26 Cdo 704/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a
JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců A) M. T. a B) M. T., zastoupených
advokátem, proti žalovanému městu S., zastoupenému advokátem, o určení, že
žalobci jsou společnými nájemci bytu, vedené u Okresního soudu
v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 730/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2002, č. j. 14 Co 591/2002-187, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30.
4. 2002, č. j. 9 C 730/2000-164, (poté co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím
soudem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení) určil, že
žalobci jsou společnými nájemci bytu č. 4 o velikosti 1 + 3, v I. poschodí
domu čp. 1125 v Č. ulici ve S. (dále jen „předmětný byt“);
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu
ke státu.
Soud prvního stupně na základě skutkového zjištění, že žalobci uzavřeli s
manžely P. a s M. J. dohodu o výměně bytu, že usnesením městské rady města S.
ze dne 14.6.2000 byl s touto dohodou vysloven souhlas, že takový souhlas dal i
další pronajímatel – SBD S. a že výměna byla poté realizována, dospěl k závěru,
že realizací dohody vstoupili její účastníci do nájemního poměru založeného
mezi pronajímatelem a původním nájemcem, takže žalobci jsou nájemci předmětného
bytu. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán, neboť tímto
rozhodnutím se stává právní postavení žalobců jistým (za situace, kdy žalovaný
platnost dohody o výměně bytu zpochybňuje tvrzením, že nebyla splněna podmínka
jeho písemného souhlasu s dohodou).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11.
9. 2002, č. j. 14 Co 591/2002-187, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení
účastníků a státu před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od něj dovodil, že má-li být
splněn požadavek písemné formy souhlasu žalovaného s dohodou o výměně bytu dle
§ 715 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), musí obec – v daném případě
městská rada města S. – své souhlasné stanovisko písemně projevit navenek, a
takový písemný projev musí být dle § 52 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích, v tehdy platném znění, podepsán starostou, popřípadě jiným oprávněným
pracovníkem obce. Žalobci však splnění tohoto požadavku neprokázali, ba ani
netvrdili. Dohoda o výměně bytu je tedy neplatná, a žaloba na
určení práva společného nájmu z této dohody odvozovaného tudíž nemůže být
úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále
jen „o.s.ř.“) a v němž – podle obsahu – uplatnili dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu
soudu vytýkali, že nesprávně posoudil splnění požadavku písemné
formy souhlasu žalovaného s dohodou o výměně bytů. Vyjádřili přesvědčení, že
tento požadavek byl splněn již provedením zápisu z jednání městské rady, který
rovněž podepisuje starosta a další člen městské rady ve smyslu § 53 odst. 1
zákona o obcích. Sám žalovaný potom potvrdil, že písemné
vyhotovení zápisu z jednání městské rady obsahující její jednotlivá rozhodnutí
je v písemné formě zpravidla vyhotovováno ve lhůtě 7 dnů, kdy dochází i
k podpisům příslušných funkcionářů města. Žádný právní předpis pak nestanoví,
že by usnesení města (obce) muselo být rozesíláno, či nějakým způsobem
oznamováno, neboť se v daném případě nejedná o právní úkon žalovaného a není
namístě požadavek adresnosti při udělení tohoto souhlasu. Žalobci zastávají
názor, že souhlas pronajímatele je právní skutečností nutnou k platnosti dohody
o výměně bytu, která v okamžiku, kdy nastane, dovrší platnost takové dohody.
Požadavek písemnosti tohoto souhlasu je pouze zákonným požadavkem jistoty, kdy
tato právní skutečnost nastala. V daném případě je podle žalobců nepochybné, že
souhlas žalovaného s výměnou bytů byl udělen dne 14.6.2000 radou města S., což
je zachyceno v písemném vyhotovení zápisu z jednání městské rady, který byl
podepsán starostou města i pověřeným členem městské rady a který obsahuje i
příslušné usnesení vztahující se k udělení souhlasu s výměnou bytů. Z uvedených
důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu, označili
jeho rozhodnutí za správné a založené na správně zjištěném skutkovém stavu a
navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jim náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 o.s.ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 o.s.ř.), a že je
podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad
nebyla tvrzena a ze spisu tyto vady zjištěny nebyly.
odst. 2 písm. b) o.s.ř. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného
ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu
posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že ke splnění požadavku
písemné formy souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytu dle § 715 obč.
zák. nepostačuje v případě, že pronajímatelem je obec, zachycení souhlasného
usnesení městské rady v zápisu z jejího jednání, nýbrž že souhlas musí být
projeven navenek způsobem, který zákon o obcích stanoví pro jednání jménem
obce.
Především je třeba zabývat se právní povahou souhlasu pronajímatele a
vlastníka s dohodou o výměně bytu. Dle názoru dovolacího soudu jde o projev
vůle, s nímž právní předpis spojuje právní následky, byť tyto následky nepůsobí
sám o sobě, nýbrž ve spojení s dalším právním úkonem – dohodou o výměně bytu.
Teprve udělením tohoto souhlasu je dohoda o výměně bytu perfektní, a tedy
způsobilá založit práva a povinnosti smluvních stran; bez tohoto souhlasu je
naopak dohoda neplatná. Uvedený souhlas tedy má zákonné znaky právního úkonu ve
smyslu § 34 obč. zák. Ve prospěch tohoto závěru svědčí i to, že v případě
odepření souhlasu může být takový projev vůle nahrazen soudním rozhodnutím (§
715 věta druhá obč. zák.), jehož forma a účinky jsou předvídány ustanovením §
161 odst. 3 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2002, sp. zn.
26 Cdo 802/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit
11, pod poř. č. 207).
Vzhledem k tomu, že pronajímatelem je v daném případě obec, je třeba dále
řešit otázku, jakým způsobem obec činí právní úkony. Tuto otázku, jak správně
uvážil odvolací soud, je nutno posoudit podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích
(obecní zřízení), ve znění účinném v rozhodné době, tj. v době mezi
uzavřením dohody o výměně bytu a její realizací, kdy souhlas pronajímatele měl
být dán – dále jen „zákon o obcích“. (Citovaný zákon byl s účinností od
12.11.2000 zrušen zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/.)
Jelikož obec je právnickou osobou (§ 4 zákona o obcích), rozumí se právním
jednáním obce provádění právních úkonů jménem obce prostřednictvím fyzických
osob. V této souvislosti je třeba odlišovat provádění právních úkonů od
rozhodování o těchto úkonech. Zatímco rozhodování znamená vytváření vůle uvnitř
právnické osoby (rozhodování o tom, zda a jaký úkon obec učiní), právním
jednáním (úkonem) je projevení takto již vytvořené vůle navenek vůči třetí
osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti (shodně srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, dále
nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 12.4.2001, sp. zn. IV. ÚS
576/2000, a ze dne 10.7.2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000).
Odvolací soud správně konstatoval, že udělování souhlasu s dohodou o výměně
bytu spadá do samostatné působnosti obce, nepatří však mezi otázky, o nichž je
příslušné rozhodovat obecní zastupitelstvo a náleží tedy ve smyslu tzv.
zbytkové klauzule uvedené v § 45 písm. p/ zákona o obcích do rozhodovací
kompetence obecní rady. Žádný z uvedených orgánů obce však nemůže vystupovat
jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi, který je ze
své činnosti odpovědný obecnímu zastupitelstvu (§ 52 odst. 2, 5 zákona o
obcích).
Přijetí usnesení předepsanou zákonnou procedurou tedy představuje pouze
vytvoření vůle obce, která však nemá právní účinky na vztahy obce k třetím
osobám, dokud není právně relevantním způsobem navenek projevena. Pokud žalobci
namítají, že žádný předpis nestanoví, že by usnesení (orgánu) města (obce)
muselo být rozesíláno, či nějakým způsobem oznamováno, vycházejí z mylného
názoru, že souhlas není právním úkonem, přičemž pojmovým znakem právního úkonu
je právě projevení vůle právního subjektu navenek. Samotné zachycení usnesení
rady v zápisu z jednání rady pak takovým projevem vůle navenek zjevně není.
Odvolací soud při posouzení otázky, zda lze v daném případě považovat za
splněný požadavek písemného souhlasu žalované obce s dohodou o výměně bytu,
vycházel z uvedených právních závěrů, jeho rozhodnutí je tedy z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání
jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Úspěšný žalovaný by měl vůči žalobcům právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst.
1, § 140 odst. 1 věta třetí per analogiam o.s.ř.). Žalovanému však v tomto
stádiu žádné náklady nevznikly, když vyjádření v rozsahu čtyř vět, omezující se
na souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a návrh na zamítnutí dovolání a
přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení, nelze považovat za úkon právní
služby potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu