22 Cdo 2659/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka v
právní věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se
sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalovaným 1) P. H., b) P. H.,
3) A. H., 4) M. K., 5) A. M., a 6) B. S., zastoupeným JUDr. Rudolfem Postlem,
advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, o určení vlastnického
práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15
C 348/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
května 2011, č. j. 13 Co 165/2010-84, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.093,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám JUDr. Rudolfa Bostla, advokáta se sídlem v Podbořanech,
Masarykovo náměstí 14.
„předmětný pozemek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném
řízení (skutkově) uzavřel, že „Z podnětu otce žalobce byl dne 27. 03. 1972
vypracován geometrický plán č. 762-0057-2 na oddělení části pozemku parcelní
číslo st. 374/2, pozemku 207/5 a 4331/2. Ve výkazu výměr přiloženém k tomuto
geometrickému plánu je uvedeno, že rodiče žalobce užívali po novém vyměření
parcelu č. 4331/2 o výměře 733 m2, st. p. č. 374/2 o výměře 468 m2 a parcelu č.
207/5 o výměře 326 m2…Dle rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního
národního výboru v Karlových Varech ze dne 1. 2. 1973 byly do osobního užívání
rodičům žalobce přiděleny pozemky stavební parcela č. kat. 374/2 o výměře 468
m2 a pozemková parcela č. 4331/2 o výměře 733 m2. Rodiče žalobce uzavřeli dne
3. 4. 1973 s Místním národním výborem v Bochově kupní smlouvu o rodinném domku
a dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku a nabyli do vlastnictví
rodinný domek č. p. 343 v B. – bývalou stodolu na parcele č. 374/2 o výměře 468
m2. Kupní cena byla odhadnuta ve výši 7.000,- Kč(s) a zahrnovala stodolu v ceně
4.595,- Kčs a pozemky – st. parcelu č. 374/2 o výměře 468 m2, pozemek parcelu
č. 207/5 o výměře 326 m2 a pozemek parcelu č. 4331/2 o výměře 733 m2 a cena
těchto pozemků byla ve výši 3.054,- Kč. Z projektové dokumentace bylo zjištěno,
že projekt rodinného domku č. p. 343 je částí (terasou) na parcele č. 207/5. Po
dostavění rodinného domku byly nemovitosti patřící rodičům žalobce oploceny a
to včetně parcely č. 207/5 o výměře 326 m2. Takto byly nemovitosti užívány
rodiči žalobce a jsou beze změny užívány dodnes.“ Soud prvního stupně rovněž
vycházel ze zjištění, že „Před uzavřením kupní smlouvy dne 28. 2. 1972 požádal
otec žalobce o identifikaci parcel a na základě jeho žádosti byl vyhotoven
geometrický plán na oddělení části pozemku v k. ú. B.…a pro předchůdce žalobce
odděleny a v terénu železnými trubkami označeny nové výměry poz. parcel 374/2
(468 m2), 207/5 (326 m2) a 4331/2 (733 m2)…“ Dospěl poté s odkazem na § 134
odst. 1 obč. zák. k závěru, že žaloba byla podána důvodně.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem, poté, co v odvolacím řízení zopakoval
listinné důkazy, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že v
dané věci je zcela zřejmá a účastníky nezpochybňovaná skutečnost, že sporný
pozemek nebyl rodičům žalobce přidělen do osobního užívání a nebyl tedy ani
předmětem následné dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků uzavřené
mezi nimi a tehdejším Místním národním výborem v Bochově dne 3. dubna 1973;
rodiče žalobce se proto ve smyslu § 872 odst. 1 obč. zák. nemohli stát jeho
vlastníky. Zdůraznil, že nelze dovozovat objektivní dobrou víru právních
předchůdců žalobce při držbě sporného pozemku ze znaleckého posudku,
geometrického plánu či z projektové dokumentace. Nejde totiž o tituly (právní
důvody), na jejichž základě by mohlo právním předchůdcům žalobce vzniknout
vlastnické právo. Takovým titulem může být pouze právní úkon, jímž se věc
převádí na jiného vlastníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Stran procesních vad namítá,
že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť
odvolací soud svůj rozsudek „dostatečně neodůvodnil, resp. některá tvrzení
žalobce zcela opomněl.“ Tento dovolací důvod pak dovolatele v dovolání blíže
rozvádí. Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v tom, že odvolací
soud dospěl k závěru, že právní předchůdci dovolatele nebyli a nemohli být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli
předmětného pozemku. Dovolatel nerozporuje skutečnost, že jím v řízení
předložené listiny (znalecký posudek, geometrický plán či projektová
dokumentace) nejsou právní tituly, na jejichž základě by mohlo právním
předchůdcům dovolatele vzniknout vlastnické právo. Dovolatel se však domnívá,
že oprávněnost držby, resp. dobrou víru svých právních předchůdců k uvedenému
pozemku lze těmito listinami prokázat. Dovolatel v řízení netvrdil, že
předmětný pozemek nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy či na základě
skutečnosti, že by jeho právním předchůdcům bylo k tomuto pozemku zřízeno právo
osobního užívání. Pouze poukazoval na skutečnost, že pozemek byl jím a jeho
právními předchůdci užíván v domnění, že tento náleží k dalším nemovitostem v
jejich vlastnictví, neboť „pozemek byl k těmto připlocen.“ Dovolatel a jeho
právní předchůdci se domnívali, že oplocení vyznačuje skutečný průběh hranice
mezi předmětnými pozemky. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 22
Cdo 4257/2008, z něhož vyplývá, že lze vydržet vlastnické právo k pozemku,
který sice nebyl předmětem převodu (resp. k němu nebylo zřízeno právo osobního
užívání), ale byl užíván s nemovitostmi, jež přešly do vlastnictví určité
osoby, „tzn., že pozemek byl k převáděným nemovitostem například připlocen.“
Odkazuje na další judikaturu dovolacího soudu a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím
jejich advokáta) odmítli (ve stručnosti shrnuto) dovolací argumentaci. V daném
případě byly rodičům dovolatele rozhodnutím tehdejšího Okresního národního
výboru v Karlových Varech přiděleny do osobního užívání pouze pozemky p. č.
374/4 a 4331/2 a nikoli sporný pozemek p. č. 207/5. Nemohli proto být v dobré
víře, že předmětný pozemek užívají oprávněně. Rovněž v kupní smlouvě, jejímž
předmětem byla stodola na pozemku p. č. 374/2, nebyl (v části související s
přidělením souvisejících pozemků do osobního užívání) předmětný pozemek – na
rozdíl od ostatních parcel – vůbec zmiňován. Pokud dovolatel dovozuje
oprávněnost držby z některých dalších zjištění (např. z existence geometrického
plánu, výkazu výměr pozemků k tomuto geometrickému plánu, z projektové
dokumentace k rodinnému domu), pak je třeba uvést, že vypracování těchto listin
bylo objednáno rodiči dovolatele. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012
(čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a konstatuje, že
dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje
zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustně, avšak není (jak bude vyložené níže)
důvodné.
Předně dovolací soud uvádí, že oproti názoru dovolatele nedospěl
k závěru, že je rozsudek dovolacího soudu pro nedostatek důvodů v odůvodnění
jeho písemného vyhotovení nepřezkoumatelný a že je tak naplněn dovolací důvod
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud si pro meritorní
rozhodnutí procesně korektním způsobem (§ 213 o. s. ř.) zajistil zásadně
významné skutečnosti, které v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku
seznatelným způsobem (v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyložil, stejně jako
svůj právně kvalifikační závěr. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je také
zcela zřejmé, proč se odvolací soud neztotožnil s právním posouzením věci
soudem prvního stupně, neboť vycházel z konstantně judikovaného názoru (k tomu
viz níže), že (ve stručnosti shrnuto z jeho vyložené aplikační úvahy)
okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou
zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o
poctivosti nabytí. V daných skutkových poměrech tedy takovým právním důvodem
nemohl být ani geometrický plán, ani zpracovaný znalecký posudek, ale ani
zmíněná projektová dokumentace rodinného domu právních předchůdců dovolatele.
Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96,
uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy
(všechna v tomto rozsudku označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), Nejvyšší
soud dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže
vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele
se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout,
tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva.
Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité
opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po
každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo
právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2
Cdon 568/96, uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní
rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s
vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že
toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi,
které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti
týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001,
uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby
tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98,
a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod
C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem
(právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze
právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní,
darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006). Posouzení, je-li
držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli
pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1398/2000, uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu).
Jestliže v posuzované věci sám dovolatel již ve svém podání
(označeném jako „doplnění vyjádření žalobce“) ze dne 18. února 2011, které bylo
doručeno odvolacímu soudu dne 21. února 2011 (viz č.l. 75-76) výslovně uvádí,
že „si je vědom toho, že tato kupní smlouva nemohla být nabývacím titulem pro
sporný pozemek, neboť k tomuto pozemku mu nebylo zřízeno právo osobního
užívání“, pak tím současně vyloučil i možnost tzv. putativního titulu, neboť
ani s touto okolností vydržení vlastnického práva nespojuje. Právní závěr
odvolacího soudu je proto logický a konzistentní s dosavadní judikaturou, která
– jak již výše bylo připomenuto – vydržení vlastnického práva připouští v
nejzazší míře v souvislosti s tzv. domnělým právním důvodem. Jen v případě
existence (alespoň putativního) právního důvodu se pak otevírá i možnost
posuzování omluvitelnosti omylu držitele s případnou okolností (ne)poměru
plochy koupeného a skutečně drženého pozemku atd. Pokud tedy dovolatel spojoval
existenci dobré víry svých právních předchůdců, resp. své dobré víry od pouhé
okolnosti, že předmětný pozemek byl jeho rodiči a posléze i jím samým nerušeně
užíván do uvedené období v daných hranicích v důsledku „připlocení“ a odkazoval
přitom i na výše již zmíněné listiny mající prokazovat dobrou víru jeho
právních předchůdců i jeho samotného, pak je třeba konstatovat, že za takto
zjištěných skutkových poměrů zde absentoval právně významný titul, od nějž
dovolatel objektivně mohl takovou dobrou víru dovozovat. Absence (byť i
putativního) právního titulu, od nějž by dovolatel (jeho právní předchůdci)
mohl(i) dovozovat dobrou víru tak nemohla vést k jinému právnímu posouzení
věci, než které učinil a v souladu s požadavky kladenými na obsahovou kvalitu
rozhodnutí v odůvodnění napadeného rozsudku (v jeho písemném vyhotovení)
vyložil odvolací soud.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože
zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnutí podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř. V dovolacím řízení
byla (procesně) neúspěšnému dovolateli uložena povinnost zaplatit žalovaným,
oprávněným společně a nerozdílně, náklady, které jim vznikly v souvislosti s
podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím jejich advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v paušální výši 20.000,- Kč (§ 5 písm. b/
vyhl č. 484/2000 Sb.) snížené (vzhledem k tomu, že advokát žalovaných v tomto
řízení učinil pouze jeden úkon právní služby spočívající v sepisu vyjádření k
dovolání) podle § 18 odst. 1 cit. advokátního tarifu o 50 % , tj. na částku
10.000,- Kč, a dále (vzhledem k tomu, že advokát v tomto řízení zastupoval více
účastníků) zvýšené o 30 % (3.000,- Kč), tj. na částku 13.300,- Kč, dále z
jednoho paušálu hotových výdajů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb.), a z částky 2.793,- Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tedy
náklady dovolacího řízení žalovaných činí částku 16.093,- Kč, kterou je
dovolatel povinen zaplatit žalovaným k rukám jejich advokáta (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné
rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu