U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce 1) Družstvo občanů pro výstavbu rodinných domků se sídlem v
Ostravě „v likvidaci“, Ostrava, zastoupeného hlavním likvidátorem Ing. Janem
Haškovcem, bytem v Ostravě–Svinově, Josefa Kainara 904, zastoupeného JUDr.
Zdeňkem Kupkou, advokátem se sídlem v Ostravě–Svinově, Tichá 464/1, proti
žalovaným 1) H. F., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií 5/1719, a 2) V. T. L., o určení
neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C
218/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.
května 2013, č. j. 56 Co 100/2013-101, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 19.118,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Petra Kausty, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií
5/1719.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací
soud“) ze dne 7. května 2013, č. j. 56 Co 100/2013-101, není přípustné podle §
237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“), ve které se ustálil právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo
právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy,
jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jestliže však právní postavení
žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má teprve dojít ke
vkladu vlastnického práva či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru,
resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl
povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení
žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dovodit (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz
8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1972, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II. Odon 50/96,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na s. 113, a dále např. rozsudky dovolacího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, ze dne
2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod R 68/2001, ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1876/2001, ze
dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30
Cdo 3378/2009; vyjma prvních dvou shora uvedených rozhodnutí jsou dále označená
rozhodnutí dovolacího soudu veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Nejvyšší soud přitom nemá žádný důvod od
takto své ustálené rozhodovací praxe se odchylovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou 1) bylo
rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované 1)
(která se k dovolání žalobce písemně vyjádřila prostřednictvím svého advokáta)
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní
názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu České
republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12
(všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), se při
rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalované 1/ advokátem) účelně vynaložené
náklady žalované 1) sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(její písemné vyjádření k dovolání žalobce), a to z tarifní odměny ve smyslu §
1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 (sazba odměny přitom byla stanovena z tarifní
hodnoty 1.800.000,- Kč, tj. z ceny předmětných nemovitostí, jak byla sjednána v
žalobou dotčené kupní smlouvě ze dne 22. června 2010 – k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. července 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, nebo
ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. I. ÚS 712/01), § 8odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve výši 15.500,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových
výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s
připočtením částky 3.318,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137
odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 19.118,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 19.118,- Kč je žalobce
povinen zaplatit žalované 1) k rukám advokáta, který žalovanou 1) v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Výrok III. o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným 2) se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).