U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a)
Ing. Arch. L. S., b) Ing. R. R., obou zastoupených JUDr. Ivo Jahelkou,
advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti žalovanému
Ing. A. L., zastoupenému JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Křižíkova 159/56, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu
v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 142/2011, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2012, č.
j. 7 Co 878/2012-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně
náklady dovolacího řízení ve výši 6 727,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Ivo Jahelky.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 5. ledna 2012, č. j. 4 C 142/2011-49, ve výroku I. určil, že pozemek
parc. č. 953/1, trvalý travní porost, v katastrálním území M., obci Kunžak
(dále jen ,,předmětný pozemek“), byl ke dni 29. listopadu 2000, ve společném
jmění manželů Mgr. M. R. a Ing. J. R. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně
o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k
odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 7 Co
878/2012-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a ve kterém uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že dovolatel podle jejich názoru nevymezil
otázku zásadního právního významu. Nové skutečnosti a důkazy, které dovolatel v
dovolání uvedl, není možné uplatnit v dovolacím řízení. Dovolání není podle
jejich názoru ani důvodné. Nalézací soudy vycházely z ustálené judikatury a
jejich rozhodnutí považují žalobci za správná. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud
proto na ně pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. listopadu
2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního
právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové
otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by
mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bezvýznamné ty dovolací námitky,
jimiž dovolatel vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. námitky prostřednictvím kterých uplatňuje názor, že řízení – v daném
případě před soudem prvního stupně – je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. totiž platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V rovině právního posouzení věci – a tudíž uplatnění dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – dovolatel namítá nesprávné právní
posouzení věci, pokud jde o „právní jistotu vlastníka nemovitostí nabytých na
základě pravomocných rozhodnutí soudu, která nebyla zrušena“. V této souvislosti dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, která by
mohla založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Z obsahu dovolání lze
snad v této souvislosti dovozovat na závěr dovolatele, podle kterého by měla
být „chráněna jeho dobrá víra“, jestliže soudní rozhodnutí deklarovala
vlastnické právo subjektů, od nichž měl následně na základě smluv žalovaný
vlastnické právo nabýt v roce 2009, resp. později. Dovolacímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by se měl tento závěr
promítnout do poměrů souzené věci, jestliže je rozhodnutí nalézacích soudů
založeno na závěru o vydržení vlastnického práva právních předchůdců žalobců,
které existovalo ke dni smrti Ing. Jana Roda ke dni 29. listopadu 2000. Dovolací soud v rozsudku ze dne 13. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo
1445/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 2836, vyložil, že
vyhověním žalobě na určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni úmrtí
vlastníkem určité věci, není určeno, kdo je jejím současným vlastníkem. V rozsudku ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, uveřejněném
v Souboru pod pořadovým č. C 1828, pak dovolací soud uzavřel, že okolnosti
nastalé po smrti zůstavitele nemohou mít vliv na výsledek sporu o určení, že
zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci. V této souvislosti dovolací soud dále pro úplnost dodává, že žalobci
ani jejich právní předchůdci nemohou být obsahem rozhodnutí uváděných
dovolatelem vázáni, neboť nebyli účastníky těchto soudních řízení. V rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, uveřejněném
v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 8, str. 268, Nejvyšší soud vysvětlil, že
výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány,
je-li jím rozhodnuto o osobním stavu. To znamená, že není-li rozsudek
subjektivně závazný pro každého, nevztahují se jeho právní účinky na osoby,
které nebyly účastníky řízení. Pro soud může být proto takové rozhodnutí
závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy
pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené. Ten, kdo nebyl
účastníkem řízení, může proto uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo
rozhodnuto v jiném řízení. Žalobci musí být v soudním řízení poskytnuta možnost
podílet se zákonem stanoveným způsobem na dokazování, to znamená důkazy
navrhovat, být přítomen provedení důkazů, včetně práva klást svědkům a
účastníkům otázky a k navrhovaným i již provedeným důkazům se vyjadřovat (k
uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil následně např. v usnesení ze dne
22. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, uveřejněném v časopise Právní
rozhledy, 2012, č. 9, str. 337).
Soudní rozhodnutí, která měla být pro žalovaného podkladem pro smluvní
nabytí jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku, ačkoliv pozemek
vlastnicky náležel právním předchůdcům žalobců, tak mohla pro žalovaného být
případně významná při úvaze o oprávněnosti jeho držby z hlediska posouzení, zda
vlastnické právo taková osoba nenabyla vydržením. Z hlediska souzené věci je však tato okolnost bezpředmětná, neboť na ni
žalovaný ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím z
daného pohledu nepoukazoval. Jeho procesní stanovisko bylo totiž založeno na
tvrzení, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyl smluvně, a ve vztahu k
předmětu sporu zpochybňoval mimo jiné argumentaci žalobce směřující k vydržení
vlastnického práva jejich právními předchůdci. Jestliže tedy v dovolání
přichází žalovaný s tvrzení o své dobré víře (naznačující snad možnost
vydržení), jedná se o tvrzení nové, ke kterému dovolací soud není oprávněn v
dovolacím řízení přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Nicméně je zcela zřejmé, že ani tento argument by nemohl mít za
následek pro žalovaného příznivé rozhodnutí ve věci. Jestliže poukazoval
dovolatel na okolnosti zakládající jeho možnou víru od roku 2009 a později, je
zřejmé, že při desetileté vydržecí době (§ 134 odst. 1 občanského zákoníku)
nemohlo k nabytí vlastnického práva vydržením na jeho straně dojít. Dovolatel dále v dovolání naznačuje nesouhlas s „právním posouzení
otázky dobré víry žalobců“. Ani tento poukaz nezakládá zásadní právní význam
rozsudku odvolacího soudu, neboť v této souvislosti neformuluje žádnou právní
otázku, kterou by měl dovolací soud řešit (nadto v režimu zásadní právní
významnosti napadeného rozhodnutí) a která by snad měla být odvolacím soudem
vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (dovolatel ostatně neuvádí
ani žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se odvolací
soud odchýlil). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22
Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze
ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn.
22 Cdo
1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně
přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22
Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012
– nalus.usoud.cz). Kritika závěrů přijatých odvolacím soudem k vydržení vlastnického práva
právními předchůdci žalobců se totiž omezuje výhradně na nesouhlas se
skutkovými zjištěními, ze kterých nalézací soudy při úvaze o dobré víře
právních předchůdců žalobců vycházely. Tím však dovolatel nezpochybňuje právní
posouzení věci, ale skutková zjištění pro právní posouzení věci podstatnou. Kritikou skutkových zjištění však přípustnost dovolání v režimu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. však založit nelze. Dovolací soud nadto žádnou nepřiměřenost
úvah odvolacího soudu neshledal. Poslední formulovanou výhradou vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem
dovolatel namítá „nesprávné právní posouzení uzavřené mimosoudní dohody se
žalobci zastoupenými advokátem s generální plnou mocí v průběhu odvolacího
řízení“. Ani zde ovšem dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla
založit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Z dovolací argumentace
žalovaného lze snad dovodit jeho přesvědčení, že „uzavření mimosoudní dohody v
průběhu odvolacího řízení bylo (novým) důvodem k zamítnutí žaloby o určení
vlastnictví“, neboť tato mimosoudní dohoda se měla týkat i právního režimu
předmětného pozemku. Dovolatel poukazuje na to, že zástupce žalobců dne 14. června 2012 požádal o
odročení jednání odvolacího soudu (15. června 2012) s tím, že „lze očekávat
uzavření mimosoudní dohody“, z čehož dovolatel výslovně dovozuje, že „došlo k
uzavření dohody dne 14. června 2012 o všech podmínkách včetně výše finančního
vyrovnání, kterou bylo pouze nutné administrativně realizovat ve formě nutné
pro vklad do katastru nemovitostí, k čemuž však z důvodu úmrtí žalobkyně Mgr. M. R. nedošlo“. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že listiny, které měly být vyjádřením
smluvních ujednání, nebyly podepsány, a to z důvodu úmrtí Mgr. M. R., přičemž
po rozhodnutí odvolacího soudu o tzv. procesním nástupnictví již mezi účastníky
„nedošlo ke shodě, pokud se týká podmínek uzavření směnné smlouvy“. Z toho pak
odvolací soud uzavřel, že mimosoudní dohoda uzavřena nebyla právě tak, jako
nebyla uzavřena směnná smlouva a dohoda o ukončení nájmu pozemků. Podle přesvědčení dovolatele uzavření mimosoudní dohody v průběhu odvolacího
řízení mělo být důvodem k zamítnutí žaloby. Z toho se zjevně podává, že touto
dohodou mělo dojít (aniž by dovolací soud jakkoliv obsahově posuzoval návrh
takové dohody) ke změně vlastnického práva k předmětnému pozemku formou převodu
vlastnického práva. Na takovou dohodu obsahově dopadá ustanovení § 46 odst. 1,
2 obč.
zák., podle kterého písemnou formu musí mít smlouvy o převodech
nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků. Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému
návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí
být projevy účastníků na téže listině. Podle § 40 odst. 3 obč. zák. písemný
právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou. Odvolací soud však v této souvislosti vyšel z toho, že k podpisu listin
dokládajících možné smluvní návrhy týkající se mimo jiné předmětného pozemku,
nedošlo, a jeho závěr o tom, že mimosoudní dohoda nebyla uzavřena tak
odpovídající učiněným skutkovým zjištěním. Argumentace dovolatele je ostatně vnitřně rozporná, neboť na jedné straně
tvrdí, že k uzavření mimosoudní dohody došlo, na straně druhé však poukazuje na
to, že mimosoudní jednání účastníků byla důvodem k podání žaloby o splnění
právní povinnosti (nahrazení projevu vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř.). Takový
postup – tam, kde ho zákonná úprava výslovně předpokládá – však naopak odráží
skutečnost, že k uzavření příslušného smluvního vztahu nedošlo a
prostřednictvím soudního rozhodnutí se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle
nutného k uzavření smlouvy. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž
žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobců advokátem) sestávají (v souladu s
ustanovením § 137 o. s. ř.) u každého z žalobců z mimosmluvní odměny za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 50 000,- Kč
podle § 7 bodu 5. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna
2013 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn po 1. lednu 2013, částkou 3 100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 4. dubna 2013
- § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). Takto určená odměna je u každého z žalobců snížena o 20 % podle § 12 odst. 4
vyhlášky a činí 2.480,- Kč. Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) jde o částku
2.780,- Kč u každého z žalobců, celkem 5.560,- Kč. S připočtením náhrady za 21
% daň z přidané hodnoty ve výši 1.167,60 Kč (§ § 137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde
celkem o částku 6.727,60 Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č.
484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto žalovanému uložil, aby žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 6 727,60 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1, § 160
odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se
žalobci domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.