30 Cdo 4084/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
RODISO, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, identifikační číslo
osoby 241 32 136, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze
5, Nádražní 58/110, proti žalovaným 1) městu Přibrami, se sídlem v Příbrami I,
Tyršova 108, identifikační číslo osoby 002 43 132, zastoupenému JUDr. Dušanem
Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 126, a 2)
TRITICUM, a. s., se sídlem v Plzni, Slovanská alej 24/1960, identifikační číslo
osoby 630 80 702, zastoupené Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem v
Plzni, Nádražní 2744/14, za účasti Z. H., vedlejšího účastníka na straně
žalobkyně, zastoupeného Z. B., o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 12/2012, o dovolání
žalobkyně a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.
prosince 2013, č. j. 24 Co 390/2013-457, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013, č. j. 24 Co
390/2013-457, se ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací zpět Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
vrácení soudního poplatku žalobkyni a o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo jednoznačně prokázat,
že by ze strany žalovaného (1/) došlo při oznámení záměru prodeje sporných
nemovitostí k porušení zákona, neboť kupní cena nabídnutá žalovanou (2/) byla
ze všech nabídek nejvyšší a téměř o 50 % překročila částku, na kterou
nemovitosti ohodnotil znalec. Nepodařila se ani prokázat jakákoliv manipulace s
nabídkami a netransparentnost vypsaného nabídkového řízení. Soud prvního stupně
uzavřel, že kupní smlouva ze dne 19. ledna 2012, na základě které žalovaný 1)
prodal žalované 2) předmětné nemovitosti, není postižena absolutní neplatností. Nákladový výrok nalézací soud odůvodnil odkazem na § 5 písm. b) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně Krajský soud v Praze
(dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 24 Co
390/2013-457, potvrdil (v napadených výrocích I., III. a IV.) rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rovněž ani
odvolací soud neshledal, že by předmětná kupní smlouva byla postižena absolutní
neplatností, a že by v důsledku toho žalovaný 1) byl (i nadále) vlastníkem
předmětných nemovitostí (nabídkové řízení vycházelo z podmínek zákona o obcích,
upravených v publikovaném záměru žalované 1/, kupní cena nebyla v podstatném
rozporu s cenou nemovitostí v daném místě a čase, nebyl shledán nesoulad mezi
zveřejněným záměr prodeje a příslušným usnesením zastupitelstva o
majetkoprávním úkonu, nabídkové řízení nebylo netransparentní). Nákladový výrok odvolací soud odůvodnil s tím, že v předmětné věci jde o právo
ocenitelné penězi (s ohledem na sjednanou kupní cenu v předmětné kupní
smlouvě), a proto by v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále též „vyhláška č. 177/1996 Sb.“) bylo sice namístě vycházet při stanovení sazby mimosmluvní
odměny podle § 7 této vyhlášky z ceny tohoto práva, a následně v souladu s § 9
odst. 4 písm. c) cit. vyhl. z tarifní hodnoty 50.000,- Kč (3 úkony právní
služby), což by ovšem ve srovnání se zrušenou vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v rozhodném znění (dále též „vyhláška č. 484/2000 Sb.“) znamenalo sazbu odměny
za 1 úkon právní služby v částce 52.500,- Kč bez daně z přidané hodnoty (u 5,
resp. 4 úkonů právní služby) a v částce 3.100,- Kč bez daně z přidané hodnoty
(u 3 úkonů právní služby), tedy soudní přísudek v podstatně vyšší částce, než
podle zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. S ohledem na Ústavním soudem zrušenou
vyhlášku č. 484/2000 Sb. musel odvolací soud při aplikaci vyhlášky č. 177/1996
Sb.
respektovat předchozí judikaturu (zejména Ústavního soudu), která
zdůrazňovala, že výše nákladů řízení nemůže být zjevně nepřiměřená předmětu
sporu. I když vyhláška č. 177/1996 Sb. respektuje počet vynaložených úkonů
právním zástupce, ve své podstatě však je i nadále založena jinak na
paušalizaci odměny za právní zastoupení advokátem, která nemusí vždy odrážet
skutečnou věcnou a časovou náročnost právního zastoupení při uplatňování či
bránění práva. V dané věci se odvolacímu soudu jevila odměna advokáta,
vypočtená pro řízení před soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
jako zcela zjevně nepřiměřená věcné a časové náročnosti tohoto sporu. Za
přiměřenou a s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu za ústavně konformní,
se mu jeví náhradě nákladů řízení, kterou v součtu za všechny úkony právní
služby přiznal soud prvního stupně, tj. odměna ve výši 20.000,- Kč s
připočtením režijních paušálů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že žalovaní do nákladového výroku odvoláním nebrojili,
odvolací soud nemohl právní postavení žalovaných v tomto směru (změnou
prvoinstančního nákladového výroku) zhoršit, a proto potvrdil i rozhodnutí
soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení. Náklady odvolacího řízení odvolací soud odůvodnil s odkazem na § 9 odst. 4
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy vycházel z tarifní odměny 50.000,- Kč,
což představuje odměnu 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby; v daném případě
tedy činila advokátní odměna (advokátů žalovaných 1/ a 2/) při třech úkonech
právní služby částku 9.300,- Kč, to vše ještě s připočtením režijních nákladů a
přísl. daně z přidané hodnoty. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i žalovaná 2). Žalobkyně spatřuje „nesprávnost názoru odvolacího soudu v tom, že neumožnění
kontroly při otevírání obálek v rámci výběrového řízení nezakládá nedostatek
netransparentnosti či neprůhlednosti při nakládání s obecním majetkem.“ Namítá,
že v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) byla stanovena zásada, že při prodeji
majetku ve vlastnictví obce musí být dodrženy požadavky transparentnosti,
průhlednosti a účelnosti nakládání s majetkem (žalobkyně v tomto směru odkázala
na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4255/2009). Z toho
žalobkyně dovozuje, že byl-li v posuzovaném případě prodej prováděn žalovaným
1) tzv. obálkovou metodou při stanovení pevné lhůty pro podávání nabídek, pak
je pro dodržení zásady transparentnosti nezbytné umožnit uchazečům účast při
otevírání obálek a kontrolu tohoto procesu. Tento požadavek ovšem v daném
případě dodržen nebyl. Žalobkyně dále spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu při řešení
otázky, zda v posuzované věci byla dodržena lhůta pro podávání nabídek podle §
39 odst. 1 zákona o obcích. Žalovaný 1) lhůtu pro podávání nabídek zkrátil
(lhůta skončila ve 12.00 hod. 15. dne od zveřejnění), navíc stanovil další
věcné podmínky pro možnost podání nabídky (složit kauci ve výši 6.000.000,-
Kč)., což způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy.
Žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že určí, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných nemovitostí, a přizná
žalobkyni vůči žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, případně
rozsudek odvolacího soudu zruší, zruší též rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátí prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) (dále též „dovolatelka“) dovoláním napadla nákladový výrok II. rozsudku odvolacího soudu, když z hlediska přípustnosti dovolání je určující
výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolateli odepřena (dovolatelka
odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 34/2013). Odvolací soud při určení výše nákladů odvolacího řízení sice správně vyšel z
vyhlášky č. 177/1996 Sb., nesprávně však aplikoval § 9 odst. 4 písm. b)
vyhlášky, neboť v daném případě se jednalo o určení vlastnického práva k
nemovitým věcem, jejichž hodnotu bylo možné ocenit, a to částkou shora uvedené
kupní ceny ve výši 20.500.000,- Kč (na podporu své argumentace dovolatelka
odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 33 Odo 725/2005, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, a dále na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1332/07 a sp. zn. II. ÚS 2811/08). Odvolací soud tedy měl při
rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení vycházet podle § 8 odst. 1 za
použití § 7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a teprve poté, měl-li za to, že
částka takto vypočtená je nepřiměřená, měl využít jiné právní prostředky k
modifikaci její výše. Odvolací soud navíc závěr o nepřiměřenosti dovoletelkou
požadované částky náhrady nákladů řízení nijak konkrétně neodůvodnil a své
úvahy týkající se otázky věcné a časové náročnosti sporu v odůvodnění svého
rozsudku vůbec neuvedl. Kromě toho měl odvolací soud znovu určit výši nákladů
prvoinstančního řízení, a to podle vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť v době
rozhodování odvolacího soudu byla vyhl. č. 484/2000 Sb. zrušena. Dovolatelka
předkládá správný výpočet náhrady nákladů řízení před oběma soudy a navrhuje,
aby v tomto rozsahu dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a
dovolatelce přiznal náhradu nákladů řízení (nyní již) před soudy všech stupňů. K podaným dovoláním se vyjádřil žalovaný 1) i žalovaná 2). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalobkyně proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu je třeba podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé je souladné s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů, záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek,
pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15
dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce3b)
obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr
nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitost se v záměru označí údaji
podle zvláštního (katastrálního) zákona platného ke dni zveřejnění záměru. Smyslem a účelem institutu záměru je, aby příslušné právní úkony probíhaly
transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli případně
upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně, aby
měli možnost sami vstoupit do tzv.
nabídkového řízení jako zájemci, a aby před
uplynutím stanovené lhůty orgány obce neučinily taková opatření, pro která by
ke včasné nabídce jiného zájemce již nemohlo být přihlédnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010;
všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí
Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo
1932/2008, zdůraznil, že zákon o obcích přesně stanoví, jaké povinné
náležitosti záměru obce k nakládání s majetkem obce musí být splněny, a že jeho
povinné náležitosti tedy nelze rozšiřovat na údaje zákonem nevyžadované a z
jejich absence pak dovozovat absolutní neplatnost následně uzavřeného právního
úkonu. Dále uvedl, že je logické, že naprosto postačí, aby záměr obce obsahoval
pouze zákonem stanovené základní informace, když jeho smyslem je pouze
informovat o tom, že obec hodlá určitým způsobem s určitým majetkem obce
naložit a okolnost, že záměr obce nebyl publikován po (celou) dobu patnácti dnů
před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního
úřadu ovšem (bez dalšího) nevede k absolutní neplatnosti právního úkonu; takový
právní úkon by byl stižen neplatností od samého počátku pouze v situaci,
jestliže by v důsledku nedodržení doby publikace nemohl potencionální zájemce
učinit obci příslušnou nabídku, resp. pokud by obec při rozhodování takto
učiněnou nabídku zájemce (právě z důvodu nedodržení zákonné patnáctidenní doby)
již nevzala v úvahu. V usnesení ze dne 3. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 4108/2008,
Nejvyšší soud dodal, že splnění dalších podmínek není při převodu vlastnického
práva k nemovitosti na straně obce zákonem vyžadováno, jestliže však obec
stanovila poměrně detailním způsobem kritéria výběru zájemce o koupi, může být
tento postup plně srozumitelný v případech, kdy obec jakožto prodávající má
zájem na tom, aby nemovitost nabyl takový subjekt, u něhož budou naplněny
předpoklady finančně zajištěného a řádného hospodáře. Takový postup Nejvyšší
soud neshledal ani v rozporu s právními předpisy. Akcentoval obecný požadavek,
aby tzv. nabídkové řízení probíhalo v souladu s dobrými mravy a principy
slušnosti, tedy aby předem stanovená kritéria nebyla chápána pouze jako záminka
pro výběr předem stanoveného zájemce, a uzavřel, že by nebylo možné přijmout
ani takový postup, při němž by byl vybrán zájemce, jenž předem stanovená
kritéria nesplňoval, a to na úkor jiného zájemce, jenž daným podmínkám dostál. Záměr obce prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu
nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy a nebyl (ve
smyslu přechozího občanského zákoníku) ani právním úkonem, který by podléhal
režimu občanského zákoníku; Teprve tehdy, až dojde k vlastní realizaci
předsevzatého záměru (nemovitost prodat), budou účastníci následného právního
vztahu vystaveni závazkovému režimu podle občanského zákoníku (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. 258/98, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 1383/2010). V
této souvislosti lze také odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. prosince 2006, sp. zn. 3 Ans 8/2005 (veřejnosti přístupný na internetových
stránkách uvedeného soudu http://nssoud.cz), v němž se připomíná, že při
nakládání s vlastním majetkem a hospodaření s ním vystupuje obec jakožto
účastník soukromoprávních vztahů, nikoli jako nositel moci veřejné, a že
usnesení zastupitelstva obce, jímž byl schválen k prodeji pozemek ve
vlastnictví obce, není rozhodnutím, jímž by obec autoritativně rozhodovala o
veřejných subjektivních právech fyzických a právnických, a nelze je tudíž
napadnout žalobou ve správním soudnictví. Lze k tomu doplnit, že tyto závěry
lze tím spíše přiměřeně vztáhnout na proceduru týkající se publikace záměru,
příp. vyhodnocení nabídek orgánem obce k tomu určeným, příp. pro tento účel
komisí zřízenou příslušným orgánem obce atd. Z obecního zřízení ani z žádného jiného právního předpisu, ani z dosud
publikované judikatury dovolacího soudu či Ústavního soudu nelze dovodit, že by
účastníci tzv. nabídkového řízení, jež se realizuje za podmínek publikovaných v
záměru, měli právní nárok účastnit se procesu posuzování obci doručených
nabídek, či procesu otevírání obálek v případě nabídkového řízení formou tzv. obálkové metody. O zcela jinou situaci by se jednalo, pokud by bylo zjištěno,
že důsledkem vyhodnocovacího procesu nabídkového řízení bylo obejít zákon a ve
skutečnosti privilegovat konkrétní subjekt, s nímž nakonec obec uzavřela
předmětný právní úkon. Případně pokud by součástí podmínek takové verifikace
bylo i oprávnění účastníků nabídkového řízení zúčastnit se takového procesu,
jež však ze strany obce nakonec dodrženo, resp. respektováno nebylo; o žádnou z
těchto alternativ se v daném případě ovšem nejedná. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při posuzování souladnosti a
transparentnosti vyhodnocení nabídek doručených žalovanému 1) podle
publikovaného záměru z hlediska řešení právní otázky platnosti následně
učiněného právního úkonu (předmětné kupní smlouvy) nijak nepochybil a jeho
přijaté závěry, s ohledem na učiněná skutková zjištění, nejsou v rozporu s
připomenutou judikaturou dovolacího soudu. K otázce zachování doby zveřejnění záměru odvolací soud vycházel ze skutkového
zjištění, že v daném případě „původní záměr obce prodat svůj nemovitý majetek
byl vyvěšen dne 19. 09. 2011 a doplněný závěr obce prodat svůj nemovitý majetek
byl vyvěšen dne 19. 09. 2011“, přičemž k tomu uvedl, že „i za předpokladu, že
by se jednalo o nový záměr, pak, pokud zastupitelstvo Města Příbram na svém
veřejném zasedání, konaném dne 19. 12.
2011, přijalo usnesení....kterým byl
schválen souhlas prodeje sporných nemovitostí ve prospěch žalované
společnosti...nezbývá než uzavřít, že smysl zveřejnění záměru obce k převodu
nemovitého majetku byl tímto postupem naplněn, aniž by bylo namístě učinit
závěr o neplatnosti posuzovaného kupní smlouvy z tohoto důvodu.“ Rozhodnutí
odvolacího soudu tak konvenuje rozhodnutí dovolacího soudu mj. ve věci sp. zn. 30 Cdo 2146/2010, z nějž ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na
podporu svého právního posouzení věci) také cituje. I v tomto směru je tedy
dovolací argumentace žalobce nedůvodná. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 jako nepřípustné
odmítl. Nejvyšší soud ovšem dovolání žalované 2) (dovolatelky), směřující do
nákladového výroku II. rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k závěrům
formulovaným např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29
ICdo 34/2013, shledal ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným i důvodným. Odvolací soud správně zaznamenal dosah plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne
17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž došlo (dnem vyhlášení tohoto nálezu
ve Sbírce zákonů, kterážto skutečnost nastala dne 7. května 2013, kdy byl
uvedený nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/2013 Sb., v částce
52) ke zrušení již shora označené vyhlášky č. 484/2000 Sb. a správně vyvodil,
že je zapotřebí při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupovat
ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. Pominul však, že je-li odvolacím soudem po
dni 7. května 2013 přezkoumávána správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o
nákladech řízení za zastoupení advokátem, pak s přihlédnutím ke sdělení
Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 – k onomu nálezu –
uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a při absenci zvláštního právního
předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni, je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty první části věty za
středníkem o. s. ř., tedy o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
za právní zastoupení účastníka advokátem lze rozhodnout jen podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. závěry
vyjádření v R 73/2013, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014,
sp. zn. 25 Cdo 1258/2014, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4425/2013). Potvrdil-li odvolací soud jako správný (byť s vyloženými výhradami) rozsudek
soudu prvního stupně i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ač v něm vypočtená
náhrada nákladů řízení dovolatelky za zastoupení advokátem vycházela z již
zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud dále
nezohlednil důsledně judikaturu dovolacího soudu, která ve sporech o určení
vlastnického práva k nemovitému majetku dospěla k závěru odlišnému od
odvolacího soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, sp. zn.
30 Cdo 2914/2013, sp. zn. 30 Cdo 449/2014). Poněvadž v daném případě předmětem právního úkonu bylo určení vlastnického
práva k nemovitým věcem, které jsou penězi ocenitelné, bylo nezbytné, aby
odvolací soud nejprve vypočetl z příslušné tarifní hodnoty výši odměny a teprve
poté se případně zabýval otázkou reflexe právních závěrů obsažených ve shora
označeném plenárním nálezu Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, teprve po
takovém výpočtu byl vytvořen prostor pro následné úvahy odvolacího soudu stran
zohlednění a do přijatého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (ve vazbě na
zjištěné okolnosti případu) promítnuté otázky týkající se věcné náročnosti
sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti a účelnosti vymáhání
práva nebo bránění práva, kdy hranice ústavní souladnosti, resp. limity odměn
advokátů byly (z hlediska pojetí právního státu) nastaveny (vymezeny) nálezem
Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (s ohledem na závěry obsažené v
nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 988/12) závěrem vyložil, že za účelně vynaložené
náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady,
které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své
porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se
zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto
pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se
vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude
možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O
takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem. Nutno také zdůraznit, že v uvedeném plenárním nálezu Ústavní soud navázal na
svou předchozí judikaturu, v níž se na základě ústavních stížností zabýval
otázkou nákladů řízení a stanovení výše jejich náhrady ve sporech, které byly
vedeny o bagatelní částky na základě tzv. formulářových žalob podávaných
subjekty, které příslušné pohledávky nabyly zpravidla postoupením, a to se
záměrem profitovat na přiznané náhradě nákladů řízení, kde na straně žalované
stál spotřebitel (srov. zejména bod 98 a obiter dictum; viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 10. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1960/13). Odvolací soud v posuzované věci nijak nezohlednil zásadní fakt, že dovolatelka
v daném případě využila svého zákonného práva a ve sporu, kdy bylo
zpochybňováno její vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku v poměrně
vysoké hodnotě, se obrátila na advokáta, aby v jejím zastoupení bránil vůči
žalobkyni její vlastnické právo, přičemž v důsledku toho jí nepochybně
objektivně vznikly náklady, které jen stěží (uplatňoval-li advokát žalobkyně ve
smyslu platné právní úpravy – k tomu srov. § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších předpisů – zálohu na odměnu), s přihlédnutím k
předmětu sporu, mohly být pokryty odvolacím soudem přiznanými náklady řízení.
Je sice základní povinností soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení
zabývat se jejich účelností, avšak současně je zapotřebí velmi pečlivě vážit
všechna kritéria (zvláštnost případu, princip proporcionality, nezbytnost
jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam, s vyloučením
případných duplicitních či snad vícenásobně se opakujících úkonů, které z
objektivního hlediska jsou via facti úkony a tedy výdaji – z pohledu
uplatňování či bránění práva – zbytnými atd.), která spoluurčují účelnost
vynaložených nákladů. Takové posouzení ovšem z odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu vyvodit nelze. Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném nákladovém výroku
II. není z vyložených důvodů správné, přičemž nebyly naplněny podmínky pro
změnu rozhodnutí ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.