30 Cdo 2146/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci
žalobců a) JUDr. P. P., a b) B. F., obou zastoupených JUDr. Janem Skřipským,
Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská tř.21, proti žalovanému Mgr.T.
Ť., zastoupenému JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Moravské
Ostravě, Jiráskovo náměstí 8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 58 C 242/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2009, č.j. 42 Co 324/2009-114, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ostravě domáhali určení, že jsou
podílovými spoluvlastníky budovy č.p. 1242 stojící na pozemku parc. č. st. 1347
v katastrálním území Z. – VŽ, v obci O. (dále jen „nemovitost“), přičemž
spoluvlastnický podíl každého z nich činí ideální ? k celku. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č.j. 58 C 242/2008-89, soud prvního stupně
žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění,
že dne 12.2.2001 schválilo zastupitelstvo Městského obvodu V. (dále jen
„zastupitelstvo“) usnesením č. 308/16 záměr prodat nemovitost. Záměr byl
vyvěšen na úřední desce Statutárního města Ostrava – Úřadu Městského obvodu V. od 23.2.2001 do 9.3.2001. Usnesením č. 317/17 ze dne 26.3.2001 rozhodlo
zastupitelstvo o prodeji nemovitosti žalovanému za kupní cenu 752.375,- Kč a
dne 23.4.2001 uzavřelo Statutární město Ostrava – Městský obvod V., s žalovaným
kupní smlouvu o prodeji nemovitosti. Dne 24.4.2001 podal žalovaný návrh na
vklad této kupní smlouvy do katastru nemovitostí, dne 10.5.2001 vzal tento
návrh zpět a dne 17.9.2002 podal nový návrh na vklad svého vlastnického práva k
nemovitosti podle shora uvedené kupní smlouvy. Vklad byl zapsán dne 3. prosince
2008 a jeho právní účinky nastaly 17. září 2002. Usnesením č. 357/19 ze dne
25.6.2001 zastupitelstvo rozhodlo o zrušení usnesení č. 317/17. Nový záměr
prodeje nemovitosti byl vyvěšen na úřední desce 9.10.2001 a sňat 25.10.2001. Rada Města poté vydala souhlas s prodejem 13.11.2001 a zastupitelstvo se
rozhodlo prodat nemovitost usnesením č. 486/26 ze dne 24.6.2002 do podílového
spoluvlastnictví žalobců. Kupní smlouva byla uzavřena dne 19.9.2002. Tentýž den
byl podán návrh na vklad smlouvy do katastru nemovitostí a k tomuto datu
vznikly i právní účinky vkladu. Po provedení obou vkladů oznámil katastrální
úřad účastníkům, že v katastru nemovitostí byl u nemovitosti vyznačen
duplicitní zápis vlastnického práva. Na základě tohoto skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že
kupní smlouva ze dne 23.4.2001 je dle ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích absolutně neplatná, neboť nebyla splněna základní
podmínka pro prodej nemovitosti, kterou je řádné zveřejnění záměru na úřední
desce. V daném případě byl totiž záměr vyvěšen po dobu kratší než zákonem
požadovaných 15 dnů. Soud prvního stupně při počítání této procesní lhůty
vycházel z analogie iuris, konkrétně z ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád a dovodil, že 15denní lhůta počíná běžet dnem
následujícím po vyvěšení záměru a záměr musí být vyvěšen i patnáctým dnem. Pokud byl záměr vyvěšen 23.2.2001, počala lhůta běžet od 24.2.2001 a patnáctý
den, kdy záměr musel být stále vyvěšen na úřední desce, připadl na 10.3.2001,
tj. na sobotu, a proto mohl být sňat až 13.3.2001, záměr tedy nebyl řádně
zveřejněn, což mělo za následek neplatnost právního úkonu od počátku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. prosince
2009, č.j. 42 Co 324/2009-114, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl a nově rozhodl o nákladech řízení.
Rozhodl též o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že zákon o obcích nemá vlastní speciální úpravu
počítání času, a proto je třeba aplikovat obecná pravidla pro počítání času
(např. § 122 občanského zákoníku), podle nichž lhůta určená podle dnů začíná
běžet dnem, který následuje po dni, v němž se stala událost, která je
rozhodující pro její začátek. Do lhůty uvedené v § 39 odst. 1 zákona o obcích
se tak nezapočítává den, kdy došlo k vyvěšení záměru na úřední desce. Vyslovil
současně nesouhlas s odvolací námitkou žalovaného, že doba stanovená v § 39
zákona o obcích měla být analogicky počítána podle ustanovení § 12 tohoto
zákona upravujícího vyhlášení právního předpisu obce. Ztotožnil se s názorem
soudu prvního stupně, že záměr obce byl sňat z úřední desky před uplynutím
stanovené doby. Dospěl však k závěru, že k publikaci záměru došlo. Připomněl
nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 87/2004, podle něhož závěr, že určitý
právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad
dotčeného zákonného ustanovení. Ne každý rozpor se zákonem má za následek
absolutní neplatnost právního úkonu. Uvedl, že ke zveřejnění záměru prodeje
došlo dostatečně srozumitelným způsobem, nemovitost byla řádně identifikována a
pokud nebyla celá 15 denní lhůta dodržena, nejedná se o takové porušení zákona,
které by mělo za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy. Bez ohledu na
způsob počítání lhůt se občané mohli se záměrem obce seznamovat na úřední desce
po dobu 15 dnů, neboť po tuto dobu fakticky záměr byl na úřední desce vyvěšen. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), záměr
obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo
poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím
v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k
němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též
zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní
úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního
zákona (§ 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky)
platného ke dni zveřejnění záměru. Dále poukázal na zásady ovládající smluvní
právo, zejména ty, které se týkají uzavírání, změn nebo zrušení smluv,
popřípadě jednostranného odstoupení od nich a dovodil, že okolnost, že po
uzavření kupní smlouvy zrušilo zastupitelstvo své usnesení, kterým schválilo
prodej nemovitosti žalovanému, nemůže vést k neplatnosti uzavřené kupní smlouvy. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 5. února 2010,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“). Jako dovolací důvod uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm.a) o.s.ř.]. Odvolatelé nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem spatřují v jeho názoru, že skutečnost, že záměr prodat
předmětnou nemovitost nebyl v rozporu se zákonem vyvěšen po dobu nejméně 15
dnů, nemá za následek absolutní neplatnost následné kupní smlouvy. Vadou řízení
pak podle názoru dovolatelů je, že soud prvního stupně se nezabýval jejich
tvrzením, že záměr byl v době vyvěšení z úřední desky, zřejmě pro formální
chyby, sejmut a odvolací soud, který došel k jiným závěrům, se tím rovněž
nezabýval. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu
zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že
dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je v této věci přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu
přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí je správné. Bylo již uvedeno, že dovolatelé ve svém dovolání vycházejí z dovolacího důvodu
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. I v případě, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z
nesprávného právního názoru, dovolací soud zamítne dovolání, pokud by při
aplikaci správné právní normy vyzněl výrok rozhodnutí odvolacího soudu stejně. Podstatou sporu v posuzované věci je otázka, zda záměr obce prodat nemovitost
byl náležitě uveřejněn či nikoli, resp. zda je kupní smlouva ze dne 23.4.2001
stižena absolutní neplatností nebo ne. Jak již bylo uvedeno shora, soud prvního
stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že záměr nebyl na úřední desce
obecního úřadu vyvěšen po dobu (celých) patnácti dnů, neboť procesní lhůta
uvedená v § 39 odst. 1 zákona o obcích začala běžet až dnem následujícím po
jeho vyvěšení. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že záměr tak nebyl
zveřejněn a smlouva je tudíž neplatná, odvolací soud zaujal stanovisko opačné,
že ke zveřejnění záměru došlo, i když byl vyvěšen po dobu kratší než patnáct
dnů; smlouva ze dne 23.
dubna 2001 tedy platná je (žalovaný se ovšem na rozdíl
od soudů obou stupňů domnívá, že do doby patnácti dnů, po které má záměr být
vyvěšen, se započítává i den jeho vyvěšení). S ohledem na důvody dovolání je nezbytné se zabývat zejména otázkou možného
vlivu případného nedodržení zmiňované patnáctidenní lhůty pro publikaci záměru. Jeho účelem je „především informovat občany o dispozicích s obecním
majetkem...aby příslušené úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané
předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné
hospodaření obce a případně aby měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového
řízení jako zájemci“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.7. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3757/2007). Jinými slovy řečeno a vztaženo na posuzovaný případ,
„smysl zveřejnění záměru obce k převodu nemovitého majetku tkví v tom, aby
všichni potencionální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost
svůj zájem efektivně uplatnit a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce
neučinily taková opatření, pro která by ke včasné nabídce zájemce jiného již
nemohlo být přihlédnuto“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3. 2007,
sp. zn. 30 Cdo 30 Cdo 2452/2006, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 26.11. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 721/2010). Z citované judikatury lze vyvodit, že sama okolnost,
že záměr obce nebyl publikován po (celou) dobu patnácti dnů před rozhodnutím v
příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, (bez dalšího)
nevede (nemůže vést) k absolutní neplatnosti právního úkonu. Pokud je v
rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 239/2009 uvedeno, že „negativním důsledkem nesplnění
řádné publikační povinnosti obce je absolutní neplatnost právního úkonu...“, je
zjevné, že tím Nejvyšší soud měl na mysli absolutní neexistenci publikace ve
smyslu faktu absence takovéhoto zveřejnění, nikoliv však ve významu publikace
záměru v termínu kratším patnácti dní. Neplatností by tedy byl právní úkon
stižen např. („pouze“) v situaci, jestliže by v důsledku nedodržení lhůty k
publikaci nemohl potencionální zájemce učinit příslušnou nabídku, resp. pokud
by na takto jím učiněnou nabídku obec (právě z důvodu nedodržení zákonné
patnáctidenní lhůty) již nereflektovala. I pokud by se vyšlo pro účely posuzovaného případu z úvahy, podle níž byl-li v
posuzované věci záměr obce zveřejněn v období od 23.2. 2001 do 9.3. 2001, a
nebyla tak v rozporu se zákonem splněna podmínka patnáctidenního zveřejnění
záměru, nejednalo by se o skutečnost, která by bez dalšího činila následně
uzavřený právní úkon, jehož předmětem byl převod předmětné nemovitosti z
vlastnictví obce do vlastnictví žalovaného, absolutně neplatným ve smyslu § 39
obč. zák. Je totiž zapotřebí vzít na zřetel to, co vyložil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010. Konkrétně, že:
- Závěr, že právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon
obchází, není možné učinit jen na základě gramatického výkladu, nýbrž je vždy
třeba zkoumat účel zákonného zákazu či příkazu.
- Je v rozporu s principy právního státu, jestliže by byl preferován přístup
upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy před výkladem, na
jehož základě není možno neplatnost smlouvy dovodit. - V případě, kdy zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné ze stran smlouvy, je
třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to
bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného omezení, přičemž zákonná
úprava dotčená takovou smlouvou by nemohla bez tohoto obstát.“
V této souvislosti pak nezbývá, než opětovně připomenout princip. že smysl
zveřejnění záměru obce k převodu nemovitého majetku spočívá v tom, aby všichni
potencionální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem
efektivně uplatnit a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce neučinily
taková opatření, pro která by ke včasné nabídce zájemce jiného již nemohlo být
přihlédnuto. Proto samotné nedodržení stanovené patnáctidenní lhůty publikace
záměru není důvodem posuzovat následně uzavřenou smlouvu jejímž účastníkem je
obec, jako absolutně neplatnou z důvodu této (v daném případě - potencionální)
vady. Dovolací soud má za to, že odvolací soud tuto otázku vyložil konformně, když
nad to přiléhavě zmínil mimo jiné i nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 87/2004,
v němž byl zdůrazněn postulát, podle něhož závěr, že určitý právní úkon je
neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného
zákonného ustanovení. Potud je proto třeba napadený rozsudek odvolacího soudu,
jestliže dospěl k závěru, že posuzovanou kupní smlouvu nestíhá vada absolutní
neplatnosti vyvozovaná z nedostatku dodržení (celé) patnáctidenní publikační
doby pro zveřejnění záměru, pokládat za správný. Jen pro úplnost (přes to, že dovolání tuto otázku neakcentuje) lze přitom
zmínit skutečnost nejednotnosti názorů na posuzování otázky dodržení
popisovaného požadavku doby zveřejnění záměru. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), záměr
obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo
poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím
v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k
němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též
zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní
úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního
zákona (§ 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky)
platného ke dni zveřejnění záměru. V komentáři k zákonu o obcích [Josef Vedral, Luboš Váňa, Jan Břeň, Stanislav
Pšenička Zákon o obcích (obecní zřízení), 1. vydání, Praha 2008] na str. 235 se
uvádí, že “lhůta 15 dnů se začíná počítat ode dne vyvěšení na „klasické“ úřední
desce”. Na str. 235-236 této publikace pak k počítání lhůt je uvedeno, že “v
ustanovení § 39 odst.1 se hovoří o lhůtě 15 dnů. Jelikož obecní zřízení
neobsahuje pravidla pro počítání lhůt, je třeba analogicky vycházet z jiného
právního předpisu. Lhůta 15 dnů uvedená v § 39 odst.
1 OZř je lhůtou procesní,
jejíž naplnění je nezbytné pro některé z forem nakládání s majetkem obce. Z
tohoto důvodu nelze postupovat podle ustanovení § 122 obč. zák. Při počítání
lhůty podle § 39 odst. 1 bude třeba postupovat na základě analogie iuris podle
§ 40 správního řádu. Tento výklad lze použít také s ohledem na § 1 odst. 2
správního řádu, podle kterého se jednotlivá ustanovení správního řádu použijí,
nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. a)
správního řádu se nezapočítává do běhu lhůty den, kdy došlo ke skutečnosti
určující počátek lhůty. V pochybnostech se za počátek lhůty považuje den
následující po dni, o němž je jisto, že skutečnost pro počátek běhu lhůty již
nastala. Z tohoto důvodu počíná běžet lhůta 15 dnů až ode dne následujícího po
vyvěšení na úřední desce”. K dané problematice se vyjadřuje rovněž Ministerstvo vnitra České republiky,
odbor dozoru a kontroly veřejné správy v komentáři právní úpravy podle
publikované judikatury a výkladové praxe ministerstva vnitra podle právního
stavu k 23. srpnu 2010 (in www.mvcr.cz/odk2), kde se mj. uvádí, že “sporné je,
zda do zákonem stanovené doby pro zveřejnění záměru lze započítat i den
vyvěšení na úřední desce a den sejmutí z úřední desky, nebo zda je zákonným
požadavkem, aby záměr byl na úřední desce zveřejněn po dobu celých 15
kalendářních dnů (resp. po dobu 15 x 24 hodin). Jakkoli lze takový postup
doporučit, přesto nelze pro tento požadavek nalézt v zákoně o obcích
dostatečnou oporu. Pokud by zákon skutečně požadoval naplnění doby 15 x 24
hodin, musel by tak stanovit výslovně a kompetentní orgány by v takovém případě
byly povinny zkoumat splnění tohoto požadavku, zejména ověřením přesného času,
ve kterém byla informace zveřejněna. Tím, že se zákon omezil „pouze“ na určení
počtu dnů, po které musí být informace zveřejněna, současně implicitně
předpokládá, že ke splnění této doby bude možno započítat i dny, v nichž byla
informace na úřední desce vyvěšena a sňata, aniž by muselo dojít k jejímu
vyvěšení v 0.00 hod. tohoto dne a k sejmutí poslední den ve 24:00 hod.”. Podotýká rovněž, že “časový úsek určený v § 39 odst. 1 zákona o obcích není
„lhůtou“ v právním smyslu, ale tzv. „dobou“, neboť zákon nepředpokládá, že by v
jeho průběhu mělo dojít k další právní skutečnosti a relevantní právní následky
spojuje jen a pouze s jejím uplynutím. To znamená, že poslední den může
připadnout na neděli, sobotu i svátek”. Nejvyšší správní soud ČR se v rozsudku ze dne 24. října 2007, Sp. zn. 2 Ao
3/2007 (in www.nssoud.cz) zabýval problematikou účinnosti opatření obecné
povahy, konkrétně změny územního plánu podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon). V této souvislosti poukázal na
analogii s vydáváním právních předpisů obcí, kdy jsou také odlišeny okamžiky
jejich schválení, platnosti a účinnosti, konkrétně na § 12 zákona č. 128/2000
Sb., o obcích. Uvedl, že smyslem a účelem publikace na úřední desce je v daném
případě jednak informace, že vůbec takový akt byl vydán a že bude mít právní
účinky, jednak možnost veřejnosti seznámit se s jeho obsahem.
Obou těchto účelů
je v potřebné míře dosaženo i za situace, kdy v první a poslední den nevisí
opatření obecné povahy na úřední desce vždy po celých 24 hodin uvedených dnů. Připomněl také, že ustanovení § 40 odst. 1 písm. a), část věty před středníkem,
správního řádu, podle něhož pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno
na lhůtu, nezapočítává se do běhu lhůty den, kdy došlo ke skutečnosti určující
počátek lhůty, není v daném případě použitelné, neboť se vztahuje na lhůty k
provedení úkonu v řízení, zatímco zde jde o publikaci opatření obecné povahy. Naopak týž soud v rozsudku ze dne 31. května 2007, sp.zn. 4 As 5/2007, kdy
rozhodoval o účinnosti doručení rozhodnutí podle § 48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb. jeho vyvěšením na úřední desce, dospěl k závěru, že rozhodnutí
musí být vyvěšeno po dobu 15 x 24 hodin. Lhůta 15 dnů pro vyvěšení rozhodnutí
veřejnou vyhláškou začala tudíž plynout dnem následujícím po datu vyvěšení a v
souladu s ustanovením § 54 odst. 2 správního řádu bylo možno rozhodnutí sejmout
až den následující po uplynutí 15 dne. Po tuto dobu také běžela lhůta k podání
odvolání. Ač v posuzovaném případě se odvolací soud přiklonil právnímu názoru, jehož
vyústěním byl závěr o tom, že patnáctidenní publikační doba záměru nebyla
dodržena, nemění to nic na skutečnosti, že podstatou jeho rozhodnutí bylo, že
tato jím dovozená skutečnost není způsobilá k posouzení předmětné kupní smlouvy
jako absolutně neplatné. Právě k této problematice se pak upíná gros dovolání
žalobců. Jak již bylo zmíněno výše, bylo na dovolacím soudu zabývat se právě
otázkou možného vlivu nedodržení takto stanovené doby publikace na možnou
platnost či neplatnost následně uzavřené kupní smlouvy, přičemž se v tomto
smyslu s podaným dovoláním z již vyložených důvodů neztotožnil. Opakovaně je
třeba zdůraznit, že smysl zveřejnění záměru obce k převodu nemovitého majetku
tkví v tom, aby všichni potenciální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou
příležitost svůj zájem efektivně uplatnit a aby před uplynutím stanovené lhůty
orgány obce neučinily taková opatření, pro která by ke včasné nabídce zájemce
jiného již nemohlo být přihlédnuto. S uplynutím doby uvedené v § 39 odst. 1
zákon o obcích nespojuje žádné právní účinky. Takový důsledek nastává až tehdy,
když příslušný orgán obce rozhodne o předložených nabídkách konečným (závazným)
způsobem, tedy až rozhodnutím obecního zastupitelstva, po kterém následuje
vlastní sepsání převodní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 27. října 1999 sp.zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud se týká námitky dovolatelů, že soudy se nezabývaly jejich tvrzením, že
záměr byl na úřední desce vyvěšen ve dvou variantách, jednou ve smyslu zákona
č. 367/1990 Sb. a jednou podle zákona č.
128/2000 Sb., přičemž není vyloučeno,
že druhá verze, navzdory údajům Městského obvodu V., byla vyvěšena později než
23.2.2001, nezpochybňují skutečnost, že oba vyvěšené záměry byly identické,
takže případným zájemcům byl poskytnut ve svém souhrnu dostatek času k
seznámení se se záměrem a k učinění nabídky, a proto ani v případě, že by tomu
bylo tak, jak dovolatelé tvrdí, doby vyvěšení by se, jak konstatoval např. Ústavní soud v usnesení dne 27.2.2008, sp. zn. IV. ÚS 490/07 (in
http://nalus.usoud.cz), sčítaly. Nejvyšší soud ČR tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je věcně správné, a proto dovolání žalobců zamítl podle § 243b odst. 2 věty
před středníkem o.s.ř. K projednání a rozhodnutí věci nebylo nařízeno jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v.
r. předseda senátu