22 Cdo 3661/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr.
Františka Baláka ve věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému Z. P., zastoupenému advokátem, o určení součásti stavby, vedené u
Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 268/2001, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2007, č. j. 11 Co
255/2007-255, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Rozsudkem Okresního soudu v Plzni - městě (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 12. dubna 2005, č. j. 11 C 268/2001-191, bylo určeno, že „zeď
oddělující domy v P., č. p. 575 a č. p. 600 je součástí věcí hlavní, tedy
rodinného domku v P. č. p. 575 na adrese P., V Z. 11, to znamená nemovitosti
zapsané na LV č. 394 pro katastrální území S., obec P., u Katastrálního úřadu
pro P. k., Katastrální pracoviště P. – m.“ (výrok I. rozsudku) a bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení
státu (výroky II. a III. rozsudku).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 27. března 2007, č. j. 11 Co 14/2007-255, rozsudek soudu I.
stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním opřeným o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům
znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. března 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Žalovaný vymezil otázku zásadního právního významu posouzením, zda zeď
mezi stavbami sousedních vlastníků mohla být podle obecného zákoníku občanského
z roku 1811 ve spoluvlastnictví vlastníků těchto staveb se současným
zdůrazněním, že tato otázka byla shledána dovolacím soudem zásadně právně
významnou v předchozí fázi tohoto řízení mezi účastníky ve věci vedené pod sp.
zn. 22 Cdo 2097/2006.
Z obsahu spisu se podává, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze
dne 20. února 2006, č. j. 11 Co 795/2005-221, byl k dovolání žalovaného zrušen
rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 22
Cdo 2097/2006-245, když dovolací soud považoval rozsudek odvolacího soudu za
rozhodnutí zásadního právního významu pro řešení otázky, zda zeď mezi stavbami
sousedních vlastníků mohla být podle obecného zákoníku občanského z roku 1811
ve spoluvlastnictví vlastníků těchto staveb.
Jestliže o právní otázce, která je předmětem dovolání, bylo již
dovolacím soudem mezi týmiž účastníky rozhodováno, přičemž není důvod se od
vyslovených závěrů odchýlit, není dána přípustnost dovolání pro otázku
zásadního právního významu (k tomu srovnej shodně usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 2937/2006, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz a v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
6344).
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatelem vymezená otázka zásadního
právního významu byla již dovolacím soudem mezi týmiž účastníky vyřešena v
předchozí fázi tohoto řízení, přičemž dovolací soud neshledal důvodu se od
vyslovených závěrů odchýlit, není dovolání v této věci pro řešení otázky
zásadního právního významu přípustné.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí ze závazného právního názoru
ohledně řešení naznačené otázky zásadního právního významu vycházel a její
řešení poměřoval učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolatel ve skutečnosti
nepodrobuje kritice právní názor odvolacího soudu, ale skutková zjištění, na
kterých odvolací soud své rozhodnutí založil.
V dovolání žalovaný totiž výhradně zpochybňuje skutková zjištění, ze kterých
odvolací soud vycházel, odvolacímu soudu vytýká nesprávná skutková zjištění a
skutečnost, že neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem, na základě kterého
by podle názoru dovolatele bylo možno dospět k odlišným skutkovým zjištěním
oproti těm, z nichž odvolací soud vycházel a z nich k odlišnému právnímu závěru
oproti odvolacímu soudu.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na řešení
jím vymezené otázky zásadního právního významu (spoluvlastnického režimu zdi)
nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale
skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto
důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit
nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým
č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp.
zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu
České republiky – http://nalus.usoud.cz).
Pro úplnost odůvodnění dovolací soud dodává, že v předchozím rozsudku
dovolacího soudu tento neshledal správným právní závěr soudu odvolacího, podle
kterého zeď oddělující sousední stavby nemohla být podle obecného zákoníku
občanského z roku 1811 předmětem občanskoprávního vztahu s tím, že s ohledem na
tento názor se odvolací soud nezabýval právním režimem takové zdi podle § 854,
případně § 418 obecného zákoníku občanského. V novém rozhodnutí byl odvolací
soud vázán právním názorem dovolacího soudu, který respektoval, a na základě
skutkových zjištění, která u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nepodléhají přezkumu dovolacím soudem, vyložil, z jakého důvodu v
daném konkrétním případě nepřichází do úvahy aplikace ustanovení § 418 a § 854
obecného zákoníku občanského. Není proto důvodná dovolací námitka vytýkající
odvolacímu soudu, že se použitím § 418 obecného zákoníku občanského nezabýval.
Žalovaný dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalobci v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu