U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobce JUDr. V. P., zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem,
advokátem se sídlem v Praze 7, Na Štolou 18, proti žalovanému Statutárnímu
městu Teplice, IČ: 00266621, se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 2, o
uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod
sp. zn. 13 C 175/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 27. ledna 2009, č.j. 11 Co 501/2006-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud
odvolací potvrdil ve věci samé (výroku I) rozsudek Okresního soudu v Teplicích
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 6. 2006, č.j. 13 C 175/97-148, jímž
byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému (prodávajícímu) uzavřít s
žalobcem (kupujícím) smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti
jedné poloviny domu čp. 1568 v ulici J. v T. s pozemkem parc. č. 1546
(zastavěná plocha) v téže obci a katastrálním území.
Ve shodě se soudem prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané,
že předmětný obytný dům byl majetkem žalovaného, který jej kupní smlouvou ze
dne 13. 3. 1997 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí k 18. 4. 1997) prodal V. H. Postupoval přitom podle pravidel pro
prodej obytných domů, schválených jeho městským zastupitelstvem dne 5. 11.
1992; řádně publikován byl pak i záměr města o prodeji předmětného bytového
domu. Na žalobcem zaslanou žádost o koupi předmětného domu nebyl brán zřetel, s
odůvodněním, že tento uchazeč v domě nebydlí a nesplňuje tudíž podmínky
stanovené městským zastupitelstvem pro prodej obytných domů; uvedené stanovisko
mu bylo písemně oznámeno dopisem majetkového odboru žalovaného, odkazujícího na
projednání označené žádosti městkou radou žalovaného.
Při právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že při
prodeji předmětného bytového domu žalovaný neporušil právní předpisy regulující
hospodaření s obecním majetkem, tehdy platný a účinný zákon č. 367/1990 Sb., o
obcích. Dodal, že předem zveřejněná pravidla prodeje obytných domů obecně
závazným právním předpisem nejsou a nelze je pokládat ani za veřejný příslib
podle ustanovení § 850 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“), kterým by byl žalobce vázán do té míry, že by byl již na základě
žalobcem podané žádosti kupní smlouvu povinen uzavřít. Dodal, že žalovaný –
který již není vlastníkem předmětného domu, neboť jej před zahájením řízení
převedl na jinou osobou – není k uspokojení nároku ani věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež
označil za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o.
s. ř.), pokládaje rozsudek za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu;
namítal, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovozoval, že žalovaným učiněná
nabídka na prodej domu za stanovených podmínek je právním úkonem, jímž je
žalovaný vázán. Splnil-li žalobce v nabídce uvedené podmínky pro odkoupení
domu, nemohl žalovaný jeho žádost o koupi domu odmítnout, nehledě k tomu, že o
žádosti rozhodl nekompetentní orgán, rada města namísto zastupitelstva.
Jestliže žalovaný prodal dům jako celek jiné osobě, je kupní smlouva uzavřená
těmito subjekty (částečně) neplatná. V takovém případě – pokračuje žalobce –
bylo úkolem soudu zodpovědět i otázku platnosti smlouvy, jež má povahu otázky
předběžné. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.
6. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento
soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení
nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně
nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Předmětem dovolacím přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž
toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem
nastolené právní otázce povahy nabídky žalovaného k prodeji obecního majetku,
eventuelně též k posouzení otázky věcné legitimace obce k uzavření smlouvy o
prodeji nemovitosti, kterou již dříve převedla na jinou osobu.
V době, kdy byla uzavřena dovolatelem zpochybňovaná smlouva a kdy
nastaly okolnosti, z nichž dovolatel pro sebe dovozuje vznik práva na uzavření
kupní smlouvy, se dotčené právní vztahy účastníků řídily zákonem č. 367/1990
Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
obcích“).
Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích obecní
zastupitelstvo rozhoduje o nabytí a převodu nemovitých věcí. Podle odstavce 4
tohoto ustanovení záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý
majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny
nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli
občané vyjádřit a předložit své nabídky.
Samotné zveřejnění záměru obce (města) prodat nemovitý majetek,
jímž obec (město) plní vůči občanům informační povinnost a zaručuje jim rovnou
příležitost se o prodeji nemovitosti dozvědět a předložit nabídku ke koupi za
podmínek stanovených v nabídce, není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých
věcí, neboť právě proto, že jde jen o záměr, se nejedná o jednostranný
adresovaný právní úkon [o návrh – nabídku (ofertu) prodeje konkrétnímu
individuálně určenému adresátovi (oblátovi) ve smyslu ust. § 43a obč. zák.].
Nejde-li o právní úkon, nemůže záměr obce nemovitosti prodat za určených
podmínek způsobit absolutní neplatnost posléze uzavřené kupní smlouvy s jedním
s žadatelů podle § 39 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 13. 3. 2007,
sp. zn. 30 Cdo 2452/2006; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud
usnesením z 21.08.2007, sp. zn. I. ÚS 1097/07, odmítl). Do výlučné kompetence
obecního zastupitelstva podle § 36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích (v rámci
samostatné působnosti obce při hospodaření s obecním majetkem; § 14 odst. 1
písm. b) zákona o obcích) patří rozhodování až o konkrétním majetkoprávním
úkonu nabytí a převodu nemovitých věcí (včetně rozhodnutí o jeho změně či
zániku); není porušením zákona, byl-li některý z uchazečů o koupi obecního
majetku o nepřijetí jeho nabídky informován jiným orgánem obce, než-li obecním
zastupitelstvem.
Nabídka žalovaného na odkoupení nemovitostí za stanovených
podmínek není ani veřejným příslibem ve smyslu § 850 obč. zák., jak žalobce
tvrdí. Podstatou a účelem veřejného příslibu je dosáhnout chování jiné osoby,
na němž má slibující zájem, bez uzavření smlouvy, s tím, že po splnění podmínek
stanovených příslibem vzniká závazek slibujícího zaplatit odměnu nebo
poskytnout jiné plnění (k pojmu a funkci veřejného příslibu srovnej kupříkladu
rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1454/2000). Nejde zde
ani veřejný návrh na uzavření smlouvy, jímž se navrhovatel obrací projevem vůle
na neurčité osoby za účelem uzavření smlouvy, již proto, obsah tohoto projevu
postrádá podstatné části uvažované (kupní) smlouvy (srov. § 269 a § 276 obch.
zák.).
Odvolací soud tudíž správně uzavřel, že pouze na základě
projeveného zájmu o koupi předmětného domu, jímž reagoval na oznámení
žalovaného o jeho prodeji, žalobci nárok na uzavření kupní smlouvy nevznikl. V
takovém případě jsou pro rozhodnutí o věci nevýznamné ostatní důvody, jimiž
odvolací soud podepřel své rozhodnutí. K nim lze uvést tolik, že pokud se
žalobce nyní domáhá uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním kupní smlouvu,
ač žalovaný spornou nemovitost již nevlastní (existenci konkrétních vad smlouvy
uzavřené žalovaným s kupující V. H. žalobce ani netvrdí), je správný závěr, že
i z tohoto důvodu nemůže být žalobce ve věci úspěšný, jestliže žalovaný již
není nositelem povinnosti, o jejíž splnění žalobce v řízení usiluje (jinými
slovy, žalovaný není věcně legitimován).
Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá,
posoudil tedy odvolací soud správně, v souladu s hmotným právem a konstantní
judikaturou. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce
zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti
němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
za situace, kdy žalovanému, který by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měl
zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu