé hudby v denní době z těchže pozemků, se zamítá“. Výrokem pod
bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů a výrokem pod bodem III. uložil žalobci i žalovanému
povinnost uhradit náklady zálohované státem. Odvolací soud s odvoláním na názor
dovolacího soudu, že překračuje-li obtěžování meze stanovené správním
předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům, vyšel ze závěrů znalce Ing. J.
K., jemuž byl uložen úkol přezkoumat správnost výsledků předchozího měření
hluku. Znalec dospěl k závěru, že v denní době živá produkce nepřekračuje
nejvýše přípustné limity a to platí i pro reprodukovanou hudbu v nočních
hodinách. Zásadním způsobem však překračuje limity živá hudební produkce v
nočních hodinách. Žalovanému proto uložil povinnost zdržet se obtěžování
žalobce v rozsahu, v jakém lze mít za to, že k jeho obtěžování dochází nad míru
přiměřenou poměrům.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to „do všech jeho výroků a částí“ podává
žalobce dovolání. Předně namítá, že odvolací soud nerespektoval právní názor
dovolacího soudu. Podstatou žaloby byla ochrana proti obtěžování žalobce
jakýmkoliv hlukem nad míru přiměřenou poměrům; žalobce nepožadoval členění
obtěžování hlukem na denní či noční dobu anebo hluku z živé nebo reprodukované
hudby. Odvolací soud není ochoten přes odlišné závěry dovolacího soudu oprostit
se od svého původního právního názoru; dovolatel poukazuje na skutečnost, že
nepřiměřené je nejen takové obtěžování hlukem, které je v rozporu s
hygienickými předpisy, ale i takové, které sice tyto předpisy neporušuje, ale
jde nad míru přiměřenou poměrům. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud
žalovanému uložil povinnost zdržet se obtěžování pouze živou hudbou v noci z
konkrétních pozemků. Poukazuje na názor dalších občanů z okolí žalobcova
bydliště, či stížnosti a petice obyvatel města z 18. 5. 1998. K soudem
nařízenému měření hlučnosti namítá, že není rozhodující, kolik měření bylo
provedeno, protože předmětem řízení nejsou výsledky měření, avšak to, že byla
prokázána samotná skutečnost obtěžování hlukem. V tomto směru připomíná
komentář k ObčZ, nakladatelství Beck, 10. jubilejní vydání, str. 508 a násl.
Odkazuje na výsledky měření prováděných Ing. M. a Ing. T. v řadě dní a na
okolnosti, za nichž byla prováděna. Odvolací soud podle dovolatelova mínění
účelově, nad rámec petitu, v rozporu s § 79 OSŘ, rozčlenil obtěžování podle
druhu hudby a podle času, kdy byla provozována a žalobci tak bylo odňato právo
disponovat s žalobou a jejím petitem. Dospěl tak k závěru, že žalobce měl
úspěch zhruba v polovině a tudíž náhrada nákladů nenáleží žádné straně.
Dovolatel trvá na tom, že obtěžování hlukem bylo prokázáno a že má tudíž právo
na náhradu nákladů v plném rozsahu. Poukazuje na čl. 11 a 31 Listiny základních
práv a svobod, a dále na průtahy, když od podání žaloby uplynulo osm let.
Připomíná kromě dalších názor dovolacího soudu na str. 4 jeho rozsudku k otázce
zjišťování, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu
lokalit, tak v konkrétním místě. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm.a) a b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud se správně zabýval otázkou, zda hluk z produkcí konajících se na
pozemku ve vlastnictví žalovaného překračuje limity stanovené správními
předpisy a tam, kde zjistil, že tomu tak je, považoval obtěžování žalobce
hlukem za nepřípustnou imisi. Dovolání však oprávněně upozorňuje na skutečnost,
vyplývající ostatně již z (v tomto řízení závazného) právního názoru dovolacího
soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005,
že totiž právně významným obtěžováním (imisí) může být i takové obtěžování,
které sice nepřekračuje limity stanovené obecně závazným právním předpisem, ale
překračuje míru obvyklou v daném místě, a to s přihlédnutím k míře dané v
jiných obdobných místech (v daném případě v jiných obytných lokalitách
obdobného druhu). V dané věci se tedy odvolací soud neměl spokojit se
zjištěním, zda obtěžování přesahuje limity dané správními předpisy, ale měl se
zabývat otázkou, zda jde o hluk obvyklý v obdobných městských lokalitách (a to
jak intenzitou, tak dobou trvání) a zda lze tedy po žalobci spravedlivě žádat,
aby jej snášel. V podrobnostech lze odkázat na citovaný rozsudek, viz též
publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku“. Praha: C. H. Beck
2005, 2. vydání, s. 142 a násl., kde je uveden podrobný rozbor této
problematiky. Pokud se odvolací soud uvedenou otázkou nezabýval, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dovolací soud též uložil žalovanému povinnost zdržet se obtěžování žalobce „v
noční době“, a to „živou hudbou“. Dovolatel napadá i tuto část výroku s tím, že
takto nelze předmět řízení, vymezený žalobou, štěpit. Dovolací soud však
vychází z toho, že i když žalobce požaduje, aby žalovaný se zdržel rušení
žalobce hlukem, přičemž toto rušení časově nevymezuje a nekonkretizuje zdroje
hluku, není vyloučeno, aby tuto konkretizaci provedl soud (např. uloží
žalovanému povinnost zdržet se rušení v určité době a ve zbytku žalobu
zamítne). Rozsudek musí být formulován tak, aby byl vykonatelný. Avšak
rozsudek, ve kterém se žalovanému ukládá povinnost zdržet se rušení „v noční
době“ je neurčitý, neboť z něj není zřejmé, co se noční dobou míní; i v této
části je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. I když
jde v této části o částečně vyhovující rozsudek, jeho nevykonatelnost vede k
závěru o subjektivní legitimaci žalobce k podání dovolání i proti této části
výroku. Na tom nic nemění ani § 34 zákona č. 258/2000 Sb., ve kterém se uvádí:
„Noční dobou se pro účely kontroly dodržení povinností v ochraně před hlukem a
vibracemi rozumí doba mezi 22.00 a 6.00 hodinou“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu