21 Cdo 3046/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci zástavní věřitelky Českomoravské stavební spořitelny, a.s. se sídlem v
Praze 10, Vinohradská č. 3218/169, IČO 49241397, proti zástavním dlužníkům 1)
R. P., 2) A. P., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v
Kralupech nad Vltavou, Riegrova č. 172, o soudní prodej zástavy, vedené u
Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 95/2007, o dovolání zástavních
dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009 č.j. 20 Co
47/2009-133, takto:
Usnesení krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým bylo usnesení okresního
soudu změněno) a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. září 2008
č.j. 9 C 95/2007-106 (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o nařízení
prodeje zástavy pro "jistinu pohledávky" ve výši 284.463,- Kč) se zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne
26.3.2007 domáhala, aby byl k uspokojení její pohledávky za dlužníky M. M., A.
M. a A. M. "vzniklé ze Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního
spoření č. 00061853 ze dne 9.12.1996 včetně nákladů řízení" nařízen prodej
zástavy, a to "budovy č.p. 1001 na pozemku parc. č. st. 530, pozemku parc. č.
st. 530 a pozemku parc. č. 215/31" v katastrálním území Hořelice, obec Rudná,
zapsaných "na LV č. 1282, Katastrální úřad Praha - západ". Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že dlužníkům poskytla podle Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru
ze stavebního spoření ze dne 9.12.1996 úvěr ve výši 480.000,- Kč, že pohledávka
z úvěru byla podle Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9.12.1996
zajištěna zástavním právem a že vlastníky zástavy jsou nyní zástavní dlužníci
1) a 2). Protože dlužníci neplnili řádně a včas sjednané splátky, zástavní
věřitelka od smlouvy odstoupila a splatnost pohledávky nastala "dnem 31.3.2001,
resp. 31.1.2004". Zástavní věřitelka nyní požaduje uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 28.1.2008 č.j. 9 C 95/2007-69
žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavním
dlužníkům na náhradě nákladů řízení 13.387,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího
Stránského. Dospěl k závěru, že zástavní věřitelka poskytla dlužníkům M. M., A.
M., A. M., M. D. a P. V. "meziúvěr ze stavebního spoření" ve výši 3.140.000,-
Kč a úvěr "ze stavebního spoření ve výši rozdílů mezi cílovými částkami a účty
stavebního spoření u jednotlivých úvěrových dlužníků", že zástavní věřitelka
dopisem ze dne 16.2.2001 od úvěrové smlouvy odstoupila, neboť dlužníci "úvěr a
ani příslušenství úvěru řádně nespláceli", a že "splatnost pohledávky stanovila
nejpozději do 31.3.2001 s pohledávkou za dlužníky ve výši 2.972.463,- Kč".
Předmětné nemovitosti byly dány do zástavy ve prospěch pohledávky zástavní
věřitelky ve výši 2.688.000,- Kč smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne
9.12.1996, podle názoru soudu prvního stupně je však zástavní smlouva
"minimálně pro obcházení zákona" neplatná, neboť obsahovala ve svém čl. V
ujednání, že "pokud dlužník nesplní své závazky včetně příslušenství ze smlouvy
o úvěru ve sjednané době, zmocňuje zástavního věřitele realizovat zástavu jejím
prodejem nebo prodejem ve veřejné dražbě, případně prodejem prostřednictvím
třetí osoby anebo postoupením nebo jiným způsobem zcizení kterémukoliv,
zástavním věřitelem vybranému zájemci, přičemž za tím účelem udělí zástavce
zástavnímu věřiteli plnou moc, platnou až do úplného uspokojení zajišťovaných
pohledávek včetně příslušenství".
K odvolání zástavní věřitelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28.5.2008
č.j. 20 Co 175/2008-91 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že ujednání obsažené v čl. V smlouvy o zřízení
zástavního práva ze dne 9.12.1996 sice umožňovalo ustanovení § 299 odst.2
obchodního zákoníku, avšak že je neplatné, neboť ujednání o prodeji zástavy
"muselo být zcela konkrétní, tedy muselo obsahovat minimální cenu, za kterou
bude nemovitost prodána, a podmínky prodeje", což ve smlouvě nebylo splněno.
Neplatnost ujednání obsaženého v čl. V smlouvy o zřízení zástavního práva ze
dne 9.12.1996 nicméně nemá za následek neplatnost celé smlouvy, neboť je lze
oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Odvolací soud současně odmítl názor
zástavních dlužníků, že by smlouva o zřízení zástavního práva byla neplatná "z
hlediska podpisu osobami jednajícími za zástavního věřitele", námitku
zástavních dlužníků, že "stavba budovy byla rozestavěnou stavbou", neboť podle
právní úpravy účinné do 30.6.1996 rozestavěné stavby nebyly evidovány v
katastru nemovitostí a zástavní právo k nim vznikalo "dnem účinnosti zástavní
smlouvy, který nastával dnem uzavření smlouvy, nebyl-li v ní dohodnut jinak
(dnem pozdějším)", a poukaz zástavních dlužníků na to, že v době uzavření
zástavní smlouvy "neexistoval závazek z úvěrové smlouvy", když i k budoucí
pohledávce "vzniká zástavní právo dnem vkladu do katastru nemovitostí" a
"realizační funkce zástavního práva se prosadí dnem, kdy vznikne zajišťovaná
pohledávka". Odvolací soud současně dovodil, že zástavní věřitelka v dalším
řízení musí doložit listinami, jaká "částka byla dlužníkům vyplacena", jak
"byla úročena a jaký je současný dluh na jistině a jaký na úrocích u každé
pohledávky zvlášť, a jaký je úrok do budoucna".
Poté, co zástavní věřitelka v podání ze dne 11.7.2008 sdělila, že dlužníkům
byla vyplacena celková částka ve výši 3.140.000,- Kč, a uvedla, kolik činí dluh
u jednotlivých dlužníků a úročení pohledávek za jednotlivými dlužníky a že ke
dni 30.6.2008 činí dluh na jistině celkem 2.972.463,- Kč a na úrocích celkem
2.801.252,50 Kč, Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 22.9.2008 č.j. 9 C
95/2007-106 nařídil "k uspokojení pohledávky zástavního věřitele Českomoravské
spořitelny, a.s. ze smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým č.
00061853/1 ze dne 9.12.1996 zajišťujících pohledávku ze smlouvy o poskytnutí
meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 00061853 ze dne 9.12.1996 ve výši
5.802.665,50 Kč prodej následujících nemovitostí, které jsou ve společném jmění
R. P. a A. P.: budova čp. 1001 na pozemku parcelní č. stavební 530, pozemku
parcelní č. stavební 530 a pozemku parcelní č. 215/31, zapsaných u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ,
katastrální území Hořelice, obec Rudná na LV 1282", a rozhodl, že zástavní
dlužníci jsou povinni zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení
společně a nerozdílně 6.000,- Kč. Dovodil, že zástavní věřitelka má vůči
dlužníkům M. M., A. M., A. M., M. D. a P. V. pohledávku ze smlouvy o poskytnutí
meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření celkem ve výši 5.802.665,50 Kč a že k
zajištění pohledávky ve výši 2.688.000,- Kč vzniklo k předmětným nemovitostem
zástavní právo, a uzavřel, že byly splněny předpoklady, vyžadované pro nařízení
prodeje zástavy ustanovením § 200z občanského soudního řádu.
K odvolání zástavních dlužníků Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1.4.2009
č.j. 20 Co 47/2009-133 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu v části, v níž se zástavní věřitelka domáhala nařízení prodeje zástavy
"pro jistinu pohledávky ve výši 284.463,- Kč"; v "dalším" usnesení potvrdil a
rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni zaplatit zástavní věřitelce na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.000,- Kč s tím, že tyto
náklady "lze vymoci pouze prodejem zástavy", a že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že
zástavní věřitelka poskytla dlužníkům M. M., A. M., A. M., M. D. a P. V. "úvěr
a meziúvěr" ve výši 3.140.000,- Kč a že zástavní věřitelka požadovala "v
doplněné žalobě" nařízení prodeje zástavy pro jistinu pohledávky v celkové výši
2.972.463,- Kč a úroků ke dni 30.6.2008, celkem ve výši 5.802.665,50 Kč.
Protože smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 9.12.1996 byla zajištěna
"jistina ve výši 2.688.000,- Kč s příslušenstvím", nemůže se zástavní věřitelka
domáhat nařízení prodeje zástavy pro celou jistinu ve výši 2.972.463,- Kč; pro
částku 284.463,- Kč proto musela být žaloba zamítnuta. V ostatním se odvolací
soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že byly splněny předpoklady pro
nařízení prodeje zástavy ve smyslu ustanovení § 200z občanského soudního řádu,
odkázal na zdůvodnění svého předchozího rozhodnutí a zdůraznil, že neplatnost
ujednání o přímém prodeji zástavy nebylo "neoddělitelnou částí smlouvy" a že
proto je smlouva o zřízení zástavního práva v ostatních částech platným právním
úkonem.
Okresní soud Praha - západ poté usnesením ze dne 10.4.2009 č.j. 9 C 95/2007-139
zastavil řízení v části, v níž se zástavní věřitel domáhal nařízení soudního
prodeje zástavy "pro úrok ve výši 9% p.a. z částky 470.935,50 Kč od 1.7.2008 do
zaplacení, dále úrok ve výši 16,5% p.a. z částky 895.859,10 Kč od 1.7.2008 do
zaplacení, dále úrok ve výši 16,5% p.a. z částky 881.620,40 od 1.7.2008 do
zaplacení, dále úrok ve výši 11,5% p.a. z částky 362.040,- Kč od 1.7.2008 do
zaplacení a dále úrok ve výši 11,5% p.a. z částky 362.008,- Kč od 1.7.2008 do
zaplacení", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Při svém rozhodování vycházel z toho, že zástavní věřitelka vzala v
tomto rozsahu žalobu při jednání před odvolacím soudem dne 1.4.2009 zpět.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to - jak vyplývá z obsahu dovolání - ve
výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, podali zástavní
dlužníci dovolání. Namítají v první řadě, že byla "porušena zásada
dvouinstančnosti řízení", neboť "s veškerými původně uplatňovanými námitkami
proti žalobnímu nároku se jako první vypořádal odvolací soud vzhledem k původně
zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž následně okresní soud jsa
vázán právním posouzením věci soudem odvolacím předmětné námitky sám znovu
posuzoval". Zástavní dlužníci dále namítají "nesoulad žalobního petitu s
výrokovou částí všech dosud ve věci vydaných rozhodnutí", protože "od počátku
řízení nebyla v navrhovaném petitu vymezena výše pohledávky", aniž by "bylo
postupováno za účelem odstranění vad žaloby podle ustanovení § 43 občanského
soudního řádu"; byla-li později "výše pohledávky uvedena k výzvě soudu mimo
rámec opravy či doplnění neúplného podání" a uvedl-li soud "na základě tohoto
úkonu výši pohledávky ve výrokové části rozhodnutí", porušil tím "zásadu
vázanosti soudu žalobním žádáním vymezeném v žalobním petitu". Zástavní
dlužníci rovněž odvolacímu soudu vytýkají, že "neposuzoval otázku platného
vzniku zástavního práva"; poukazují na to, že rozestavěná stavba nebyla v době
podpisu zástavní smlouvy "samostatnou věcí v právním smyslu vzhledem ke stupni
rozestavěnosti", a dovozují, že odvolací soud pochybil, když se touto otázkou
nezabýval a "odsunul" ji až do "fáze vykonávacího řízení". Zástavní dlužníci
nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by neplatnost ujednání o přímém
prodeji zástavy neznamenala neplatnost celé smlouvy o zřízení zástavního práva
ze dne 9.12.1996. Je totiž zřejmé, že prodej zástavy měl podle vůle smluvních
stran probíhat "výhradně" podle ustanovení § 297 až 299 obchodního zákoníku,
čímž "vyloučily aplikaci jiné právní normy", a že tedy není možné zástavu
prodávat "postupem podle zákoníku občanského". Zástavní dlužníci navrhli, aby
dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Ztotožnila se se
závěry soudů a zdůraznila, že soud "není v žádném případě vázán žalobním
petitem" a že uplatněné dovolací důvody jsou "zcela účelové a právně
irelevantní".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníky řízení) a že jde
o usnesení, proti kterému je v napadeném potvrzujícím výroku dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř., přezkoumal toto rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
I když bylo zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí se podle ustálené
judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999
sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21
Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo
1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2003) uspokojení zajištěné pohledávky v době po 1.1.2002 právní úpravou
účinnou od 1.1.2002, vzniklo-li právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po
1.9.1998. Protože v projednávané věci vzniklo právo (nárok) na uspokojení ze
zástavy podle zjištění soudů v roce 2001 (poté, co zástavní věřitelka
odstoupila od Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze
dne 9.12.1996), vycházely soudy obou stupňů správně z toho, že při rozhodování
o žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle nyní (tj. v době od
1.1.2002) platné právní úpravy. Otázku vzniku zástavního práva k předmětným
nemovitostem, zřízeným na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva k věci
nemovité ze dne 9.12.1996, je samozřejmě třeba posoudit podle právní úpravy v
té době účinné.
Podle ustanovení § 200y odst. 1 o.s.ř. řízení o soudním prodeji zástavy je
zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního
prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní
prodej zástavy.
Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li
zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je
zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení
jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o.s.ř. nebo tehdy,
jsou-li skutečnosti uvedené v odst.1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými
státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 200za odst. 3 o.s.ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení
prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí
prodejem zástavy.
Podle ustanovení § 261a odst.4 o.s.ř. lze výkon usnesení o nařízení prodeje
zástavy nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy
a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této
pohledávky (srov. § 155 odst.1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li
pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své
splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má
zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo
příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 občanského
zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné
dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje - jak správně soudy uvedly - ve dvou
fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno
podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje
zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto.
Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do
druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno z řízení upravených v
občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením nalézacím nebo vykonávacím
(exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem (z pohledu ustanovení § 2
o.s.ř. jde o "jinou právní věc"), jehož smyslem je - jak bez pochybnosti
vyplývá z ustanovení § 165a odst.1 občanského zákoníku - dosáhnout zpeněžení
zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní
věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1
o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí
být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro
nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy
osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň
jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami
vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může
soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez
slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až
spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno
pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje
jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy
nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení
nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním
prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci
řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto
výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím
návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o.s.ř.)
nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle
ustanovení § 267 odst.1 o.s.ř. Judikatura soudů proto již dříve mimo jiné
dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§ 267
odst.1 o.s.ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané
zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě uzavřenou smlouvou o
zřízení zástavního práva (zástavní smlouvou), je nepochybné, že je vždy
významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o
platný právní úkon; na základě neplatné smlouvy o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouvy) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy
došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný
modus zástavního práva - jen tedy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v
ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000
nebo v ustanovení § 161 odst.1 občanského zákoníku (nyní platného) anebo v
jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla
k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve
smyslu ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. doloženo zástavní právo k zástavě,
přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak
za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009).
Dovolateli tvrzený důvod neplatnosti Smlouvy o zřízení zástavního práva k věci
nemovité ze dne 9.12.1996 spočívající v tom, že rozestavěná stavba "budovy čp.
1001" nebyla v době podpisu zástavní smlouvy "samostatnou věcí v právním smyslu
vzhledem ke stupni rozestavěnosti", z obsahu smlouvy nevyplývá a ani jinak
nevyšel za řízení najevo. Vzhledem k tomu, že povaha řízení o soudním prodeji
zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedeným v ustanovení §
200z odst.1 o.s.ř., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením
účastníků týkajícím se platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní
smlouvy), odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že tato námitka
dovolatelů může být zkoumána teprve v druhé fázi soudního prodeje zástavy (v
rámci výkonu rozhodnutí prodejem zástavy).
S odvolacím soudem lze souhlasit také v tom, že je neplatné ujednání obsažené v
čl. V Smlouvy o zřízení zástavního práva k věci nemovité ze dne 9.12.1996 o
přímém prodeji zástavy ve smyslu (tehdy účinného) ustanovení § 299 obchodního
zákoníku.
Podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může
se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení § 299 odst.2 obchodního zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992
do 30.4.2000) zástavní věřitel může při výkonu svého zástavního práva prodat ve
veřejné dražbě zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, kterou má u sebe nebo
se kterou je oprávněn nakládat, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního
práva včas upozorní zástavce a dlužníka; stanoví-li to smlouva, může zástavní
věřitel prodat zástavu i jiným vhodným způsobem.
Podle právní úpravy účinné v době uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva k
věci nemovité (ke dni 9.12.1996) se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení ze
zástavy jen při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy na základě
vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí,
směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné
pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996), přičemž právo
zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle ustanovení § 151f
odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) mohlo
být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné
pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této
pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje
zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2
Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1998). V případě, že zástavní právo sloužilo k zajištění závazku z obchodního
závazkového vztahu, ustanovení § 299 odst.2 obchodního zákoníku (ve znění
účinném od 1.1.1992 do 30.4.2000) poskytovalo zástavnímu věřiteli oprávnění
prodat zastavenou nemovitost ve veřejné dražbě, jestliže na takový výkon
zástavního práva včas upozornil zástavce a zástavního dlužníka, nebo jiným
vhodným způsobem, stanovila-li to zástavní nebo jiná smlouva, a uspokojit svou
zajištěnou pohledávku z výtěžku prodeje zástavy.
Zástavní nebo jiná smlouva opravňovala zástavního věřitele prodat zastavenou
nemovitost jiným způsobem než ve veřejné dražbě jen tehdy, šlo-li o způsob
"vhodný". Požadavku na vhodný způsob prodeje vyhovovala podle ustálené
judikatury soudů jen taková smluvní úprava "přímého prodeje zástavy" ve smyslu
ustanovení § 299 odst.2 části věty za středníkem obchodního zákoníku (ve znění
účinném od 1.1.1992 do 30.4.2000), v níž byly přesně a podrobně upraveny
podmínky prodeje zástavy, zejména stanovena minimální cena prodávané zástavy
nebo alespoň vymezen způsob, jak má být její cena stanovena (srov. též právní
názor uvedený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.11.1998 sp. zn.
29 Cdo 363/98, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč.
1999). Uvedeným požadavkům ujednání obsažené v čl. V Smlouvy o zřízení
zástavního práva k věci nemovité ze dne 9.12.1996 nepochybně nevyhovuje.
S názorem dovolatelů, podle kterého neplatnost ujednání o přímém prodeji
zástavy zástavním věřitelem má za následek, že k zástavě nevzniklo (platně)
zástavní právo, dovolací soud nesouhlasí. Postup při zpeněžení zástavy totiž
stanoví právní předpisy a dohodou účastníků zástavní smlouvy se řídí jen tehdy,
vyplývá-li to ze zákona. Možnost zpeněžit zástavu prodejem nebo jiným vhodným
způsobem, na níž se mohli (podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 30.4.2000)
dohodnout zástavní věřitel se zástavcem, šlo-li o zajištění závazku z
obchodního závazkového vztahu, neměla za následek vyloučení jiného (zákonem
stanoveného) způsobu zpeněžení zástavy; případná dohoda účastníků zástavní
smlouvy v tomto směru by byla pro rozpor se zákonem neplatná (§ 39 občanského
zákoníku). V případě, že byl ve smlouvě o zřízení zástavní smlouvy (v zástavní
smlouvě) dohodnut přímý prodej zástavy zástavním věřitelem, nelze ani za užití
ustanovení § 41 občanského zákoníku úspěšně dovozovat, že by neplatnost
takového ujednání způsobovala neplatnost zástavní smlouvy nebo že by mohla mít
(i s ohledem na ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném
od 1.1.1992 do 31.12.2000) za následek, že by nevzniklo zástavní právo.
S dovolateli nelze souhlasit ani v tom, že by řízení před soudy bylo postiženo
vadou z důvodu porušení zásady "dvouinstančnosti řízení".
Dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání
jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně
dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené
před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v
usnesení Ústavního soudu ze dne 18.6.2001 sp. zn. IV ÚS 101/01).
Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen
projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat,
které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího
řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu
prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení).
Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě
dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a
názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a
teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Vyjádřil-li
se k námitkám zástavních dlužníků odvolací soud v usnesení ze dne 28.5.2008
č.j. 20 Co 175/2008-91 (poté, co dospěl k závěru, že důvody pro zamítnutí
žaloby uvedené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 28.1.2008 č.j. 9 C
95/2007-69 nemohou obstát) a dovodil-li, že ani ony neodůvodňují zamítnutí
žaloby (a že tedy nelze aplikovat ustanovení § 219 o.s.ř. o věcné správnosti
rozhodnutí soudu prvního stupně), byl postup odvolacího soudu v souladu se
zákonem.
Námitce zástavních dlužníků o "nesouladu žalobního petitu s výrokovou částí
všech dosud ve věci vydaných rozhodnutí" lze v podstatě přisvědčit.
Žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy lze považovat - jak je zřejmé z
ustanovení § 79 odst.1 a § 200y odst.1 o.s.ř. - za úplnou a výrok usnesení
soudu o nařízení prodeje zástavy je z materiálního hlediska vykonatelný - jak
je nepochybné z ustanovení § 261a odst.4 o.s.ř. - pouze v případě, že obsahují
údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství, v
jejíž prospěch má být zástava zpeněžena (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 127 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
V projednávané věci nebyla v žalobě podané u soudu prvního stupně dne 26.3.2007
označena (přesně a určitě) výše zajištěné pohledávky, v jejíž prospěch se
zástavní věřitelka domáhala nařízení prodeje zástavy; o pohledávce se pouze
uvádělo, že jde o pohledávku z "meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření" a že
dlužníky jsou M. M., A. M. a A. M. Přestože žaloba neobsahovala všechny
potřebné náležitosti a přestože nedostatek označení výše zajištěné pohledávka
měl za následek, že v řízení nebylo možné pokračovat, soud prvního stupně o
žalobě rozhodl usnesením ze dne ze dne 28.1.2008 č.j. 9 C 95/2007-69, aniž by
se postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. pokusil o řádné doplnění žaloby. Na
pokyn odvolacího soudu, obsažený v usnesení ze dne 28.5.2008 č.j. 20 Co
175/2008-91, zástavní věřitelka v podání ze dne 11.7.2008 sdělila soudu, jaké
částky byly dlužníkům M. M., A. M. a A. M. vyplaceny, kolik činí dluh u
jednotlivých dlužníků a úročení pohledávek za jednotlivými dlužníky, aniž by
(také) uvedla, pro jaké pohledávky a v jaké výši a pro jaké příslušenství (a v
jaké výši) se domáhá nařízení prodeje zástavy; uvedené podání proto nelze
považovat za odstranění neúplnosti žaloby podané u soudu prvního stupně dne
26.3.2007, jestliže zástavní věřitelka v tomto směru v podání - jak plyne z
jeho obsahu - žádnou vůli neprojevila. Vzhledem k tomu, že podle údajů zástavní
věřitelky slouží zástavní právo k zajištění celkem 5 pohledávek (tří pohledávek
za M. M. a po jedné pohledávce za A. M. a A. M.), lze odstranit vadu žaloby jen
prostřednictvím takového podání, z něhož bude bez pochybností zřejmé, jaké
(jednotlivé) pohledávky (za každým z dlužníků) mají být uspokojeny z výtěžku
zpeněžení zástavy a v jaké výši a co tvoří jejich příslušenství a v jaké výši,
neboť jen takové rozlišení umožní, aby soud ve výroku usnesení mohl - shledá-li
žalobu důvodnou - řádně specifikovat všechny zajištěné pohledávky a jejich
příslušenství. Protože soudy zástavní věřitelku řádně nevedly (postupem podle
ustanovení § 43 o.s.ř.) k doplnění žaloby, dovolatelé právem namítají, že soudy
ve věci rozhodly na pokladě neúplné (a neprojednatelné) žaloby. Stranou
pozornosti zástavní věřitelky a soudu nemůže v této souvislosti zůstat ani
ujednání obsažené v Čl. II. Smlouvy o zřízení zástavního práva k věci nemovité
ze dne 9.12.1996, podle něhož se zástavní právo zřizuje "k zajištění závazku
dlužníků ve výši 2.688.000,- Kč" ze "smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze
stavebního spoření včetně příslušenství a sankcí", přičemž příslušenstvím
pohledávky jsou též úroky a úroky z prodlení (srov. § 121 odst.3 občanského
zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, není správné; Nejvyšší soud České
republiky je proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě
nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř.
zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen potvrzující výrok
usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky v dotčené části též toto rozhodnutí a věc vrátil
v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu