22 Cdo 2646/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně L. V., zastoupené advokátem, proti žalované B. M., zastoupené
advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.
zn. 5 C 37/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 23. března 2005, č. j. 26 Co 63/2005-50, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2005, č. j. 26 Co
63/2005-50, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně rozsudkem ze dne 18. května
2004, č. j. 5 C 37/2004-18, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost vyklidit přízemí níže
uvedeného domu, stavební parcelu a zahradu. Vlastnictví uvedených nemovitostí
nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené s bývalými spoluvlastníky – J. M. a
žalovanou.
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. května 2004,
č. j. 5 C 37/2004-18, uložil žalované povinnost „vyklidit objekt k bydlení čp.
315 v S., a to kuchyň, tři pokoje, WC, koupelnu, kotelnu, vstupní chodbu,
sklep, vše nacházející se v přízemí objektu k bydlení čp. 315v S., dále st. p.
315 o výměře 343 m² a zahradu 501/5 o výměře 239 m² a vše vyklizené
odevzdat žalobkyni, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl
o nákladech řízení.
Soud prvního stupně postupoval podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) a usnesením ze dne 22. března 2004, č. j. 5 C 37/2004-11, žalované
uložil, aby se ve lhůtě 35 dnů k žalobě vyjádřila, poučil ji jak má postupovat
a o následcích ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ. Ve vyjádření žalovaná kromě
dalšího uvedla, že si 4. 7. 2003 půjčila od žalobkyně 150 000,- Kč za podmínek
ve vyjádření uvedených a současně s ní uzavřela kupní smlouvu ohledně ideální
poloviny shora uvedených nemovitostí pro případ, že nesplní podmínky půjčky.
Dále s ní uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva. Tyto smlouvy podepsala v
tíživé finanční situaci, kterou detailně rozvedla, ale s úmyslem peníze ve
stanovené lhůtě vrátit. Popsala okolnosti, jak svůj dluh vyrovná, ale protože
žalobkyně onemocněla, hodlala se s ní kontaktovat po jejím uzdravení, „bohužel
to už bylo pozdě“. Zmínila, jak zajistí, aby byla uzavřena dohoda o zpětném
odkoupení druhé poloviny domu, kterou žalobkyni prodal J. M. K vyjádření
přiložila zástavní smlouvu ze 4. 7. 2003, kupní smlouvu z téhož data a další
listiny. Toto vyjádření, které soudu k jeho výzvě doručila, soud posoudil jako
nedostatečné, postupoval podle § 153a odst. 3 a 4 OSŘ a žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 23. března 2005, č. j. 26 Co 63/2005-50, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně ve smyslu § 114b OSŘ
správným. Konstatoval, že se žalovaná na výzvu soudu prvního stupně k žalobě
písemně sice vyjádřila, ale její podání nesplnilo stanovené požadavky a
nenaplnilo povinnost na výzvu soudu reagovat kvalifikovaným způsobem. Žalovaná
především nevyjádřila stanovisko k žalobě z hlediska, zda žalobou uplatněný
nárok uznává zcela, z části nebo jej neuznává. Z obsahu vyjádření odvolací soud
sice dovodil, že žalovaná s žalobou nesouhlasí, ale neuvedla skutečnosti, na
nichž staví svoji obranu. Vlastnický titul, na němž stojí vindikační žaloba,
žalovaná nezpochybnila a neuvedla důvody, pro něž by měl být tento titul
neplatný. Neztotožnil se s odvolací námitkou, že z obsahu předmětného podání
vyplývá, že žalovaná uplatňuje neplatnost kupní smlouvy. Za důvodnou neshledal
ani námitku, že soud prvního stupně žalovanou nevyzval k doplnění vyjádření a
nenařídil jednání. Uzavřel, že k odstranění vad vyjádření v daném případě nelze
přikročit ani podle § 43 odst. 1 OSŘ, neboť by to bylo v rozporu s § 114b OSŘ,
jehož smyslem je zrychlení civilního procesu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V kritické finanční situaci se
dověděla, že žalobkyně půjčuje peníze, kontaktovala ji a půjčila si 150 000,-
Kč. Žalobkyně půjčku podmínila zřízením zástavního práva ohledně předmětných
nemovitostí. Smlouva o půjčce, jak patrno ze zástavní smlouvy, je v části
týkající se úroků neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy - § 3
odst. 1 a § 39 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), když sjednaný úrok ve výši
120 % p. a. nelze než nazvat lichvářským. Žalovaná totiž převzala jen 105 000,-
Kč, neboť 45 000,-Kč si žalobkyně, resp. osoba za ni jednající, ponechala „na
úroky“. Neplatným právním úkonem je ale i kupní smlouva ohledně předmětných
nemovitostí, neboť skutečným projevem vůle žalované nebylo nemovitosti prodat. Než se totiž žalovaná dostavila k podpisu smluv, o úmyslu žalobkyně nevěděla;
předpokládala, že bude uzavřena jen zástavní smlouva a smlouva o půjčce. Žalobkyně úmyslně využila tísně žalované, neboť o její finanční situaci věděla
a poskytnutí půjčky podmínila podpisem kupní smlouvy – předem totiž nechala
tuto smlouvu svým právníkem Mgr. B. připravit; k zajištění dluhu postačovalo
zřízení zástavního práva. Je tedy zřejmé, že žalovaná byla uvedena v omyl, bylo
využito její neznalosti a naivity. Žalobkyni bylo známo, že skutečná cena
poloviny nemovitostí činí minimálně 590 000,- Kč, za kteroužto částku žalobkyně
druhou polovinu nemovitostí koupila od jejich spoluvlastníka. Podpis smluv se
uskutečnil 4. 7. 2003 v advokátní kanceláři uvedeného právníka a žalovaná
předem vůbec nevěděla, že je k podpisu připravena i kupní smlouva. Smlouvy byly
podepsány v jeden okamžik, vzájemně na sebe navazují. Při tom kupní smlouva
neobsahuje ani výši dluhu, jehož započtením by byla kupní cena zaplacena, ani
výši kupní ceny. Dovolatelka k uvedeným smlouvám shrnuje, že se tedy jednalo o
zastřený právní úkon uzavřený v tísní za podmínek nápadně nevýhodných. K účasti
advokáta Mgr. B. v dané věci dovolatelka poukazuje na to, že si jmenovaný měl
být vědom, že uvedeným postupem dochází k obcházení zákona. Šlo o jednání in
fraudem legis, kdy bylo sice postupováno podle práva, ale tak, aby bylo záměrně
dosaženo výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Advokát v tomto
řízení zastupuje žalobkyni, přičemž pro žalobkyni sepisoval zmíněné smlouvy,
aniž by v jejich textu uvedl, že by při jejich uzavírání vystupoval jako její
zástupce. Takové jednání je zřejmě v rozporu s advokátní etikou. Dovolatelka
dodává, že uzavření zmíněné kupní smlouvy sice samo o sobě zákonu neodporuje,
ale věc nutno posoudit v kontextu dalších smluv uzavřených souběžně. Z nich
totiž vyplývá, že kupní smlouva byla stejně jako smlouva o zřízení zástavního
práva uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce a že realizací sjednaného
zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního
věřitele, tedy k propadnutí zástavy.
Takový postup svými důsledky obchází
kogentní úpravu realizace zástavního práva a kupní smlouvu je proto třeba
považovat podle § 39 ObčZ za absolutně neplatnou pro obcházení zákona, jak
jednoznačně stanoví nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS
119/01. Takový postup v činnosti Mgr. B. není jediný, když nutno upozornit i na
věc vedenou u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 225/2004. Dovolatelka
nad rámec uvedeného zmiňuje, že žalobkyně a její syn vykonávali zastavárenskou
činnost a mimo jiné v rozhodné době nabízeli i půjčování peněz oproti zástavě
nemovitostmi. Takové smlouvy tedy byly uzavírání mimo rámec jejich podnikání. K
postupu soudu podle § 114b OSŘ dovolatelka namítá, že v soudem stanovené lhůtě
mu svoje vyjádření podala, sepsala si je ale sama, naivně, bez právních
znalostí. Přesto obsahuje vylíčení okolností vzniku smluv, obsahuje jasné
stanovisko, že dům prodat nechtěla, že jí smlouvu předložil advokát, že dluh
chce splatit a že nemá sama, ani příslušníci její rodiny, možnost jiného
bydlení. Dala tedy najevo, že s žalobou nesouhlasí. Přístup soudů obou stupňů
za dané situace považuje za projev přílišného formalismu. Nesouhlasí proto s
názorem odvolacího soudu, že by soud prvního stupně byl nucen provádět analýzu
věci z různých úhlů pohledu. Podle jejího názoru ji měl soud vyzvat, aby svoje
stanovisko vyjádřila jasně či aby je podala do protokolu před soudním
úředníkem, případně měl nařídit jednání. Z jejího podání muselo být soudu
zřejmé, že mezi účastníky nejde o standardní smluvní vztah a měl celkově
uvážit, zda žalobkyně svůj nárok celkově uplatnila ve smyslu dobrých mravů. Odvolací soud na jedné straně připouští, že k podání žalované jako
nezastoupeného účastníka nutno pohlížet shovívavěji a dále, že z jejího
vyjádření lze dovodit nesouhlas s podanou žalobou, ale na druhé straně tak
nečiní, když obsah jejího podání striktně hodnotí v její neprospěch. Z jejího
vyjádření jasně vyplývá, že vlastnický titul žalobkyně k nemovitostem
zpochybnila, neboť neměla v úmyslu kupní smlouvu uzavřít a dále, že chtěla
půjčku splatit. Za nesprávný považuje i názor odvolacího soudu, že při
odstranění vad vyjádření žalované nelze postupovat podle § 43 odst. 1 OSŘ. Odkazuje na dikci tohoto ustanovení i na to, že k odstranění vad lze stanovit
jakoukoliv lhůtu. Dodává, že zvláště u nezastoupeného účastníka by bylo vhodné
použít takový postup, aby byla zachována pravidla „fair procesu“, tak často
zdůrazňovaná Ústavním soudem. Poukazuje na to, že se cítila ve velmi nevýhodném
postavení, když žalobkyni ve věci zastupoval sepisovatel předmětné kupní
smlouvy, aniž by byla poučena, že se nebude moci dovolávat jeho svědectví. Za
zásadní právní otázku proto pokládá postup soudu podle § 114b OSŘ v obdobných
případech a zda je možné při nejasnostech postupovat podle § 43 odst. 1 OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné; přípustnost dovolání je dána tím, že soudy v
nalézacím řízení neposoudily tvrzení žalované ve vyjádření k žalobě v souladu s
judikaturou dovolacího soudu (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda
senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a
2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2
písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému
usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok
uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti,
na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se
dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání
vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (§
114b odst. 1 OSŘ). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu
podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký
vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen (§ 114b
odst. 5 OSŘ).
Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně
označen (§ 41 odst. 2 OSŘ).
Uvede-li žalovaný ve vyjádření podle § 114b odst. 1 OSŘ skutečnosti,
které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící
vzniku uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby, aniž by
výslovně uvedl, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny (srov.
zásadu „iura novit curia“), nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání (§
153a odst. 3 OSŘ). Vyjádření žalovaného je třeba posoudit podle jeho obsahu.
V dané věci žalovaná ve vyjádření k žalobě, podaném na základ výzvy
soudu podle § 114b dost. 1 OSŘ, mimo jiné uvedla, že si vypůjčila od žalobkyně
150 000,- Kč „na zástavní smlouvu“, a že zároveň jí byla předložena k podpisu
(zřejmě žalobkyní) kupní smlouva pro případ, že by nesplňovala podmínky
smlouvy. Půjčka byla úročena 10 % měsíčně (t. j. 120 % ročně). Žalované byla
předána pouze částka 105 000,- Kč s tím, že 45 000,- Kč ihned uhradila za úroky
za tři měsíce. Dále uvádí, že její manžel je starý a nemocný a že má 18letou
dceru, která je těhotná a v říjnu má rodit (neuvádí výslovně, zda dcera u ní
bydlí, ovšem skutečnost, že tento údaj soudu sděluje, tomu nasvědčuje).
Skutečnosti uvedené žalovanou ve vyjádření bylo třeba posoudit jako
obranu žalované, že ve věci šlo o sjednání tzv. propadné zástavy, což by činilo
smlouvu neplatnou (viz R 23/2005 a judikaturu tam uvedenou), a že šlo o
lichevní smlouvu, která je též neplatná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 1829, sv. 25, a v Soudních rozhledech č. 10/2003) a
konečně tu byla uvedena skutečnost nasvědčující neplatnosti smlouvy pro výši
sjednaného úroku, který je v rozporu s dobrými mravy (viz např. Holub, M.,
Fiala, J., Bičovský, J. Občanský zákoník. Praha : Linde, 2002, s. 559;
Jehlička, J., Švestka, J., Škárová, M. Občanský zákoník. Komentář. 5. vydání.
Praha : C. H. Beck, 1999, s. 742). Skutečnosti týkající se manžela žalované i
její dcery byly obsahově námitkami rozporu výkonu práva požadovat vyklizení bez
zajištění bytové náhrady s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ, lze dodat, že věc
bylo třeba posoudit přiměřeně i podle R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Podmínky vydání rozsudku pro uznání tak v této věci nebyly splněny.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího osudu vychází z nesprávného
právního posouzení věci a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda
senátu