ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobce P. F., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o zaplacení částky 317.461,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C
1284/2002,
o dovoláních účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února
2007, č.j. 26 Co 572/2006-299, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
9. května 2007, č.j. 26 Co 572/2006-329, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. 26 Co
572/2006-299, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. května 2007,
č.j. 26 Co 572/2006-329, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne
28. června 2006, č.j.
5 C 1284/2002-266, vyjma jeho výroku III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v
nákladových výrocích V. a VI. změnil rozsudek Okresního soudu Praha – západ
(dále již „soud prvního stupně“) ze dne 28. června 2006, č.j. 5 C
1284/2002-266, a v meritorních výrocích I. a II., jakož i v jeho akcesorických
výrocích IV. a V. jej jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci včasná dovolání.
Žalobce podal dovolání „pokud bylo rozhodnuto o potvrzení výroku II., IV. a V.
a dále pokud bylo rozhodnuto o změně ve výroku V. rozsudku soudu 1. stupně.“
Dovolání shledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v
něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci), neboť má za to, že napadené
rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, což žalobce ve svém
dovolání zevrubně rozvádí. Žalobce navrhl, aby v jím dovoláním napadených
výrocích byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
Rovněž žalovaná napadla citovaný rozsudek odvolacího soudu dovoláním, a to v
části, jíž byl potvrzen meritorní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání žalovaná odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 1 písm. b) a odst. 3
(tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Žalovaná v dovolání
namítá, že právní názory Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu
2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99-89, že „orgán státu“ je odpovědný za škodu
vzniklou druhému subjektu za „převod vlastnického práva k věci“ (dražbou),
která nebyla ve vlastnictví žalobce (správně žalované), podle zákona č. 58/1969
Sb., a dále že v daném případě ve vztahu k okupovanému pozemku nelze postupovat
podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jsou nesprávné, neboť jsou v rozporu s
tehdy již konstantní judikaturou, na kterou žalovaná v rámci své dovolací
argumentace poukazuje. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.
2 tím není dotčeno.
Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí –
(kasačním) usnesení ze dne 16. června 2004 č.j. 26 Co 226/2004-165 – zrušil
předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. prosince 2003, č.j. 5 C
1284/2002-142, zčásti z důvodu nepřezkoumatelnosti (u závěru stran promlčení
nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu), a dále z důvodu, že
okresní soud nerespektoval závazný právní názor, jenž vyložil Nejvyšší soud
České republiky
ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 25 Cdo 2905/2001-89, když
„svůj postup zdůvodnil tím, že v mezidobí, které uplynulo od vydání rozsudku
Nejvyššího soudu, byl vydán judikát v napadeném rozsudku zmiňovaný, s obsahem
vlastně opačným, než jaký je vyjádřen u rozsudku Nejvyššího soudu.“ V tomto
směru odvolací soud zdůraznil, že z Ústavy České republiky ani ze žádného
právního předpisu nevyplývá závaznost judikatury pro konkrétní soudní spory,
když její význam spočívá především v zobecnění výkladu právních předpisů. Z
uvedeného je proto zřejmé, že přípustnost dovolání není založena ani ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) cit. par. o.s.ř., a že zde jde –
vzhledem k potvrzeným meritorním výrokům rozsudku soudu prvního stupně
odvolacím soudem – o procesní situaci, kdy dovolání účastníků směřují proti
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek
přípustný pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu nalézacího spisu je zřejmé, že žalobce se domáhal, aby žalované byla
uložena povinnost zaplatit mu (původně) částku 317.461,- Kč s 19% úrokem z
prodlení od 15. srpna 1995 do zaplacení, z níž částku 190.724,- Kč požaduje
zaplatit jako neoprávněný majetkový prospěch vzniklý bývalému Československému
státu tím, že dne 29. června 1991 ve veřejné dražbě provozní jednotky –
samoobsluhy v H., postavené na pozemcích p.č. 666/1, 666/2 a 666/3 v
katastrálním území H., byla žalobci prodána i část pozemku dříve označeného
jako p.č. 36 v katastrálním území H. (zčásti sloučeného do uvedených pozemků),
jehož vlastníky v té době byli JUDr. A. D. a J . D., a nikoliv stát, a za
převod tohoto pozemku přijal stát od žalobce kupní cenu ve výši 190.724,- Kč.
Vzhledem k tomu, že bratři D. později listinnými důkazy doložili své vlastnické
právo k pozemku p.č. 36 v cit. katastrálním území, koupil od nich žalobce kupní
smlouvou
ze dne 23. ledna 1995 část tohoto pozemku (sloučeného nyní částečně též do
pozemků p.č. 666/1, 666/2 a 666/3 v katastrálním území H.) za kupní cenu
194.000,- Kč. Dále žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 126.737,-
Kč, poskytnutý mu podle smlouvy o úvěru uzavřené s Českou spořitelnou v
souvislosti se zaplacením kupní ceny za vydraženou provozní jednotku. Posléze
žalobce (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) tento nárok omezil na částku
108.951,- Kč se specifikovaným příslušenstvím.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v posuzované věci rozhodnutí
odvolacího soudu řeší předmětnou právní otázku, jež se stala právně významná
pro posouzení uplatněných nároků žalobce, v rozporu s rozhodovací praxí nejen
dovolacího soudu, ale také Ústavního soudu České republiky.
Je faktem, že ve shora již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
bylo mj. s odkazem na rozsudek téhož soudu ze dne 17. září 1998, sp. zn.
3 Cdon 1202/96 (in Soudní judikatura č. 7/1999) judikováno, že „převzetím
bez právního důvodu (§ 6 odst.2 cit. zákona) ovšem stát nenabyl vlastnické
právo k věci (nemovitosti), neboť vlastnického práva nelze (a ani v rozhodném
období nebylo lze) nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým
převzetím); vlastníku nemovitosti však byla odňata možnost nemovitost držet,
užívat ji a požívat její plody a užitky. Závěr odvolacího soudu o možném
použití § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, na daný případ je proto nesprávný, a to nejen ze
shora uvedených důvodů, ale též proto, že při řešení otázky vlastnictví k
předmětnému pozemku nelze vycházet ze zák. č. 87/1991 Sb....upravujícího
zvláštní právní režim
pro uplatnění tzv. restitučních předpisů uvedených v § 1 tohoto zákona, nýbrž
je třeba aplikovat obecné občanskoprávní předpisy platné v době, kdy stát
předmětný pozemek bez právního důvodu převzal.“ Vzhledem ovšem k judikatorní
situaci, jež poté nastala v souvislosti s vydaným rozsudkem velkého senátu
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001
(in www.nsoud.cz), v němž byl zaujat právní názor, že „Mohla-li osoba, jejíž
nemovitosti převzal stát v rozhodné době
(§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bez právního
důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného
zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných
předpisů (srov. např.
§ 126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c)
o.s.ř.“, jakož i k následné rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky
(k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 1.
listopadu 2005, sp. zn.
Pl. ÚS - st. 210/5, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), soud prvního stupně
správně tuto zásadně významnou judikatorní okolnost reflektoval a judikovaný
právní názor promítl, resp. zohlednil při svém rozhodování ve věci samé, v
jehož důsledku předmětnou žalobu zamítl. Tento rozsudek ovšem odvolací soud,
jak již vpředu bylo vyloženo, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Lze sice přisvědčit odvolacímu soudu, že právní názory, které Nejvyšší soud
České republiky zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné
(aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž
vzešel ten který judikát dovolacího soudu, nelze však současně ztrácet ze
zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k
judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy
nižších stupňů tento judikatorní posun
ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor
nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky)
konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu
(důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s
předmětným judikátem ztotožnit. Tento postup při práci s judikaturou je
přirozeně nezbytné dodržet tím spíše v situaci, kdy v obdobné věci Nejvyšší
soud České republiky zaujal k rozhodovací činnosti soudů
ve věcech určitého druhu podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, stanovisko, anebo
rozhodl-li v určité věci velkým senátem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a
soudcích.
Z popsaného vyplývá, že již učiněný judikatorní výklad by měl být, nedojde-li
k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními
a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním
řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem
pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů
právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo
(oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti
(rovnosti) [nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. ledna 2005, sp.
zn. III. ÚS 252/04, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky
(dále již „Sbírka“), svazek 36, ročník 2005, str. 173].
Obecné soudy ovšem vedle své povinnosti reflektovat při své rozhodovací
činnosti judikaturu vyšších soudů musí také respektovat zásadu vyjádřenou v čl.
89
odst. 2 Ústavy České republiky, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu České
republiky jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a že s ohledem na četnou
judikaturu Ústavního soudu České republiky je právní názor obsažený v
odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu coby orgánu ochrany ústavnosti, resp. v
jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný, tj. závazný při řešení
typově shodných případů (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky
ze dne 14. října 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02, in Sbírka, svazek č. 28, judikát
publikován pod č. 28). Přitom nerespektování právních názorů Ústavního soudu
České republiky vede při stejných skutečnostech jednak k vědomému porušování
ústavnosti a navíc nerespektování nosných důvodů publikovaného nálezu Ústavního
soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad na princip právní
jistoty plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje
čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, in ASPI – Automatizovaný systém
právních informací, identifikační číslo judikátu JUD 39333CZ).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování, na rozdíl od soudu
prvního stupně, který tak správně učinil ve svém předcházejícím a posléze
odvolacím soudem zrušeném rozsudku, nezohlednil konstantní judikaturu
Nejvyššího soudu České republiky, resp. nerespektoval předmětná rozhodnutí
Ústavního soudu České republiky, v nichž byl opakovaně zaujímán právní názor
(ve stručnosti shrnuto), že specialita restitučních předpisů vylučuje možnost
domáhat se určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle obecných
předpisů občanského práva, kterážto otázka byla při rozhodování této věci
obecnými soudy esenciální z pohledu žalobcem uplatněných peněžitých nároků vůči
žalované České republice, Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí vyjma jeho III. o
zastavení řízení pro částku 17.786,- Kč s příslušenstvím, a věc vrátil soudu
prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací
vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1
věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu