30 Cdo 2027/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně Mgr. J. B., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti žalovaným 1) České republice – Pozemkovému
fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) M. H.,a 3)
M. D., zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10,
Minská 3/1003, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví k
nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 145/2005, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince
2007, sp. zn. 53 Co 302/2007-120, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2007, č.j. 53 Co
302/2007-120, ve výroku I., pokud jím byl ve výroku I. potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. dubna 2007, č.j. 12 C 145/2005-91,
kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku č.
18 PR 05/01 ze dne 30. března 2005, uzavřená mezi žalovanými, o převodu pozemku
parcelní číslo 156 v katastrálním území Š., a dále ve výrocích II. a III. o
náhradě nákladů řízení, se zrušuje.
II. Zrušuje se rovněž ve výrocích I., III. a IV. rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 10. dubna 2007, č.j. 12 C 145/2005-91, a věc se v tomto rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
III. Dovolání žalobkyně proti té části výroku I. rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. prosince 2007, č.j. 53 Co 302/2007-120, pokud jím byl ve
výroku II. potvrzen rozsudek Obvodního soudu Prahu 4 ze dne 10. dubna 2007,
č.j. 12 C 145/2005-91, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem
pozemku parcelní číslo 156 v katastrální území Š. je Česká republika, a že
tento pozemek je ve správě Pozemkového fondu České republiky, se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 10. dubna 2007, č.j. 12 C 145/2005-91, výrokem I. zamítl
žalobu o určení, že „smlouva o převodu pozemku č. 18 PR 05/01 ze dne 30.3.
2005, uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR na straně převádějícího a M. D. a M.
H. na straně nabyvatelů, o převodu pozemku parc. č. 156 – zahrada o výměře 522
m2 v kat. území Š., je neplatná“, výrokem II. rovněž zamítl žalobu, „aby soud
určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 156 – zahrada, o výměře 522 m2 v kat.
území Š., je Česká republika, přičemž pozemek je ve správě Pozemkového fondu
České republiky“, a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Zamítnutí žaloby o určení neplatnosti uvedené smlouvy soud prvního stupně
odůvodnil absencí naléhavého právního zájmu na tomto určení, „neboť předmětem
této kupní smlouvy je nemovitost a pouze tímto určením nedojde ke změně
vlastnictví, které je zapsáno v katastru nemovitostí.“ Žalobu o určení
vlastnictví a správy k předmětnému pozemku soud prvního stupně rovněž zamítl
pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení právního
vztahu. Odkázal přitom na právní závěr obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) ve věci sp. zn. 28 Cdo 452/2000 s
tím, že „pokud by soud určil, že první žalovaná je stále vlastníkem předmětného
pozemku, nijak by se tím nezměnilo postavení žalobkyně, neboť by tím nevznikla
povinnost prvního žalovaného převést předmětný pozemek na žalobkyni. Právní
postavení žalobkyně by se tím tedy nijak nezměnilo a nepozbylo by nejistoty.“
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“ ) v záhlaví
citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o zamítnutí uvedených žalob potvrdil, jinak změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 3) žalovanou
způsobem obsaženým ve výroku I., a výroky II. a III. rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně
stran nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti
předmětné smlouvy a na určení vlastnictví a správy k předmětnému pozemku.
Ohledně zamítnuté žaloby na určení neplatnosti převodní smlouvy mj. uvedl, že
„nemůže ani obstát námitka žalobkyně, podle které dosud žalobou dotčená smlouva
nebyla vložena do katastru nemovitostí, protože tato okolnost je pro posouzení
naléhavosti právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení nerozhodná.“ Obdobný
závěr je zapotřebí přijmout i ve vztahu k žalobě o určení vlastnictví a správy
předmětné nemovitosti ve prospěch třetí osoby. Pokud žalobkyně tento naléhavý
právní zájem odvozuje od svého postavení osoby, které vznikl nárok na uzavření
nájemní smlouvy, nemůže toto zjištění přivodit naléhavý právní zájem na určení
vlastnictví k předmětu nájmu, když žalobkyní tvrzený nárok by bylo možno
eventuálně uplatnit žalobou na plnění (na povinnost uzavřít nájemní smlouvu).
Z tohoto úhlu pohledu zvolila žalobkyně k prosazení (údajného) nároku na
uzavření nájemní smlouvy zcela nepříhodný procesní prostředek. K žalobkyní
namítanému diskriminačnímu přístupu 1) žalované vůči ní odvolací soud uvedl,
že pokud již došlo k tomuto nerovnoprávnému postupu, právo žalobkyně již bylo
porušeno, a proto nemůže uspět žaloba na určení uvedeného právního vztahu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v
něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. [tj. že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; pro úplnost nutno dodat, že
dovolatelka v dovolání sice stran dovolacího důvodu výslovně odkazuje na § 241a
odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci), ovšem z obsahu dovolání je zcela zřejmé, že je
tím míněn dovolací důvod předvídaný podle písm. b) téhož zákonného ustanovení]. Dovolatelka v rámci dovolací argumentace namítá, že napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku řeší
rozdílně než Nejvyšší soud, a současně řeší otázku v rozporu s hmotným právem. K výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti uvedené
smlouvy, dovolatelka – s připomenutím skutkového tvrzení, že „žaloba byla
podána dříve, nežli byla předmětná smlouva vložena do katastru nemovitostí,
následně bylo řízení před katastrem přerušeno s ohledem na toto soudní řízení“
- namítá, že pravidlo, které v dané věci aplikoval odvolací soud, se na danou
situaci nevztahuje, neboť „se týká pouze neplatnosti právních úkonů, které již
byly vloženy do katastru nemovitostí a nevztahuje se na právní úkony, které
nebyly doposud do katastru nemovitostí vloženy, jako je tomu v tomto případě.“
V tomto směru závěry soudů obou stupňů řeší právní otázku naléhavého právního
zájmu nesprávně a ve zřejmém rozporu s tím, jak uvedenou otázku řeší Nejvyšší
soud. Právní závěr, který zaujaly soudy v této věci, se totiž aplikuje pouze na
případy, kdy již došlo na základě právního úkonu ke vkladu práva do katastru
nemovitostí. V případech, kdy na podkladě napadeného právního úkonu nebyl
proveden vklad do katastru nemovitostí a zápis je tedy doposud v souladu se
skutečným stavem, je naopak zapotřebí žalovat na určení neplatnosti právního
úkonu, kdy na podkladě takovéhoto rozhodnutí katastrální úřad vklad neprovede
[dovolatelka odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května
20053, sp. zn. 22 Cdo 446/2002 nebo na nález (správně usnesení) Ústavního soudu
České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 8. července 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99]. K rozsudečnému výroku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok
rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva a
správy k předmětnému pozemku, žalobkyně v úvodu své dovolací argumentace uvádí,
že „jí svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné
smlouvy...nicméně z důvodu opatrnosti, pro případ, že by přes podanou žalobu
došlo na podkladě předmětné smlouvy k zápisu vlastnického práva do katastru
nemovitostí, se domáhala současně i určení vlastnického práva žalovaného č. 1 k
předmětnému pozemku.“ V další části pak dovolatelka tuto eventualitu v
konfrontaci se závěrem odvolacího soudu, resp. soudů obou stupňů podrobně
rozvádí.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K tomuto dovolání se vyjádřil prostřednictvím svého zmocněnce pouze
žalovaný 2). Námitka, že naléhavý právní zájem žalobkyně je dán skutečností, že
dosud nebyla napadená smlouva vložena do katastru a nenabyla tak věcně právních
účinků, je podle něj neopodstatněná, neboť i případné určení neplatnosti této
smlouvy by nemohlo mít dopad na postavení žalobkyně. Vzhledem ke skutečnosti,
že žalovaní 2) a 3) jsou jedinými oprávněnými osobami, které v zákonné lhůtě do
31. prosince 2005 podaly návrh na převod předmětného pozemku jako náhradního
pozemku za neuspokojené restituční náhrady, lze dovodit, že by prvnímu
žalovanému nevznikla povinnost převést na žalobkyni předmětný pozemek (žalovaný
2/ v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2003,
sp. zn. 28 Cdo 1050/2003). Povinnost Pozemkového fondu v prvé řadě uspokojovat
nároky oprávněných osob také opakovaně zdůraznil i Ústavní soud či nálezy
Nejvyššího kontrolního úřadu. Pozemkový fond (jako dlužník) má povinnost
vypořádat na výzvu oprávněných osob (věřitelé) své závazky prostřednictvím
převodu náhradního pozemku, a to ve smyslu zákona o půdě. Tento postup je
právně zcela v pořádku a je i soudně vymahatelný, jak dokládá např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. Žalovaný 2) z
vyložených důvodů proto navrhl, aby „odvolací soud odvolání“ (správně dovolací
soud dovolání) „v plném rozsahu zamítl a potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4, ze dne 10. dubna 2007, č.j. 12 C 145/2005-91.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté, co přihlédl k čl. II bodu
12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s přihlédnutím k
tomu, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř. a obsahuje zákonem stanovené náležitosti ve smyslu § 241a
odst. 1 o.s.ř., se zabýval jeho přípustností. Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. není přípustné. Dovolací soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud jím byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti smlouvy o převodu
pozemku č. 18 PR 05/01 ze dne 30. března 2005, uzavřená mezi žalovanými, o
převodu pozemku parcelní číslo 156 v katastrálním území Š., je přípustné, neboť
odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti
předmětné smlouvy, posoudil v rozporu s ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř. a
konstantní s judikaturou Nejvyššího soudu. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.,
kterýžto dovolací důvod byl žalobkyní v podaném dovolání uplatněn, představuje
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyslovil nesprávně podmínky obecně vyjádřené
v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy). V poměrech zkoumání podmínek naléhavého
právního zájmu na podání žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., může dovolací soud otázku zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. posuzovat z procesního
hlediska, neboť zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah
je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je
logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal věcné stránce, jelikož takový
přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod
č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v
případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou
vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak
případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit
celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve
smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li
požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je
či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná
otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah
sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota
v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že
bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný
pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah
nebo právo je či není.
Jestliže například právní otázka platnosti či
neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo
právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní
zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence
práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na
str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo
58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník
2004). Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo
právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní postavení žalobce
je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu
vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže
vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolení vklad do
katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze
přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) dovodit. Dospěl-li proto odvolací soud při posuzování otázky naléhavého právního zájmu
žalobkyně na určení neplatnosti předmětné smlouvy k závěru, že „nebyla-li dosud
smlouva do katastru vložena, zůstává zápis v katastru nezměněný, tedy zůstává
stav určovací žalobou žádaný, (a) právní postavení žalobkyně by vyhověním
žalobě nedoznalo změny“, pak je zřejmé, že v daném případě ponechal zcela
stranou hodnocení právního postavení žalobkyně v situaci, byl-li by vklad podle
této smlouvy ve prospěch žalovaných 2) a 3) povolen, tedy zda předmětným
vkladem by tvrzené právo žalobkyně mohlo být ohroženo či se mohlo stát
nejistým. Poněvadž při řešení této otázky nepřísluší soudu se v tomto stadiu
zabývat žalobou z věcného hlediska, je třeba vždy důsledně poměřovat, zda při
prokázání skutkových tvrzení by výsledek ve sporu o určení neplatnosti právního
úkonu se mohl kladně promítnout do poměrů žalobce potud, že by vydaným soudním
rozhodnutím byl odklizen stav jeho právní nejistoty nebo ohrožení jeho práva. V
těchto souvislostech ovšem odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu
neposuzoval. Nejvyšší soud nemohl nechat bez povšimnutí, že i když dovolatelka v odvolacím
řízení v rámci své odvolací argumentace odkazovala též na judikaturu, která
podle jejího mínění podporovala její právní názor ústící v závěr, že v daném
případě jí svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné
smlouvy, odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku na
takto uplatněnou argumentaci dovolatelky nijak nereagoval.
Právní názory, které Nejvyšší soud České republiky zaujal v jiných právních
věcech, nejsou sice ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s
obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který judikát
dovolacího soudu, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní
rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního
názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní
posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor
nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky)
konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu
(důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s
předmětným judikátem ztotožnit (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince
2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007, in www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl
ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba
o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku č. 18 PR 05/01 ze dne 30. března
2005, uzavřená mezi žalovanými, o převodu pozemku parcelní číslo 156 v
katastrálním území Š., není správný; Nejvyšší soud jej proto v uvedeném rozsahu
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro
které byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud, pokud jím byla zamítnuta
žaloba o určení neplatnosti předmětné smlouvy, i toto prvoinstanční rozhodnutí
a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolání dovolatelky proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud
jím byl ve výroku II. potvrzen shora již označený rozsudek soudu prvního
stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem pozemku parcelní
číslo 156 v katastrální území Š. je Česká republika, a že tento pozemek je ve
správě Pozemkového fondu České republiky, není podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. přípustné, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., neboť odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu na určení
vlastnictví k předmětné nemovitosti posoudil v souladu s již shora připomenutou
judikaturou Nejvyššího soudu. Ostatně sama dovolatelka stírá relevanci své
dovolací argumentace již tím, že ve svém dovolání zdůrazňuje, že zmíněný
žalobní požadavek učinila „z důvodu procesní opatrnosti, pro případ, že by přes
podanou žalobu, došlo na podkladě předmětné smlouvy k zápisu vlastnického práva
do katastru nemovitostí.“
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud proto, ani nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), v uvedeném rozsahu dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. února 2010