23 Cdo 1961/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. P. J., advokátem proti žalovanému S. P.,
zastoupenému JUDr. I.J., advokátkou o zaplacení částky 52.500,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 63/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2008,
č. j. 51 Co 441/2008-90,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2008, č. j. 51 Co
441/2008-90, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 56.250,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 1. 10. 2000 uzavřena
smlouva o dílo, kterou se žalovaný zavázal provést pro žalobce 14 ks
interiérových dveří se zárubněmi, R. a obložení patrové plošiny ve stavbě
rodinného domku žalobce v termínu do 15. 11. 2000. V článku VIII./II. byla pro
případ prodlení žalovaného s řádným předáním díla sjednána smluvní pokuta ve
výši 0,5% denně ze 150.000,- Kč a žalovaný dílo do dnešního dne řádně
nezhotovil, neboť dílo má vady. Žalobce proto požadoval po žalovaném smluvní
pokutu za prodlení s plněním povinnosti řádně provést dílo za období od 16. 8.
2003 do 30. 10. 2003. K přetrvávajícím vadám díla označil k důkazu posudek Ing.
P. a jeho výslech, svůj účastnický výslech, výslech své manželky, spisy
Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. 3 C 188/2001, 5 C 62/2004, 4 C 1/2001 a 5 C
63/2004. K vyvrácení výsledků řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod
sp. zn. 3 C 188/2001 a zpochybnění výpovědi svědků K. a P. v tomto řízení,
jakož i k prokázání, že věc byla v tomto řízení nesprávně skutkově i právně
posouzena, navrhoval provedení důkazů výslechem své manželky, syna Z. a
zaměstnanců žalovaného K. a P..
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 10. 4. 2008 č. j. 5 C 63/2004-66,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 52.500,-
Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5% od 15. 2. 2007 do zaplacení a úrokem z
prodlení ve výši 10,5% p. a. za období od 1. 1. 2008. Vyšel ze zjištění, že ve
věci týchž účastníků ve stejném procesním postavení bylo u Okresního soudu v
Jeseníku pod sp. zn. 3 C 188/2001 vedeno řízení, v němž žalobce vymáhal vůči
žalovanému smluvní pokutu za prodlení s předáním shodného díla podle téže
smlouvy za období od 16. 11. 2000 do 28. 12 2000 se shodným tvrzením o
nesplnění smluvní povinnosti provést dílo řádně a včas pro neodstraněné vady
díla. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, č. j. 3 C 188/2001-79, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2004, č. j. 15 Co
234/2004-96, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2004, byla žaloba zamítnuta s
odůvodněním, že žalovaný splnil svou povinnost provést dílo jeho řádným
ukončením a předáním dne 22. 11. 2000, po tomto dni do 28. 12. 2000 nebyl
žalovaný v prodlení s řádným předáním díla a výkon práva na smluvní pokutu za
období od 16. 11. 2000 do 22. 11. 2000 byl shledán jako rozporný se zásadami
poctivého obchodního styku při konstatování, že zjevné vady díla seznatelné již
22. 11. 2000 nebyly žalovanému ihned vytknuty. Soud prvního stupně s odkazem na
ustanovení § 159a odst. 1, 4 o. s. ř. dovodil, že je tímto pravomocným
rozsudkem vázán v tom rozsahu, že dílo bylo řádně provedeno a předáno 22. 11.
2000 a počínaje dnem 23. 11. 2000 již prodlení žalovaného s předáním díla
netrvalo a žalobci proto nárok na smluvní pokutu nevznikl. Z tohoto důvodu
neprovedl žalobcem označené důkazy k tvrzení, že pro neodstraněné vady nebylo
dílo dosud řádně provedeno a prodlení žalovaného s řádným provedením díla
nadále trvá. Současně shledal soud prvního stupně i oprávněnou námitku
promlčení práva na vymáhanou smluvní pokutu při závěru, že čtyřletá promlčecí
doba podle ustanovení § 393 odst. 1 obchodního zákoníku počala běžet dne 16.
11. 2000 a uplynula přede dnem 16. 8. 2007, kdy bylo řízení zahájeno.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 8. 2008, č. j. 51 Co 441/2008-90,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je potřeba vykládat v úzké
souvislosti s § 159a odst. 1, 4 o. s. ř., ze kterého vyplývá, že pro soudy a
jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech
závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní
vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Odkázal na závěr v
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33
Odo 1031/2005. Předběžnou otázkou je podle odvolacího soudu taková právní
skutečnost, jejíž existence (neexistence) má vliv na rozhodnutí věci soudem
projednané a která sama může, avšak nemusí být předmětem řízení téhož či jiného
soudu nebo jiného řízení. Jde tedy o otázku, jejíž posouzení (není-li sama
předmětem řízení) nemůže být vyjádřeno formou výroku, ale nutně se vždy projeví
ve způsobu rozhodnutí o žalobě ve věci samé a v důvodech rozhodnutí, neboť její
vyřešení za řízení je pro rozhodnutí věci nezbytné.
Pro rozhodnutí o nároku na smluvní pokutu sjednanou k zajištění splnění
povinností zhotovitele provést dílo jeho řádným ukončením a včasným předáním
předmětu díla objednateli, je zapotřebí jako předběžnou otázku posoudit zda a
kdy zhotovitel tuto smluvní povinnost splnil a zda tedy nastalo prodlení
splněním zajištěné povinnosti a po jaké období toto prodlení trvalo. Tato
předběžná otázka byla vyřešena pravomocným rozsudkem vydaným ve věci vedené u
Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 188/2001 tak, že ke splnění
povinnosti zajištěné smluvní pokutou došlo 22. 11. 2000 a z tohoto důvodu byla
žaloba na zaplacení smluvní pokuty vymáhané za dobu od 23. 11. 2000 do 28. 12.
2000 zamítnuta.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není
třeba provádět žalobcem označené důkazy, když v řízení, v němž by i v případě
prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu nároku,
není třeba provádět (další) dokazování a dle ustanovení § 120 odst. 1 věty
druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání opírajíce jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) a spatřujíce jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Napadá závěr o vázanosti soudu pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ve věci sp. zn. 3 C 188/2001, neboť se
jedná o dva různé nároky, když v tomto řízení požadovaná smluvní pokuta se týká
jiného období, nežli smluvní pokuta uplatněná v řízení již pravomocně
skončeném. Podle dovolatele se materiální účinky právní moci rozsudku Okresního
soudu v Jeseníku sp. zn. 3 C 188/2001 nemohou vztahovat k jiné době prodlení,
neboť předmětem dřívějšího řízení nebyla otázka, zda žalovaný předal či ukončil
dílo, překážka věci pravomocné proti nenastala. Podle dovolatele soudy
nezjišťovaly ústavně-komforním způsobem skutkový stav věci, když pominuly
žalobcovy relevantní důkazní návrhy k prokázání tvrzení o nesplnění závazku,
aniž se s touto okolností vypořádaly. Podle dovolatele jsou rozsudky soudů
nepřezkoumatelné a došlo tak k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod – rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 304/98, III. ÚS
224/98, III. ÚS 258/99 a I. ÚS 157/96. Z uvedeného důvodu navrhuje dovolatel,
aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání, neboť
rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou věcně správná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., se nejedná, jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl v pořadí prvním,
dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., se nejedná, jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl v pořadí
prvním, dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník
2004, pod číslem 132 (od jehož závěru nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a
na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při
posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9,
ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu
2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). K závěru o zásadním
významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze
posouzení právních otázek.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21
Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková
právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Právní posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. 2, díl VII. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, 1267 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Pro posouzení přípustnosti dovolání je tak rozhodná otázka správnosti právního
závěru odvolacího soudu včetně závěru vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, o vázanosti soudu
pravomocným rozsudkem soudu, podle něhož soud nemůže vycházet z jiného závěru o
existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat
ani jako otázku předběžnou.
Právní názor vyjádřený v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
sp. zn. 33 Odo 1031/2005, který citují v dané věci oba soudy, nelze považovat
za konstantní názor Nejvyššího soudu České republiky. S vysloveným názorem
nelze souhlasit z těchto důvodů:
Podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout
jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v odstavci 1 posoudit
sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z
něho vychází. Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury
považovat i jiné rozhodnutí soudu. Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v
případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ust. § 159a o.
s. ř.
Ke stejným závěrům došel Nejvyšší soud i v citovaném rozhodnutí. Nelze se však
ztotožnit s právním závěrem, že soud je vázán i posouzením předběžné otázky
pouze v odůvodnění rozhodnutí, aniž by posouzení této otázky bylo přímo
předmětem sporu. Podle ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je zavazující pro
účastníky řízení a pro všechny orgány pouze výrok pravomocného rozsudku. Aby
bylo závazné řešení předběžné otázky pro další spory, musela by tedy být tato
předběžná otázka řešena přímo ve výroku rozhodnutí (např. v rozhodnutí podle §
80 písm. c) o. s. ř.). V případě rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1031/2005 však
předmětem řízení bylo zaplacení smluvní pokuty a nikoliv určení, že právo z
dohody o smluvní pokutě existuje či nikoliv. Výrok předcházejícího rozhodnutí
je pro účastníky a pro všechny orgány závazný potud, že stanoví povinnost na
zaplacení peněžitého plnění představujícího smluvní pokutu za určité období.
Pro spory, které se týkají jiného období, však tento výrok již závazný není, a
tudíž nemůže být závazné ani posouzení předpokladů pro vznik a trvání práva na
smluvní pokutu. Tyto otázky tedy soud posuzuje v konkrétním případě samostatně.
Stejná situace je i v dané věci. Opačný výklad by totiž mohl vést k absurdním
případům, kdy by Nejvyšší soud České republiky byl vázán rozhodnutím soudu
prvního stupně. Ve svém důsledku by to mohlo znamenat i porušení žalobního
práva, neboť se jedná o odlišné nároky a v dané věci tak může dojít nejen k
odlišným skutkovým závěrům, ale i za situace shodného skutkového stavu k
odlišnému právnímu závěru (není zde dána totožnost věci a překážka rei
iudicatae). Právní posouzení předběžné otázky v odůvodnění rozhodnutí nemůže
předurčovat hmotně-právní stav pro rozhodnutí, které ještě soudem nebylo
vydáno, protože by tím docházelo k omezení žalobcova subjektivního hmotného
práva a jeho výkonu. Hlavním nedostatkem pojetí předmětu sporu je nepřijatelné
nerespektování zásady dispoziční a projednací v civilním procesu.
Shodně J. Macur: Předmět sporu v civilním řízení Actu Univesitutis Bunensin,
IURIDICA, No 256, str. 54: „Určení předmětu sporu může být v souladu se zásadou
dispoziční pouze výsledku vědomě, záměrné procesní činnosti strany, která je
dána na základě svého poznání a vůle. Pokud žalující strana neučiní předběžnou
otázku výslovně předmětem určovací žaloby podmíněné ovšem právním zájmem strany
na takovém postupu, nemůže se předběžná otázka stát předmětem sporu a soudní
úsudek o jejím řešení nemůže vstoupit v právní moc. Totéž platí o eventuálních
předběžných otázkách vznikajících v souvislosti s procesní obranou žalované
strany“.
V posuzovaném případě dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud České republiky, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil
včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [242 odst. 2 písm.
b) o. s. ř.)]. Nejvyšší soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
nevrátil k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně vyšel sice ze stejného
právního závěru jako soud odvolací, avšak jeho rozhodnutí bylo zamítnuto rovněž
z důvodu promlčení práva na smluvní pokutu, kterým se odvolací soud nezabýval.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto
náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu