28 Cdo 452/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobce R. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. fondu Č. r., a 2/
F. B., též jako právnímu nástupci původního žalobce 3/ V. B., o určení
neplatnosti dohody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 138/95,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.11.1998,
čj. 24 Co 496/98-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali určení neplatnosti dohody ze dne 16.5.1995, kterou převedl
první žalovaný pozemky č.kat. 223/1 o výměře 22390 m2 a č. kat. 1812/1 o výměře
2685 m2 v katastrálním území B. do vlastnictví druhého a třetího žalovaného.
Okresní soud v Kladně uvedenou žalobu rozsudkem ze dne 16.10.1997, čj. 10 C
138/95-55, zamítl.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
svým rozsudkem ze dne 26.11.1998, čj. 24 Co 496/98-69; současně proti němu
připustil dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění učiněných soudem
prvního stupně a ze zjištění vlastních, dospěl k závěru, že věcná legitimace
žalobce k podání určovací žaloby by mohla být dána, není však současně splněna
další podmínka nezbytná pro úspěšnost žaloby, totiž naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti předmětné smlouvy. Žalobci sice dal zapravdu, že je
oprávněnou osobou, jíž vznikl ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\") nárok na bezúplatný převod
náhradních pozemků, avšak neshledal, že by byla na jeho straně dána podmínka
úspěšnosti určovací žaloby, směřující proti účastníkům jiného právního vztahu,
když i případné určení neplatnosti by nemohlo mít dopad na postavení žalobce.
Odvolací soud totiž nesouhlasil s tvrzením žalobce, že bez určení neplatnosti
smlouvy by se jeho postavení stalo nejistým, a dovodil, že ani v případě, že by
soud žalobě vyhověl, nebyl by odstraněn stav právní nejistoty, neboť by prvnímu
žalovanému nevznikla povinnost převést na žalobce pozemky, které jsou předmětem
sporné smlouvy; tato povinnost prvnímu žalovanému nevyplývá ani z protokolu ze
dne 7.10.1993, jímž byly žalobci předmětné pozemky přenechány do užívání.
Odvolací soud připustil dovolání pouze k vyřešení otázky, kterou považuje za
zásadně právně významnou, totiž, zda žalobce jako oprávněná osoba s nárokem na
bezúplatný převod jiných pozemků ve vlastnictví státu pozemkovým fondem podle
§ 11 odst. 2 zákona o půdě má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
smlouvy, kterou byly pozemky, s jejichž bezúplatným převodem na svou osobu
žalobce souhlasí, pozemkovým fondem převedeny na jinou oprávněnou osobu.
Odvolací soud neshledal potřebu, aby připustil dovolání i k dalším otázkám
podle návrhu žalobce, totiž zda je dán naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti dohody uzavřené mezi vlastníkem pozemku a další osobou i na straně
oprávněného uživatele předmětného pozemku, a zda pozemkový fond při bezúplatném
převádění pozemku, o který má zájem více oprávněných osob, je vázán pravidly
zakotvenými v § 17 odst. 5 zákona o půdě, a musí rovněž dodržovat zásady
dobrých mravů podle § 3 obč.zák.; těmito otázkami se totiž odvolací soud
nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 23.8.1999, napadl
žalobce F. B. dovoláním, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne
23.3.1999. V něm žalobce namítá, že první žalovaný vydal napadanou dohodou
předmětný pozemek druhému a třetímu žalovanému v rozporu se zákonem. Vyjadřuje
přesvědčení, že jeho tvrzené právo na vydání předmětného pozemku bylo ohroženo
a porušeno napadenou dohodou. Naléhavost právního zájmu na zjištění neplatnosti
sporné dohody je dle jeho názoru dána tím, že na základě smlouvy může být
kdykoli podán návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí; zjištění
neplatnosti napadané dohody by vytvořilo podmínky pro zamítnutí návrhu na
provedení tohoto vkladu. Pokud bude návrh žalobce zamítnut, žalovaní podají
návrh na povolení vkladu do katastru, což s ohledem na nejistotu v právních
vztazích dosud neudělali. Z uvedených důvodů považuje žalobce závěr soudů obou
stupňů o nedostatku jeho naléhavého právního zájmu na určovací žalobě za
nesprávný. Naléhavost právního zájmu je, podle žalobce, umocněna jeho
předmětem, neboť při řešení otázky platnosti napadené dohody je třeba řešit
konkurenci více různých restitučních nároků na vydání jiného, avšak konkrétního
pozemku, což jsou podle žalobce právní otázky zásadního významu. Žalobce dále
požaduje, aby dovolací soud podle § 239 odst. 2 OSŘ posoudil jako otázku
zásadního právního významu aktivní věcnou legitimaci, neboť odvolací soud
návrhu na připuštění dovolání k řešení této otázky nevyhověl. Pokud jde o
úplnost skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, namítá, že soudy
nesprávně posoudily protokol ze 7.10.1993 týkající se přenechání náhradních
pozemků žalobci do doby provedení pozemkových úprav, jestliže konstatují, že
jde o listinu sepsanou mezi S. a žalobcem; neuvádějí, že jde o dohodu, jejíž
smluvní stranou je vedle žalobce P. fond ČR K., jak je to zřejmé z otisku
razítka. Žalovaný vyjádřil také nesouhlas s názorem odvolacího soudu, podle
něhož ustanovení § 17 zákona o půdě řeší pouze případy privatizací a nikoli
náhradních pozemků, neboť v odst. 5 citovaného ustanovení jsou upravena
pravidla pro převod nemovitostí ve vlastnictví státu, má li o ně zájem více
osob. Žalobce je toho názoru, že i v případě, kdyby toto ustanovení bylo určeno
k úpravě vztahů při provádění privatizace, je zde namístě použití analogie,
neboť nepochybně upravuje vztahy svým obsahem a účelem nejbližší vztahům
posuzovaným v dané věci. Namítá, že druhý a třetí žalovaní nejsou samostatně
hospodařícími rolníky a předmětné pozemky v době jejich vydání neužívali. Žalobce naopak splňoval zákonné podmínky pro vydání předmětných pozemků a první
žalovaný proto měl učinit návrh na jejich vydání jemu, nikoli druhému a třetímu
žalovanému. Z důvodů uvedených v § 39 občanského zákoníku je proto dohoda
neplatná. Žalobce konečně konstatuje, že vydání pozemků druhému a třetímu
žalovanému je v rozporu s dobrými mravy, jestliže je v rozporu se zásadami
uvedenými v ustanovení § 17 odst. 5 zákona o půdě. V daném případě druhý a
třetí žalovaní projevili zájem o vydání pozemků po dohodě s p.
Š., jemuž se
zavázali je převést, přestože s předmětnými pozemky sousedí žalobcův pozemek, a
přesto, že celkové restituční nároky žalobce a jeho rodiny jsou vyšší než obou
žalovaných. Vzhledem k tomu, že výroky obou soudů vycházejí z nesprávného
výkladu § 80 písm. c) OSŘ a na posuzovaný případ nebyla použita ustanovení § 17
odst. 5 zákona o půdě, ani ustanovení § 3 občanského zákoníku, žalobce navrhl
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Po vynesení rozsudku odvolacího soudu zemřel dne 1.4.1999 třetí žalovaný V. B.
Ze zprávy soudní komisařky, projednávající jeho dědictví, vyplývá, že jeho
jediným dědicem, který dědictví neodmítl, se stal druhý žalovaný F. B., který
tak v řízení nastoupil na jeho místo ( § 107 odst. 3 OSŘ).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další zákony, se
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).
Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením § 241 odst. 2 OSŘ, a je
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud dovolání
proti svému rozsudku připustil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239
odst. 2 OSŘ dovolací soud neshledal. Pokud žalobce navrhoval v průběhu řízení
připuštění dovolání k posouzení dopadu ustanovení § 17 zákona o půdě na daný
případ, nejde o právní problém zásadního významu, protože věc byla posouzena v
souladu s judikaturou odvolacího soudu ( viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29.1.1997, čj. 2 Cdon 522/96).; další aspekty uváděné v dovolání, jsou mimo
rámec přezkumu rozsudku odvolacího soudu, protože se netýkají otázky naléhavého
právního zájmu žalobce na určovací žalobě. Dovolací důvod, uvedený v dovolání,
a týkající se otázky, k jejímuž řešení odvolací soud připustil dovolání, je
podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu §
237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci
uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ), vymezeného tak, zda na straně
žalobce je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, kterou prvý
žalované převedl na druhého a třetího žalovaného náhradní pozemky. Přitom
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Pro posouzení, zda na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti právního vztahu, jehož není účastníkem, je rozhodující, jak dalece
se tento právní vztah týká jeho práv, případně existujících právních vztahů, a
zda může navrhovaný rozsudek mít za následek odstranění nejistoty v postavení
žalobce. V daném případě je třeba posoudit, zda v případě, že by napadená
smlouva neexistovala, bylo by dáno právo žalobce na to, aby mu pozemkový fond
převedl předmětné pozemky jako pozemky náhradní; jinými slovy, zda jeho právo
na náhradní pozemek( pozemky), které vyplynulo ze skutečnosti, že mu v řízení
podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě nemohly být vydány jeho původní
pozemky, obsahuje i právo na výběr konkrétního pozemku.
Touto otázkou se dovolací soud již vícekrát zabýval, a dospěl k závěru, že
nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na
výběr náhradních pozemků ( viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 1478/2000) a není dáno ani pořadí v případě více
zájemců o stejný pozemek, zohledňující např. i okolnost, že oprávněná osoba je
samostatně hospodařícím zemědělcem ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16.11.1999, sp.zn. 2 Cdon 893/97). Případné zjištění neplatnosti smlouvy,
kterou pozemkový fond převedl předmětný pozemek na třetí osoby, by proto
nemohlo zajistit žalobci právo na převod tohoto konkrétního pozemku, a jeho
postavení by tím nepozbylo v tomto směru nejistoty. Právní úvaha odvolacího
soudu byla proto shledána správnou a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění
jeho rozsudku. Otázka trvání užívacího práva žalobce k uvedeným pozemkům pak
není předmětem řízení.
Dovolání bylo proto podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ
zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří v dovolacím řízení
měli úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly( § 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á,v.r.
předsedkyně
senátu