30 Cdo 3378/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) Stavební služby Znojmo, s. r. o., se sídlem ve Znojmě,
Dvořákova 21, zastoupeného JUDr. Romanem Vaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Brně, Těsnohlídkova 9, b) STALCON, s. r. o., se sídlem ve Znojmě, Dvořákova 21,
a c) Ing. arch. D. C., proti žalovaným 1) městu Znojmo, se sídlem ve Znojmě,
Obroková 10/12, zastoupenému JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v
Brně, Elišky Machové 41, 2) POZEMNÍM STAVBÁM ZNOJMO bytovému družstvu, se
sídlem ve Znojmě, Alešova 992/10, 3) Stavebnímu bytovému družstvu ATLANTA,
družstvu, se sídlem v Novém Šaldorfu 162, zastoupeným JUDr. Jiřím Orsinim,
advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Republiky 19, a 4) Družstvu PLUS, družstvu,
se sídlem ve Znojmě, Dobšická 3580/17, zastoupenému JUDr. Petrem Ilkem,
advokátem se sídlem v Příměticích 17, o určení neplatnosti kupní smlouvy,
vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 1189/2004, o dovolání
žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2008, č.j.
17 Co 108/2006-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2008, č.j. 17 Co
108/2006-248, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 29. září 2005, č.j. 12 C 1189/2004-167,
řízení [o určení, že kupní smlouva ze dne 29. října 2002, uzavřená mezi
žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovanými 2), 3) a 4) jako kupujícími, je
neplatná (dále též „žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy“ nebo „určovací
žaloba“)] ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným 1) až 4) zastavil (výrok I.),
ve vztahu mezi těmito účastníky dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II.), zamítl shora uvedenou žalobu na
určení neplatnosti kupní smlouvy (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi žalobci a) a c) a žalovanými 1) až 4) (výrok IV.). Dospěl
k závěru, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že předmětná
kupní smlouva je neplatná, neboť právní postavení žalobců by se nijak
nezměnilo. Žalobci učiněný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 27. října 1999, sp. zn.
2 Cdon 842/97 [publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
9/2001 (dále již „R 9/2001“)], podle kterého „Neúspěšný účastník nabídkového
řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve
vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná (§
80 písm. c/ o.s.ř.),“ „nepostačuje na doložení naléhavého právního zájmu
žalobců vzhledem ke skutečnosti, že v tomto judikátu soudy vycházely z jiné
skutkové situace, než je dána v tomto případě.“ Z odůvodnění písemného
vyhotovení uvedeného rozsudku plyne, že se soud prvního stupně (i přes
skutečnost, že neshledal naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti
smlouvy) žalobou zabýval i z věcného hlediska.
K odvolání žalobců a) a c) Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“)
rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku III. (jímž byla
zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy) podle § 219 o. s. ř. (jako
věcně správné rozhodnutí) potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku IV. a
současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se však neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně
ohledně absence naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení
neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Zaujal právní názor, že jde-li o nabídkové
řízení v souvislosti se záměrem obce převádět nemovitý majetek ve vlastnictví
obce se zájemci o koupi, kteří se účastní nabídkového řízení, pak u včas
přihlášeného účastníka nabídkového řízení je rozsudek, kterým soud určí, že
smlouva uzavřená s jiným zájemcem o koupi je neplatná, dostatečným podkladem k
tomu, aby se opomenutý zájemce, tedy opomenutý a včas přihlášený účastník
nabídkového řízení, mohl domáhat práv, která mu porušením povinností orgány
obce byla upřena. Protože bylo v řízení nepochybně prokázáno, že se žalobci
účastnili vyhlášeného nabídkového řízení a že se do něj přihlásili včas, mají
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě
byly nemovitosti převedeny jiným subjektům (zde žalovaným 2/ až 4/). Odvolací
soud v tomto směru odkázal na judikát R 9/2001 řešící otázku naléhavého
právního zájmu neúspěšného účastníka nabídkového řízení (ve prospěch závěru, že
takový účastník má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu
nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi,
je neplatná). Poté odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek i z
věcného hlediska a shledal jej věcně správným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v
něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dále podle písm. b)
téhož par. o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
V něm předně popisuje procesní genezi sporu a následně předloženou dovolací
argumentací oponuje právnímu názoru, který odvolací soud v napadeném rozsudku
zaujal v souvislosti s věcným přezkumem rozsudku soudu prvního stupně, a
dospívá k závěru, že předmětná kupní smlouva je (absolutně) neplatná.
Dovolatelka rovněž poukazuje na procesní pochybení v řízení a ze všech těchto
důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K dovolání dovolatelky se písemně vyjádřily žalované právnické osoby 1) až 3)
(ve stručnosti shrnuto) odmítající dovolací argumentaci dovolatelky.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z
ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009
Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se
projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek
odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k
rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu
účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního
stupně formálně potvrdil (podle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva
a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak. Zatímco soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti předmětné kupní smlouvy (nadto jdoucí i věcné posouzení žaloby
soudem prvního stupně, jež bylo „také“ důvodem k zamítnutí žaloby, je
irelevantní; skutková zjištění a závěry soudu jsou v tomto smyslu nepoužitelné
a tedy bezcenné), odvolací soud zaujal odlišný právní názor (ve prospěch
závěru, že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě) a z
věcného hlediska přezkoumal napadený rozsudek. Rozsudek odvolacího soudu je
tedy rozhodnutím měnícím, proti němuž je dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm.
a) o. s. ř. přípustné, nezávisle na tom, že odvolací soud v daném směru
přistoupil k nesprávnému poučení účastníků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Dovolatelka mj. uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu]. V daném případě integrální součástí právního posouzení věci jsou dvě (na sobě
závislé) otázky týkající se procesněprávní a hmotněprávní stránky věci. Řešení
první otázky se týká posouzení naléhavého právního zájmu žalující strany na
určení, že předmětná kupní smlouva je neplatná, a pouze závěr, že na této
žalobě má žalující strana naléhavý právní zájem, umožňuje zabývat se též
řešením otázky druhé, tj. meritem věci. Odvolací soud v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku oproti soudu prvního stupně dospěl k právnímu závěru,
že v daném případě žalující strana má naléhavý právní zájem na požadovaném
určení neplatnosti kupní smlouvy. Nejvyšší soud je však jiného právního názoru,
a to z následujících důvodů. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v
případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou
vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak
případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit
celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve
smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li
požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je
či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná
otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah
sporného právního vztahu nebo práva.
Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota
v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že
bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný
pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah
nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či
neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo
právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní
zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence
práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na
str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo
58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník
2004). V judikatuře Nejvyššího soudu se konstantně uplatňuje právní názor, že
neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti smlouvy o převodu obecního majetku ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. (viz. odvolacím soudem odkazovaný judikát R 9/2001), event. na určení
vlastnického práva obce k tomuto majetku, došlo-li na základě smlouvy (již) ke
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek ze dne
27. září 2010, sp. zn. 1250/2009, in www.nsoud.cz). Nejvyšší soud rovněž judikoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se
tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní
postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má
(teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do
katastru nemovitostí, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy,
podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv
na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010,
sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 (in www.nsoud.cz). Pokud neúspěšný zájemce o koupi obecního majetku zpochybňuje zákonnost
(platnost) majetkoprávního úkonu obce, na jehož základě byl předmětný majetek
převeden na jinou osobou (zájemce o koupi), a podanou žalobou míní odstranit
(učiněným převodem pro něj nastanuvší) stav právní nejistoty, je třeba jím
podanou žalobu posuzovat z hlediska toho, zda – bylo-li by jí vyhověno – by
vskutku (objektivně) mohla taková soudní deklarace žalobcův stav právní
nejistoty odstranit potud, že by žalobce mohl (opětovně) usilovat o koupi
předmětného obecního majetku.
V situaci, kdy majetkoprávní úkon obce, o jehož
neplatnost prostřednictvím určovací žaloby žalobce usiluje, představuje smlouvu
o převodu nemovitosti, jejímž předmět byl (úplatný) převod vlastnického práva k
nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, podle které byl již vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí (přísl. katastrálním úřadem) povolen
ve prospěch jiného osoby (zájemce), lze jen stěží uvažovat o tom, že může
žalobci na takto zformulované žalobě (o neplatnost převodní smlouvy) svědčit
naléhavý právní zájem. Určovací žaloby přece musí sloužit potřebám praktického
života a být vhodným procesním prostředkem (nástrojem), jenž bude sloužit k
minimalizaci dalších soudních sporů a nikoliv iniciovat další soudní spory. V
tomto případě by se vyhověním žalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu
nemovitosti nic nezměnilo v poměrech žalobce, ani v poměrech žalované obce, ale
ani v poměrech úspěšného zájemce o koupi, resp. nabyvatele nemovitostí podle
žalobou napadené smlouvy. Uvedený rozsudek by se totiž nemohl stát podkladem k
provedení zápisu (ve formě záznamu ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992
Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů) vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch
obce a zakládal by tak (logicky) situaci přispívající k nezbytnému podání další
určovací žaloby, tentokrát na určení, že obecní majetek, jenž byl předmět kupní
smlouvy a kterou soud shledal neplatnou, resp. určil, že je neplatná, je ve
vlastnictví žalované obce. Bez tohoto určení by objektivně žalobce, i kdyby se
snad již měl stát úspěšným zájemcem o koupi tohoto obecního majetku (pokud by
obec nereflektovala uvedenou právní realitu a rozhodla o prodeji tohoto
majetku, který podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní jiný právní
subjekt, žalobci), nemohl dosáhnout jím sledovaného převodu vlastnického práva. Proto je při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na podávání určovacích
žalob, jež se týkají i obecního majetku, důležité, zda skutečně z praktické
stránky mohou odstranit stav právní nejistoty žalující strany a mohou tak
předejít případně dalším sporům či nikoliv. Platí proto v dosavadní judikatuře
Nejvyššího soudu, reflektující i dvoufázový princip nabývání vlastnického práva
k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, právní názor, že lze-li žalovat
o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jinými
slovy řečeno, zájemce o koupi nemovitého obecního majetku, který zpochybňuje
majetkoprávní úkon obce, na jehož základě byl již povolen (ve prospěch
nabyvatele) vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a kdy podle stavu
ke dni vyhlášení rozsudku přísl. obec není v katastru nemovitostí zapsána jako
vlastník tohoto majetku, nemá ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní
zájem na určení, že uvedený majetkoprávní úkon (resp. smlouva o převodu
nemovitosti) je neplatný (neplatná). Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Nejvyšší
soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení; právní názor vyslovený v tomto rozsudku dovolacího soudu je závazný (§
243b odst. 2 věta za středníkem). V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozhodne soud i o náhradě nákladů
dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.