28 Cdo 4108/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského, a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve
věci žalobkyně C. G., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) m. K.
V., zastoupeného advokátem, 2) G. – v. n. a. s., o určení neplatnosti kupní
smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 81/2007,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5.
2008, č. j. 18 Co 210/2008-181, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně (původně K. p. s., a. s.) domáhala
určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1) a 2) dne 31. 5.
2007 ohledně budovy čp. 21 na st. parc. 1259 v k. ú. K. V. (dále též „předmětné
nemovitosti“), a rozhodl též o náhradách nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi
žalovanými, když zpochybnila průběh nabídkového řízení. Odvolací soud
konstatoval, že žalobkyně jakožto účastnice nabídkového řízení je v daném sporu
aktivně věcně legitimovaná. Určité pochybnosti měl o danosti naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení, když z dosavadní judikatury vyplývá, že
určení neplatnosti kupní smlouvy se může domáhat neúspěšný účastník nabídkového
řízení, avšak žalobkyně byla z nabídkového řízení vyloučena, protože
nesplňovala kvalifikační předpoklady. Přesto odvolací soud žalobní požadavek
posoudil i z věcného hlediska, když uvedl, že pokud obec porušila předchozí
publikační povinnost a záměr převést nemovitý majetek nebyl vůbec zveřejněn, je
umožněno zpochybnit platnost smlouvy všem potencionálním zájemcům.
V daném případě žalovaný 1) při vyhlášení výběrového řízení výslovně stanovil,
že toto nepodléhá režimu § 281 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a nevztahuje se
na něj působnost zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách v platném znění.
Bylo tak třeba se zabývat otázkou, zda při výběrovém řízení žalovaný 1)
respektoval příslušná ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 128/2000 Sb.“), zejména pak § 39.
V projednávané věci bylo prokázáno, že žalovaný 1) dodržel podmínku zveřejnění
záměru města prodat předmětné nemovitosti. V soutěžních podmínkách výběrového
řízení zároveň stanovil kvalifikační předpoklady pro účast ve výběrovém řízení.
Kromě dalších podmínek bylo kvalifikačním předpokladem, aby zájemce dosahoval v
letech 2004 a 2005 obrat ve výši 200,000.000,- Kč za každé účetní období.
Žalobkyně toto kritérium nesplňovala, a proto byla z výběrového řízení
vyloučena. Nelze přitom přihlédnout k námitce žalobkyně, že pokud by byl vzat v
potaz celkový obrat kalkulovaný v rámci skupiny společností, do níž původní
žalobkyně náležela, podmínku obratu by splnila. Do výběrového řízení se totiž
nepřihlásila skupina společností, ale pouze původní žalobkyně.
Žalovaný 1) splnil podmínku zakotvenou v § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.
Minimální nabídkovou cenu stanovil částkou 35,000.000,- Kč. Protože dle
znaleckého posudku znalce Ing. I. M., který žalovaný 1) nechal vypracovat, jde
o cenu, která je v daném místě a čase obvyklá, nebylo nutno tuto cenu
zdůvodňovat.
K dalším námitkám odkázal odvolací soud žalobkyni na sdělení Ministerstva
vnitra ČR, odboru dozoru a kontroly veřejné správy, ze dne 20. 4. 2007, v němž
zmíněné ministerstvo dospělo k závěru, že pro zahájení dozorových opatření z
podnětu žalobkyně nebyly naplněny podmínky.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a důvodnost z
nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Pokud žalovaný 1)
vyhlásil výběrové řízení, musí respektovat základní zásady, na nichž jsou
postavena obdobná řízení, zejména pokud přímo použije hodnotící předpoklady
stanovení v úpravě zákona o veřejných zakázkách. Těmito zásadami jsou
transparentnost řízení a stanovení výběrových kritérií tak, aby nebyla vůči
zájemcům diskriminační s ohledem na předmět „zakázky“. Podmínky daného
výběrového řízení byly podle žalobkyně „zcela diskriminační“ vůči relevantním
zájemcům a „objektivně nepodložitelné“. Nelze uzavřít, že by žalovaný 1) mohl
„svévolně stanovit jakákoliv objektivně nezdůvodnitelná kritéria výběru zájemce
o koupi nemovitosti ve svém vlastnictví“. Podmínky byly stanoveny v rozporu s
ústavním pořádkem (čl. 1 a čl. 11 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a
svobod), s principy fungování obecního společenství a způsob provedení
výběrového řízení byl též v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelka dále vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval zákonností podmínek
výběrového řízení, které měly být zásadní pro vydání napadeného rozhodnutí. V
soutěžních podmínkách bylo sice stanoveno, jakými doklady má být splnění
kvalifikačního předpokladu týkajícího se obratu doloženo, zároveň však ze
soutěžních podmínek nevyplývalo, že splnění tohoto předpokladu musí být
prokázáno výhradně a jen těmito doklady. Zákon č. 137/2006 Sb., jehož podpůrné
analogické aplikace se dovolávali zejména žalovaní, požaduje, aby „výběrové
řízení neprobíhalo formalisticky a bez vztahu k dosažení účelu tohoto
výběrového řízení.“ Dává uchazeči možnost, aby podmínky naplnil i
prostřednictvím jiného subjektu či je doložil jinými doklady. Odvolací soud se
měl zabývat skutečnostmi tvrzenými v této souvislosti žalovaným 1), že
žalobkyně se mohla přihlásit do výběrového řízení jako skupina společností, a
pak by danou podmínku splňovala. Tato skutečnost výslovně v soutěžních
podmínkách žalovaného 1) uvedena nebyla. Soutěžní podmínky nemůžou pro rozpor
se zákonem obstát, jelikož jsou netransparentní. „V napadeném rozsudku se
odvolací soud nijak nezabývá podmínkou stanovení celkového obratu jako
relevantním kritériem výběru jediného zájemce, jeho vypovídací hodnotou s
ohledem na předmět prodeje, a tudíž zákonnost výběrového řízení a platnost
kupní smlouvy.“ Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“),
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné, neboť ve spojení s napadeným rozsudkem odvolacího
soudu nenaplňuje výše uvedené znaky zásadní právní významnosti. Otázky vymezené
dovolatelkou se navíc nevztahují ke konkrétním skutkovým závěrům odvolacího
soudu či konkrétním tvrzením uplatněným v dosavadním řízení. Dovolatelka
namítá, že podmínky „výběrového řízení“ byly v daném případě diskriminační,
aniž by ovšem specifikovala, v čem ono znevýhodnění spatřuje. V dovolání
nastíněná právní otázka je pouze akademická a pro předmětný spor by její řešení
nemělo praktický dopad.
Dovolací soud nadto konstatuje, že soud odvolací posoudil daný případ v souladu
s hmotným právem, přičemž jeho závěry obsažené v odůvodnění napadeného
rozhodnutí se ani nepříčí dosavadní, ustálené rozhodovací praxi obecných soudů.
Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem v názoru, že obec je při
dispozicích se svým nemovitým majetkem vázána právní úpravou obsaženou v § 39
zákona č. 128/2000 Sb. Podmínky a náležitosti v tomto ustanovení zahrnuté jsou
zároveň kritérii, jejichž naplnění je nezbytné pro právem aprobovanou dispozici
obecním (nemovitým) majetkem. Jinými slovy řečeno, splnění dalších podmínek
(formálních či materiálních) není při převodu vlastnického práva k nemovitosti
na straně obce zákonem vyžadováno. Obdobný závěr vyjádřil dovolací soud ve svém
rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008 (veřejnosti dostupném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), v němž dále
konstatoval, že stanovení dalších kritérií výběru již v samotném záměru by bylo
nežádoucí, neboť nelze předem předvídat, jaké nabídky budou obci předloženy, a
okruh nabídek by tak byl omezen.
Dovolací soud se s těmito závěry ztotožňuje i v daném případě, přestože v něm
žalovaný 1), hodlaje zcizit svůj majetek, poměrně detailním způsobem kritéria
výběru zájemce o koupi předmětných nemovitostí stanovil. Tento postup totiž
může být plně srozumitelný v případech, kdy obec jakožto prodávající má zájem
na tom, aby nemovitost nabyl takový subjekt, u něhož budou naplněny předpoklady
finančně zajištěného a řádného hospodáře schopného o nemovitost náležitě
pečovat a spravovat ji. Dovolací soud k tomu dodává, že takový postup není ani
v rozporu s právními předpisy, jestliže jsou naplněny předpoklady uvedené v §
39 zákona č. 128/2000 Sb.
Jistě je třeba obecně vyžadovat, aby tzv. nabídkové řízení probíhalo v souladu
s dobrými mravy a principy slušnosti, tedy aby předem stanovená kritéria nebyla
chápána pouze jako záminka pro výběr předem stanoveného zájemce. Nebylo by
možno ani přijmout takový postup, při němž by byl vybrán zájemce, jenž předem
stanovená kritéria nesplňoval, a to na úkor jiného zájemce, jenž daným
podmínkám dostál. Na druhou stranu nelze přisvědčit argumentu dovolatelky, že
se na tzv. nabídkové řízení vztahují ustanovení zákona č. 137/2006 Sb., o
veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť prodej nemovitosti ve
vlastnictví obce nespadá do předmětu úpravy citovaného zákona (viz § 1).
Žalovaný 1) navíc aplikaci tohoto zákona v „podmínkách výběrového řízení“
výslovně vyloučil. I kdyby se ovšem citovaný zákon na souzený spor vztahoval,
musela by dovolatelka při ochraně svých práv a oprávněných zájmů postupovat
podle něj a své námitky uplatnit v řízení před Ú. pro o. h. s., případně dále v
řízení před soudy podle soudního řádu správního.
V souzeném sporu bylo navíc zjištěno, že žalobkyně byla z nabídkového řízení
vyloučena z toho důvodu, že nesplňovala kvalifikační kritérium celkového obratu
dosaženého v letech 2004 a 2005 ve výši 200,000.000,- Kč za každé účetní
období. Dovolací soud se plně ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, že nelze
přihlédnout k námitce žalobkyně, že pokud by byl vzat v potaz celkový obrat
kalkulovaný v rámci skupiny společností, do níž původní žalobkyně náležela,
podmínku dosaženého obratu by splnila. Do výběrového řízení se totiž
nepřihlásila skupina společností, ale pouze původní žalobkyně. Z tohoto
argumentu žalobkyně tedy nelze dovodit, že by byla v posuzovaném nabídkovém
řízení jakkoliv nezvýhodňována či že by s ní bylo jednáno v rozporu s dobrými
mravy, neboť zcela nesplňovala jedno z objektivně zjistitelných kvalifikačních
kritérií.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá v
celém rozsahu, zabýval se dovolací soud dále tím, zda je dovolání přípustné
proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu, v nichž bylo rozhodnuto o
povinnosti žalobkyně nahradit žalovaným 1) a 2) náklady odvolacího řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání
proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a §
239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalovanému 1), ani žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu