22 Cdo 2712/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně L. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému RNDr. I. V., CSc.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 276/2004, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č. j. 23 Co
108/2006-43, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č. j. 23 Co
108/2006-43, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. října 2005, č.
j. 28 C 276/2004-28, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. října
2005, č. j. 28 C 276/2004-28, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobkyně je
vlastníkem parc. č. 536/352 zapsané na LV pro k. ú. H., obec P., u
Katastrálního úřadu pro m. P., katastrální pracoviště P.“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný a bývalý Místní národní výbor v P.
uzavřeli 21. 11. 1979 dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku č.
536/15 o výměře 537 m² pro výstavbu řadového rodinného domku. Kupní
smlouvou uzavřenou 13. 8. 1990 převedl žalovaný na žalobkyni devět desetin
rozestavěného rodinného domku postaveného na parcele č. 536/15 o výměře 323
m². Smlouva obsahuje údaj, že z pozemku, k němuž bylo žalovanému zřízeno
právo osobního užívání, jak shora uvedeno, je jeho část o výměře 214 m² „v
užívání organizace“, a dále údaj, že účastníci kupní smlouvy si současně
vypořádali právo osobního užívání pozemku ve výši odpovídající ideálním devíti
desetinám. Další kupní smlouvou bez data (uvedeno pouze datum ověření podpisů
- 10. 2. a 15. 2. 1993) převedl žalovaný na žalobkyni zbylou jednu desetinu
domku; ve smlouvě je znovu uvedeno, že jde o domek na parcele č. 536/15 o
výměře 323 m². Směnnou smlouvou uzavřenou 6. 9. 1994 převedla žalobkyně
předmětný domek s pozemky označenými jako parc. č. 536/209 o výměře 109 m²
a č. 536/15 o výměře 214 m², tedy celkem 323 m², na Ing. V. V.
Ohledně shora zmíněných 214 m², to je parcely č. 536/352, zapsané na listu
vlastnictví jako vlastnictví žalovaného, podal Ing. V. Katastrálnímu úřadu P.
žádost o opravu zápisu vlastnického práva, s tím, že tato parcela vznikla
obnovením dílu „m“ , který byl zapsán v dřívější evidenci nemovitostí v roce
1988 a byl převeden do vlastnictví socialistické organizace z parcely č. 536/15
s původní výměrou 537 m²; tuto žádost katastrální úřad zamítl. K oddělení
pozemku „m“ došlo v roce 1986 pro předpokládaného nabyvatele, kterým byla
organizace Výstavba města P. – výstavba inženýrských sítí, avšak k výkupu
pozemku nedošlo. Z listu vlastnictví vedeného tamním katastrálním úřadem pak
soud zjistil, že jako vlastník parcely č. 536/352 – ostatní plocha, jiná plocha
o výměře 214 m² je zapsán žalovaný a že došlo ke změně „číslování parcel
dle ZPMZ 344 (obnovení dílu „m“ geometrického plánu 206102-99 z roku 1986)“.
Dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť projevy vůle obsažené v kupních
smlouvách uzavřených 13. 8. 1990 a 15. 2. 1993 jsou, pokud jde o plochu
prodávaného pozemku, jednoznačné a uvádějí výměru 323 m². Současně
konstatoval, že ačkoliv výměra není závazným údajem katastru nemovitostí, nelze
dovozovat, že se účastníci spletli a chtěli převést pozemek o výměře 537
m², jak tvrdila žalobkyně; proto na ni nebyla převedena zbývající část
pozemku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
26. dubna 2006, č. j. 23 Co 108/2006-43, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně i s jeho právním závěrem se ztotožnil a uzavřel, že předmětem
právních úkonů, na základě nichž žalobkyně nabyla od žalovaného nemovitosti do
vlastnictví, nebyl pozemek, jehož vlastnictví se domáhá. Nebyl ani předmětem
směnné smlouvy uzavřené mezi ní a Ing. V., který se u příslušného katastrálního
úřadu domáhal opravy zápisu vlastnického práva, neboť i z této smlouvy jasně
vyplývá, co bylo jejím předmětem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“), neboť odvolací
soud řešil právní otázku rozdílně od věci, publikované jako R 8/1995 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Namítá, že soud prvního stupně opomenul § 202
a § 218 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb. a rozhodl v rozporu s právním názorem výše uvedeného
soudu, podle něhož v případě, že za trvání práva osobního užívání pozemku byla
na pozemku zřízena stavba a ta byla převedena na jinou osobu, přešlo na
nabyvatele stavby i právo osobního užívání pozemku. Soud nepochopil
problematiku převodu vlastnického práva k pozemku a přechodu práva.
Nerespektoval, že podmínkou převodu části pozemku je oddělovací geometrický
plán, který je součástí smlouvy, avšak takový plán vypracován nebyl a v kupní
smlouvě z 15. 2. 1993 na žádný plán odkazováno nebylo. Daná situace vyplynula z
tehdejšího faktického stavu, kdy část pozemku v osobním užívání měla být
užívána socialistickou organizací k vedení inženýrských sítí a tato část
pozemku měla být vykoupena, resp. mělo být omezeno právo osobního užívání. K
tomu však nedošlo a v rozporu s tehdejší i dnešní právní úpravou byl jako
vlastník sporného pozemku zapsán žalovaný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací dovolatelky, která
podle jeho názoru staví výjimku ze zákazu převodu práva osobního užívání jako
zákonný příkaz k převodu pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání,
ať je vůle účastníků smlouvy jakákoliv. To je však v rozporu s principem
smluvní volnosti. Spornou parcelu, jako její výlučný vlastník, nikdy na
žalobkyni nepřevedl a k rozdělení celku parcely č. 536/15, původně v osobním
užívání manželů V., došlo z vůle jejího vlastníka, tedy státu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,
že dovolání je důvodné. Za otázku, která z napadeného rozsudku činí rozhodnutí
po právní stránce zásadní, považuje dovolací soud právní posouzení dispozic s
pozemkem zatíženým právem osobního užívání podle občanského zákoníku ve znění
před novelou č. 509/1991 Sb.; tuto otázku řešil dovolací soud v rozporu s
hmotným právem.
Právo osobního užívání pozemků slouží k tomu, aby si občané na pozemcích, ke
kterým se právo zřídí, mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu nebo garáž
anebo zřídit zahrádku; toto právo je možno zřídit i k pozemkům, na kterých tyto
stavby jsou již vystavěny nebo zahrádky zřízeny. Právo osobního užívání není
časově omezeno a přechází na dědice (§ 198 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou
č. 509/1991 Sb.). Právo osobního užívání téhož pozemku může vzniknout i více
občanům společně (§ 210 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.; k otázce
vztahů mezi společnými uživateli i s ohledem na nemožnost vymezit podíly účasti
na právu osobního užívání viz R 2/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). S převodem vlastnictví ke stavbě zřízené na pozemku přechází na
nabyvatele stavby i právo osobního užívání pozemku. Nový vlastník stavby je
povinen se s předchozím uživatelem pozemku vypořádat; přitom je třeba
přihlédnout k výši úhrady, která byla za užívání zaplacena, jakož i nákladům,
které původní uživatel účelně vynaložil na trvalé zlepšení pozemku, popřípadě
na jeho osázení. Dohoda o vypořádání je součástí smlouvy o převodu stavby (§
210 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).
Vzniklo-li právo osobního užívání stejného zastavěného pozemku více občanům
společně (společným uživatelům zastavěného pozemku), stávají se s účinností
tohoto zákona podílovými spoluvlastníky s podíly, jejichž velikost je stejná
jako velikost jejich spoluvlastnických podílů ke stavbě postavené na pozemku ve
společném osobním užívání. V případě pochybnosti určí velikost
spoluvlastnických podílů dohoda spoluvlastníků, a nedojde-li k ní, soud na
návrh některého z nich (§ 872 odst. 3 ObčZ).
Právo osobního užívání pozemku zanikalo jen z důvodů uvedených v zákoně, a to
bud´ na základě písemné dohody účastníků (tedy osobního uživatele a národního
výboru nebo organizace, která měla pozemek ve správě – viz § 205 odst. 2 ObčZ
ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), anebo na základě rozhodnutí soudu (§
207, § 208 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Právo osobního užívání
nebylo možno smluvně převádět, přecházelo však ze zákona v souvislosti s
převodem stavby na pozemku zřízené. Dispozice účastníků týkající se převodu
tohoto práva tak byly neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 ObčZ).
Problematikou vztahu pojmů „pozemek“ a parcela se dovolací soud zabýval v
rozsudku ze dne 27. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006. V tomto rozsudku se
uvádí, že podle § 118 odst. 1 ObčZ jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci
a - pokud to jejich povaha připouští - práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci
jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a stavby
spojené se zemí pevným základem (§ 119 odst. 1, 2 ObčZ). Pozemky se evidují v
katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a
jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly. Pozemek jako
část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní
jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby,
hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v
podobě části zemského povrchu - ve smyslu § 119 odst. 2 ObčZ věcí nemovitou,
tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí
být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části
různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Pokud tedy dojde ke
zpřesnění evidenčních údajů katastru tak, že výměra určité parcely je nadále
zapsána v menším rozsahu než doposud, neznamená to, že by zaniklo vlastnické
právo k té části pozemku, která byla dosud zahrnuta do (zmenšené) parcely.
Z hlediska uvedených zákonných ustanovení a právních názorů dovolacího soudu
není rozsudek odvolacího soudu správný.
V dané věci je nepochybné, že žalovaný, jemuž bylo zřízeno právo osobního
užívání pozemku k parcele č. 536/15, převedl kupní smlouvou z 13. 8. 1990 na
žalobkyni ideálních 9/10 rodinného domu na této parcele. Tato kupní smlouva
měla ze zákona za následek přechod práva osobního užívání na žalobkyni, a to k
celému pozemku, ke kterému bylo žalovanému zřízeno právo osobního užívání,
pokud ke dni účinnosti smlouvy toto právo existovalo. Vzhledem k tomu, že dům
se stal předmětem podílového spoluvlastnictví, vzniklo i společné právo
osobního užívání pozemku. Právní vztahy k pozemku v osobním užívání se v
důsledku účinnosti smlouvy změnily ze zákona a účastníci se nemohli od
důsledků, které zákon s převodem domu na pozemku v osobním užívání spojoval,
odchýlit; jakékoliv jejich dispozice v tomto směru včetně vyčlenění části
pozemku a jeho ponechání v osobním užívání dosavadního uživatele byly neplatné
pro rozpor se zákonem. Ani samotné rozdělení pozemku ke kterému bylo zřízeno
právo osobního užívání na dvě parcely nemohlo mít vliv na právní vztahy k
tomuto pozemku, který i nadále sloužil k osobnímu užívání s rodinným domkem,
se kterým byl spjat i právní osud celého pozemku (zahrnujícího nadále dvě
parcely). Dělení pozemku na dvě parcely by mohlo být významné jen pokud by
právo osobního užívání k jedné z těchto parcel následně zaniklo způsobem
uvedeným v § 207 a násl. ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Proto v
dané věci bylo třeba především řešit otázku, zda právo osobního užívání k části
předmětného pozemku, tvořící spornou parcelu, zaniklo, a v záporném případě se
zabývat tím, zda ze zákona přešlo osobní užívání i této části na žalobkyni; to
se však nestalo.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu