22 Cdo 2648/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce S. M., zastoupeného Mgr. Martinem Bayerem, advokátem se sídlem v
Brně, Vachova 5, proti žalovanému J. S., o určení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 201/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2015, č. j. 54
Co 911/2014-307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
června 2014, č. j. 11 C 201/2006-284 (po zrušení předchozího rozsudku v
odvolacím řízení a dispozici účastníků s žalobou), určil, že pozemek parc. č.
294/1 v katastrálním území S., obec B., zapsaný na listu vlastnictví č. 81 u
Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Bystřice nad
Pernštejnem, je zatížen bezúplatným věcným břemenem ve prospěch vlastníků
pozemku parc. č. st. 22/2 v témže katastrálním území a obci, zapsaného na listu
vlastnictví č. 100, spočívajícím ve služebnosti odpovídající právu uvedených
vlastníků: 1) chůze a jízdy v plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene
pod písmeny „A“, „B“, „C“, „D“ a „E“ v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. L.
K. z 5. 6. 2013, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, 2) stání všech
druhů vozidel včetně přípojných a pracovních, případně vozidel tažených zvířaty
i stání tažných zvířat po dobu stání vozidla, a to v plošném rozsahu podle
vyznačení věcného břemene pod písmenem „D“ uvedeného geometrického plánu, 3)
skladování, manipulace a práce s věcmi, které se obvykle skladují na dvorcích
či v hospodářských stavbách, venkovských hospodářských staveních, a to v
plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene písmenem „E“ v uvedeném
geometrickém plánu. Právo nezahrnuje ustájení zvířat. Vlastníci služebného
pozemku parc. č. 294/1 jsou povinni uvedená práva trpět (výrok I.). Dále soud
uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 72 411 Kč
(výrok II.).
Soud prvního stupně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení opřel o ustanovení §
142 odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Žalobci přiznal právo na
náhradu nákladů řízení v plném rozsahu s odůvodněním, že měl ve věci neúspěch
pouze v nepatrné části (zde poukázal na již pravomocné zamítnutí části žaloby
(viz výrok II. rozsudku ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 11 C 201/2006-131) a
na to, že stanovení rozsahu věcného břemene záviselo na úvaze soudu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
26. února 2015, č. j. 54 Co 911/2014-307, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. v jeho části, kterou soud prvního stupně rozhodl, že se určuje, že
pozemek parc. č. 294/1 je zatížen bezúplatným věcným břemenem ve prospěch
vlastníků pozemku parc. č. st. 22/2, spočívajícím ve služebnosti, které
odpovídá právo chůze a jízdy těchto vlastníků, a to v plošném rozsahu podle
vyznačení věcného břemene pod písmeny „B“ a „C“ v geometrickém plánu
vyhotoveném Ing. L. K., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, tak, že
žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.). Ve zbývající části výroku I.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle §
142 odst. 2 in fine a § 224 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně nedostatečně
zohlednil skutečnost, že se žalobce domáhal i určení existence věcného břemene,
kterému odpovídalo právo užívání části pozemku parc. č. 294 jako zelené plochy
– předzahrádky, a to v rozsahu větším, než jak byl později vymezen v
geometrickém plánu vyhotoveném Ing. K., a dále, že žalobce nebyl zcela úspěšný
ani s (posléze upraveným) žalobním návrhem týkajícím se části pozemků
označených ve zmíněném geometrickém plánu písmeny „B“ a „C“. Odvolací soud
přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný se určení existence věcného břemene
nebránil, zpochybňoval jen jeho rozsah označený žalobcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze do výroku o náhradě nákladů řízení,
podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení
otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo
4425/2013. Za zásadní otázku procesního práva, kterou bylo nutné z hlediska
procesního úspěchu či neúspěchu účastníků řešit pro konečné rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení, považuje otázku, zda v případě, že řízení je rozloženo
na více etap, které se liší rozsahem uplatněného nároku (zde požadovaného
určení) i mírou úspěchu a neúspěchu účastníků, lze tyto etapy pominout, nebo
zda je nezbytné je zohlednit. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal
přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013. V rozsudku se uvádí: „Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě
zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný
úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom
částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy,
posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na
tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v
konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí
ve věci, uspěl. V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního
stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Pokud
se totiž posuzuje úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být
přihlédnuto k výši předmětu řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka
je dán tím, v jaké části předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku
uspěl. Soud totiž musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem,
kterým rozhodl v meritu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002,
sp. zn. III. ÚS 455/01). Pokud soud meritorními výroky rozhodl o předmětu
řízení v určité výši, nemůže se výrok o nákladech odvíjet od předmětu
předchozího řízení ve stejné věci. Opačným postupem by docházelo k nesouladu
mezi výrokem o náhradě nákladů řízení a meritorními výroky, kdy by meritorní
výroky vyzněly plně ve prospěch jednoho účastníka, ale z důvodu posouzení
úspěchu účastníka ve věci s ohledem na předmět předchozího řízení, by tento
účastník nemohl získat plnou náhradu nákladů řízení. Protože i pro odvolací a
dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení.
Odvolatel, či
dovolatel má ve věci plný úspěch v případě, že v konečném důsledku uspěje v
celém předmětu odvolacího, či dovolacího řízení. V případě řízení, jehož
předmětem je peněžitá částka tedy platí, že pro náhradu nákladů odvolacího a
dovolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení počítat podle poměru částky,
v níž odvolatel, či dovolatel v konečném důsledku uspěl a částky, do níž
odvolání nebo dovolání podal, a která tedy byla předmětem odvolacího, či
dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím,
či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího, či
dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Uvedená hlediska však
odvolací soud ve svém rozhodnutí o náhradě nákladů předchozích řízení
nezohlednil, když posuzoval úspěch žalobce ve všech řízeních, a tedy i v
řízeních odvolacích a řízení dovolacím, s ohledem na původně žalovanou částku,
bez zohlednění toho, jaký byl předmět jednotlivých řízení a v jaké části
předmětu jednotlivých řízení žalobce v konečném důsledku uspěl. Pro úplnost
dovolací soud uvádí, že i odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů
třetího (posledního) odvolacího řízení postupoval s ohledem na aktuální výši
předmětu řízení“.
O stejný případ jako v citovaném rozhodnutí v projednávané věci nešlo;
již proto není dána přípustnost dovolání pro rozpor napadeného rozsudku s ním.
Jde-li o žalobu na nepeněžité plnění (jako v v dané věci na rozdíl od věci sp.
zn. 28 Cdo 4425/2013, ve které závěry tam uvedené jsou vztaženy výslovně na
peněžité plnění), je posouzení toho, zda šlo o „úspěch jen částečný“ či o
„neúspěch v poměrně nepatrné části,“ ponecháno na úvaze soudů rozhodujících v
nalézacím řízení; jde o normu s relativně neurčitou hypotézou. Tam, kde jde o
nárok na peněžité plnění, je možné postupovat způsobem nastíněným ve zmíněném
rozhodnutí; pokud však jde o spor ohledně určení věcného břemene, uvedená
exaktní kritéria uplatnit nelze. To samozřejmě nevylučuje, aby soud zvážil
úspěšnost účastníků v jednotlivých etapách; zde se však nelze obejít bez volné
úvahy. Je na soudu, aby zvážil, zda a nakolik byly strany v takovém řízení
úspěšné, a aby svou úvahu odůvodnil; dovolací soud může tuto úvahu zpochybnit
jen, je-li zjevně nepřiměřená (odporuje pravidlům logického myšlení). Nakolik
lze do této úvahy promítnout v konkrétní věci úspěšnost v jednotlivých stádiích
řízení, je součástí uvedené úvahy.
V projednávané věci vzal žalobce část žaloby zpět (viz č. l. 123 –
zpětvzetí se ovšem týkalo jen oprávnění původní žalobkyně B. M.); soud prvního
stupně části jeho žaloby vyhověl, část pravomocně zamítl (č. l. 131 – právní
moc 12. 1. 2011). Poté odvolací soud rozsudek ve vyhovující části zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (č. l. 152 – právní moc 30. 11.
2011); v tomto dalším řízení žalobce rozšířil žalobu (č. l. 185n. – 25. 4.
2012) a poté soud prvního stupně žalobě vyhověl (č. l. 284). Odvolací soud však
vyhovující rozsudek částečně změnil tak, že žalobu zčásti zamítl, ve zbývající
části jej potvrdil (č. l. 307).
Z toho se podává, že (s přihlédnutím k procesnímu postoji žalovaného, který
existenci věcného břemene nepopíral, spor byl o jeho rozsah, a žalovaný se
tomu, jak jej vymezil žalobce, bránil zčásti právem) úvaha odvolacího soudu, že
oba účastníci měli ve věci přibližně stejný úspěch, resp. že rozhodně nešlo jen
o neúspěch žaloby jen v poměrně nepatrné části (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), není
zjevně nepřiměřená, a to ani s přihlédnutím k tomu, že předmět řízení se měnil
a že o některých částech bylo pravomocně rozhodnuto již před vyhlášením
napadeného rozsudku (že tedy lze v řízení rozpoznat různé „etapy“). Žalobce to
sice popírá a argumentuje tím, jaký měly jednotlivé položky (rozsah práva
odpovídajícího věcnému břemeni) význam, resp. jak velká část pozemku měla být
věcným břemenem v neúspěšné části dotčena a čemu mělo sloužit. To jsou však
subjektivní kritéria, ke kterým v zásadě nelze přihlížet; náklady vynaložené na
zastupování v řízení o určení existence věcného břemene se v zásadě neliší
podle toho, jak velkou část nemovitosti je jím zatížena, příp. jaký význam má
pro účastníky (viz též mimosmluvní odměny upravené v § 8 a násl. vyhlášky č.
177/1996 Sb.; advokátní tarif jejich výši nestanoví s ohledem na rozsah či
význam věcného břemene). Pokud jde o posuzování hodnoty předmětu sporu (a o to
žalobce částečně dovolání opírá, když posuzuje význam a tedy nepřímo i hodnotu
rozsahu věcného břemene), Nejvyšší soud již vyslovil, že hodnotu věci nebo
práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi,
jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad
týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo
prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v
souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty
(usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015); to platí tím spíše
v případech určení práv odpovídajících věcnému břemeni.
V dané věci tak nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s.
ř., proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu