Ústavněprávní požadavky vztahující se k náhradě nákladů řízení vypočtené dle advokátního tarifu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. března 2011
sp. zn. II. ÚS 538/10
ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. P., advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 č. j. 22 Co 9/2010-140, kterým byl potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci stanovení odměny advokáta, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 č. j. 22 Co 9/2010-140 se ruší.
Odůvodnění
2. Stěžovatel byl v soudním řízení o určení vlastnictví k nemovitostem ve věci týkající se vrácení daru ustanoven právním zástupcem k ochraně zájmů žalobkyně. Žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem byla zamítnuta a stěžovatel po pravomocném skončení sporu vyúčtoval náklady právního zastoupení žalobkyně vůči státu ve výši 141 987 Kč. Vycházel přitom z hodnoty sporu, neboť předmětem žaloby byla věc ocenitelná penězi (nemovitost).
3. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 28. prosince 2009 č. j. 6 C 95/2006-134 stanovil odměnu advokáta podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 21 430 Kč. Aniž by své rozhodnutí blíže odůvodnil, vycházel soud prvního stupně z toho, že se nejedná o věc ocenitelnou penězi, a proto je namístě použití výše citovaného ustanovení.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2010 č. j. 22 Co 9/2010-140 změnil usnesení soudu prvního stupně pouze tak, že výši nákladů stanovil na částku 28 028 Kč. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobní petit zněl na určení, že předmětné nemovitosti připadají do společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela. Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že hodnota nemovitostí nebyla v tomto řízení zjišťována, nelze při určení sazby mimosmluvní odměny vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž je třeba na danou věc aplikovat § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
sp. zn. II. ÚS 598/2000
ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23) a
sp. zn. I. ÚS 712/2001
ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41), ale i na rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Odo 670/2006, které se k uvedené problematice vyjadřují zcela jednoznačně. Stěžovatel dále podotkl, že hodnotu předmětu sporu určil ve výši stanovené ve znaleckém posudku vypracovaném pro potřeby dědického řízení vedeného v souvislosti s úmrtím manžela žalobkyně. Tento znalecký posudek sice nebyl vypracován pro spor o vrácení daru, ale byl k této věci připojen.
8. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Rozhodování o nákladech řízení je však i přesto, že se jedná o otázku podružnou, integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
9. Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje výpočet odměny za své zastoupení ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem, kdy soudy nevycházely z hodnoty věci penězi ocenitelné (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), nýbrž postupovaly podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu a odměnu vypočetly z pevně stanovené tarifní hodnoty. Východiskem pro posouzení dané věci jsou závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 598/2000
ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23) a obdobně v nálezech
sp. zn. I. ÚS 712/01
ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41) nebo
sp. zn. II. ÚS 2811/08
ze dne 11. 6. 2009 (N 141/53 SbNU 747) či
sp. zn. II. ÚS 2886/07
ze dne 16. 3. 2010 (N 53/56 SbNU 571). Ústavní soud v nich posuzoval, které ustanovení advokátního tarifu je třeba aplikovat pro účely zjištění tarifní hodnoty ve věcech určovacích žalob. V případech posuzovaných v uvedených nálezech byly předmětem řízení o určení neplatnosti smlouvy či určení vlastnictví věci movité a nemovité, tedy věci penězi ocenitelné, v důsledku čehož Ústavní soud konstatoval, že nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí nebo práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů.
11. Není pochyb o tom, že v nyní projednávaném případě (jde o určení vlastnictví k nemovitostem) je předmětem řízení věc, která je penězi ocenitelná. Na určení odměny zástupce žalobkyně se tedy primárně použije § 8 odst. 1 advokátního tarifu, dle něhož se za tarifní hodnotu, není-li stanoveno jinak, považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Obecné soudy však dle uvedeného ustanovení nepostupovaly a s poukazem na to, že hodnota věci nebyla ve věci zjišťována, bez dalšího aplikovaly § 9 odst. 3 advokátního tarifu. Takový postup nepovažuje Ústavní soud za ústavně konformní.
12. Z § 9 odst. 3 advokátního tarifu jednoznačně vyplývá, že částka 25 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. Navíc součástí spisu byl i znalecký posudek (byť byl vyhotoven pro účely jiného řízení), kterým byla stanovena hodnota předmětné nemovitosti, takže obecné soudy měly dostatečné podklady pro určení výše tarifní hodnoty.
13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí.