ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se
sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti žalovaným 1) obci Světlá Hora, se
sídlem ve Světlé Hoře 374, zastoupené JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou
se sídlem v Bruntále, Sladovnická 16, a 2) Beskydské lesní s. r. o., se sídlem
Mosty u Jablunkova 280, zastoupené JUDr. Ottou Walachem, advokátem se sídlem v
Třinci, 1. máje 493, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 9/2005, o dovolání žalované 2)
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2009, č.j. 8 Co
137/2009-266, takto:
I. Dovolání žalované 2) se zamítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Dagmar Žilkové, advokátky se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
vlastnictví žalované 1), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném
řízení skutkově uzavřel, že: „Na základě usnesení 19. zasedání zastupitelstva
Obce Světlá Hora (pozn.: žalované 1/) ze dne 8. 12. 2004, jímž byl schválen
záměr na prodej specifikovaných pozemků, bylo rozhodnuto o prodeji těchto
lesních pozemků žalobci za cenu 9.960.000,- Kč s tím, že při notářském zápisu
bude uhrazeno 6.000.000,- Kč a zbytek kupní ceny bude doplacen do 31. 1. 2005. Bylo rozhodnuto dále o tom, že notářský zápis bude proveden nejpozději do 13. 12. 2004 a v případě nesplnění ze strany zájemce za stejných podmínek přechází
prodej na obchodní společnost Beskydská lesní s. r. o. (pozn.: žalovanou 2/) a
dále, že je nutno dořešit zástavu pro SFŽP Praha ve výši 323.000,- Kč do 17. 12. 2004. Z uvedeného rozhodnutí zastupitelstva obce nevyplývá forma kupní
smlouvy s Beskydskou lesní s. r. o., nýbrž podmínky (zaplacení kupní ceny). Protože do 13. 12. 2004 kupní smlouva uzavřena nebyla, došlo dne 17. 12. 2004 k
uzavření kupní smlouvy Obce Světlá Hora se společností Beskydská lesní s. r. o.“ V návaznosti na tato zjištění uvedený soud dospěl k závěru, že „z
rozhodnutí zastupitelstva nevyplynula povinnost tuto smlouvu s žalobcem
uzavřít, nýbrž pouze povinnost, pokud kupní smlouva do 13. 12. 2004 k
předmětným nemovitostem uzavřena bude, (že) bude uzavřena do toho data právě
jen s žalobcem...V této právní věci navíc žalovaná obec prokázala, že to byl
žalobce, kterým svým jednáním zmařil uzavření kupní smlouvy přesto, že žalovaná
obec připravila návrhy, jak smlouvy kupní, tak i smluv dalších, na které
žalobce vůbec nereagoval.“ Kupní smlouva o převodu vlastnictví k předmětným
nemovitostem, kterou uzavřela prodávající žalovaná 1) s kupující žalovanou 2),
je proto platná. Nedůvodná je námitka žalobce, že napadená smlouva byla
uzavřena v rozporu s rozhodnutím zastupitelstva, pokud nebyla sepsána formou
notářského zápisu, „neboť se o notářském zápisu hovoří v usnesení pouze a
jedině v souvislosti s prodejem lesních pozemků žalobci...Pokud jde o žalovanou
společnost, tak usnesení zastupitelstva jednoznačně odkazuje na stejné podmínky
prodeje pozemků žalované společnosti, ale o formě tohoto právního úkonu se již
usnesení nezmiňuje. K prodeji pozemků tedy došlo v celém rozsahu a za stejných
podmínek, jak bylo dohodnuto a usnesením zastupitelstva schváleno.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že
žalovaná 1) je vlastnicí „pozemkových parcel určených pod bodem I. výroku
rozsudku okresního soudu“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, jež
učinil soud prvního stupně, avšak oproti němu dospěl k jinému právnímu
posouzení věci. Usnesením 19. zasedání zastupitelstva žalované 1) ze dne 8. prosince 2004 byl schválen záměr na prodej pozemků, které jsou předmětem tohoto
sporu, a dále také pozemků v katastrální území P. p.
P., jež měly být teprve
prodány po rozměření geometrickým plánem a po převedení do vlastnictví žalované
(obce) 1), když všechny tyto pozemky měly být prodány za částku 9.960.000,- Kč. Podle usnesení zastupitelstva žalované 1) tak předmětem smlouvy měly být
všechny pozemky, tedy i pozemky v posledně zmíněném katastrálním území, které
žalovaná 1) nevlastnila, prodány. S odkazem na ustanovení § 85, § 103 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a dále
na ustanovení § 39 obč. zák. odvolací soud dospěl k závěru, že usnesení 19. zasedání zastupitelstva žalované 1) ohledně pozemků v katastrálním území P. p. P. je neplatné, neboť obec nebyla vlastníkem těchto pozemků; tím také nebyla
určena zastupitelstvem cena zbývajících pozemků. Pokud tedy nebyla
zastupitelstvem žalované 1) stanovena cena za pozemky, které byly předmětem
kupní smlouvy mezi žalovanými 1) a 2), a to i s přihlédnutím k tomu, že cena
byla nižší o pozemky, které předmětem kupní smlouvy nebyly, je kupní smlouva
neplatná, „neboť obec nedala svým podpisem kupní smlouvy najevo vůli zákonem
stanoveným způsobem.“ Nebylo proto nutné zabývat se jinými důvody neplatnosti
smlouvy (mj. také otázkou, zda kupní smlouva, uzavřená mezi žalovanými 1/ a 2/,
měla být uzavřena formou notářského zápisu či nikoliv).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta
včasné dovolání žalovaná 2) (dále již „dovolatelka“), jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm, jak
vyplývá z obsahu jejího dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci). Dovolatelka je na rozdíl od odvolacího soudu toho
právního názoru, že na straně obce – žalované 1) došlo ke schválení a
zveřejnění záměru prodeje předmětných pozemků dostatečně srozumitelným
způsobem, jenž je v souladu se zněním zejména § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000
Sb. Záměr obce byl vyjádřen jasně ohledně formy převodu nemovitostí i jejich
identifikace. Došlo k publikaci záměru převodu na úřední desce obecního úřadu. O prodeji pozemkových parcel byl sepsán zápis z jednání obecního zastupitelstva
ze dne 8. prosince 2004, byť se v zápise objevují i pozemky, které v této době
obec neměla ve svém vlastnictví. Následně byla dne 17. prosince 2004 mezi
žalovanými 1) a 2) uzavřena kupní smlouva týkající se jen těch pozemků, které
obec měla ve svém vlastnictví a na zbývající pozemkové parcely byla uzavřena
smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy. Podmínkou pro uzavření kupní smlouvy
bylo zaplacení kupní ceny za všechny pozemky, tj. i ty, které obec nemohla
prodat pro existenci právních vad. „Byla-li následně uzavřena kupní smlouva jen
na ty pozemky, které obec vlastnila za kupní cenu ve výši 9.925.000,- a
zbývající část kupní ceny ve výši 535.000,- do celkové žalovaným č. 2 nabídnuté
kupní ceny ve výši 10.400.000,- Kč byla obsažená ve smlouvě o uzavření budoucí
kupní smlouvy, má žalovaný č. 2 za to, že se nemůže jednat o právní úkon, který
by byl (pro) nedostatek projevu vůle neplatný. Vychází přitom z výkladového
pravidla, že pokud obec dala souhlas k prodeji více pozemkových parcel(,) je v
tomto souhlasu zahrnut i prodej jen některých z nich.“ Dovolatelka s odkazem na
nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 87/2004
zdůrazňuje, že závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem,
se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Ne každý
(údajný) rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná (obec) 1) ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky se (ve stručnosti
shrnuto) ztotožnila s dovolací argumentací dovolatelky a navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutí
zastupitelstva a následně uzavřené smlouvy nejsou po právní stránce sice
perfektní, ale rozhodně nemohou zakládat neplatnost napadených smluv. Nelze
souhlasit s tím, že jakákoli změna kupní smlouvy zakládá (při nakládání s
obecním majetkem) automaticky neplatnost smlouvy. Ze smyslu zákona o obcích je
zřejmé, že se vždy musí jednat o takovou cenu, která je nižší, než schválilo
zastupitelstvo obce.
Pokud za prodávanou věc zaplatí kupující více, nemělo by
to být okamžitým důvodem (vedoucím) k neplatnosti smlouvy, zvláště, když to
žádná ze stran nenamítá. Jestliže obec zahrnula do prodeje i ty pozemky, o
jejíž vydání ještě žádala, a nebyly v době rozhodování vedeny na listu
vlastnictví v katastru nemovitostí jako její majetek, tak rozhodovala sice
předběžně o majetku, který ještě nebyl v jejím vlastnictví, ale důležitý je
fakt, že: 1) při prodeji všech pozemků, které byly prodány žalované 2)
předcházelo rozhodnutí zastupitelstva žalované 1), které jejich prodej
schválilo, 2) kupní cena za pozemky není nižší, než schválilo zastupitelstvo, a
za 3) „Při zachování smyslu a účelu zákona je nutno se vrátit také na počátek
celé kauzy. Žalovaná č. I má stejný právní názor na to, že může podat žalobu na
určení vlastnictví osoba, která netvrdí, že je vlastníkem, pouze by se
rozhodnutím soudu zlepšila její pozice. V tomto směru je třeba zdůraznit, že
toto žalobce neprokázal, nebo-li byl prokázán pravý opak. Soudy již došly k
závěru, že vůči žalobci nedošlo ze strany žalovaných k žádnému pochybení, které
by zakládalo možnost žalobce se domáhat čehokoliv, včetně náhrady škody.“
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky zaujal oproti dovolatelce a
žalované 2) odlišný právní názor. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
považuje obsahově i věcně za správný. Zdůrazňuje, že nebyl-li právní úkon
proveden v souladu s rozhodnutím zastupitelstva, je stíhán sankcí neplatnosti
podle § 41 odst. 2 obecního zřízení. Obecní zastupitelstvo stanovilo jednak
předmět kupní smlouvy – konkrétně určené pozemkové parcely v jednotlivých
pozemkových katastrech, a stanovilo cenu, za kterou měly být tyto pozemky
prodány. Vymezení předmětu koupě a kupní ceny je podstatnou náležitostí kupní
smlouvy, kterou nelze změnit rozhodnutím starosty obce. V daném případě
starosta obce (žalované 1/) uzavřel s žalovanou 2) kupní smlouvu, kdy došlo ke
změně rozsahu předmětu prodeje a rovněž i ke změně kupní ceny. Tento právní
úkon je tedy od počátku neplatný. Žalobce je stejného názoru jako dovolatelka,
že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však projev vůle
nahrazovat, měnit či doplňovat. Konečně žalobce popírá tvrzení dovolatelky o
nesplnění podmínek stanovených zastupitelstvem žalované 1) (že neuzavřel kupní
smlouvu a nebyl schopen zaplatit kupní cenu). Navrhl, aby dovolání dovolatelky
bylo jako nedůvodné zamítnuto a aby dovolatelka byla zavázána k náhradě nákladů
dovolacího řízení.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb.; Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II. uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti meritornímu výroku I. rozsudku
odvolacího soudu je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) sice přípustné, neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, není však důvodné.
Dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), k jehož naplnění dochází tehdy, dopustil-li se
soud omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav tím, že použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval právní
předpis správný, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení může být
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Z hlediska meritorního rozhodování odvolacího soudu dovoláním napadeným
rozsudkem bylo určující řešení otázky platnosti kupní smlouvy o převodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kterou dne 17. prosince 2004
uzavřela (prodávající) žalovaná (obec) 1) s (kupující) dovolatelkou (obchodní
společností). Odvolací soud sice v odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozsudku (na str. 7 v posledním odstavci) uvádí, že „usnesení 19. zasedání
zastupitelstva ohledně pozemků v katastrálním území P. p. P. je neplatné, neboť
jak vyplývá z usnesení, obec nebyla vlastníkem těchto pozemků“, avšak z dalšího
textu (zejména na následující str. 8 odůvodnění rozsudku) je zřejmé, že při
rozhodování posuzoval obsah rozhodnutí zastupitelstva žalované 1) ve vztahu k
obsahu uzavřené kupní smlouvy mezi žalovanou 1) a dovolatelkou a poté dospěl k
závěru, že „je kupní smlouva neplatná, neboť obec nedala svým podpisem kupní
smlouvy najevo vůli zákonem stanoveným způsobem.“ Jinými slovy řečeno, odvolací
soud zaujal právní názor, že obsah rozhodnutí zastupitelstva nekoresponduje
zcela obsahu následně uzavřené kupní smlouvy, v důsledku čehož je tato kupní
smlouva ve smyslu § 39 obč. zák. (absolutně) neplatným právním úkonem. Dovolatelka se tedy nestala vlastnicí předmětných pozemků, a protože v daném
případě žalobci svědčil naléhavý právní zájem na soudní deklaraci věcně
právního vztahu žalované (obce) 1) k předmětnému nemovitému majetku (neboť
určením vlastnického práva žalované obce k předmětným pozemkům se pro žalobce
odstraňuje stav právní nejistoty potud, že žalobce může usilovat o koupi těchto
pozemků), odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně
a předmětné určovací žalobě vyhověl (tj. určil, že žalovaná 1/ je vlastnicí
předmětných pozemků). Tento právně kvalifikační závěr odvolacího soudu má oporu ve skutkovém stavu
věci, je souladný s hmotným právem a odpovídá (s ohledem na skutkový stav, z
nějž odvolací soud při rozhodování vycházel) i konstantní judikatuře Nejvyššího
soudu. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o obcích“), vyhradil (v rámci samostatné působnosti obce)
rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle
zvláštních předpisů, dále převodů bytů a nebytových prostor z majetku obce,
jakož i k zastavování nemovitých věcí do pravomoci zastupitelstva obce [§ 85
odst. 1 písm. a), k) cit. zák.]. K platnému usnesení zastupitelstva obce,
rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů
zastupitelstva (§ 87).
Samotné rozhodnutí zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto
projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo
povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Usnesení
zastupitelstva obce o majetkoprávním úkonu - např. o prodeji pozemku ve
vlastnictví obce - představuje materiálně-právní podmínku pro vyjádření projevu
vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřený) teprve v
okamžiku podpisu smlouvy starostou, případně (za podmínek stanovených zákonem o
obcích) místostarostou (srov. § 103 odst. 1, odst. 6, § 104 cit. zák.). Starosta přitom nemá povahu statutárního orgánu, jakkoliv obec navenek
zastupuje a na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce. Na druhé straně podle dřívější ani současné právní úpravy starosta nemohl ani
nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat
a projevovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, in www.nsoud.cz). V případě převodu obecního nemovitého majetku je esenciální, aby byl co do
předmětu a případně co do obcí stanovených podmínek převodu zajištěn věcný
soulad mezi zákonem publikovaným záměrem obce o (v tomto případě) zamýšlené
věcně právní dispozici s obecním nemovitým majetkem, dále rozhodnutím
zastupitelstva o předmětném právním úkonu (prodeji nemovitého majetku
příslušnému subjektu za stavených podmínek) a starostou obce uzavřenou
(podepsanou) převodní smlouvou. Jestliže starostou uzavřená převodní smlouva
coby právní úkon obce nekoresponduje obsahu vydaného rozhodnutí zastupitelstva
obce k uzavření takového právního úkonu a týká se přitom podstatných
náležitostí daného právního úkonu (převáděných nemovitostí, výše kupní ceny,
případně podmínek převodu publikovaných v záměru obce a posléze obecním
zastupitelstvem schválených v rámci rozhodnutí o příslušném majetkoprávním
úkonu obce), jde o věcný nesoulad mezi oznámením záměru, resp. rozhodnutím
zastupitelstva obce a uzavřenou převodní smlouvou, tedy o situaci, kdy
zastupitelstvem obce projevená vůle formou schválení daného právního úkonu je
odlišná od obsahu převodní smlouvy, kterou za obec uzavřel (projevil) její
starosta; v takovém případě jde ovšem o právní úkon obce, který je ve smyslu §
39 obč. zák. neplatný pro rozpor se zákonem [tím, že v obcí projeveném právním
úkonu (ve smlouvě) není obsažena vůle jejího zastupitelstva coby popsaná
materiálně-právní podmínka, která musí být splněna, aby právní úkon obce mohl
být právně perfektní.].
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že obec ani jakožto
účastníka soukromoprávního vztahu nelze vyjmout z požadavků kladených na správu
věcí veřejných. Obec jako veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým
majetkem určité zvláštní povinnosti vyplývající z jejího postavení jakožto
subjektu veřejného práva. Proto i zde platí, že hospodaření s majetkem obce
musí být maximálně průhledné a veřejnosti přístupné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, in
www.nsoud.cz). Jak již shora bylo zdůrazněno, při posuzování otázky, jakým způsobem obec činí
právní úkony, je třeba rozlišovat mezi na jedné straně vytvářením vůle uvnitř
právnické osoby – obce (tj. rozhodováním o tom, zda a jaký právní úkon obec
učiní) a na druhé straně právním úkonem jako projevem takto již vytvořené vůle
navenek vůči třetí osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit práva a
povinnosti. Protože je starosta při zastupování obce navenek vázán rozhodnutím
obecního zastupitelstva, není jménem obce oprávněn činit právní úkony, dokud
požadované rozhodnutí chybí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005, in tamtéž). Starosta obce ovšem nemůže
ani „dotvářet“ či „pozměňovat“ projevenou (a dosud navenek v rámci právního
úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako
jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu. Učiní-li přesto starosta jménem obce právní úkon, který nekoresponduje (z
hlediska základních náležitostí právního úkonu) rozhodnutí obecního
zastupitelstva, jde ve smyslu § 39 obč. zák. o neplatný právní úkon. V posuzovaném případě odvolací soud správně zaregistroval, že mezi (obsahem)
rozhodnutím zastupitelstva žalované (obce) 1) a právním úkonem, který za
žalovanou 1) učinil její starosta, je již shora uvedený nesoulad (co do
předmětu převáděných nemovitostí i co do kupní ceny), tedy, že zastupitelstvem
žalované (obce) 1) projevená vůle (vycházeje z obsahu zasedání uvedeného
zastupitelstva ze dne 8. prosince 2004) není totožná s obsahem právního úkonu,
který v jejím zastoupení učinil starosta. Za této skutkové konstelace proto
závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy o převodu
vlastnictví předmětných pozemků ze žalované (obce) 1) do vlastnictví
dovolatelky (obchodní společnosti) je věcně správný, neboť je v souladu s
hmotným právem a shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací
argumentace dovolatelky, včetně jejího odkazu na zmíněné rozhodnutí Ústavního
soudu České republiky, je nedůvodná již z toho důvodu, že pomíjí popsaný věcný
nesoulad mezi obsahem rozhodnutí zastupitelstva žalované obce a následně
učiněným právním úkonem starostou této obce, který nelze kvalifikovat jinak,
než jako neplatný právní úkon (§ 39 obč. zák.). Rozsudek odvolacího soudu je tudíž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Protože vady řízení uvedené v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i jiné
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny, Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl. Dovolatelka (tím, že její dovolání bylo zamítnuto) v tomto dovolacím řízení
neměla procesní úspěch a proto je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 o. s. ř.) povinna nahradit procesně úspěšnému žalobci náklady
tohoto dovolacího řízení. Náklady vzniklé žalobci sestávají z odměny za jeho
zastupování v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle § 5 písm. b), § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
částku 10.000,- Kč, z paušální náhrady hotových výdajů 300,- Kč podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z náhrady za
daň z přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč. Celkem náklady dovolacího řízení tedy činí 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta
k plnění vyplývající z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) bylo rozhodnuto, že žádný z těchto
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může oprávněný
podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.