32 Odo 1242/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně K. I. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. B. B., roz. Z.,
a 2. J. Z., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1 895 634 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 247/95, o
dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.
listopadu 2004 č. j. 29 Co 380/2004-423, ve znění opravného usnesení ze dne 13.
června 2005 č. j. 29 Co 380/2004-453, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu
2004 č. j. 29 Co 380/2004-423, ve znění
opravného usnesení ze dne 13. června 2005 č. j. 29 Co 380/2004-453, se zrušuje
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rakovníku v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. března 2004 č. j.
5 C 247/95-383 zamítl žalobu, aby byl druhý žalovaný povinen zaplatit
žalobkyni částku 1 895 634 Kč se 17% úrokem z prodlení p.a. od 30. 11. 1996 do
zaplacení a aby vůči druhému žalovanému šel vést výkon rozhodnutí pouze
prodejem zastavených nemovitostí – domu č.p. 37 umístěného na pozemku parc. č.
46/1 a pozemku stav. parc. č. 46/1 – zastavěná plocha o výměře 1 000 m2 -
zapsaných v katastru nemovitostí vedeném K. ú. p. J. k., k. p. P., pro
katastrální území a obec H. V., okres P., na listu vlastnictví č. 131, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že právní
předchůdkyně žalobkyně a první žalovaná uzavřely dne 20. září 1993 leasingovou
smlouvu č. 61393 změněnou dne 14. února 1994 dodatkem č. 1 a dne 31. května
1994 dodatkem č. 2, jejímž předmětem byl finanční leasing vybavení penzionu,
které bylo koupeno od společnosti R., spol. s r.o. Nedílnou součást smlouvy
tvořily všeobecné leasingové podmínky, v nichž byla sjednána smluvní pokuta ve
výši 1,5 % denně z objemu neuhrazené splátky a splátkový kalendář. Mezi
účastníky bylo nesporné, že prvá žalovaná uhradila částku 67 000 Kč na první
splátku a další splátky nezaplatila. Pro neplacení sjednaných splátek právní
předchůdkyně žalobkyně uvedenou smlouvu dvakrát vypověděla, nejprve výpovědí ze
dne 20. 12. 1994 podepsanou zaměstnancem právní předchůdkyně žalobkyně D. H.,
kterou shledal soud prvního stupně jako platnou, neboť H. byl oprávněn ukončit
leasingovou smlouvu, a dále výpovědí z 30. 11. 1996 podepsanou J. D.,
jednatelem právní předchůdkyně žalobkyně. V průběhu řízení prvá žalovaná
zemřela a řízení proti ní bylo zastaveno, žalobkyně se proto domáhala svého
nároku vůči druhému žalovanému jako zástavci, neboť pohledávka ze smlouvy o
leasingu byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem v jeho vlastnictví.
Soud prvního stupně dále zjistil, že původní žalobkyně O., spol s.r.o.,
postoupila smlouvou ze dne 30. 11. 1996 pohledávku z leasingové smlouvy ve výši
1 895 634 Kč za prvou žalovanou na novou žalobkyni K. I. a.s. Tuto smlouvu o
postoupení pohledávky posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou ve
smyslu § 37 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro její neurčitost, kterou
spatřoval v tom, že smluvní strany výslovně sjednaly úplatnost postoupení,
avšak výši této úplaty nikterak nevyčíslily. Druhá neurčitost pak spočívá ve
vlastní částce 1 895 634 Kč, která podle účastníků smlouvy o postoupení
pohledávky představuje výši pohledávky plynoucí z leasingové smlouvy č. 61393,
podle závěru soudu prvního stupně však žalobkyně ani přes poučení soudem
neunesla důkazní břemeno tvrzení, z čeho se žalovaná částka skládá, z jakých
konkrétních splátek první žalované, za jaká konkrétní období a z jaké určité
výše smluvní pokuty za konkrétní období.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004
č. j. 29 Co 380/2004-423, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2005 č. j. 29 Co 380/2004-453, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že druhý
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 895 634 Kč se 17% úrokem z
prodlení p.a. od 30. 11. 1996 do zaplacení s tím, že žalobkyně je oprávněna
vést proti němu výkon rozhodnutí prodejem zástavy v rozsudku určených
nemovitostí, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávky z důvodu její neurčitosti. Aplikoval ustanovení § 524 odst. 1 ObčZ,
podle něhož věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit
písemnou smlouvou jinému. Podle odstavce 2 téhož ustanovení s postoupenou
pohledávkou přechází její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Ve smyslu
§ 37 ObčZ musí být vymezení postupovaných pohledávek učiněno takovým způsobem,
aby ze smlouvy bylo jednoznačně a bez pochybností zjistitelné, jaké pohledávky
představují individualizovaný předmět cese. V posuzované smlouvě je podle
názoru odvolacího soudu jednoznačně vymezeno, že předmětem cese je pohledávka
postupitele O., s.r.o., vyplývající z leasingové smlouvy č. 61393 ze dne 20. září 1993 uzavřené mezi první žalovanou a společností O., s.r.o., ve výši 1 895
634 Kč. Již ze samotného textu smlouvy se podle názoru odvolacího soudu ví, o
kterou pohledávku se jedná, a kdo je z ní zavázán. Ve smlouvě bylo sjednáno
postoupení pohledávky za úplatu, výše úplaty nebyla ve smlouvě vyjádřena. Absolutní neplatnost smlouvy není v obchodním zákoníku stanovena jako
absolutní, nýbrž jako relativní, o kterou se jedná vždy, je-li neplatnost
právního úkonu stanovena na ochranu některého účastníka, přičemž se jí podle §
267 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) může dovolávat pouze osoba,
na jejíž ochranu je neplatnost tohoto úkonu stanovena, v daném případě pouze
žalobkyně; druhý žalovaný, který není účastníkem tohoto smluvního vztahu, se
podle závěru odvolacího soudu relativní neplatnosti dovolat nemůže. K určitosti
pohledávky odvolací soud ještě uvedl, že celková částka k úhradě činila ke dni
výpovědi leasingové smlouvy částku 6 641 230 Kč, z toho dlužné splátky do dne
ukončení 1 633 088 Kč, smluvní pokuta za pozdě uhrazené splátky a splátky
neuhrazené 2 305 369 Kč a mimořádné splátky 2 702 773 Kč. Smlouvou o postoupení
pohledávky byla postoupena částka 1 895 634 Kč, které se žalobkyně domáhá. Na
žalobkyni také podle § 524 odst. 2 ObčZ přešlo příslušenství pohledávek,
představované v dané věci 17% p.a. úrokem z prodlení z dlužné částky, který
odpovídá výši zákonného úroku z prodlení, což je odvolacímu soudu z jeho
rozhodovací činnosti známo. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že nárok žalobkyně ze zástavy, který vznikl před účinností zákona č. 165/1998 Sb., se i v době po 1. září 1998 řídí ustanovením § 151f ObčZ ve znění
účinném do 31. srpna 1998. S ohledem na § 274 o. s. ř.
ve znění před výše
uvedenou novelou a § 258 odst. 1 o. s. ř. může být právo zástavního věřitele
vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zástavním právem zajištěné pohledávky s
tím, že se věřitel může domáhat jejího uspokojení pouze z výtěžku prodeje
zástavy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, přičemž uplatnil
všechny dovolací důvody podle § 241a o. s. ř., tedy že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel poukázal na okolnost,
že poskytovatel leasingu (společnost O., s.r.o.), tedy postupitel, a postupník
(společnost K. I. a.s.) měly identického „statutárního zástupce“, tj. J. D.,
což hodnotí jako střet zájmů a konkurenční chování. K založení společnosti K. I. a.s., byla podle dovolatele použita fiktivní pohledávka za žalovanými, která
byla pro účely vkladu do základního jmění oceněna na téměř 15 000 000 Kč, a
přestože došlo k zápisu do obchodního rejstříku, jedná se podle názoru
dovolatele o zastření fiktivní transakce s úhradou základního jmění žalobce. Taková pohledávka podle názoru dovolatele nikdy neexistovala, nikdy nebyla
uplatněna, jen v tomto řízení žalobkyně uplatňovala nejprve částku 5 275 769,50
Kč, poté částku 3 476 425,12 Kč a teprve potom částku 1 895 634 Kč, přičemž v
listině „ukončení a sumarizace všech nároků ke dni 20. 12. 1994“, kterou byly
vyčísleny veškeré pohledávky leasingového pronajímatele, je uvedena částka 6
641 230 Kč. Dovolatel zpochybnil existenci aktivní legitimace žalobkyně, která
v průběhu celého řízení nepředložila žádný důkaz o tom, o kterou část či zbytek
původní pohledávky opírá svoji žalobu, což se promítlo i do smlouvy o
postoupení pohledávky, která je pro neurčitost postupované pohledávky podle §
37 ObčZ neplatná. Smluvní pokutu mohl majitel předmětu leasingu uplatnit podle
bodu III. písm. a) třetí odrážky všeobecných leasingových podmínek od 0 % až do
výše 5 % z pořizovací ceny předmětu leasingu, žalobkyně však nikdy
nespecifikovala, jakou výši smluvní pokuty uplatňuje, pokud měla být žalovaná
částka „část jistiny“, nebylo žalobkyní nikdy stanoveno, které části jistiny a
v jakém rozsahu, ani ohledně sankce žalobkyně nikdy neurčila, za jaké období a
v jaké výši v rámci rozpětí smluvní pokutu uplatňuje. Na výslovný dotaz
odvolacího soudu, jaké jednotlivé plnění je žádáno, reagovala žalobkyně tak, že
„se jedná o předmět obchodního tajemství“. Taktéž odvolací soud zcela nesprávně
použil neurčité pojmy – „byla uplatněna odpovídající smluvní pokuta“,
„příslušný úrok z prodlení“. Smlouva o postoupení pohledávky je neurčitá a tedy
neplatná i z důvodu, že byla sjednána jako úplatná, cena však sjednána nebyla. Dovolatel dále napadl závěr odvolacího soudu o relativní neplatnosti smlouvy o
postoupení pohledávky, následkem čehož by námitku její neplatnosti mohla vznést
pouze O. s.r.o. nebo K. I. a.s. Statutárním orgánem obou společností byla
identická osoba – D., ten se však logicky tohoto dovolávat nechce a nemůže,
neboť by jednal proti vlastnímu zájmu. Podle dovolatele však neplatnost vyplývá
přímo z ustanovení § 37 ObčZ.
Dovolatel také nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že s postoupenou pohledávkou automaticky přechází i příslušenství a
poukazuje na výklad § 524 ObčZ, podle něhož postupní smlouva nemá za svůj
předmět celou obligaci, týká se jen pohledávky a tento závěr nezpochybňuje ani
fakt, že s pohledávkou přechází též úrok (ale jen takový, který byl již v daném
případě vyčíslen a ukončen). Proto i K. I. a.s., jako postupník v pozici
žalobkyně mohla disponovat jen takovým rozsahem práv, která jí byla postoupena,
nic dalšího nemůže sama připočíst. Dovolatel nesouhlasí ani s výrokem o náhradě
nákladů řízení, neboť svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, naopak
již ve smlouvě dal souhlas k přímému prodeji a následně udělil plnou moc k
prodeji zástavy, takže žalobkyni umožnil uspokojení jejího nároku i bez
nutnosti podání žaloby. Výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je
proto v rozporu s § 143 o. s. ř. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího
soudu a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že
je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které podle § 242
odst. 3 o. s. ř. zkoumá dovolací soud v případě přípustnosti dovolání z úřední
povinnosti. Dovolatel sice uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř., nicméně nikterak nespecifikoval, v čem takovou vadu spatřuje, a ze
spisu se žádná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nepodává.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu, kterým je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a to i z
hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Dovolatel namítá, že napadený
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V posuzované věci jde o posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky
uzavřené dne 30. 11. 1996 mezi O., s.r.o. a K. I., a.s. z hlediska její
dostatečné určitosti.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a nesrozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po
jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný
obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových
pravidel podle § 35 odst. 2 a 3 ObčZ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy
č. 7/98, str. 372), jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní
závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §
266 ObchZ, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem,
včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná).
Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná
forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je
tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám
jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého
objektivně seznatelné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č.
9/2000, str. 266, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
1996 sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997,
str. 145 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 33 Odo
311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002,
svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).
Podle § 524 odst. 1 ObčZ může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka
postoupit písemnou smlouvou jinému.
Pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky se kromě písemné formy (§ 40
odst. 1 ObčZ) a dalších zákonných podmínek uvedených v § 37 až 39 ObčZ též
vyžaduje, aby vyhovovala požadavku určitosti.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 32 Cdo 2306/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod č. 58,
vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení
pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří
identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení
postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na
nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná pohledávka musí být
identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou
pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami
nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.
Požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávky (pohledávek) se týká v této
věci především vymezení postupovaných pohledávek. Vzhledem k tomu, že způsob
určení pohledávek, které jsou předmětem cesse, zákon nestanoví, je na
účastnících, jaká identifikační kritéria pro vymezení postupovaných pohledávek
zvolí. V rozsudku ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 654/2003, Nejvyšší soud
vysvětlil, že právní literaturou (srov. např. Jehlička, O. – Švestka, J. -
Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha, C. H. Beck
2004, str. 766) i soudní praxí vznášený (a Nejvyšším soudem sdílený – srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1074/2003)
požadavek, aby v písemné postupní smlouvě byla jednoznačně určena převáděná
pohledávka natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je
předmětem postoupení (především aby v ní převáděná pohledávka byla jednoznačně
určena označením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, aby
ji nebylo možné zaměnit s pohledávkou jinou), nemusí být vždy (bezvýjimečně)
naplněn jen vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu
plnění. V této souvislosti uvedl, že ve smyslu dané právní úpravy je možno
nezaměnitelnou identifikaci postupovaných pohledávek provést i zprostředkovaně
(např. odkazem na čísla postupitelových faktur – shodně srov. rovněž například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 32 Odo 523/2005). V
rozsudku ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 33 Odo 899/2004 Nejvyšší soud vysvětlil,
že určitost předmětu písemného právního úkonu není omezena jen na případy, kdy
je tento předmět specifikován v samotném textu, který obsah úkonu zachycuje;
požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i
písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy
každému, a nikoli jen smluvním stranám) seznatelný, samozřejmě za předpokladu,
že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem. V usnesení ze dne
31. 7. 2003 sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
č. 9, ročník 2003, pod č. 165/2003, pak bylo vysvětleno, že v rovině
hmotněprávní lze identifikovat pohledávku rozmanitým způsobem, zejména uvedením
právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými
skutečnostmi, včetně odkazu na event. titul, jímž byla přiznána; vždy však tak,
aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným. O
náležité určení pohledávky by nešlo v případě, kdy ani na základě výkladových
pravidel projevu vůle by nebylo možné dospět ke spolehlivému závěru, která
pohledávka měla být postoupena.
V přezkoumávané věci byla dle zjištění soudů postupovaná pohledávka vymezena v
listině ze 30. 11. 1996 tak, že jde o pohledávku z leasingové smlouvy č. 61393
uzavřené dne 20. 9. 1993 mezi pronajímatelem O. spol. s r.o., a nájemcem B. Z.
ve výši 1 895 634 Kč. Předmětem smlouvy o postoupení pohledávky tedy nebyly
všechny pohledávky vyplývající z předmětné leasingové smlouvy č. 61393, takže
by s ohledem na výše uvedenou judikaturu postačil pro splnění požadavku
určitosti postupovaných pohledávek pouhý odkaz na tuto smlouvu s tím, že se
postupují všechny pohledávky z této smlouvy, aniž by postupované pohledávky
musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007 sp. zn. 32 Odo 1433/2006). V
dané věci však byla postupována postupní smlouvou pouze jedna pohledávka
vyplývající z leasingové smlouvy č. 61393 (jak vyplývá z označení smlouvy -
„Smlouva o postoupení pohledávky“, tak z vlastního textu v článku II – předmět
smlouvy – „postupitel postupuje na postupníka úplatně pohledávku …“), a proto
ke splnění požadavku určitosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ bylo
nezbytné, aby z postupní smlouvy bylo nepochybné, která pohledávka,
nezaměnitelná s jinými pohledávkami vyplývajícímu z leasingové smlouvy č.
61393, je předmětem cesse, zda se jedná o dlužné leasingové splátky, které
konkrétní splátky, za jaké období a v jaké výši nebo se jedná o smluvní
pokutu, resp. její část, nebo související úrok z prodlení ve výši dvojnásobku
diskontní sazby stanovené ČNB, event. části těchto pohledávek a v jaké výši.
Takové náležité určení postupované pohledávky však ze smlouvy nevyplývá a ani
na základě výkladových pravidel projevu vůle by nebylo možné dospět ke
spolehlivému závěru, která pohledávka měla být postoupena, ani které zbývající
pohledávky vyplývající z leasingové smlouvy č. 61393 zůstaly postupiteli (srov.
výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002 sp. zn. 20 Cdo
1319/2002).
Neurčitost smlouvy o postoupení pohledávky shledává dovolací soud také v
absenci dohody o výši úplaty za postoupení pohledávky. Z obsahu smlouvy o
postoupení pohledávek zcela nepochybně vyplývá, že její účastníci v ní
projevili vůli uzavřít smlouvu za úplatu (srov. v článku II smlouvy –
„postupitel postupuje na postupníka úplatně pohledávku“ a v článku III smlouvy
byla dokonce sjednána lhůta k zaplacení úplaty – do 31. 12. 1996 ), což
občanský zákoník ve svém ustanovení § 527 odst. 1 umožňuje a úplatnost
postoupení pohledávky ponechává na dohodě účastníků smlouvy.
Z výše uvedeného vyplývá, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená jejími
účastníky dne 30. listopadu 1996 je neplatná podle § 37 odst. 1 ObčZ pro svoji
neurčitost, přičemž tato neplatnost není stanovena ve smyslu § 267 odst. 1
ObchZ pouze na ochranu jednoho z účastníků této smlouvy, jak nesprávně dovodil
odvolací soud. Jde tudíž o neplatnost absolutní.
Pokud se týká námitky, že k založení společnosti K. I. a.s. byla podle
odvolatele použita fiktivní pohledávka za žalovanými, není tato námitka i
vzhledem k ustanovení § 68a ObchZ pro posouzení dané věci právně relevantní.
Dovolací soud se tudíž touto námitkou nezabýval.
Lze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomu rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2008
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu