U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce L.
P., zastoupeného JUDr. Alenou Blanickou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Bolzanova 1, proti žalovaným 1) V. P., a 2) Mgr. J. V., oběma zastoupeným JUDr.
Václavem Bartošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křížovnické náměstí 2, o
určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C
641/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.
října 2014, č. j. 70 C 323/2014-366, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
P., zemřelé 20. 10. 2008 a pana V. P.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Pokud jde o nákladový výrok, soud prvního stupně uvedl, že „nevyhověl
návrhu zástupkyně žalobce, která požadovala na náhradě nákladů řízení částku
1.022,360,- Kč, když vycházela zřejmě z mylného hodnocení předmětu sporu cenou
nemovitosti. V daném případě – tedy v řízení o určovací žalobě týkající se
nemovitosti – se totiž považuje za tarifní hodnotu částka ve výši 50.000,- Kč,
a to dle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., a to bez ohledu na konkrétní cenu nemovitostí.“
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 70 C 323/2014-366, potvrdil dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé a ve výroku o
nákladech státu“, a dále rozhodl, že prvoinstanční rozsudek „ve výroku o
nákladech řízení mezi účastníky navzájem se mění jen tak, že jejich výše činí
64.050,- Kč; jinak se i v tomto výroku potvrzuje.“ Odvolací soud dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o rozhodnutí ohledně nákladů řízení, odvolací soud v odůvodnění
(písemného vyhotovení) svého rozsudku mimo jiné uvedl, že „Žalobce se v tomto
řízení domáhal určení, že nemovitosti ve výroku prvoinstančního rozsudku
specifikovaného náležely ke dni úmrtí M. P. do společného jmění jejího a
prvního žalovaného – jejího manžela, tedy třetích osob, nikoli tedy určení
vlastního práva či právního vztahu k věci. V řízení tak šlo o určení práva k
nemovitosti, jež ve vztahu k žalobci není vyjádřitelné v penězích a soud
prvního stupně nepochybil, pokud při výpočtu nákladů za právní zastoupení
vycházel z předpokladu penězi neocenitelného práva k nemovitosti ve smyslu § 9
odst. 3 písm. a) a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“ V důsledku dílčího
pochybení při výpočtu odměny pak odvolací soud přistoupil k drobné korekci
prvoinstančního rozhodnutí (viz shora). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků o náhradě nákladů
řízení, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky
včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Namítá,
že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když aplikoval § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále již „vyhl. č. 177/1996 Sb.“ nebo „advokátní tarif“), namísto
toho, aby při určení odměny advokáta vycházel ze skutečné hodnoty předmětných
nemovitostí, tj. z částky 30 milionů Kč. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) ve věcech sp. zn. 33 Cdo 670/2006, sp. zn. 33 Odo 238/2001, nebo sp. zn. 21 Cdo 5275/2007. Dovolatel při výpočtu nákladů řízení podle § 8 odst. 1
advokátního tarifu vycházel z částky 30.000.000,- Kč, což je dolní hranice ceny
předmětných nemovitostí ke dni úmrtí zemřelé M. P., tj. ke dni 20.
října 2008,
respektive ke dni převzetí právního zastoupení, tedy ke dni 7. října 2008. Při
specifikaci nákladů řízení, kterou provedl v rámci svého závěrečného návrhu
(při odvolacím jednání konaném) dne 18. října 2011) pak současně předložil
„stanovisko dvou nezávislých realitních kanceláří, které uvedly orientační
tržní cenu v rozmezí 27-35 mil. Kč. Cenu nemovitostí ve výši 30 mil. Kč
protistrana nezpochybňovala, lze tedy předpokládat, že jí akceptovala.“ V další
části svého dovolání dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu České
republiky (dále již „Ústavní soud“), zejména na jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 2569/07, sp. zn. I. ÚS 712/01, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. II. ÚS 538/10, sp. zn. I. ÚS 712/01, sp. zn. IV. ÚS 1332/07, sp. zn. II. ÚS 281/08. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu v jeho nákladových výrocích změnil tak, že žalovaní jsou
povinni zaplatit společně a nerozdílně částku 1.135.560,- Kč k rukám advokátky
dovolatele, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a dále, že žalovaní
jsou povinni společně a nerozdílně nahradit dovolateli náklady dovolacího
řízení v celkové výši 113.200,- Kč. K podanému dovolání se vyjádřila pouze žalovaná 2), která odmítla uplatněnou
dovolací argumentaci. Předmětem řízení nebylo ocenění nemovitostí, respektive v
průběhu řízení soud nezjišťoval cenu nemovitostí, přičemž žalovaná 2) s cenou
nemovitostí uváděnou dovolatelem nesouhlasí. Dovolatel se přitom v řízení
nedomáhal určení vlastnického práva k nemovitosti; v řízení šlo o určení práva
k nemovitostem, jež ve vztahu k dovolateli není vyjádřitelné v penězích, neboť
se jedná o určení práva třetích osob k nemovitosti. Dovolatelem odkazovaná
judikatura nedopadá na posuzovaný případ. Závěrem žalovaná 2) navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl a žalované 2) přiznal náhradu nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce proti nákladovým výrokům rozsudku
odvolacího soudu je sice ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť – jak bude
rozvedeno níže – odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení –
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přesto však není
důvodné. V posuzované věci se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byl ke dni
úmrtí M. P. (zemřelé dne 20. října 2008) deklarován věcně právní vztah
zůstavitelky a jejího manžela (žalovaného 1/) k předmětným nemovitostem (tj. že
předmětné nemovitosti byly ke dni 20. října 2008) ve společném jmění manželů. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení zaujal právní názor, že
v tomto „řízení tak šlo o určení práva k nemovitosti, jež ve vztahu k žalobci
není vyjádřitelné v penězích“, neboť se jednalo „o určení, že
nemovitosti...náležely ke dni úmrtí M. P.
do společného jmění jejího a prvního
žalovaného – jejího manžela, tedy třetích osob, nikoli tedy určení vlastnického
práva či právního vztahu k věci.“
Spor o určení, zda předmětné nemovitosti byly k určitému datu ve společném
jmění třetích osob, je sporem o určení vlastnického práva k nemovitostem, i
když takovou žalobu podala osoba odlišná od vlastníka (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1073/2013;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí
Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz). Okolnost, že se žalobce domáhá určení vlastnictví
třetích osob k předmětným nemovitostem (pokud soud shledá jeho aktivní věcnou
legitimaci ve sporu a naléhavý právní zájem na takovém určení např. s ohledem
na promítnutí obsahu sledovaného rozhodnutí v katastru nemovitostí) tedy není
důvodem k závěru, že zde nejde o spor o určení právního vztahu k nemovitému
majetku. Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů (dovolacího) řízení vychází z
ustáleného právního závěru, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v
penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v
rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací
žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014). Dovolací soud přitom ve svých předchozích rozhodnutích podpůrně (stran
analogického použití) odkazoval na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. I. ÚS 712/01, nebo ve věci sp. zn. IV. ÚS 1332/2007), byť vztahující se k advokátnímu tarifu ve znění před
přijetím vyhlášky č. 486/2012 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2013 (k
tomu ještě poznámky níže). Avšak při absenci ověřitelného údaje o ceně
nemovitosti Nejvyšší soud judikoval, že v takovém případě je spor o určení
vlastnictví nemovitosti sporem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a), respektive (v
souvislosti s novelizací advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/2012
Sb.) sporem ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., kde je
zapotřebí při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta vycházet (od 1. ledna
2013 v důsledku účinnosti vyhlášky č. 486/2012 Sb. novelizující advokátní
tarif) z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. b/
advokátního tarifu). Zatímco právní názor Nejvyššího soudu, jak byl vyjádřen např. v jeho usnesení
ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014 (v tomto případě sazba odměny
byla stanovena z tarifní hodnoty 1.800.000,- Kč, tj. z ceny předmětných
nemovitostí, jak byla sjednána v žalobou dotčené kupní smlouvě ze dne 22. června 2010), obstál i v ústavně právní rovině (k tomu srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 5. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 1559/2014), z usnesení Ústavního
soudu ze dne 17. března 2014, sp. zn. I.
ÚS 83/14, se podává odlišný právní
názor. V této posledně označené věci Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti za
následujících skutkových okolností. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 14. července 2013, č. j. 20 C 40/2013-34, zastavil řízení o určení vlastnického
práva žalované obce a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud
vycházel z § 8 odst. 1 advokátního tarifu z ceny nemovitost, které jsou
předmětem řízení. Cenu nemovitostí určil ve výši 322.761,- Kč s ohledem na
kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě uzavřené mezi vedlejší účastnicí
(žalovanou 3/) jako prodávající a vedlejšími účastníky (žalovanými 1/ a 2/)
jako kupujícími dne 26. března 2012. K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud
v Praze usnesením ze dne 30. září 2013, č. j. 25 Cdo 451/2013-51, změnil
napadený nákladový výrok tak, že vedlejší účastníci jsou povinnosti zaplatit
stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 11.200,- Kč. V odůvodnění usnesení
odvolací soud uvedl, že odměnu právního zástupce stěžovatele je zapotřebí
stanovit podle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a)
advokátního tarifu. Tarifní hodnotu tak odvolací soud stanovil ve výši 50.000,-
Kč a sazbu za jeden úkon právní služby ve výši 3.100,- Kč. Proti tomuto
rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal,
že závěr odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního
soudu, ze které vyplývá, že částka uvedená v § 9 odst. 3 písm. a) advokátního
tarifu se považuje za tarifní hodnotu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc
nebo plnění penězi neocenitelné. Z uvedené judikatury dále vyplývá, že pokud je
věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu penězi ocenitelné,
pak se za tarifní hodnotu považuje v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu
výše peněžitého plnění nebo cena věci. Ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) pak jen
rozvíjí ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a na shora uvedených
závěrech tedy nic nemění. Ústavní soud usnesením ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, ústavní
stížnost odmítl. Zdůraznil, že jádrem této ústavní stížnost bylo posouzení,
které ustanovení advokátního tarifu je třeba na případ stěžovatele aplikovat. Stěžovatel totiž nesouhlasil s výši přiznaných nákladů právního zastoupení a
tvrdil, že odměna advokáta měla být stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního
tarifu (tj. z ceny nemovité věci), a nikoli podle § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4
písm. b) advokátního tarifu, jak učinil odvolací soud. K tomu Ústavní soud
uvedl následující:
„Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se částka 35 000 Kč
považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo
právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi
ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem
je věc nebo plnění penězi ocenitelné. Podle ustanovení § 9 odst. 4 písm.
b)
advokátního tarifu se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč ve věcech,
uvedených v odstavci 3 tohoto ustanovení, jde-li o právní vztah k obchodnímu
závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního
vlastnictví. Posledně citované ustanovení bylo do advokátního tarifu včleněno
vyhláškou č. 486/2012 Sb. (novelou advokátního tarifu) s účinností od 1. 1. 2013, tedy ještě před datem rozhodným pro určení výše odměny za předmětný úkon. Z konstrukce ustanovení § 9 advokátního tarifu je zřejmé, že se v případě odst. 4 písm. b) jedná o ustanovení speciální k ustanovení § 9 odst. 3 písm. a)
advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech určení právního
vztahu k nemovité věci. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní
stížnosti odkazuje, byly vydány před účinností výše zmíněné novely.“
S přihlédnutím k zaznamenaným odlišnostem v judikatuře Ústavního soudu, jenž
při své rozhodování není - na rozdíl od nálezů, které jsou překonatelné pouze
postupem podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů – vázán svými usneseními, jež nepředstavují ani v téže věci
překážku věci rozhodnutí (srov. § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ani
nepožívají precedenční závaznosti, je zapotřebí vyjasnit výše připomenuté
normativní limity v oblasti zjištění tarifní hodnoty v předmětných sporech z
hlediska stanovení mimosmluvní odměny advokáta. Podle názoru Nejvyššího soudu je i po novelizaci advokátního tarifu
prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za
tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době
započetí úkonu právní služby, jež se právní služba týká; za cenu práva se
považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se
nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji
zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý žádný
právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty
věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se
musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro
zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti; za odborné posouzení, respektive
zjištění hodnoty nemovité věc však nelze považovat „vyjádření nezávislé
realitní kanceláře“, jak v této věci nesprávně dovozoval dovolatel), je
nezbytné za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k
nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve výši 50.000,- Kč ve smyslu § 9
odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Hodnota nemovité věci tak v zásadě (primárně) odráží význam daného sporu a je
do jisté míry jakýmsi průsečíkem různých faktorů, které více či méně ovlivňují
(mohou ovlivňovat) předpokládaný rozsah či náročnost poskytované právní služby
v obdobných věcech. Lze mít za to, že novela advokátního tarifu v podobě
vyhlášky č. 486/2012 Sb.
stanovením vyšší fixní tarifní hodnoty mimo jiné ve
věcech týkajících se právních vztahů nemovitým věcem, s účinností od 1. ledna
2013 zohlednila – v případech, nelze-li hodnotu nemovitosti vyjádřit v
penězích, respektive lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými potížemi - význam
daných sporů a presumovanou náročnost při poskytování právní služby advokátem. Tam, kde se takové pravidlo neuplatní, bude nutno přistoupit k aplikaci
obecného ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a tedy mimosmluvní odměnu
advokáta stanovit z tarifní hodnoty, za kterou se bude považovat cena
nemovitosti v době započetí právní služby. Za právního stavu, kdy plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12 došlo (dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů,
kterážto skutečnost nastala dne 7. května 2013, kdy byl uvedený nález
publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/2013 Sb., v částce 52) ke zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, a kdy tudíž nezbylo, než
vycházet z toho, že při rozhodování o náhradě nákladů je zapotřebí postupovat
ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. (k tomu srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), nelze ovšem při aplikaci § 8 odst. 1 advokátního
tarifu při stanovení odměny advokáta bez dalšího mechanicky převzít zjištěnou
sazbu mimosmluvní odměny advokáta, respektive jí bez dalšího promítnout do
přisouzených nákladů řízení. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (s ohledem na závěry obsažené v
nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 988/12) závěrem vyložil, že za účelně vynaložené
náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady,
které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své
porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se
zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto
pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se
vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude
možné považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O
takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem. V této souvislosti lze pak odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014, ve kterém dovolací soud mimo jiné vyložil:
„Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud dále
nezohlednil důsledně judikaturu dovolacího soudu, která ve sporech o určení
vlastnického práva k nemovitému majetku dospěla k závěru odlišnému od
odvolacího soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, sp.
zn. 30 Cdo 449/2014). Poněvadž v daném případě předmětem právního úkonu bylo určení vlastnického
práva k nemovitým věcem, které jsou penězi ocenitelné, bylo nezbytné, aby
odvolací soud nejprve vypočetl z příslušné tarifní hodnoty výši odměny a teprve
poté se případně zabýval otázkou reflexe právních závěrů obsažených ve shora
označeném plenárním nálezu Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, teprve po
takovém výpočtu byl vytvořen prostor pro následné úvahy odvolacího soudu stran
zohlednění a do přijatého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (ve vazbě na
zjištěné okolnosti případu) promítnuté otázky týkající se věcné náročnosti
sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti a účelnosti vymáhání
práva nebo bránění práva, kdy hranice ústavní souladnosti, resp. limity odměn
advokátů byly (z hlediska pojetí právního státu) nastaveny (vymezeny) nálezem
Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Odvolací soud v posuzované věci nijak nezohlednil zásadní fakt, že dovolatelka
v daném případě využila svého zákonného práva a ve sporu, kdy bylo
zpochybňováno její vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku v poměrně
vysoké hodnotě, se obrátila na advokáta, aby v jejím zastoupení bránil vůči
žalobkyni její vlastnické právo, přičemž v důsledku toho jí nepochybně
objektivně vznikly náklady, které jen stěží (uplatňoval-li advokát žalobkyně ve
smyslu platné právní úpravy – k tomu srov. § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších předpisů – zálohu na odměnu), s přihlédnutím k
předmětu sporu, mohly být pokryty odvolacím soudem přiznanými náklady řízení. Je sice základní povinností soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení
zabývat se jejich účelností, avšak současně je zapotřebí velmi pečlivě vážit
všechna kritéria (zvláštnost případu, princip proporcionality, nezbytnost
jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam, s vyloučením
případných duplicitních či snad vícenásobně se opakujících úkonů, které z
objektivního hlediska jsou via facti úkony a tedy výdaji – z pohledu
uplatňování či bránění práva – zbytnými atd.), která spoluurčují účelnost
vynaložených nákladů. Takové posouzení ovšem z odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu vyvodit nelze.“
V posuzované věci se sice odvolací soud popsaným způsobem odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, leč ve výsledku – v důsledku toho, že z
obsahu spisu se nepodával ověřitelný údaj o ceně předmětných nemovitostí (k
tomu srov. již shora připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29
Cdo 314/2011), a proto nezbylo, než přistoupit k aplikaci § 9 odst. 4 písm. b)
advokátního tarifu – rozhodl správně. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce ve smyslu § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
v procesní situaci, kdy dovolatel v tomto
dovolacím řízení úspěch neměl, přičemž žalovaným žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly; žalovaný 1) se k dovolání písemně vůbec nevyjádřil a písemné
vyjádření žalované 2) k dovolání zase nebylo shledáno účelným s ohledem na v
něm nesprávně zaujímaný právní názor o nezbytnosti aplikace § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť má jít o určení vlastnictví třetích osob (k tomu
srov. závěry dovolacího soudu shora). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.