33 Odo 720/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce města Ch, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. K. F. a 2)
MUDr. E. F., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 702.586,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 65/2002, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února
2005, č. j. 13 Co 16/2005-58, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na
nákladech dovolacího řízení částku 25.103,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám advokáta.
Žalobce se žalobou v konečném znění po žalovaných domáhal zaplacení částky
702.586,- Kč s příslušenstvím představující nedoplatek kupní ceny za
spoluvlastnický podíl níže uvedených nemovitostí.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 12 C
65/2002-27, žalobu o zaplacení částky 702.586,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od
14. 11. 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 615.014,- Kč od
24. 11. 1999 do 7. 10. 2002 ve výši 179.208,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech
řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 11. 1992 kupní
smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k ideálnímu
spoluvlastnickému podílu v rozsahu 36/100 na specifikovaných nemovitostech v
Ch., 17. listopadu 22, tvořících zdravotnické zařízení (dále jen „nemovitosti“,
resp. „předmětné nemovitosti“), za kupní cenu 1,440.000,- Kč. Žalovaní se
zavázali kupní cenu žalobci zaplatit tak, že 360.000,- Kč uhradí do 30 dnů a
zbývajících 1,080.000,- Kč do pěti let ode dne registrace smlouvy státním
notářstvím. Kupní smlouva byla registrována dne 23. 11. 1992. Částku 360.000,-
Kč žalovaní uhradili žalobci dne 23. 12. 1993. Kupní smlouvou uzavřenou dne 24.
5. 1993 žalovaní koupili od MUDr. V. V. další spoluvlastnický podíl na
předmětných nemovitostech v rozsahu 8/100 a současně převzali dluh
prodávajícího vůči žalobci (za jeho souhlasu) ve výši 240.000,- Kč splatný
rovněž do 23. 11. 1997. Dne 6. 5. 1998 uzavřeli účastníci dodatek ke kupní
smlouvě o prodloužení splatnosti kupní ceny do 23. 11. 1999. Městské
zastupitelstvo města Ch. schválilo prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny o
dva roky svým usnesením ze dne 29. 8. 1996, č. 92/19/1996. Žalovaní po podání
žaloby zaplatili žalobci na kupní cenu dalších 615.014,- Kč a dosud mu dluží
702.586,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalovaným vznikl závazek zaplatit žalobci do pěti
let od 23. 11. 1992 (t. j. do 23. 11. 1997) část kupní ceny 1,080.000,- Kč z
kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1992 (správně 12. 11. 1992) a ve stejné lhůtě
240.000,- Kč z kupní smlouvy ze dne 24. 5. 1993, resp. z dohody o převzetí
dluhu (§ 588 a § 531 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy
platném znění - dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení vznesenou žalovanými
soud prvního stupně shledal důvodnou, neboť promlčecí doba podle § 101 obč.
zák. v posuzovaném případě začala běžet 24. 11. 1997 a její konec připadl na
24. 11. 2000. Jestliže žalobce uplatnil nárok žalobou u soudu až dne 18. 9.
2002, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně
nepřisvědčil argumentaci žalobce, že dodatkem ke kupní smlouvě uzavřeným 6. 5.
1998 došlo ke změně splatnosti pohledávek stanovených ve smlouvách, neboť
dodatek shledal pro jeho neurčitost absolutně neplatným právním úkonem ve
smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Dovodil totiž, že z dodatku nevyplývá shodná vůle
stran změnit kupní smlouvu v části týkající se splatnosti kupní ceny; ke změně
práv a povinností z kupní smlouvy ve smyslu § 516 obč. zák. tak nedošlo a
žalobce pouze jednostranným úkonem na základě usnesení zastupitelstva poskytl
žalovaným dodatečnou lhůtu k plnění.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. února 2005, č. j.
13 Co 16/2005-58, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil
povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci
rozsudku částku 702.586,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 24. 11. 1999 do
zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 615.014,- Kč od 24. 11. 1999
do 7. 10. 2002; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud po zopakování dokazování listinnými důkazy (kupní
smlouvou z 12. 11. 1992 a dodatku k ní z 5. 6. 1998) a po doplnění dokazování
zápisem z usnesení městského zastupitelstva žalobce ze dne 29. 8. 1996, č.
92/19/1996, se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že právo
žalobce na doplacení kupní ceny je promlčeno. Konstatoval, že ještě před
uplynutím lhůty k zaplacení kupní ceny stanovené v kupní smlouvě městské
zastupitelstvo žalobce (jako orgán k tomu povolaný) schválilo usnesením č.
92/19/1996 ze dne 29. 8. 1996 prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny do 23.
11. 1999. Žalovaní v dodatku ze dne 6. 5. 1998 (dále též „dodatek“) projevili
vůli akceptovat prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny o dva roky, výslovně se
zavázali zbývající část kupní ceny uhradit do 23. 11. 1999 a zároveň
prohlásili, že ostatní ujednání v kupní smlouvě ze dne 12. 11. 1992 se dodatkem
nemění. Dodatek vlastnoručně podepsali a za žalobce tak učinil starosta města
Ch. O. s připojením otisku kulatého razítka žalobce. Odvolací soud na základě
těchto zjištěných skutečností dospěl k právnímu závěru, že dodatek je platným
právním úkonem, z něhož jednoznačně a určitě vyplývá, že jeho obsahem byla
změna termínu splatnosti zbytku kupní ceny, a byl uzavřen k tomu příslušnými
subjekty. Neuznal námitku žalovaných, že dodatek je neplatný, protože nebyl v
souladu se zákonem č. 367/990 Sb., o obcích, v tehdejším znění, schválen
městským zastupitelstvem žalobce. Z předloženého výpisu z usnesení městského
zastupitelstva č. 92/19/1996 totiž nepochybně vyplývá, že městské
zastupitelstvo žalobce při svém zasedání dne 29. 8. 1996 projednalo návrh na
prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny u nemovitostí určených pro nestátní
zdravotnictví (tedy i ve vztahu k žalovaným), schválilo prodloužení této lhůty
o dva roky a pověřené osobě uložilo zajistit k tomu potřebné úkony. Jestliže
dodatek byl následně uzavřen starostou, tedy osobou oprávněnou za žalobce
jednat, pak byl dodržen postup předepsaný zákonem o obcích. Nepřisvědčil
žalovaným ani v tom, že dodatek je neplatným právním úkonem z toho důvodu, že
se nepromítl v zápisu do katastru nemovitostí. V této souvislosti zdůraznil, že
změna splatnosti kupní ceny nepředstavuje změnu vlastnického práva k
nemovitosti, která podléhá zápisu do katastru nemovitostí. Došlo-li tedy
dodatkem platně uzavřeným dne 6. 5. 1998 ke změně splatnosti kupní ceny do 23.
11. 1999, pak tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. počala plynout dnem
24. 11. 1999 a její konec připadl na 23. 11. 2002. Protože žalobce podal žalobu
18. 9. 2002, jeho právo se nepromlčelo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označili v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkli
nesprávnost právního závěru, že dodatek ke kupní smlouvě je platným právním
úkonem, jímž byl změněn obsah kupní smlouvy ve lhůtě splatnosti kupní ceny. Namítají, že podle § 46 odst. 2 obč. zák. musí mít dodatek stejnou formu jako
smlouva kupní, tedy musí být písemný a projevy vůle jeho účastníků musí být na
jedné listině. Mají zato, že v posuzovaném případě tyto podmínky splněny
nebyly, protože v usnesení zastupitelstva žádný projev vůle žalovaných nebyl a
v dodatku zase není žádný projev vůle žalobce. Ač odvolací soud dovodil, že
usnesení zastupitelstva je návrhem smlouvy, nezabýval se podmínkami takového
návrhu ve smyslu § 43 obč. zák. Pominul okolnost, že žalobce jim usnesení nikdy
nedoručil a s jeho obsahem se seznámili až v lednu 2005 v souvislosti s jiným
řízením. Usnesení nemohlo být platným návrhem smlouvy také pro svou neurčitost,
neboť neobsahuje vůli žalobce být tímto návrhem vázán v případě jeho přijetí,
není adresován konkrétní osobě a neobsahuje podstatné náležitosti smlouvy podle
§ 516 obč. zák. Samotný dodatek žalovaní považují ve smyslu § 39 obč. zák. za
neplatný právní úkon pro absenci náležitostí předpokládaných § 516 odst. 2 obč. zák. Není v něm obsažena vůle stran nahradit původní lhůtu splatnosti kupní
ceny lhůtou jinou a tím změnit obsah původní smlouvy. Text dodatku dále
neobsahuje výslovné ujednání o tom, že závazek zaplatit kupní cenu v původně
sjednané lhůtě zaniká. Žalovaní jsou přitom přesvědčeni, že souběžná existence
dvou termínů splatnosti není možná. Mají zato, že dodatek je neplatný také
proto, že nebyl schválen městským zastupitelstvem žalobce ve smyslu § 36a
zákona o obcích. Odvolacímu soudu v tomto směru vytýkají, že usnesení č. 92/19/1996 posoudil jako schválení právního úkonu. Nejsou srozuměni se závěrem,
že jde o rozhodnutí určité, které se vztahuje též na ně. V usnesení se toliko
hovoří o prodloužení splatnosti kupní ceny u nemovitostí určených pro nestátní
zdravotnictví o dva roky. Otázka, zda se mělo jednat o všechna uvedená
zařízení, je přitom nejistá; nemohlo se jednat o všechna tato zařízení, neboť u
některých již byla v té době kupní cena uhrazena. Usnesení zastupitelstva nadto
neschvalovalo samotný právní úkon, nýbrž pouze jeho návrh, tedy ve smyslu
jazykovém „nástin, plán, záměr“. To odpovídá i zavedené praxi žalobce, kdy je
nejprve schválen návrh ve smyslu záměru prodat nemovitost a následně konkrétní
kupní smlouva. Poukázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001,
sp. zn. III. ÚS 721/2000, v němž byl vysloven názor, že zákonem stanovená
podmínka platnosti právního úkonu starosty je jeho schválení zastupitelstvem. Z
tohoto nálezu také podle nich vyplývá, že pro rozhodnutí městského
zastupitelstva platí stejné podmínky jako pro písemný právní úkon.
Musí se
proto na něho vztahovat stejná výkladová pravidla se zásadou, že platí to, co
je obsaženo v textu, a že nelze doplňovat to, co v něm chybí. Odvolacímu soudu
též vytkli, že pominul závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, podle kterého nelze
smlouvu o převodu nemovitosti měnit poté, co bylo na jejím základě vloženo
vlastnické právo do katastru nemovitostí. Z uvedených důvodů navrhli napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání prezentoval názor, že podle zákona o obcích
žalovaní nemohli připojit svou vůli k usnesení zastupitelstva; ta byla
projevena v dodatku ke kupní smlouvě, v němž je mimo jiné obsažen odkaz na
uvedené usnesení. Za správný považuje závěr, že dodatek ke smlouvě je
dostatečně určitým a srozumitelným právním úkonem, neboť odvolací soud k němu
dospěl výkladem provedeným v souladu s § 35 a násl. obč. zák. V tomto ohledu
žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12.
2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, či ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, z
nichž vyplývá, že vůle je projevená určitě a srozumitelně tehdy, je-li
objektivně pochopitelná. Z toho logicky vyplývá, že v dodatku je projevena vůle
účastníků odložit splatnost kupní ceny o dva roky. Protože skutkové i právní
závěry odvolacího soudu jsou správné, navrhl žalobce dovolání žalovaných
zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s
účinností ode dne 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení, při
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), a že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaní nenamítají, že řízení trpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jejich existence
nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval pouze těmi
dovolacími důvody, jak je žalovaní obsahově vymezili.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahovému vymezení
dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru
dovozujícího, že v posuzovaném případě se právo žalobce na doplacení kupní ceny
nepromlčelo; tento právní závěr přitom závisí na posouzení předběžné otázky,
zda dodatek ze 6. 5. 1998 představující dohodu o změně obsahu závazku v
ujednání o splatnosti kupní ceny podle § 516 obč. zák. je platným právním
úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. Okolnost, zda usnesení městského zastupitelstva
je platným návrhem smlouvy o změně obsahu závazku (zda splňuje předpoklady §
43a obč. zák.), jakož i námitky v této souvislosti uplatněné žalovanými,
dovolací soud neposuzoval, neboť, jak je zřejmé z obsahu odůvodnění napadeného
rozsudku, odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že uvedené usnesení je
návrhem smlouvy, nezaložil. Předmětem dovolacího přezkumu se totiž mohou stát
jen ty právní otázky, jejichž řešením se odvolací soud zabýval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní
posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné
právní závěry.
Žalovaní absolutní neplatnost dodatku ze 6. 5. 1998 spatřují především v
okolnosti, že zastupitelstvo žalobce tento právní úkon neschválilo (§ 39 obč.
zák.).
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dodatek ze 6. 5. 1998 (dohoda o změně obsahu závazku ve smyslu § 516 obč. zák.)
je dvoustranným právním úkonem, který především předpokládá existenci projevu
vůle směřujícího ke změně těch práv a povinností, které právní předpisy s
takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že jedním z
účastníků uvedené dohody je obec, resp. město Ch., je třeba projednávanou věc
posoudit podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
platném v době uzavření dohody (dále opět jen „zákon o obcích“). Dovolací soud
nemá důvod odchylovat se od právního názoru vysloveného např. v rozhodnutích
ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, nebo ze dne 25. 3. 2004, sp. zn.
26 Cdo 704/2003, v nichž uvedl, že při posuzování otázky, jakým způsobem obec
(město) činí právní úkony, je třeba rozlišovat na jedné straně vytváření vůle
uvnitř právnické osoby - obce (tj. rozhodování o tom, zda a jaký právní úkon
obec učiní) a na druhé straně právním úkonem jako projevem takto již vytvořené
vůle navenek vůči třetí osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit práva a
povinnosti. Rozhodnutí obce (města) o majetkoprávním úkonu nabytí a převodu
nemovitých věcí (včetně rozhodnutí o jeho změně či zániku) spadá do samostatné
působnosti obce, patří mezi otázky, o nichž je příslušné rozhodovat výlučně
obecní zastupitelstvo (§ 36a odst. 1 písm. a/ zákona o obcích). Oprávnění
vystupovat jménem obce navenek pak přísluší podle § 52 odst. 2 a 5 zákona o
obcích starostovi. Platí přitom, že starosta je při zastupování obce navenek
vázán rozhodnutím obecního zastupitelstva; jménem obce není oprávněn činit
právní úkony, dokud zákonem požadované rozhodnutí obecního zastupitelstva
chybí. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěla k závěru,
že rozhodnutí obecního zastupitelstva (příp. obecní rady) podle zákona o obcích
o nabytí a převodu nemovitých věcí z majetku obce je třeba považovat za zákonem
stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis) a že právní úkon starosty
vyžadující schválení zastupitelstvem obce provedený bez takového předchozího
schválení, je od počátku neplatný podle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního
soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů
Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7.
2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu,
svazek 23, pod pořadovým číslem 103). Přijetí usnesení obecního (městského)
zastupitelstva o změně obsahu kupní smlouvy tedy představuje vytvoření vůle
obce, která nemá právní účinky na vztahy obce k třetím osobám, dokud není
relevantním způsobem projevena; je však nezbytnou podmínkou platnosti takového
projevu vůle (právního úkonu).
Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, učiněným v souladu s
nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, že
městské zastupitelstvo na svém zasedání dne 29. 8. 1996 projednalo návrh na
prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny u nemovitostí určených pro nestátní
zdravotnictví a usnesením č. 92/19/1996 schválilo návrh prodloužit lhůty
splatnosti kupní ceny u těchto nemovitostí o dva roky. Současně uložilo vedoucí
majetkoprávního odboru zajistit další potřebné úkony s tím, že v dodatcích
kupních smluv bude uveden nový splátkový kalendář včetně penalizace. Z
uvedeného je bez pochyb zřejmé, že městské zastupitelstvo rozhodlo
kvalifikovaně o tom, že budou uzavřeny dodatky ke kupním smlouvám, jejichž
předmětem byl převod (spolu)vlastnického práva k nemovitostem určeným pro
nestátní zdravotnictví, tedy i k nemovitostem, jejichž spoluvlastnický podíl
nabyli žalovaní, přičemž těmito dodatky bude změněn původně sjednaný termín
splatnosti kupních cen tak, že bude prodloužen o dva roky. Jinými slovy řečeno,
městské zastupitelstvo rozhodlo (vytvořilo vůli) o tom, jaký úkon a jakého
obsahu obec učiní. Starosta, vázán tímto rozhodnutím, projevil takto již
vytvořenou vůli žalobce v dodatku ze 6. 5. 1998, který uzavřel s podílovými
spoluvlastníky předmětné nemovitosti, tedy i se žalovanými. Tímto jeho právním
jednáním učiněným v souladu s již vytvořenou vůlí došlo k uzavření dohody,
která ke své platnosti již nepotřebovala následné schválení městským
zastupitelstvem, jak se mylně domnívají žalovaní. Byl tak splněn hmotněprávní
předpoklad platnosti dodatku, jímž byl změněn obsah závazku v termínu
splatnosti kupní ceny. Lze se totiž ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že
když se rozhodnutí o prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny vztahovalo na
nemovitosti určené pro nestátní zdravotnictví, bylo nepochybně rozhodnuto i ve
vztahu k žalovaným, kteří kupní smlouvu o převodu nemovitostí určených pro
nestátní zdravotnictví se žalobcem uzavřeli. Z okolnosti, že v přijatém
usnesení nebyla uvedena jejich jména, případně předmětné nemovitosti, nelze
vyvozovat jakékoliv právní důsledky, neboť tyto údaje nejsou nezbytnou
náležitostí vytváření projevu vůle žalobce (příslušný orgán obce neschvaluje v
usnesení konkrétní znění právního úkonu). Z hlediska požadavku určitosti je
postačující, lze-li dovodit, že se přijaté rozhodnutí městského zastupitelstva
týkalo i žalovaných. Tento závěr není způsobilá zpochybnit argumentace
žalovaných, že je nejisté, kterých zařízení se rozhodnutí týkalo, když se
nemohlo vztahovat na ta, u nichž byla již kupní cena zaplacena. Není přece
rozumného důvodu předpokládat, že bude rozhodováno o prodloužení lhůty
splatnosti kupní ceny v případě, kdy již byla kupní cena zaplacena.
Žalovaní namítají, že dodatek je podle § 39 obč. zák. neplatný též pro absenci
náležitostí předpokládaných § 516 odst. 2 obč. zák., neboť v něm není obsažena
vůle stran nahradit původní lhůtu splatnosti kupní ceny lhůtou jinou a tím
změnit obsah původní smlouvy, a text dodatku neobsahuje výslovné ujednání o
tom, že závazek zaplatit kupní cenu v původně sjednané lhůtě zaniká. Výhrady
žalovaných k právnímu závěru o platnosti dodatku ke kupní smlouvě přitom mají
základ ve zpochybnění způsobu, jakým odvolací soud uvedený právní úkon vyložil.
Tím uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě
(jejich projevu vůle do smlouvy vtělené), je otázkou skutkovou, nikoli právní.
Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §
35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno,
dospívá ke skutkovým zjištěním, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní
práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Takovým skutkovým zjištěním je
i to, zda projevy vůle obou účastníků smlouvy směřovaly ke změně ujednání o
lhůtě splatnosti kupní ceny, tj. nahrazení původní lhůty lhůtou novou (srovnej
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn.
2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
73/2000, a ze dne 31.10.2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopisu
Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v
Souboru, Svazku 1, pod č. C 8).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Právní úkon musí být vykládán
zejména prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska smyslu, účelu a vzájemné vazby
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Přitom platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle
skutečné vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního
úkonu; podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s
tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu
soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné
projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby
obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné
dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního ujednání.
Dodatek ke kupní smlouvě „č. j. RI,V 1646/92“ obsahuje ve svém záhlaví
označení města Cheb jako prodávajícího a mimo jiné žalovaných jako kupujících,
kteří dne 12. 11. 1992 uzavřeli kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí,
která byla registrována Státním notářstvím v Ch. 23. 11. 1992 s tím, že
kupující se zavázali zbývající část kupní ceny zaplatit do 23. 11. 1997 (tj. do
pěti let od registrace kupní smlouvy). V bodu 1. dodatku se uvádí, že usnesením
městského zastupitelstva žalobce č. 92/19/1996 ze dne 29. 8. 1996 bylo
schváleno prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny o dva roky, tj. do 23. 11.
1999. V bod 2. dodatku je kromě jiného obsažen text, že současní spoluvlastníci
uvedené nemovitosti, tj. manželé MUDr. K. F. a MUDr. E. F. (44 %) se zavazují,
že zbývající část kupní ceny v částce 1,317.600,- Kč uhradí v prodloužené lhůtě
nejpozději do 23. 11. 1999. Bod 3. dodatku obsahuje ujednání o poplatku z
prodlení. V bodu 4. dodatku je uvedeno, že současní spoluvlastníci prohlašují,
že ostatní ujednání kupní smlouvy uzavřené dne 12. 11. 1992 se tímto doplněním
nemění. Dodatek je datován dnem 6. 5. 1998, podepsán starostou města Ch. a
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, tedy i žalovanými, a je na něm otisk
kulatého razítka žalobce.
V posuzovaném případě odvolacímu soudu nelze vytknout žádné pochybení při
výkladu obsahu smluvního ujednání v dodatku ke kupní smlouvě, neboť postupoval
v souladu se shora uvedenými zásadami a správně dovodil, že obsahuje projev
vůle smluvních stran prodloužit lhůtu splatnosti kupní ceny o dva roky do 23.
11. 1999. V daném případě je ujednání účastníků o změně termínu splatnosti
zbytku kupní ceny z hlediska jazykového vyjádření zcela zřetelné a jednoznačné.
Je-li v dodatku uvedeno, že městské zastupitelstvo žalobce svým usnesením
rozhodlo o prodloužení lhůty splatnosti o dva roky do 23. 11. 1999 a že se
žalovaní zavazují zbytek kupní ceny v částce 1,317.600,- Kč uhradit v
prodloužené lhůtě nejpozději do 23. 11. 1999, pak nelze uvedený právní úkon
podle jeho jazykového vyjádření, účelu a vyjádřené vůle smluvních stran vyložit
jinak, než že byl uzavřen se zjevným úmyslem účastníků změnit obsah závazkového
právního vztahu vzniklého kupní smlouvou (resp. dohodou o převzetí dluhu) v
ujednání o lhůtě splatnosti tak, že se původní termín splatnosti kupní ceny,
který byl sjednán na 23. 11. 1997, nahrazuje novým termínem 23. 11. 1999;
vzájemné projevy vůle smluvních stran jsou přitom nepochybně shodné. Znění bodu
4. dodatku pak logickým výkladem připouští jedinou interpretaci, že smluvní
strany projevily vůli změnit uzavřenou kupní smlouvu jen v termínu splatnosti
zbytku kupní ceny; samotný závazek zaplatit zbytek kupní ceny nezanikl (zanikla
pouze povinnost zaplatit jej v termínu, který byl původně sjednán). Tomu
nasvědčuje i ujednání obsažené v bodu 3. dodatku, podle něhož vzniká žalovaným
povinnost zaplatit poplatek z prodlení v případě prodlení se zaplacením
doplatku v nově sjednané lhůtě splatnosti.
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl
uplatněn žalovanými opodstatněně; odvolací soud tudíž svůj právní závěr, že
počátek běhu promlčecí doby je nutno odvíjet od nově sjednané lhůty splatnosti
a že právo žalobce na zaplacení zbytku kupní ceny není promlčeno, založil na
správně zjištěném skutkovém stavu věci.
K argumentaci žalovaných o neplatnosti dodatku ke smlouvě s poukazem na § 46
odst. 2 věty druhé obč. zák. lze uvést, že je nepřípadná, protože dohoda o
prodloužení lhůty splatnosti je změnou vedlejšího ujednání v kupní smlouvě a
jako taková není smlouvou o převodu nemovitosti, která by vyžadovala formální
náležitosti podle § 46 odst. 2 obč. zák. Totéž lze konstatovat ve vztahu k
námitce, že po vkladu vlastnického práva podle smlouvy o převodu nemovitosti
nelze obsah této smlouvy měnit, když závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího
soudu ČR pod sp. zn. 22 Cdo 871/2000 nedopadá na ujednání, jež nejsou
podstatnými náležitostmi smlouvy (tak jako v této věci).
Z řečeného plyne, že se žalovaným nepodařilo prostřednictvím uplatněných
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/ a § 241a odst. 3 o. s. ř.
zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto
jejich dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, kteří nebyli
ve věci úspěšní, byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně
náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
21.020,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění platném před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006
Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném před novelou
provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb.) a z částky 4.008,- Kč odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu