22 Cdo 2653/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobce Zemědělského družstva Dolní Němčice, se sídlem v Dolních
Němčicích 80, identifikační číslo osoby 00110281, zastoupeného JUDr. Zbyňkem
Krchňavým, advokátem se sídlem v Dačicích, Bratrská 303/I, proti žalovanému V.
K., zastoupenému JUDr. Radoslavem Přikrylem, advokátem se sídlem ve Studené,
Družstevní 498, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově
Hradci pod sp. zn. 9 C 253/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2011, č. j. 7 Co 2388/2010-70,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobce JUDr. Zbyňka Krchňavého.
Okresní soud v Jindřichově Hradci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
května 2010, č. j. 9 C 253/2009-30, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem
vodohospodářské stavby – dešťové kanalizace v obci D., k. ú. D. N., na
parcelách č. 207/2, 1125/1, 176/1, (část spec. v zjednodušené evidenci jako
parcela č. 215/12), 1126, 224/26, (část spec. v zjednodušené evidenci jako
parcela č. 244/2 a 244/9), je žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě o určení vlastnictví k dešťové
kanalizaci umístěné na pozemcích uvedených ve výroku rozhodnutí, na niž si činí
nárok oba účastníci. Bez tohoto určení odmítá Městský úřad v Dačicích vydat k
žádosti společnosti LUČINA D. spol. s r. o. rozhodnutí o umístění stavby mléčné
farmy, a proto účastníky vyzval k podání určovací žaloby. Předmětná kanalizace
podle tvrzení žalobce odvádí vodu z jednotlivých staveb nacházejících se v
areálu bývalého JZD Dolní Němčice, a to z posklizňové linky, která je ve
vlastnictví společnosti LUČINA Dolní Němčice spol. s r. o., skladu obilí
PROGRES ve spoluvlastnictví společnosti LUČINA Dolní Němčice spol. s r. o. a
žalobce, kravína – K-200 ve vlastnictví žalobce a kravína ve vlastnictví
žalovaného. Jedná se o jedinou dešťovou kanalizaci v tomto středisku, která
svádí dešťovou vodu z celého střediska a která je ve vlastnictví žalobce.
Žalovanému byl vydán kravín s močůvkovou kanalizací.
Soud vyšel ze zjištění, že předmětnou dešťovou kanalizaci vybudoval právní
předchůdce žalobce při stavbě kravína v letech 1957 a 1959. Dne 13. 2. 1995
byla mezi účastníky uzavřena smlouva o převodu nemovitostí v rámci vydání
majetkového podílu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, na základě
které nabyl žalovaný do svého vlastnictví kravín na parc. č. 81 se všemi
součástmi a příslušenstvím, včetně ke kravínu náležející kanalizace.
Soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a
kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, konkrétně podle §
3 odst. 2, 3 a 6, ve kterých zákon určuje, že vlastníkem kanalizační přípojky
zřízené přede dnem účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. 1. 2002, je vlastník
pozemku nebo stavby připojené na kanalizaci. Ze zákona vyplývá, že kanalizační
a vodovodní přípojky nejsou nadále součástí pozemku, ve kterém jsou umístěny.
Mezi účastníky bylo nesporné, že dešťovou kanalizaci vybudoval žalobce (resp.
jeho právní předchůdce). Soud dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že se stal
vlastníkem předmětné dešťové kanalizace na základě smlouvy o převodu
nemovitostí ze 13. 2. 1995. V článku IV. smlouvy je jednoznačně uvedeno, že
žalobce převedl na žalovaného stavbu kravína na parc. č. st. 81 v k. ú. D. N. u
D. se všemi součástmi a zákonným příslušenstvím, konkretizované jako vlastní
stavba kravína včetně kanalizace k tomuto kravínu náležející a dále vodovod se
studnou sloužící k přívodu vody do kravína. Z technické zprávy k projektu
kanalizace farmy JZD Dolní Němčice, zakázka č. 1190 S/8 09 56, jasně vyplývá,
že kanalizace byla vybudována v letech 1957 až 1959 jako příslušenství kravína.
Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že stavba kravína je připojená na
předmětnou dešťovou kanalizaci, a takto byla spolu s kravínem smlouvou z 13. 2.
1995 převedena do vlastnictví žalovaného, nemohl být žalobce v řízení úspěšný.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 9. února 2011, č. j. 7 Co 2388/2010-70, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem vodohospodářské stavby -
dešťové kanalizace v obci Dačice, k. ú. D. N. zbudované na parcele č. 207/2
ostatní plocha, 1125/1 ostatní plocha, 176/1 orná půda a 1126 ostatní plocha a
dále na pozemcích v zjednodušené evidenci parcely č. 244/2, 244/9 a 215/12.
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování šetřením na místě samém, listinou označenou
jako soupis hmotného investičního majetku podle středisek – listopad 2009 a
technickou kartou HIM (na ní není uveden rok). Po takto doplněném dokazování
dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl
dokazování v rozsahu, který byl navrhován, a nezjistil úplně skutkový stav.
Podle odvolacího soudu se žalobci podařilo prokázat, že smlouvou o převodu
nemovitostí nebyla na žalovaného převedena tzv. dešťová kanalizace, která vede
po pozemcích označených ve výroku rozsudku, ale pouze kanalizace, která
sloužila k odvodu vod sváděných z vnitřku kravína, tj. močůvky a vod z
přípravny mléka a umývárny. Soud vzal za nepochybné, že tyto vody, které jsou
znečištěné, nemohou být napojovány na stejnou kanalizaci jako je kanalizace
určená ke svádění dešťové vody. Žalobce prokázal, že jsou zde dvě stavby, které
jsou označované jako kanalizace, přičemž jedna souvisí s provozem kravína a
druhá slouží pouze k odvádění čistých dešťových vod nejen z kravína, ale i z
dalších staveb, které byly postaveny později, a z nich některé jsou stále ve
vlastnictví zemědělského družstva. Odvolací soud považoval za nelogickou
situaci, kdyby žalovanému nebyla spolu s kravínem vydána kanalizace sloužící k
odvodu močůvky a znečištěné vody z kravína, a naopak mu byla vydána kanalizace,
která slouží k odvádění v podstatě čisté dešťové vody z různých staveb, z nichž
některé zůstaly nadále ve vlastnictví žalobce. I když ve smlouvě není přesně a
jednoznačně označená kanalizace, která byla spolu s kravínem žalovanému vydána,
v návaznosti na výše uvedené uvěřil soud tvrzení žalobce, že byla vydána
kanalizace nutná k provozu kravína a nebyla vydaná dešťová kanalizace, která je
předmětem sporu. Soud prvního stupně správně na věc aplikoval § 3 zákona č.
274/2001 Sb., podle kterého vlastníkem kanalizační přípojky, zřízené před 1. 1.
2002, je vlastník pozemku nebo stavby na kanalizaci připojené, neprokáže-li se
opak. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci byl prokázán opak. Právní
předchůdce žalobce kanalizaci zbudoval jako příslušenství kravína a posléze na
ni připojil další stavby, přičemž pozemky, po kterých je kanalizace vedena,
jsou ve vlastnictví různých vlastníků. Samotná kanalizace je však ve
vlastnictví toho, kdo ji zbudoval, tedy právního nástupce původního vlastníka,
jímž je žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a v němž
uplatňuje – jak tvrdí - dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a
odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek soudu
prvního stupně, vychází z nesprávných skutkových zjištění a je postaveno na
nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud doplnil dokazování dvěma listinami, a to soupisem hmotného
investičního majetku a technickou kartou HIM (hmotného investičního majetku).
Tyto provedené důkazy ve svém rozhodnutí nijak nehodnotí; i když nemají pro věc
žádnou vypovídací hodnotu, měl se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádat. Dále
doplnil řízení o místní šetření. Skutková zjištění, která na základě místního
šetření učinil, však nikterak právně nehodnotil, ačkoliv se žalovaný domnívá,
že právě ta vedla ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť při jednání
konaném před místním šetřením soud ve smyslu § 118a o. s. ř. upozornil žalobce,
že jím dosud navržené a předložené důkazy nemusí postačovat k prokázání
tvrzení, že dešťová kanalizace nebyla předmětem převodní smlouvy (čl. 50 v).
Žalovaný poukazuje na skutečnost, že při místním šetření nevyšlo nic nového
najevo. Byla prokázána fyzická existence dešťové kanalizace, jejíž provedení
odpovídá projektové dokumentaci a technické zprávě ke stavbě kravína a rovněž
bylo prokázáno, že stavba kravína obsahuje i samostatnou vnitřní močůvkovou
kanalizaci sloužící k odvádění močůvky do jímek vně kravína, která je vlastní
součástí stavby kravína, o které žalobce tvrdí, že byla součástí smlouvy ze 13.
2. 1995. Naopak nebylo prokázáno, že na předmětnou dešťovou kanalizaci je
napojena jiná kanalizace ve vlastnictví žalobce. Ohledně této skutečnosti
zůstalo jen u předpokladů budoucího napojení obsaženého v Technické zprávě k
projektu kanalizace z roku 1957. Žalobce své tvrzení, že k tomuto napojení
skutečně došlo, nijak neprokázal a k prokázání nedošlo ani při místním šetření.
Pokud odvolací soud opírá své měnící rozhodnutí o zjištění, že do předmětné
kanalizace je sváděná voda i z dalších staveb postavených později, a na tomto
zjištění staví názor, že by bylo nelogické, kdyby žalobce žalovanému nevydal
spolu s kravínem kanalizaci sloužící k odvodu močůvky a znečištěné vody z
kravína a naopak mu vydal kanalizaci, která slouží k odvádění v podstatě čisté
dešťové vody z různých staveb, z nichž některé zůstaly nadále ve vlastnictví
žalobce, pak takové skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Podle
žalovaného z provedeného dokazování lze učinit skutkové zjištění, že součástí
stavby kravína je i vnitřní kanalizační systém sloužící k odvádění, jímání a
zadržování močůvky, který nebyl samostatnou realizační etapou stavby kravína a
neměl samostatný rozpočet ani posléze vlastní inventární číslo. Nejedná se tak
o samostatnou věc v právním smyslu, ale jde o součást stavby kravína. Společně
s výstavbou kravína, avšak jako samostatná realizační etapa na základě
vlastního projektu, vlastní technické zprávy a posléze i vlastního inventárního
čísla byla vybudována kanalizace, která měla sloužit k odvádění odpadové vody z
projektovaného kravína a srážkové vody, s možností napojit na ni v budoucnu
další objekty. Smlouvou z 13. 2. 1995 pak převedl žalobce na žalovaného stavbu
kravína se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. vlastní stavbu kravína včetně
kanalizace k němu náležející označenou ve smlouvě samostatným inventarizačním
číslem. Žalovaný považuje za nelogické, aby spolu s kravínem na něj nebyla
převedena kanalizace, která k němu vždy náležela, a na níž je funkčně závislý.
To bylo také obsahem nabývací smlouvy. Pro posouzení věci není podstatné, zda
na tento svod byly či nebyly později připojené další stavby. Poukazuje na
skutečnost, že tento stav žalobci téměř 15 let vyhovoval a že ke sporu došlo až
potom, co na pozemcích, pod kterými je kanalizační sběrač, začala se žalobcem
spřízněná organizace plánovat rozsáhlou výstavbu.
Žalovaný vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se,
že otázku vlastnictví kanalizace nelze posuzovat podle zákona č. 274/2001 Sb.,
který upravuje vlastnictví vodovodní a kanalizační přípojky, ale neřeší
vlastnictví staveb majících povahu vodních děl, jako je předmětná kanalizace,
nýbrž je třeba je posoudit podle občanského zákoníku. V tomto směru poukazuje,
jako již v nalézacím řízení, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince
2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007, na které již dříve poukazoval. Pro posouzení
podle občanskoprávních předpisů se nabízí podle žalovaného tři možnosti řešení:
buď se jedná se o součást kravína, tedy věci hlavní [§ 120 občanského zákoníku
(„obč. zák.“)] nebo o příslušenství stavby kravína podle § 121 obč. zák. – v
obou případech by kanalizace sdílela právní osud věci hlavní – nebo jde o málo
pravděpodobnou možnost, že se jedná o samostatnou věc. I v tomto případě se
žalovaný domnívá, že kanalizace je v jeho vlastnictví, do kterého přešla
smlouvou z 13. 2. 1995, kde je dostatečně identifikována. Žalovaný navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za neopodstatněné. Krajský soud po provedení doplnění
dokazování zejména místním šetřením správně zjistil skutkový stav, který
správně posoudil podle zákona č. 274/2001 Sb. Žalobce navrhuje, aby dovolací
soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v § 241a odst. 2 písm.
a), b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.
s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. V rozhodnutí uveřejněném pod
číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil,
že pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších
stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá; podání
předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy
věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své
rozhodnutí.
Dovolatel vytýká, že odvolací soud provedl některé důkazy, které pak nehodnotil
a neučinil z nich žádná zjištění. Pokud takto odvolací soud postupoval, je
zjevné, že tyto důkazy nakonec považoval za nevýznamné pro rozhodnutí ve věci
(což ostatně připouští i dovolatel); i kdyby skutečnost, že to výslovně v
odůvodnění neuvedl, založila vadu řízení, nemohlo by jít o takovou vadu, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.
Skutkové zjištění, že na spornou kanalizační přípojku jsou napojeny i jiné
budovy, než kravín, učinil odvolací soud na základě ohledání na místě samém.
Žalovaný tvrdí, že tato skutečnost se z ohledání nepodává. K tomu dovolací soud
uvádí, že ohledání na místě (§ 130 odst. 2 o. s. ř.) je důkazem, jehož závěry
též podléhají hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř. „Dovolací soud může
přezkoumávat hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení, jen je-li toto
hodnocení zjevně nepřiměřené. Je-li toto hodnocení pouze v rozporu s tvrzením
jedné ze stran, nemůže to být samo o sobě důvodem k zpochybnění tohoto
hodnocení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo
374/2004). Dovolací soud neshledává závěry z ohledání, zachyceného v protokolu
o místním šetření (s. 57 a násl.), za zjevně nepřiměřené; jeho výsledky nemůže
zpochybnit jen to, že žalovaný i v jeho průběhu podával vlastní verzi toho, jak
se věci mají.
Kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující
kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo
odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty,
čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich
vypouštěním do kanalizace (§ 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že součástí kanalizace jsou ty stavby,
které slouží k jejímu provozu, nikoliv ty, ze kterých je – jako v daném případě
– jen do kanalizace odváděna srážková voda.
Kanalizační přípojka je samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od vyústění
vnitřní kanalizace stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do stokové sítě.
Kanalizační přípojka není vodním dílem (§ 3 odst. 2 zákona o vodovodech a
kanalizacích).
Vlastníkem vodovodní přípojky nebo kanalizační přípojky, popřípadě jejích částí
zřízených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je vlastník pozemku nebo
stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak (§ 3 odst. 3
zákona o vodovodech a kanalizacích).
Vnitřní kanalizace je potrubí určené k odvádění odpadních vod, popřípadě i
srážkových vod, z pozemku nebo stavby až k místu připojení na kanalizační
přípojku. Vnitřní kanalizace není vodním dílem (§ 2 odst. 7 zákona o vodovodech
a kanalizacích).
V dané věci jak odvolací soud, tak soud prvního stupně posuzovaly spornou
stavbu jako kanalizační přípojku ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a
kanalizacích. Podle dovolatele však uvedený zákon nelze na danou věc aplikovat,
vlastnictví je třeba posoudit podle občanského zákoníku. Dovolatel výslovně
nepolemizuje se závěrem, že sporná stavba je kanalizační přípojkou, nicméně
tomuto pojmu se vyhýbá a stavbu označuje jako „kanalizaci“; ta je upravena v §
2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. V průběhu řízení však nebylo
prokázáno, že by sporná stavba byla samostatnou kanalizací a že by splňovala
znaky vyžadované zákonem (viz např. § 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Soud prvního stupně v části reprodukující stanovisko žalobce uvedl, že „dešťová
kanalizace... končí v propusti pod komunikací; totéž konstatoval na základě
místního šetření i odvolací soud (str. 4 rozsudku). Ať již jde o kanalizační
přípojku (ústí-li do hlavní kanalizace) nebo o kanalizaci samotnou (jak by se
mohlo vyložit tvrzení dovolatele), nemůže jít o součást pozemku a v případě
kanalizační přípojky ani o součást stavby; kanalizace a kanalizační přípojky
jsou totiž na základě zákona o vodovodech a kanalizacích samostatnými předměty
právních vztahů (nemovitostmi). „Kanalizační a vodovodní přípojky nejsou
součástí pozemku, ve kterém jsou umístěny. Vlastníkem kanalizační nebo
vodovodní přípojky, zřízené před 1. 1. 2002, je vlastník pozemku nebo stavby
připojené na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak; vlastníkem přípojek
zřízených po tomto datu je osoba, která na své náklady přípojku
pořídila“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 22 Cdo
1308/2003, publikovaný např. v informačním systému ASPI). Tím je vyloučena
možnost, aby na spornou stavbu bylo nahlíženo jako na součást pozemku.
Dovolatel opírá své tvrzené vlastnictví o smlouvu ze dne 13. 2. 1995, kterou
nabyl do svého vlastnictví nejen budovu kravína, ale i tam výslovně uvedenou
kanalizaci ke kravínu náležející. Není sporu o tom, že sporná kanalizace byla
vybudována spolu s kravínem; je však samostatnou věcí a její právní osudy tak
mohou být jiné, než osudy kravína.
Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím
určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§ 121 odst. 1 obč. zák.).
Příslušenství je samostatnou věcí, nesdílí tedy bez dalšího osudy věci hlavní
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2011, sp. zn. 31 Cdo
832/2008, uveřejněný pod č. 122/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jistě nelze vyloučit, že v době, kdy kanalizační potrubí sloužilo jen odvodnění
kravína, mohlo být jeho příslušenstvím; tento stav se však musel nutně změnit v
okamžiku, kdy z rozhodnutí vlastníka začalo sloužit více stavbám. Dále je třeba
uvést, že v případe, že stavbě sloužily dvě kanalizace (vnitřní kanalizace a
kanalizační přípojka) a na žalovaného byla převedena jen jedna, byla smlouva v
této části objektivně neurčitá; důkazní břemeno o tom, že převedena měla být
právě dešťová kanalizace tak leží na nabyvateli, který o uvedenou smlouvu své
právo opírá. Je jistě možné, že byl přesvědčen o tom, že jde o spornou
kanalizaci, jistě má logiku tvrzení, že měl za to, že mu s kravínem byla
převedena kanalizace mu sloužící, stejně tak však má logiku tvrzení žalobce, že
by nepřeváděl kanalizaci, na kterou byly napojeny další objekty. Šlo by tak o
nevědomou dvoustrannou neshodu mezi vůlí a projevem; chyběl by tak zásadní
předpoklad smlouvy, shodná vůle, a smlouva by nevznikla.
Dovolacím námitkám tak nelze přisvědčit; závěr o tom, že se žalovanému
nepodařilo prokázat, že spolu se stavbou kravína nabyl i spornou kanalizaci tak
není zřejmě nepřiměřený, a nejsou splněny podmínky ke zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu. Lze dodat, že není-li kanalizace součástí pozemku, je
nemovitou stavbou, která nepodléhá evidenci v katastru nemovitostí (§ 5 odst. 1
zákona o vodovodech a kanalizacích).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není
dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 5.000,- Kč (§ 5 písm. d), § 7 písm. d/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012
Sb.) a z paušální náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), celkem 5.300,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému, aby nahradil žalobci náklady dovolacího
řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce
(§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu