22 Cdo 1866/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) R. B., a b) E. B., proti žalované P. H.,
zastoupené advokátkou, o uložení povinnosti zbudovat plot, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 1057/96, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2005, č. j. 31 Co 417/2005-294,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
5. listopadu 2001, č. j. 14 C 1057/96-170, ve znění doplňujících usnesení ze
dne
15. července 2002, č. j. 14 C 1057/96-187, a 12. března 2003, č. j. 14 C
1057/96-193, uložil žalované povinnost „vyklidit do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku část pozemku žalobců p. č. st. 46 zastavěná plocha v obci T.,
k. ú. L., okr. K., zapsaného na LV č. 592 u Katastrálního úřadu v K.,
specifikovaného v příl. č. 8 znaleckého posudku Ing. M. K. ze dne 27. 2. 1999 a
označeného na vytyčovacím náčrtu pro vytyčení hranice mezi st. p. č. 46, st. p.
č. 47, ze dne 23. 6. 1999, ohraničením vytyčovacími body č. 23, 25, 26, 27, a
28 a v terénu umístěnými hraničními znaky, a dále do 6 měsíců od právní moci
tohoto rozsudku na této hranici označené body č. 23, 25, 26, 27, a 28 zbudovat
bezpečné oplocení“. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudních poplatcích.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 31 Co 174/2003-210,
rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujících usnesení, „ve výroku, jímž
byla žalované uložena povinnost zbudovat ve lhůtě šesti měsíců bezpečné
oplocení na hranici označené body 23, 25, 26, 27 a 28 a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky navzájem a ve vztahu mezi ČR a účastníky“ zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, ve zbývající části
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V souvislosti se zrušením části
rozsudku soudu prvního stupně uložil, aby žalobce vyzval k odstranění vad
žalobního petitu, který považoval za neurčitý a nevykonatelný, aby je poučil,
že mají doplnit skutková tvrzení týkající se splnění podmínek pro vybudování
oplocení a označit potřebné důkazy, a aby k zamýšlenému oplocení požádal o
vyjádření příslušný stavební úřad.
Rozsudkem ze dne 2. května 2005, č. j. 14 C 1057/96-260, soud prvního stupně
uložil žalované povinnost „vystavět zděný plot – cihlovou zeď o šířce základů
67 cm a hloubce základů 90 cm, šířce zdi 30 cm, výšce zdi 230 cm na hranici
mezi parcelami st. p. č. 47 a st. p. č. 46 v obci T., k. ú. L., okres K.,
zapsaných na LV č. 592 a LV č. 102 u Katastrálního úřadu v K., která je
specifikována
a vyznačena na vytyčovacím náčrtu pro vytyčení hranice mezi st. p. č. 47 a st.
p. č. 46 ze dne 23. 6. 1999, vytyčovacími body 23, 25, 26, 27 a 28 a v terénu
umístěnými hraničními znaky.“ Zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají ve společném jmění
manželů dům č. p. 10 se stavebním pozemkem parc. č. 46 a zahradu parc. č. 12/1
v k. ú. L., obec T., které nabyli kupní smlouvou v roce 1992, a že žalovaná je
výlučnou vlastnicí domu č. p. 9 se stavebním pozemkem parc. č. 47 a zahrady
parc.
č. 12/2 v k. ú. L., kterou se stala na základě smíru o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví schváleného soudem v roce 1993. Na hranici mezi pozemky
parcelních čísel 46 a 47 byla do května 1974 postavena cihlová zeď, kterou
odstranil právní předchůdce žalované na základě povolení MNV v T. ze dne 7.
května 1974 s tím, že na původní hranici bude ve stejné výši do šesti měsíců
postavena zeď nová. Předseda MNV T. žalovanou dne 12. listopadu 1974 upozornil,
že provizorní ohrada
z plechů, postavená na namísto cihlové zdi, nerespektuje hranici pozemků a
zabírá část pozemku parc. č. 46. Skutečný průběh hranice mezi pozemky parc. č.
46 a 47 byl zjištěn revizním znaleckým posudkem Ing. M. K. ze dne 27. února 1999
a zapracován do vytyčovacího náčrtu o vytýčení hranice v terénu ze dne 23.
června 1999. Podle zpráv „Místního národního výboru T.“ je žalovaná konfliktní
osobou, na níž jsou spoluobčany podávány neustálé stížnosti, objekt, který
užívá, není zkolaudován, nemá septik, splašky vylévá na zahradu. Z vyjádření
Obecního úřadu T. ze dne 26. srpna 2003 zpracovaného na základě místního
šetření ze dne
25. srpna 2003 bylo zjištěno, že hranici mezi pozemky tvoří ze 2/3 provizorní
oplocení z vlnitého plechu a dále rumiště, dřevo a keře. Žalovaná hromadí v
blízkosti domu odpad, přičemž z jejího pozemku proniká na sousední pozemky
intenzivní zápach. Spory účastníků ohledně hranice pozemků byly mnohokrát
řešeny policií. Podle stanoviska stavebního úřadu Městského úřadu v Č. B. není
ke stavbě plotu potřebné stavební povolení, postačí ohlášení na obecním úřadě.
Soud prvního stupně věc posoudil podle § 127 odst. 2 občanského zákoníku (dále
„ObčZ“) a dospěl k závěru, že povinnosti stanovené stavebním povolením ze dne
7. 5. 1974 právním předchůdcům žalované, že na místo staré zdi má být ve lhůtě
šesti měsíců postavena zeď nová, přešly s přechodem vlastnického práva k
nemovitostem na žalovanou. Stavbu zdi shledal nezbytnou i s ohledem na vztahy
účastníků, které provázejí neustálé konflikty a spory, již několikrát řešené
policií a přestupkovou komisí. Výstavbou zdi dojde k optickému i fyzickému
oddělení pozemků a tím i k zamezení vzniku dalších konfliktů, a to aniž by
stavba samotná bránila využití pozemků. Hranice, kde má být zeď postavena, byla
náležitě vyznačena v geometrickém plánu a následně vytyčena v terénu a označena
terénními znaky.
K odvolání účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 31
Co 417/2005-294, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaná je
povinna zbudovat plot z cihel do výše 190 cm nad úrovní terénu na hranici mezi
parcelami st. p. č. 47 a st. p. č. 46 v obci T., k. ú. L., okres K., zapsaných
na LV č. 592 a LV č. 102 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální
pracoviště v K., která je specifikována a vyznačena na vytyčovacím náčrtu pro
vytyčení hranice mezi pozemky parc. č. st. 47 a st. 46 ze dne 23. června 1999,
vytyčovacími body 23, 25, 26, 27 a 28 a v terénu umístěnými hraničními znaky,
který vyhotovil ing. M. K., dle znaleckého posudku z oboru geodesie a
kartografie ze dne 27. února 1999, ve věci sp. zn. 14 C 1057/96, který je
zapsán pod pořadovým číslem 4/98 znaleckého deníku, ve lhůtě šesti měsíců od
právní moci tohoto rozsudku,“ změnil jej také ve výroku o nákladech řízení ve
vztahu mezi žalobci a žalovanou a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve
zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud doplnil dokazování žádostí Obecního úřadu T. ze dne
27. září 2005 o zahájení přestupkového řízení proti žalované, a to podle § 46
odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pro porušení povinností
stanovených v obecně závazných vyhláškách obcí a krajů vydaných na úseku jejich
samostatné působnosti, z důvodu, že si nepořídila sběrnou nádobu na komunální
odpad, který hromadí na svém pozemku a pálí v kamnech, podle § 47 odst. 1 písm.
h) zákona o přestupcích pro neoprávněné ukládání odpadu mimo vyhrazená místa,
podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích pro úmyslné narušování
občanského soužití schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním, neboť vylévá
odpadní vody na plot a přes plot nacházející se mezi nemovitostmi účastníků, a
podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích pro úmyslné neoprávněné
užívání cizího majetku, jelikož dosud v rozporu s výše uvedenými rozhodnutími
soudů nevyklidila část pozemku žalovaného. Z vyjádření Obecního úřadu T. ze
dne 7. prosince 2005 dále zjistil, že se stav zjištěný při místním šetření dne
25. srpna 2003 nezměnil. Žalovaná nadále vulgárně napadá nejen žalobce, ale i
další osoby a na svém pozemku hromadí odpad, jehož zápach nesnesitelným
způsobem obtěžuje vlastníky a nájemníky okolních nemovitostí. K zmírnění
konfliktů nadále orgán obce navrhuje postavení zdi ve výšce 2 m, která by mohla
zmírnit konflikty účastníků, snížit „propadávání“ odpadu na pozemek žalovaných
a z části zamezit pronikání zápachu. Jinak se odvolací soud ztotožnil se
skutkovým zjištěním i závěry soudu prvního stupně, i když změnil výšku
budoucího oplocení. Citoval znění § 127 odst. 2 ObčZ a konstatoval, že mezi
účastníky dochází více jak deset let k oboustranných konfliktům, které jsou
opakovaně řešeny v rámci přestupkového řízení. V posledních letech navíc došlo
ještě ke zhoršení vzájemných vztahů. Žalovaná neprojevuje žádný zájem na
obhospodařování svých nemovitostí
a dále na nich hromadí nejrůznější odpad. Z vyjádření Obecního úřadu T. ze dne
26. srpna 2003 a 7. prosince 2005 jednoznačně vyplývá stanovisko příslušného
správního úřadu pozemek žalované oplotit, přičemž podle § 139b odst. 8 písm. b)
stavebního zákona je oplocení drobnou stavbou, která podle stanoviska
stavebního úřadu Městského úřadu v Č. B. podléhá pouze ohlášení na Obecním
úřadě v T. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že uložení povinnosti
žalované, aby svůj pozemek vystavěním cihlové zdi oplotila, zmírní vzájemné
konflikty, poskytne ochranu žalobcům proti nedovoleným zásahům žalované a
nebrání účelnému užívání sousedních nemovitostí a staveb. Současně neodporuje
ani stávající judikatuře, která se na danou problematiku vztahuje a která právo
požadovat po vlastníkovi sousedního pozemku jeho oplocení nevylučuje. Odvolací
soud pak změnit technické parametry oplocení, jehož vybudování žalované uložil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), avšak pro
případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, dovozuje přípustnost dovolání z
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jako dovolací důvody uvádí, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování; podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) odvolacímu soudu rovněž
vytýká, že řízení bylo postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
právní význam, jenž žalovaná spatřuje v posouzení otázky, za jakých podmínek
lze uložit povinnost vybudovat oplocení při existenci oboustranných konfliktů
účastníků. Namítá, že z provedeného důkazu listem vlastnictví č. 102 pro k. ú. L. nevyplývá její výlučné vlastnictví stavebního pozemku č. parc. 47 a domu č. p. 9, nýbrž skutečnost, že nemovitosti jsou ve společném jmění Z. a P. Š. (žalované a jejího bývalého manžela). Dále namítá, že vytyčovací návrh, na nějž
odvolací soud odkazuje ve výroku pod bodem I. rozhodnutí, není součástí
rozsudku, a proto je rozhodnutí po formální stránce nevykonatelné. V řízení
bylo prokázáno, že stávající plot stál mimo hranici pozemků již v době, kdy
spolu s manželem nemovitosti kupovali. Nebyla to tedy ona, kdo plot postavil a
není ani zřejmé, zda to byli právní předchůdci její nebo žalobců. Navíc
nevěděla, že plot stojí mimo hranici pozemků, ani že její právní předchůdci v
roce 1971 požádali o stavební povolení ke zbourání původní cihlové zdi s tím,
že nová bude postavena v původní hranici a ve stejné výši. Stavební povolení
zakládalo právo původních vlastníků k postavení zdi, nejednalo se o povinnost
uloženou jim úředním rozhodnutím; stavba zdi je tedy na jeho základě právně
nevymahatelná. Nelze opomenout ani skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno před
více jak třiceti lety za účinnosti jiného stavebního zákona. Dále napadá
zjištění, že jedině ona je původcem konfliktů účastníků, když z provedených
důkazů vyplývá, že konflikty jsou vzájemné. Pokud odvolací soud provedl během
odvolacího řízení důkazy předložené žalobcem, postupoval v rozporu s § 213b
OSŘ. Tyto důkazy navíc považuje za nevěrohodné. Poukazuje na skutečnost, že je
důchodkyně pečující o invalidní dítě, její příjmy tvoří pouze důchod a sociální
dávky, a nemá finanční prostředky na tak náročnou stavbu. Rozhodnutí odvolacího
soudu je tak pro ni v tomto směru naprosto likvidační. Jestliže jí byla
dřívějším rozhodnutím soudu uložena povinnost vyklidit pozemek žalobců,
neznamená to automaticky, že by měla být povinna postavit nový plot. Za
situace, kdy konflikty mezi účastníky vznikají oboustranně, žalobcům nic
nebrání, aby si zeď postavili sami. Jejich jednání považuje za ryze účelovou
snahu vyhnout se nákladům na stavbu.
Rozhodnutí je navíc v rozporu s dobrými
mravy podle § 3 ObčZ, na což upozorňovala již ve svém odvolání, ovšem odvolací
soud se s její námitkou nevypořádal. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření ztotožňují se závěry odvolacího soudu. Rozhodnutí
považují za potvrzující, přičemž podle jejich názoru nelze dospět k závěru, že
by mělo po právní stránce zásadní význam. Podrobně se zabývají námitkami
žalované
a navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou (žalovanou) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený
rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k
závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
[§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé změněn toliko v technických
parametrech oplocení, jehož zbudování bylo žalované uloženo.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu [§ 237 odst. 1
písm. a) OSŘ] je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího
soudu
s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže
okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně,
takže práva
a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na
obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně
i s jeho právním posouzením, pokud šlo o splnění zákonných podmínek pro uložení
povinnosti žalované k vybudování oplocení. Jestliže pak dovoláním žalované není
napaden rozsudek odvolacího soudu právě ve vztahu k části, jíž odvolací
stanovil oproti soudu prvního stupně odlišně technické parametry oplocení,
nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, jež by zakládalo přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolání pak není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Předpokladem
přípustnosti dovolání podle tohoto zákonného ustanovení mimo jiné je, že soud
prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí.
Uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést
ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k
právnímu posouzení věci, nebo odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na
věcnou správnost rozhodnutí, nelze hovořit o tom, že by jeho právní názor byl
určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně.
Odvolací soud v rozsudku ze dne 10. června 2003, č. j. 31 Co 174/2003-210, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o uložení povinnosti
žalované vybudovat „bezpečné oplocení“, nevyslovil závazný právní názor, jímž
by byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán; soudu prvního stupně pouze
uložil postupem podle § 43 OSŘ vyzvat žalobce k upřesnění žalobního petitu s
následnou nutností postupu podle § 118a OSŘ k doplnění žalobních tvrzení
ohledně splnění podmínek pro vybudování oplocení.
Přípustnost dovolání v této věci tak může být založena jen při splnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání může být podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jen
jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po
právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v
tomto případě lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]; z důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem
řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení podle § 238 a § 238a OSŘ (srov. § 241a odst. 3 OSŘ); k
okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ
proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, 2005, pod pořadovým
č. C 3078).
Dovolatelka vymezila otázku zásadního právního významu tím, jakým
způsobem mají soudy postupovat v řízení o uložení povinnosti k vybudování
oplocení v situaci, kdy mezi vlastníky sousedních pozemků dochází k
oboustranným vzájemným konfliktům s konkretizací, zda žaloby v takovém případě
zamítat pro oboustranný zásah do práv nebo uložit povinnost vybudovat plot
tomu, kdo je žalován, případně zda prokazovat, že žalovaný zasahuje do práv
žalobce více než žalobce zasahuje do práv žalovaného, a zkoumat tak intenzitu
neoprávněných zásahů.
Takové vymezení však otázku zásadního právního významu nezakládá již z
toho důvodu, že na posouzení těchto skutečností odvolací soud své rozhodnutí
nezaložil, neboť sice konstatoval existenci dlouhodobých vzájemných problémů
mezi účastníky, nicméně se v řízení zabýval výhradně posouzením, zda jsou
splněny zákonné podmínky ve smyslu § 127 odst. 2 ObčZ, aby žalované byla
uložena povinnost vybudovat oplocení, přičemž postupoval v souladu s
judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 127 odst. 1, 2 ObčZ vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by
nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon
jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami
pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné
opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům
obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy,
pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná
zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době
odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující
na jeho pozemek. Je-li to potřebné
a nebrání-li to účelnému využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po
zjištění stanoviska příslušného stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník
pozemku je povinen pozemek oplotit.
V rozsudku ze dne 5. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005 (uveřejněném v
časopise Právní rozhledy, 2007, č. 13, str. 491) vyslovil dovolací soud názor,
podle kterého uložit povinnost oplotit pozemek bude možné, pokud po žalobci
nebude možno spravedlivě žádat, aby oplotil sám svůj pozemek, zejména v
případě, že oplocení poskytne ochranu proti takovým neoprávněným zásahům,
kterým nelze jiným způsobem zabránit, anebo sice je možný i jiný způsob
ochrany, nicméně vzhledem k okolnostem konkrétní věci se oplocení pozemku jeví
jako nejpřiměřenější a nejvhodnější způsob poskytnutí ochrany ohroženému právu
žalobce.
Stanoví-li § 127 odst. 2 ObčZ, že podmínkou uložení povinnosti oplotit
pozemek je hledisko potřebnosti s tím, že takový postup nebrání účelnému
využívání sousedících pozemků a staveb, představuje uvedené zákonné ustanovení
právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza
právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se
zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné. V případě přípustnosti dovolání opírající se o § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ by pak dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o splnění
podmínek pro uložení povinnosti oplotit pozemek přezkoumat pouze v případě její
zjevné nepřiměřenosti.
O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Odvolací soud rozhodnutí o uložení povinnosti žalované vybudovat
oplocení založil na zjištění, ze kterého dovolací soud vychází, že na základě
rozhodnutí správního orgánu z roku 1974 k povolení odstranění zdi oddělující
pozemek parc. č. st. 46 a pozemek parc. č. st. 47 v k.ú. L. došlo k odstranění
zdi s tím, že na jejím místo bude vybudována zeď nová, k čemuž nedošlo. Naproti
tomu od listopadu 1974 začalo docházet mezi právními předchůdci žalobců a
žalovanou a jejím manželem k sousedským sporům, které více než deset let
existují i mezi účastníky. Odvolací soud vzal dále za prokázáno, že žalovaná
péči o nemovitosti v jejím vlastnictví nezajišťuje ani přes opakované
upozornění vydané Městským úřadem v Č. B., nemovitosti přivádí do zanedbaného
stavu hromaděním zapáchajících odpadků, neboť si nepořídila sběrnou nádobu, a
komunálního odpadu, fekálií, pronikáním zápachu apod., přičemž objekt užívaný
žalovanou není zkolaudován, nemá septik, v důsledku čehož žalovaná veškeré
„splašky“ vylévá na zahradu. Učinil-li odvolací soud závěr, že vybudováním
plotu při hranicích s pozemkem žalobců bude žalobcům poskytnuta ochrana proti
zásahům ze strany žalované, neboť stavba zdi sníží propadávání odpadů na
pozemek žalobců, sníží i pronikání zápachu a pozitivně ovlivní vizuální pohled
na hromaděný odpad na pozemku žalované, nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou.
Tento závěr pak není dotčen ani ekonomickým dopadem do majetkové sféry žalované
spojeným s finančními náklady na vybudování plotu, jak namítá žalovaná v
dovolání, neboť vzhledem k dlouhodobému zasahování do vlastnického práva
žalobců a jeho intenzitě ze strany žalované lze považovat za odůvodněné, aby
vybudování plotu bylo realizováno žalovanou a nikoliv žalobci. Ani potud
neshledal dovolací soud úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou.
Ani výkon práv žalobců v předmětné věci nelze – oproti přesvědčení
žalované – považovat za rozporný s dobrými mravy, neboť posouzení jeho souladu
se promítá již do závěru o splnění podmínek pro uložení povinnosti vybudovat
oplocení; ostatně oprávnění učinit otázku aplikace § 3 odst. 1 ObčZ o zákazu
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu je dáno
dovolacímu soudu taktéž pouze v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
5309 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2009, sp.
zn. 22 Cdo 2245/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz), o kterou se v předmětné věci nejedná.
Vytýká-li pak žalovaná v konkrétních případech dovolání odvolacímu
soudu nesprávnost jím učiněných jednotlivých skutkových zjištění, vystihuje tím
dovolací důvod podřaditelný pod § 241a odst. 3 OSŘ, který však při posuzování
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ uplatnit nelze.
Námitky dovolatelky týkající se provedení důkazů odvolacím soudem v
rozporu s § 213b OSŘ a okolnosti, že odvolací soud odkazuje v rozsudku na
vytyčovací náčrt pro postavení plotu, který není součástí rozsudku, a
rozhodnutí odvolacího soudu tak je nevykonatelné, představují dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ a výtku, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání pro
uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází do úvahu toliko v případě, vychází-
li otázka, zda řízení je či není takovou vadou postiženo, ze střetu odlišných
právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo
1769/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České
republiky). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu
nesměřovaly a dovolatelka je ostatně jako otázky zásadního právního významu ani
sama neoznačila. Nelze tak jimi založit přípustnost dovolání.
Důvodné nejsou ani námitky žalované, že povinnost vyklidit část pozemku
uložená soudním rozhodnutím nezakládá bez dalšího její povinnost postavit
oplocení, neboť stavební zákon neupravuje povinnost oplotit pozemek mezi
spoluvlastníky pozemků, a že ani na základě stavebního povolení vydaného před
třiceti lety jí nelze uložit povinnost plot vybudovat. Odvolací soud (a ostatně
i soud prvního stupně) povinnost žalované vybudovat oplocení neopřely ani o
ustanovení stavebního zákona ani o zmiňované stavební povolení, ale o § 127
odst. 2 ObčZ, který uložení takové povinnosti umožňuje.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že žalobcům v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu