22 Cdo 2654/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci
žalobkyně H. S., zastoupené advokátkou, proti žalované A. J., zastoupené
advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod
sp. zn. 6 C 147/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 9. ledna 2007, č. j. 56 Co 360/2006-381, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 050,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
advokáta.
Žalobkyně se domáhala, aby soud rozhodl o zřízení věcného břemene chůze
a jízdy v její prospěch přes část pozemku žalované. Přístup k nemovitostem
žalobkyně je sice zajištěn po veřejné cestě, avšak dopravní obslužnost jejího
domu je možná pouze přes část pozemku ve vlastnictví žalované.
Okresní soud v Klatovech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
ledna 2006, č. j. 6 C 147/2001-337, ve znění opravného usnesení ze dne 31.
května 2006, č. j. 6 C 147/2001-352, výrokem pod bodem I. zřídil „věcné břemeno
průchodu a průjezdu ve prospěch žalobkyně H. S., jako výlučné vlastnice domu
čp. 10 s pozemkem parc. č. 20 v k. ú. K., pozemku zapsaného u Katastrálního
úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště H. p. o. N. H., katastrální území K.,
jemuž odpovídá právo průchodu a průjezdu přes část pozemku žalované A. J.,
parc. 14 v K., pozemku zapsaného na LV č. 11 u Katastrálního úřadu pro P. k.,
K. p. H., pro obec N. H. a katastrální území K., a to v rozsahu části tohoto
pozemku parc. č. 14 vytýčeného geometrickým plánem pro vyznačení věcného
břemene, zpracovaným pod č. plánu 56-2266-2004 ze dne 26. 4. 2005, který byl
schválen Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště H. dne 6. 5.
2005 pod č. 41/2005, zpracovaným na základě znaleckého posudku Ing. P. B. ze
dne 25. 1. 2005 na určení a vytýčení hranice mezi pozemky st. p. 20 a st. p.
25, 26, parc. č. 14 a na určení a vytýčení hranice mezi cestou parc. č. 249 a
parc. č. 14 a st. p. 20 v k. ú. K., kterým byl vytýčen průběh vlastnických
hranic pozemku parc. č. 14, který spolu s pozemkem parc. č. 249 ve vlastnictví
obce N. H., zapsaného na LV č. 11 pro katastrální území K. a obec N. H. tvoří
komunikaci, která zajišťuje dopravní obslužnost domu čp. 10 s pozemkem parc. č.
20 v k. ú. K., obec N. H. Geometrický plán pro vyznačení věcného břemene
zpracovaný pod č. 56-2269-2004 ze dne 26. 4. 2005, který byl schválen
Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště H. dne 6. 5. 2005 pod č.
41/2005, je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II. rozhodl,
že „věcné břemeno se zřizuje za náhradu 5.000,- Kč, kterou je žalobkyně povinna
zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem III.
rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9.
ledna 2007, č. j. 56 Co 360/2006-381, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení v jeho výrocích pod body I. a II. tak, že „žaloba na
zřízení věcného břemene práva průchodu a průjezdu ve prospěch žalobkyně, přes
část pozemku žalované parc. č. 14 v K., pozemku zapsaného na LV č. 11 u
Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště H., pro obec N. H. a
katastrální území K., se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že se soud prvního stupně nezabýval charakterem
veřejné cesty, to je parcely č. 249 ve vlastnictví obce, vedoucí podél
nemovitostí účastnic řízení, z níž se k nemovitostem žalobkyně odbočuje přes
sporný pozemek ve vlastnictví žalované. Odvolací soud vyšel ze sdělení tamního
obecního úřadu, že pozemek č. 249 je veden jako ostatní komunikace, s tím, že
část této komunikace v sousedství nemovitostí ve vlastnictví účastnic se
zařazuje do kategorie místní komunikace podle § 6 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích. S odkazem na § 19 zákona o pozemních komunikacích
uvedl, že „obecné užívání“ je institutem správního práva a proto se jeho
ochrany nelze dovolávat u soudu. Připomenul závěr, k němuž dospěli znalci, že
sporný pozemek je součástí pozemku ve vlastnictví žalované, jde ale o pozemek
sloužící jako veřejná cesta. Žalobkyně tak má zajištěn ke svému domu přístup po
pozemní komunikaci, zatížené možností obecného užívání.
Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby i o další důvod a uvedl, že ani kdyby část
plochy, ohledně níž bylo zřízení věcného břemeno navrhováno, netvořilo místní
komunikaci, nebylo by možno učinit závěr, že byly splněny podmínky stanovené v
§ 151o odst. 3 občanského zákoníku („ObčZ“). V této souvislosti uzavřel, že
zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku;
proto může soud zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné
užívání, nelze ji zřídit jen za účelem komfortního přístupu. V daném případě
žalobkyně má ke svým nemovitostem zajištěn příjezd; problém představují jen
těžkotonážní vozy pro zásobování topným olejem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“).
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a skutková zjištění nemají oporu v podstatné části v provedeném
dokazování. Dovolatelka zpochybňuje závěr, že má k domu zajištěn přístup po
veřejné komunikaci a na základě podrobné argumentace dovozuje, že odvolací soud
nesprávně aplikoval zákon o pozemních komunikacích. Je prokázáno, že jako
vlastnice stavby nemá dovolatelka přístup ke své nemovitosti, když právě místní
komunikace, to je parcela č. 249, v důsledku nejednoznačného vymezení
vlastnických a užívacích hranic není pro daný účel dostačující. Považuje za
nutné, aby bylo doplněno dokazování jednoznačným stanoviskem tamního obecního
úřadu, zda spornou část parcely č. 14 ve vlastnictví žalované považuje za
součást místní komunikace, to je parcely č. 249 ve vlastnictví obce ve smyslu §
5 vyhlášky č. 104/1997 Sb., v kontextu s provedenými znaleckými posudky, jež
měly být obecnímu úřadu předloženy k vyjádření. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání žalobkyně je
nedůvodné. Odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, jež pokládá za správné.
Souhlasí se závěrem, že žalobkyně má dostatečný přístup ke svým nemovitostem
osobními a přiměřeně i nákladními auty. Určitý problém má s příjezdem těžkých
nákladních vozů, avšak takové náklady nejezdí ani k jiným obyvatelům obce,
nehledě k tomu, že má možnost zřídit si pro příjezd takových nákladů jiný
vjezd. Její návrh na doplnění stávajícího dokazování je nedůvodný. Žalovaná
navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup
vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby
zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty
přes přilehlý pozemek (§ 151o odst. 3 ObčZ).
Věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup
na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít jiné pozemky ve
svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě
práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp.
výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná (R 4/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). „Zřízení nezbytné cesty představuje
vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat
výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro
vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně
užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně.
Proto může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání,
byť i nepůjde o užívání komfortní“ (Občanský zákoník. Komentář. Praha : C. H.
Beck, 2008, svazek I., s. 927).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z
dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých
okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, publikovaný v Soudních rozhledech č.
5/2007).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2/1998, uvedl, že pokud odvolací
soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě
nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít
na správnost rozhodnutí vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy,
nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl
dovoláním dotčen. Od tohoto závěru, potvrzeného z pohledu ústavnosti nálezem
Ústavního soudu ze dne 13. července 1999, sp. zn. III. ÚS 198/98, a
vycházejícího (stejně jako citovaný závěr ohledně vázanosti obsahem dovolání) z
konstantní judikatury, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci.
V dané věci odvolací soud zamítl žalobu na základě dvou na sobě nezávislých
důvodů, z nichž každý jako důvod pro zamítnutí může obstát samostatně. Odvolací
soud zaujal dovoláním zpochybněný názor, že žalobkyně má zajištěn přístup k
domu po veřejné pozemní komunikaci; v závěru rozsudku však též konstatoval, že
ani kdyby takto přístup zajištěn nebyl, nebylo by možno žalobě vyhovět, a
uvedl: „V daném případě žalobkyně má přístup osobních automobilů, ale i
automobilů, které jsou schopny zajistit zásobování nemovitosti topným olejem,
riziko představují pouze těžkotonážní vozy, prostřednictvím kterých žalobkyně
zásobování preferuje z ekonomických důvodů“. Tento závěr zůstal dovoláním
nedotčen, dovolací soud se jím proto nemůže zabývat a bylo by tak nadbytečné
zabývat se druhým z důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že úspěšné žalované vznikly náklady
dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím
řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle § 7 písm. f), § 10
odst. 3, § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006
Sb., 3 750,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.,
celkem tedy 4 050,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst.
1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná
oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Jiří S p á č i l
předseda senátu