22 Cdo 2711/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) Ing. J. J., a b) J. J., zastoupených JUDr. Janou Kopáčkovou,
advokátkou se sídlem v Domažlicích, Prokopa Velikého 572, proti žalované České
republice – Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze 4 - Michli,
Budějovická 1387/7, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v
Českém Krumlově pod sp. zn. 3 C 3/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. března 2011, č. j. 22 Co
1061/2010-170, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. března 2011, č. j.
22 Co 1061/2010-170, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci proti žalovaným 1) České republice a 2) obci Černá v Pošumaví
domáhali, aby v jejich prospěch jako vlastníků rekreační chaty č. e. 46 na
parcele č. 431/22 v obci a k. ú. Č. bylo za náhradu zřízeno věcné břemeno -
právo cesty přes pozemek žalované 1) parc. č. 431/42 a pozemek žalované 2)
parc. č. 431/1. Původně užívali k chatě cestu na pozemku parc. č. 1506/1
(spravovaný státním podnikem Povodí Vltavy) a pozemku parc. č. 429/1
(náležející společnosti Apartmán – Vanessa s. r. o.). V roce 2006 jim však
Povodí Vltavy sdělilo, že pronajalo část pozemku parc. č. 1506/1 této
společnosti za účelem stavby pláže, takže přístup k chatě již není možný. Ke
změně tohoto stanoviska nedošlo. Žalobci tak dospěli k závěru, že řešení
spočívá jen ve zřízení práva cesty na pozemcích žalovaných podle § 151o odst. 3
o. s. ř. V průběhu řízení žalovaná 2) se zřízením věcného břemene přes její
pozemek souhlasila, žalobci vzali žalobu proti ní zpět a usnesením soudu
prvního stupně ze dne 23. října 2009, č. j. 30C 3/2009-47 bylo řízení proti
žalované 2) zastaveno. Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 24. února 2010, č. j. 3 C 3/2009-86, žalobu proti žalované České
republice (dále žalovaná) zamítl. Z provedených důkazů, zejména z geometrického
plánu Ing. J. T., ohledání na místě samém a předložených fotografií zjistil, že
„mnohem snažší“ přístup k nemovitostem žalobců vede přes jiné sousední
pozemky. Přes pozemek parc. č. 429/3 vede cesta k objektu na parc. č. 429/2 a
přes pozemek parc. č. 431/38 vede od pozemku 431/40 pěšina k nádrži Lipno,
která je lemována toliko keři a stromy řezanými do velikosti keřů. Vyřezáním
těchto porostů do šíře 2 m by vznikl bezproblémový přístup k pozemkům žalobců. Tato cesta by byla dlouhá maximálně 50-60 m, přičemž navrhovaná cesta je
minimálně dvojnásobná. Neobstojí argument, že kratší cesta postihuje pozemky
více vlastníků, neboť jsou ve vlastnictví toliko manželů L. a J. S výjimkou
pozemku parc. č. 431/38 přes tyto pozemky cesta již vede a zásah do
vlastnických práv je, oproti navrhovanému zásahu do vlastnického práva
žalované, minimální. Není také žádný důvod, aby tíži problému žalobců (zhoršení
vztahů s vlastníky těchto pozemků) nesla právě žalovaná. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „zřizuje ve prospěch žalobců a
dalších vlastníků nemovitosti - rekreační chaty č. evidenční 46, postavené na
parcele č. 431/222, když obě tyto nemovitosti jsou zapsány na LV č. 359 u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov
pro obec Černá v Pošumaví, katastrální území Č., věcné břemeno za účelem
zajištění příchodu a příjezdu ke stavbě rekreační chaty č. evidenční 46,
spočívající v právu chůze a jízdy motorovými vozidly přes parc. č. 431/42
zapsané na LV č. 1497 pro obec Černá v Pošumaví, katastrální území Č. u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov, a
to v rozsahu dle geometrického plánu Ing. J. T. ze dne 27. 4. 2009, č.
1604-48/2009, který je nedílnou součástí rozsudku,“ uložil žalobcům, aby každý
z nich zaplatil žalované 15.700,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny
předpoklady pro zřízení navrhované věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč.
zák. Žalobci jako vlastníci chaty nemají přístup k ní zajištěn. Soud prvního
stupně však žalobu na zřízení věcného břemene přes přilehlý pozemek žalované
zamítl, aniž řádně zkoumal jeho vhodnost, v tom smyslu, aby co nejméně
zatěžovalo vlastníka přilehlého pozemku, patřícího žalovanému, a bylo vymezeno
v nezbytném rozsahu. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
července 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, a uvedl: „Není tedy na místě
argumentace spočívající v tom, že vhodnějším řešením je zřízení práva cesty
přes jiné přilehlé pozemky... které jsou ve vlastnictví dalších fyzických
osob“. Otázkou, zda by cesta neměla jít spíše přes pozemky ve vlastnictví
jiných osob, které by oproti žalované méně zatěžovala, se proto odvolací soud,
na rozdíl od soudu prvního stupně, nezabýval. Podle jeho názoru zřizované věcné
břemeno odpovídá principu přiměřenosti zásahu do vlastnického práva žalované.
Ta užívá pozemek k rekreačním účelům zejména v letních měsících. Uživatelé pěti
objektů (chat) na tomto pozemku nebudou nad míru přiměřenou poměrům rušeni
chůzí a jízdou žalobců, a to zejména s přihlédnutím k rozloze pozemku. Ve
prospěch žalobců pak svědčí i skutečnostnost, že z navrhované cesty na pozemku
žalované již zpevněná komunikace z více jak ze tří čtvrtin existuje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále o. s.
ř.), a uvádí, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud sám v závěru
protokolu o místním šetření uvedl, že jeho zjištění se shodují ze zjištěními,
které při ohledání na místě samém, učinil soud prvního stupně. Přesto odvolací
soud shledal přístupovou cestu navrhovanou žalovanou jako nevhodnou, ačkoliv
jde o cestu existující a polovinu kratší, než cesta přes pozemek žalované.
Zřízení věcného břemene cesty vedoucí naprosto bezohledně napříč jejím pozemkem
o výměře 3.191 m2 považoval za přiměřené. Věcné břemeno je omezením „při
zvýšení kapacity rekreačního zařízení v případě zvýšeného zájmu o rekreaci
postavením stanů“, znesnadněním modernizace rozvodu pitné vody a dalších
terénních úprav a prakticky znemožňuje žalované eventuelní výstavbu nového
moderního rekreačního zařízení. Velmi lukrativní pozemek žalované byl zřízením
věcného břemen prakticky trvale znehodnocen. Žalovaná navrhla, aby žalovaná
navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud oproti soudu
prvního stupně vzal v úvahu všechny významné skutečnosti, a to zejména
skutečnost, že z navrhované cesty na pozemku žalované se již ze tři čtvrtin
cesta skutečně nachází (což soud prvního stupně zřejmě přehlédl, když prováděl
ohledání v zimě, kdy byl pozemek zasněžený) a že do cesty nezasahují žádné
překážky s výjimkou železné konstrukce s dětskou houpačkou. Navrhli, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 4042012
Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup
vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby
zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty
přes přilehlý pozemek (§ 151o odst. 3 obč. zák.).
V dané věci není sporu o tom, že chata žalobců postrádá spojení s veřejnou
cestou; je tak splněna základní podmínka pro zřízení práva nezbytné cesty. „Při
zřizování nezbytné cesty je dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co
možno nejméně“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22
Cdo 1897/2004, publikovaný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je
třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně
obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z
hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka
zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného
vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta
je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru
části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání
zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho
vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení
nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při
užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných
variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s
většími obtížemi. Po zvážení těchto i dalších okolností je na úvaze soudu v
nalézacím řízení, aby určil nejpřiměřenější variantu vedení cesty; jeho úvahu
by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená.
Lze dodat, že i nový občanský zákoník vyžaduje, aby v případě, že nemovitou věc
bez přístupu obklopuje několik sousedních pozemků, byla nezbytná cesta zřízena
přes ten pozemek, který vyhovuje potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji
užívat s náklady co nejmenšími, přičemž musí být dbáno, aby soused byl zřízením
nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně
zasažen (§ 1033 odst. 1 a § 1029 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Toto
pravidlo nevyplývá jen z konkrétní zákonné úpravy, ale je výrazem zásadních
principů, na kterých je založeno soukromé právo; uplatní se proto i při
zřizování nezbytné cesty podle § 153o odst. 3 obč. zák.
V dané věci soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru byla
přiměřená varianta, vedoucí přes pozemky jiných vlastníků, a vysvětlil, proč.
Odvolací soud se však tímto důvodem pro zamítnutí žaloby nezabýval, považoval
jej za nevýznamný, a uvedl: „Není tedy na místě argumentace spočívající v tom,
že vhodnějším řešením je zřízení práva cesty přes jiné přilehlé pozemky...
které jsou ve vlastnictví dalších fyzických osob“. S tímto názorem dovolací
soud nesouhlasí. Pokud by se ukázalo, že podstatně přiměřenější je vedení cesty
přes pozemky jiného vlastníka (jiných vlastníků) než žalovaného, nebylo by
možno žalobě vyhovět. Protože odvolací soud se touto otázkou nezabýval, je jeho
rozhodnutí předčasné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K námitkám dovolatele, že zřízením práva cesty bude dotčeno jeho vlastnické
právo k pozemku, se poznamenává, že jde o nutný důsledek zřízení práva cesty,
který by měl být kompenzován poskytnutím přiměřené náhrady (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu