NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1124/2010-177
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobce Aeroklubu Frýdlant n. O., občanské sdružení, se sídlem
ve Frýdlantu nad Ostravicí, Lubno 191, identifikační číslo osoby 45235279,
zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky
Machové 41, proti žalovaným 1) L. Ch., 2) J. D., 3) B. P., 4) B. Ř., 5) Ing. J.
Š., 6) J. V., a 7) Ing. P. V., zastoupeným JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se
sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská tř. 22, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu ve Frýdku Měístku pod sp. zn. 40 C 234/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2009,
č. j. 42 Co 97/2009-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) až 7) jako společně a
nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.320,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Aleše
Vídenského.
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 25. 11.
2008, č. j. 40 C 234/2007-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení,
že je vlastníkem té části pozemku evidované v katastru nemovitostí pro okres
Frýdek-Místek, obec Frýdlant nad Ostravicí a k. ú. L. na LV č. 384 jako parcela
č. 343/13, která byla na tomtéž LV před sloučením do parcely č. 343/13 ve
zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr – evidovaná jako parcela č.
462/6 a parc. č. 463/2 v k. ú. L. Rozhodl také o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 17. září 2009, č. j. 42 Co 97/2009-133, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá
o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah
dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud
v souladu s § 243c odst. 2 o. s. ř. pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s . ř. se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o tom, že hospodářská smlouva č. 7/91 v části o převodu
pozemků - „letištní plochy“ (dále „hospodářská smlouva“), která neobsahovala
jejich identifikaci, je neplatná, odpovídá judikatuře dovolacího soudu. „Podle
konstantní judikatury dovolacího soudu je pro posouzení určitosti smlouvy o
převodu nemovitostí významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné
formě i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem
převodu. V tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických
práv k nemovitosti, která působí absolutně („proti všem”), nad zájmem účastníků
právního úkonu na respektování jejich vůle“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 196). Dovolací soud již v rozsudku ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2000, zformuloval právní
závěr, že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen
ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o
převodu nemovitosti objektivně neurčitá, je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem
převodu. Podle § 6 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších
předpisů, pak platilo, že údaje evidence nemovitostí jsou podkladem pro
sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech. Toto ustanovení sice výslovně
nestanoví povinnost takto pozemky označovat (viz slova „...jsou podkladem“),
ovšem nutnost řádné identifikace pozemku vyplývá již z pravidel uvedených
shora. Proto také judikatura (např. rozhodnutí publikované pod č.
53/1991
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i v době platnosti zmíněného zákona
vycházela z toho, že „jde-li o převod vlastnického práva k pozemku, je třeba
pozemek z hlediska právně technického chápat jako část zemského povrchu, která
je půdorysně zobrazena v příslušných mapových operátech a vyznačena v písemném
operátu evidence nemovitostí vedené orgány geodézie. Z hlediska určitosti (jako
předpokladu platnosti právního úkonu) proto musí být pozemek náležitě
individualizován. Všechny nemovitosti musí být uvedeny v listině podle obcí,
katastrálních území a parcelních čísel vedených v evidenci nemovitostí,
doplněných popřípadě údajem o druhu (kultuře) a výměře pozemku a popřípadě o
způsobu užívání (§ 2 odst. 2 a § 6 odst. 2 vyhlášky č. 23/1964 Sb., ve znění
vyhlášky č. 19/1984 Sb.). Takto v hospodářské smlouvě pozemky tvořící letištní
plochu označeny nebyly. Konečně lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
č. C 6237, podle kterého platí: „Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný,
je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale
jednoznačný - a tím určitý - není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu
nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 a 3
obč. zák., jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové
vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v § 266 obchodního
zákoníku. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti
písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na
níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním
stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu
samého objektivně poznatelné. Určitost předmětu písemného právního úkonu není
omezena jen na případy, kdy je tento předmět specifikován v samotném textu,
který obsah úkonu zachycuje; požadavku určitosti vymezení předmětu písemného
právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět
úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný,
samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným
způsobem“. Tento závěr nutně platí i pro hospodářský zákoník ve znění platném v
době uzavření hospodářské smlouvy. Dovolací soud vyslovil, že není-li převáděná nemovitost ve smlouvě
označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost
vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, která způsobuje
jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno
pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k
neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou
vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch
skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného
právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z
celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř.
objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím
došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, publikovaný v
informačním systému ASPI). Ani s přihlédnutím k uvedenému nelze hospodářskou smlouvu v části
týkající se pozemků shledat platnou. Z jejího obsahu totiž nemohly třetí osoby
zjistit, o jaké pozemky mělo konkrétně jít. Ačkoliv účastníci smlouvy použili
předtištěný formulář, který na nutnost uvedení parcelních čísel pozemků
výslovně upozorňuje, smlouva neuvádí ani parcelní čísla, ani katastrální území
a ani obec, v jejímž obvodu se měly pozemky nacházet, přesto že i potřeba
těchto údajů z formuláře vyplývá. Navíc ani žalobce, ani jeho právní předchůdce
nepodnikl potřebné kroky ke změně zápisu v evidenci nemovitostí, ač i tato
povinnost byla z formuláře zjevná. Postup dovolatele i jeho předchůdce, který
měl vyústit ve změnu vlastnictví, tak byl zjevně hrubě nedbalý a neodpovídal
péči řádného hospodáře. K námitce, že se odvolací soud nevypořádal s dodatkem ke smlouvě z roku
2008, ve kterém byl předmět převodu upřesněn: Odvolací soud učinil závěr, podle
něhož „lze připustit, že neurčitost smlouvy je možné dodatečně odstranit
obsahově novou smlouvou, není to však možné za situace, kdy v katastru
nemovitostí jsou zapsáni noví vlastníci, proti kterým je veden spor o určení
vlastnictví“. Je zřejmé, že tento závěr se vztahuje právě ke zmíněnému
dodatku, a dovolání s ním nijak nepolemizuje. K tomu dovolací soud dodává, že
se – vázán obsahem dovolání – nemohl zabývat otázkou, zda k účinnosti smlouvy o
převodu nemovitostí, uzavřené v roce 1991 právnickými osobami, byla nutná
registrace smlouvy státním notářstvím. Nicméně byla-li smlouva o převodu
nemovitostí uzavřená v roce 1991 neurčitá a následky neurčitosti měly být
odstraněny dodatkem učiněným v roce 2008, nemohl mít tento dodatek za následek
převod vlastnictví bez vkladu do katastru nemovitostí, který právní předpisy
platné v té době jednoznačně vyžadovaly (§ 2 odst. 3, § 15 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Je-li totiž smlouva neurčitá, pak
nedošlo k platné dohodě o předmětu plnění, a teprve odstraněním neurčitosti je
smlouva uzavřena; proto je ji třeba posoudit podle předpisů platných v době,
kdy se stala perfektní. I kdyby nebylo možno úvahám soudu prvního stupně ani
soudu odvolacího o dodatku přisvědčit, nic by to neměnilo na závěru, že o
účinnosti dodatku ke smlouvě o převodu nemovitostí, odstraňujícího po asi 17
letech od jejího uzavření její neurčitost vůbec nelze uvažovat, nedošlo-li na
základě této smlouvy a dodatku k ní ke vkladu práva do katastru nemovitostí. Nelze přisvědčit ani námitce, že soud měl být vázán řešením předběžné otázky ve
věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 18 C 13/2002; tato věc se týkala
stejného pozemku, okruh účastníků však totožný nebyl. Odvolací soud správně
poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn.
23 Cdo
1961/2009, publikovaný v systému ASPI s právní větou: „Nelze se ztotožnit s
právním závěrem, že soud je vázán i posouzením předběžné otázky pouze v
odůvodnění rozhodnutí, aniž by posouzení této otázky bylo přímo předmětem
sporu. Zavazující pro účastníky řízení a pro všechny orgány je pouze výrok
pravomocného rozsudku. Aby bylo závazné řešení předběžné otázky pro další
spory, musela by tedy být tato předběžná otázka řešena přímo ve výroku
rozhodnutí (např. v rozhodnutí podle § 80 písm. c) o. s. ř.)“. Pokud jde o
řešení této otázky, rozhodnutí též odkazuje na právní teorii, která věc pojímá
stejně (Macur, J.: Předmět sporu v civilním řízení Masarykova univerzita Brno,
2002, str. 54: „Určení předmětu sporu může být v souladu se zásadou dispoziční
pouze výsledkem vědomě, záměrné procesní činnosti strany, která je dána na
základě svého poznání a vůle. Pokud žalující strana neučiní předběžnou otázku
výslovně předmětem určovací žaloby podmíněné ovšem právním zájmem strany na
takovém postupu, nemůže se předběžná otázka stát předmětem sporu a soudní
úsudek o jejím řešení nemůže vstoupit v právní moc. Totéž platí o eventuálních
předběžných otázkách vznikajících v souvislosti s procesní obranou žalované
strany“). Lze též uvést, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24 května 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, publikovaného v ASPI, platí: „Řeší-li soud v řízení o
ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy
jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto
v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v
tomto pozdějším řízení závazné.“ Viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001: „Rozsudek, kterým se určuje, že
žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka
vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení.“ Uvedený právní názor
ohledně tzv. subjektivních mezí právní moci civilního soudního rozhodnutí
vychází z tradičního teoretického pojetí, které v odborné literatuře zcela
převládá (Hora, V. Učebnice civilního práva procesního. Praha, 1947, str. 403;
Steiner, V. Občanské právo procesní v praxi soudů. Praha, 1958, str. 123;
Štajgr, F., a kol. Učebnice občanského práva procesního. Praha, 1955, str. 302,
Hrdlička, J. Některé problémy institutu právní moci v civilním procesu. AUC-Iuridica, 1973, č. 3, str. 197; Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních
rozhodnutí. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 142 a násl.; podobně též Občanský
soudní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl I., s. 721 a násl.;
Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha, 1997, str. 416). Tyto závěry nejsou v rozporu s názorem, který vyslovil Ústavní soud v nálezu ze
dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, resp. v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06.
V první řadě jde o to, že Ústavní soud
řešil otázku osoby oprávněné k restituci, která konala v dobré víře; o to v
dané věci nemohlo jít, protože nabývací vady titulu (hospodářské smlouvy) a
opakované opomenutí vyznačit změny v evidenci nemovitostí (tyto nedostatky
vzhledem k údajům uvedeným v použitém formuláři hospodářské smlouvy musely být
dovolateli a jeho předchůdci známy) byly natolik zásadní, že objektivně nemohlo
jít o jednání v dobré víře, že žalobce je vlastníkem. Podstatné však je, že
soudy ve shodě s uvedeným nálezem neodhlédly od okolností, za nichž byla
předběžná otázka řešena v předchozím řízení. Soud prvního stupně konstatoval,
že v řízení ve věci téhož soudu sp. zn. 18 C 13/2002 nebyla námitka
neurčitosti, a tudíž ani neplatnosti smlouvy vznesena, a proto se jí v tomto
řízení nezabýval; naproti tomu v tomto řízení vznesena byla, a proto ji musel
řešit. Odvolací soud pak poznamenal, že závěr odvolacího soudu v předchozím
řízení o platnosti smlouvy nebyl nijak zdůvodněn. Za tohoto stavu bylo
povinností soudů se řádně zabývat jak námitkou neplatnosti, tak řešením
předběžných otázek, ke kterým došly v předchozím řízení, a přihlédnout k nim,
byť tyto závěry o předběžných otázkách nemohly být pro ně závazné vzhledem k
tomu, že nenabyly jako předběžné právní otázky právní moci a také vzhledem k
jinému okruhu účastníků. Soudy se předchozími závěry o předběžných otázkách
zabývaly a vysvětlily, proč se od nich odchýlily. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. platí: „Nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení“. Toto pravidlo vyplývá
přímo z práva na spravedlivý proces. Vzhledem k uplatnění zásady projednací,
která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit
důkazy k prokázání jejich skutkových tvrzení, a také zásady dispoziční, podle
níž je dispozice s opravnými prostředky plně v rukou účastníků řízení, nemůže
být soudní rozhodnutí (s výjimkami stanovenými v zákoně) závazné pro někoho,
kdo nebyl účastníkem řízení jemu předcházejícího; to platí tím spíše pro
předběžné otázky. Jinak by se mohlo stát, že třetí osoby by byly sankcionovány
za to, že někdo jiný v jiném řízení nesplnil své procesní povinnosti, resp. nevyužil svá práva. Dále nelze připustit, aby např. zjevně nesprávné řešení
předběžné otázky mělo dopad nejen na další spory, ale i na právní poměry někoho
jiného než účastníka původního řízení, který navíc nevyužil možnost podat
mimořádný opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Úspěšným žalovaným vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou
advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k
dovolání, které činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení
s § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, částku 6.500,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši
2.100,- Kč (7x 300,- Kč) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.
s. ř. ve výši 1.720,- Kč, celkem částkou 10.320,- Kč. Lhůta a místo k plnění
vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou
žalovaní oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. února 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda sená