22 Cdo 2682/2008

22 Cdo 2682/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,

CSc., ve věci žalobce STAVEX Nový Bor, státní podnik v likvidaci, IČ: 005 56

530, se sídlem v Novém Boru, Lipová 693, zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou,

advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovaným 1) S. P., 2)

L. Ž., 3) J. H., a 4) Ing. J. H., o určení vlastnictví, vedené u Okresního

soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 1436/2001, o dovolání žalobce proti

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 18. ledna

2008, č. j. 73 Co 59/2007–364, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.

února 2006, č. j. 11 C 1436/2001–271, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem

zpevněné plochy označené v technické zprávě Ing. Jiřího Lišky S23/2003 označené

jako A1, A2, A3, P1, P2, B2, B3, B4, B5, B6 dále výlučným vlastníkem stožárů

venkovního osvětlení specifikovaných v příloze č. 3 technické zprávy Ing.

Jiřího Lišky S23/2003, výlučným vlastníkem rozvodů NN s rozvodnicemi

specifikovanými v příloze č. 7 technické zprávy Ing. Jiřího Lišky S23/2003,

rozvodů dešťové kanalizace specifikované v příloze č. 4 technické zprávy Ing.

Jiřího Lišky S23/2003, rozvodů vody, které jsou specifikovány v příloze č. 6

technické zprávy Ing. Jiřího Lišky S23/2003, přeložky sdělovacích kabelů,

oplocení areálu, odlučovače ropných látek – LAPOLU III, vše na pozemku 939/1

zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště

Česká Lípa na LV č. 2093 pro obec Nový Bor, katastrální území A.“, s tím, že

„technická zpráva Ing. Jiřího Lišky S23/2003 je nedílnou součástí tohoto

rozsudku“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a

IV.).

Vyšel ze zjištění, že žalovaní mají ve spoluvlastnictví pozemek p. č. 939/1 o

výměře 13.609 m2 – ostatní manipulační plocha, a to J. H. a Ing. J. H. každý

id. 4/10 a S. P. a L. Ž. každá id. 1/10, dále ze znaleckého posudku Ústavu

soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně ze dne 17. července

2004, podle něhož zpevněné plochy A1, A2, A3, P1, P2, B2, B3, B4 a B5 jsou

stavbami pevně zabudovanými do podloží a jsou samostatně využitelné, takže se

jedná o samostatné nemovitosti, naproti tomu zpevněná plocha označená jako B6

je stavbou bez pevných základů. Jedná se o vodoměrnou šachtu, která je součástí

vodovodního řadu a přípojky podmiňující užívání jiných staveb a pozemků ve

vlastnictví žalobce. Jelikož ji nelze užívat samostatně, je součástí ostatních

staveb žalobce. Z uvedeného znaleckého posudku vzal soud prvního stupně dále za

prokázáno, že ostatní objekty, a to rozvody NN s rozvodnicemi, rozvody

splaškové kanalizace a dešťové kanalizace, rozvody vody, přeložka sdělovacích

kabelů, odlučovač ropných látek – LAPOL III, vyjma oplocení areálu, jsou

podzemními stavbami či nadzemními stavbami bez základů, jejichž existence

podmiňuje užívání hlavních staveb ve vlastnictví žalobce k průmyslové výrobě,

nelze je využívat samostatně, takže jde o součásti a příslušenství hlavních

průmyslových budov ve vlastnictví žalobce. Oplocení areálu je pak podle

znaleckého posudku stavbou se samostatnými základy, která může být využívána

samostatně, stejně tak i jako podmínka využití hlavních staveb, tedy jako její

součást a příslušenství. Na základě uvedeného a poté, co dovodil naléhavý

právní zájem žalobce na požadovaném určení, soud prvního stupně dospěl k

závěru, že stavby, ohledně nichž bylo zjištěno, že mají samostatné základy a

jsou pevně spojeny s podložím, jsou podle § 119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi

a dále, že s ohledem na znění § 120 odst. 2 a § 121 odst. 1 obč. zák., rozvody

splaškové kanalizace, dešťové kanalizace, rozvody vody, přeložky sdělovacích

kabelů, oplocení areálu a odlučovač ropných látek LAPOL II jsou součástmi

hlavních průmyslových budov žalobce, případně příslušenstvím věcí hlavních,

neboť slouží k jejich provozu a nemohou být od těchto hlavních staveb odděleny

z toho důvodu, že případným oddělením by bylo znemožněno jejich užívání.

Současně s tím přihlédl i k okolnosti, že právní předchůdce žalobce tyto stavby

podle stavebního povolení vlastním nákladem postavil a v jeho prospěch byly

kolaudovány a určeny spolu s jeho hlavními průmyslovými budovami k užívání. Z

uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl v plném rozsahu.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem

ze dne 18. ledna 2008, č. j. 73 Co 59/2007-364, rozsudek soudu prvního stupně,

jehož nedílnou součástí je technická zpráva Ing. Jiřího Lišky S23/2003, ve

výroku I. změnil tak, „že žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem

zpevněné plochy označené v technické zprávě Ing. Jiřího Lišky S23/2003 jako A1,

A2, A3, P1, P2, B2, B3, B4 a B5, se zamítá“, v ostatní části rozsudek soudu

prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), nově rozhodl o náhradě nákladů

řízení před soudem prvního stupně (výrok II., III., IV.), o náhradě nákladů

odvolacího řízení (výrok V.) a dále o tom, že výrok „IV. rozsudku okresního

soudu se zrušuje“ (výrok VI.).

Odvolací soud nejprve doplnil dokazování listinnými důkazy způsobem uvedeným v

odůvodnění jeho rozsudku a vzal za prokázáno, že dosud nedošlo k vydražení

staveb na parcelách č. 931/1 a 931/2, dále 939/5, 939/6 a 939/8 zapsaných na LV

č. 704. S ohledem na uvedené se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že

žalobce má na požadovaném určení, že žalované objekty postavené na pozemku p.

č. 931/1 v k. ú. A. jsou v jeho vlastnictví, naléhavý právní zájem. Podle

názoru odvolacího soudu je však v posuzovaném případě třeba vycházet z toho, co

bylo žalovaným a jejich právnímu předchůdci, J. H., vydáno v rámci restitučního

řízení. Z rozhodnutí Okresního úřadu v České Lípě ze dne 20. prosince 1996, sp.

zn. PU – 612 – 3886/96 – 203, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 27. ledna 1996, č. j. 15 Ca 156/97–24, plyne, že se jednalo o

stavební a pozemkové parcely v k. ú. A., mezi nimiž byl i pozemek p. č. 931/1.

Z uvedených rozhodnutí Okresního úřadu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí

nad Labem však nevyplývá, že by žalovaným bylo s vydanými pozemky vydáno i

jejich příslušenství včetně toho, že by jim bylo vydáno příslušenství

nemovitosti, které zůstalo ve vlastnictví žalobce, avšak lze z nich dovodit, že

pokud byly žalovaným vydány pozemky, byly jim vydány včetně jejich součástí.

S ohledem na uvedená zjištění odvolací soud, s přihlédnutím k judikatorně

ustálené definici pojmů součást a příslušenství nemovitosti, podle níž součást

věci přechází na nabyvatele hlavní věci ze zákona, zatímco k převodu

příslušenství je zapotřebí v rámci převodu věci hlavní i písemný projev vůle k

převodu příslušenství, a rovněž k závěrům učiněným ve znaleckém posudku Ústavu

soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, dospěl k závěru, že

zpevněné plochy označené jako A1, A2, A3, P1, P2, B3, B4 a B5 jsou součástí

pozemku p. č. 939/1 a že tedy žalobce se nemůže úspěšně domáhat určení svého

vlastnického práva k nim, protože pozemek p. č. 939/1 je ve vlastnictví

žalovaných. Ačkoliv znalecký posudek hodnotí uvedené zpevněné plochy jako

stavby se základy, neboť jsou pravděpodobně konstrukčně řešeny tak, že jejich

spodní část bezpečně přenáší do podloží zatížení vyvozované vlastní konstrukcí

a užitným zatížením, když plochu A1 označuje jako plochu přístupovou a

příjezdovou, plochu A2 jako parkoviště, plochu A3 jako chodník, plochy A4 a P1

jako přístupové a příjezdové plochy, plochu P2 jako manipulační a odstavnou

plochou pro motorová vozidla, plochu B2 jako provozně náležející ke skladové

ploše, B3 jako plochu sloužící k zásobování stavby, B4 jako chodník a jednu z

možných přístupových cest, současně s tím znalecký posudek označuje tyto

konstrukce jako zpevněné plochy předmětné pozemkové parcely a jako úpravy

pozemku. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na uvedené závěry znaleckého

posudku a na definici toho, co je součástí pozemku, podle níž odstranění

povrchových úprav, které jsou funkčně a fyzicky s pozemkem spojeny a které jsou

důsledkem lidské činnosti, bude mít za následek znehodnocení pozemku, výše

uvedené zpevněné plochy jsou součástí sporného pozemku p. č. 939/1. Žalobce se

tak nemůže úspěšně domáhat určení svého vlastnického práva k nim, protože

pozemek p. č. 939/1 je ve vlastnictví žalovaných, takže závěr soudu prvního

stupně je v této části nesprávný.

Pokud jde však o charakter plochy označené jako B6 - strop objektu na vodovodní

síti vystupující na úroveň terénu pouze stropní deskou s poklopem - tento je

třeba posoudit společně s rozvody vody, které jsou podzemní stavbou s objekty

na síti, jimiž jsou vodovodní šoupata, vodoměrné šachty a zemní hydrant,

zásobující nejméně budovu na stavebním pozemku p. č. 939/11, ale pravděpodobně

i budovy na stavebních pozemcích p. č. 939/4, 939/10 a 931/2. K týmž závěrům,

jako u vodovodní sítě a jejích objektů dospěl odvolací soud i v případě sítí

rozvodů splaškové a dešťové kanalizace s objekty vstupních šachet a vpustí,

které jsou určeny k odvádění splaškových vod z budovy na pozemku p. č. 931/2,

dešťové vody z její střechy a dešťové a splaškové vody ze zpevněných ploch. Za

součást zmíněné kanalizace, jakožto objekt bez základů, je třeba považovat i

objekt odlučovače ropných látek – LAPOL – sloužící k separaci ropných látek z

kanalizací odváděných dešťových vod, který je na tuto kanalizaci napojen.

Stejný závěr ohledně podzemní stavby pak odvolací soud učinil i ohledně rozvodů

NN s rozvodnicemi umístěnými na fasádách budov a u přeložek sdělovacích kabelů,

které jsou podzemním vedením. Bylo-li judikováno, že kanalizační a vodovodní

přípojky nejsou součástí pozemku, v němž jsou umístněny, nemohou být součástí

pozemku žalovaných p. č. 939/1, nýbrž jedná se o příslušenství budov ve

vlastnictví žalobce. Co se týče rozvodů dešťové vody s odlučovačem ropných

látek, tyto jsou příslušenstvím pozemku žalovaných, nicméně nedošlo-li v rámci

dohody o vydání pozemků k výslovnému projevu vůle ohledně převodu příslušenství

nemovitosti, nelze je považovat za vlastnictví žalovaných, nýbrž žalobce.

Uvedené platí i pro venkovní osvětlení sestávající z 10 sloupů osvětlujících

různé části areálu se základy postavenými na různých pozemcích a oplocení,

které jsou vedlejšími stavbami a nikoliv součástmi pozemků, na nichž jsou

postaveny, nýbrž jejich příslušenstvím, které do vlastnictví žalovaných či

jejich právního předchůdce při absenci výslovného písemného projevu vůle

nemohlo přejít. Ze shora uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil s právními

závěry soudu prvního stupně toliko částečně a ve zbytku rozhodl tak, jak je v

citovaném výroku jeho rozsudku uvedeno.

Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho měnící části ve věci samé a v příslušné

části týkající náhrady nákladů řízení, napadl žalobce dovoláním, jehož

přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává jej z důvodu

uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že znaleckými posudky bylo

zjištěno, že zpevněné panelové plochy, komunikace, parkoviště, rampa atd. mají

znaky nemovité stavby, že žalobce jednoznačně prokázal, že veškeré stavby,

které jsou předmětem žaloby, jím byly, resp. jeho právním předchůdcem,

vybudovány a do současné doby jsou zapsány v obchodním rejstříku v rámci

základního jmění žalobce, což nebylo soudy obou stupňů zpochybněno. Ačkoliv

žalobce souhlasí s výkladem pojmu příslušenství provedeným odvolacím soudem,

nesouhlasí s jeho výkladem pojmu součástí pozemku p. č. 939/1. Připouští

polemiku ohledně ploch zpevněných betonovými panely, má však za to, že tak již

nelze činit v případě místní komunikace, která je silnicí v pravém slova

smyslu, s jiným podložím a povrchem, který tvoří asfalt, sloužící k dopravě, a

to zejména těžké techniky k jednotlivých stavbám žalobce, k příjezdu a otáčení.

Skutečnost, že se jedná o komunikaci – silnici, je zřejmá i z existence věcného

břemena průjezdu zřízeného ve prospěch žalobce na pozemku žalovaných. Konečně i

technická zpráva Ing. Lišky rozlišuje u částí A1, A2 a A3 povrch – asfalt.

Podle názoru dovolatele „je tedy naprosto zřejmé, že se jedná o silnici, která

je pak z hlediska silničního zákona místní komunikací a jako taková je

samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu“. Odkazuje v této souvislosti na

rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 a v něm přijaté stanovisko,

že místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu.

Dovolatel na základě toho vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení

věci týkající se výkladu § 120 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud ze

shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutím odvolacího

soudu. Namítli, že nesouhlasí s klasifikací způsobu využití pozemku p. č. 939/1

provedenou žalobcem tak, že se jedná o ostatní plochu se způsobem využití

silnice pod kódem 32, což jsou silnice I. až III. třídy a do druhu pozemku

ostatní plochy se způsobem využití ostatní komunikace vedené pod kódem 33, kde

jsou zařazeny místní a účelové komunikace včetně parkovacích ploch, veřejných

prostranství, chodníků a parkových cest, když z výpisu z příslušného listu

vlastnictví katastru nemovitostí vyplývá, že se v daném případě jedná o ostatní

plochu se způsobem využití manipulační plocha. Žalovaní dále projevili

nesouhlas s tvrzením žalobce, že skutečnost, že se v posuzovaném případě jedná

o komunikaci – silnici, je zřejmá z existence věcného břemena průjezdu

zřízeného ve prospěch žalobce přes sporný pozemek. Účelem zřízeného věcného

břemena bylo zajištění přístupu ke stavbám a jejich užívání, přičemž pozemkový

úřad, který věcné břemeno zřizoval, se řídil právním názorem soudu uvedeným v

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 16 Ca 21/99 – 43, v němž bylo

vyloženo, co je způsobilý předmět občanskoprávních vztahů a co je součástí věci

jiné. Podle názoru žalovaných z věcného břemene, které bylo zřízeno ve prospěch

vlastníků staveb na stavebních parcelách 931/1, 931/2, 939/3, 939/5, 939/6,

939/8, 939/9, 939/10, 939/11, „vyplývá, že se nejedná ani o účelovou veřejnou

komunikaci, neboť se jedná o uzavřený okruh osob – vlastníků nemovitostí shora

uvedených, uzavřených oplocením z přístupové veřejné komunikace“. Žalovaní

navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů

69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají

účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným

(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou

podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím

není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť

napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. ledna 2008.

Vzhledem k tomu, že dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v části výroku

ve věcí samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení, dovolací soud se nejprve

zabýval dovoláním do prvně uvedené části výroku rozsudku, v rámci níž odvolací

soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Nejvyšší soud

po zjištění, že dovolání je v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)

o. s. ř., je uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a

jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména

§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a

zjistil, že dovolání není důvodné.

Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové

skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soud

v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15.

srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy v

sešitu 6, ročník 1996, s. 284) při zjišťování skutkového stavu věci může soud

vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V

dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího

soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (§ 243a odst. 2 o. s. ř.); nelze

proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj.

skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně

nebo v odvolacím řízení). Dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění

odvolacího soudu v případě, že by jejich nesprávnost měla vyjít najevo až z

důkazů provedených v dovolacím řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze

dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, publikovaný v Souboru civilních

rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 576).

Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací námitky žalobce směřují toliko k

prokázání skutečnosti, že část zpevněných ploch na pozemku žalovaných p. č.

939/1 v k. ú. A., které jsou označeny ve znaleckém posudku jako A1, A2 a A3,

nelze považovat za pouhé povrchové ztvárnění, a tedy součást uvedeného pozemku,

nýbrž že představují místní komunikaci vedoucí přes zmíněný pozemek, která by

ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005,

uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod

pořadovým č. C 4518) měla být samostatnou věcí ve smyslu občanského práva.

Tvrzení, že zmíněné zpevněné plochy představují místní komunikaci, je třeba

považovat za novou skutečnost, neboť v rámci řízení před soudy obou stupňů

žalobcem nebyla tvrzena a soudy obou stupňů ani nebyla zjištěna. S ohledem na

ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. a výše uvedenou judikaturu se pak Nejvyšší

soud touto dovolací námitkou žalobce v rámci dovolacího přezkumu nemohl zabývat

a podrobit právní závěry odvolacího soudu přezkumu, neboť jejich nesprávnost

žalobce spojuje výlučně s okolností, že uvedené plochy mají charakter místní

komunikace.

Dovolací soud k věci dodává, že rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním

posouzení věci nespočívá. Dovolací soud v rozsudku ze dne 28. února 2006, sp.

zn. 22 Cdo 1118/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4005) vyložil, že aby určitá stavba byla

stavbou ve smyslu občanského práva (občanskoprávních předpisů) a nebyla pouhou

součástí pozemku, na němž byla vystavěna, musí být způsobilá být samostatným

předmětem občanskoprávních vztahů. Stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být

stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou

hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba.

Podle § 2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb. (katastrální zákon), ve znění

pozdějších předpisů, se pozemky člení podle druhů na ornou půdu, chmelnice,

vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny, lesní pozemky, vodní plochy,

zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy. Podle charakteristiky druhu

pozemků pro účely katastru nemovitostí - Příloha 1 k vyhlášce č. 190/1996 Sb.,

kterou se provádí katastrální zákon, jsou „ostatní plochy“ vymezeny mimo jiné

jako dráhy, dálnice, silnice, ostatní komunikace, manipulační plochy. Uvedené

pojmy tak představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku (v

daném případě ostatní plochu) a představují určité ztvárnění či zpracování

(zejména stavební činností) povrchu pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu

České republiky, sp. zn. 2 Cdon 1414/1997, uveřejněný v časopise Právní

rozhledy, 2000, č. 1).

Odvolací soud v předmětné věci vyšel ze zjištění, že pozemek parc. č. 939/1 je

v katastru nemovitostí zapsán jako ostatní plocha se způsobem využití

manipulační plocha. Ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého

učení technického v Brně ze dne 17. 7. 2004 se pak podává, že zpevněné plochy

A1, A2, A3, ve vztahu ke kterým dovolatel namítá nesprávné právní posouzení

odvolacím soudem, jsou složeny ze 150 mm podkladní vrstvy ze štěrkopísku, 200

mm podkladní vrstvy ze štěrkodrti, 100 mm penetračního hrubého makadamu a

živičného uzavíracího nátěru (se shodným podkladem ze štěrkopísku a štěrkodrti

u ploch P1, P2, B2, B3, B4 a B5 pouze s odlišnou tloušťkou). Ze skutkových

zjištění v dané věci vyplývá, že předmětné zpevněné plochy vznikly vrstvením

jednotlivých stavebních materiálů, čili stavební činností – zpracováním a

ztvárněním pozemku. Jestliže na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud

k závěru, že se nejedná o výsledky stavební činnosti, které by mohly být

samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, ale jde o součást pozemku, nelze

jeho úvahu považovat za nepřiměřenou a zakládající nesprávné právní posouzení

věci odvolacím soudem.

Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn,

dovolací soud dovolání žalobce, směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu

ve věci samé, podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Směřovalo-li dále dovolání žalobce výslovně i do části výroku rozsudku

odvolacího soudu, v níž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů

je nepřípustné. V tomto ohledu dovolací soud odkazuje na konstantní judikaturu,

podle níž „proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není

dovolání přípustné“ (k tomu srovnej např. usnesení téhož soudu ze dne 31.

ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým č. 4).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.

1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a ze skutečnosti, že

úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2010

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu