22 Cdo 2767/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti žalované M. H., zastoupené
advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.
zn. 3 C 1401/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 28. června 2005, č. j. 22 Co 140/2005-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. D. D.
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že rozhodnutím bývalého Státního
notářství v R. z 26. 9. 1973, sp. zn. D 557/73, a darovací smlouvou
registrovanou 17. 1. 1974 žalobce nabyl do vlastnictví rodinný dům č. p. 58,
stavební pozemek parc. č. 70, pozemek parc. č. 49/1 o výměře 1313 m2 a další
pozemky v užívání socialistické organizace, vše v kat. území S. n. B.
Geometrickým plánem z 3. 8. 1982, č. 3241232-135-82, byly pozemky žalobce nově
zaměřeny, a to na pozemek parc. č. 49/1 o výměře 994 m2 – zahrada, pozemek
parc. č. 49/3 o výměře 246 m2 – zahrada a pozemek parc. č. 70 o výměře 548 m2
označený jako stavební. Žalovaná je na LV č. 361 pro kat. území S. n. B. vedena
jako vlastnice domu č. p. 27, stavební parc. č. 68 a pozemků parc. č. 50 a 51.
Geometrickým plánem z 5. 9. 2003, č. 302-82/2003, byl z pozemku parc. č. 50
odměřen pozemek označený jako parc. č. 50/2 o výměře 46 m2 – zahrada. Na žádost
žalované bylo 30. 8. 1999 provedeno vytyčení pozemků parcelních čísel 68, 69/1,
69/2, 50, 51, 944, 949 a 945/3, kdy v přírodě byla hranice označena hraničními
znaky, ploty a zdmi. Zúčastněné strany, mezi nimi žalobce i žalovaná, k
vytyčené a označené hranici nevznesly žádné připomínky. Soud prvního stupně
dospěl závěru, že žalobce sporný pozemek nenabyl vydržením, neboť výpověďmi
svědků B., K. a B. bylo prokázáno, že od poloviny 80. let mezi účastníky
docházelo ke sporům ohledně umístění plotu na hranicích mezi pozemky účastníků
a ohledně hranice mezi jejich pozemky. Žalobce v polovině 80. let sporný
pozemek oplotil a od této doby byl upozorňován, že jednal neoprávněně. Od
tohoto okamžiku žalobce nemohl být v dobré víře, že mu sporný pozemek patří. O
nedostatku dobré víry žalobce svědčí i protokol o zaměření hranice z roku 1999,
který žalobce bez připomínky podepsal, z něhož vyplývá, že pozemek byl vytyčen
podle plotu postaveného ze strany žalované.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28.
června 2005, č. j. 22 Co 140/2005-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na zjištění
učiněná soudem prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalobce v roce 1985
provedl oplocení nikoli na základě geometrického zaměření, ale na základě
dohody s tehdejším vlastníkem sousední nemovitosti. Od té doby docházelo mezi
žalobcem a žalovanou jako tehdejší uživatelkou sousedního pozemku ohledně
průběhu hranice mezi pozemky a umístění plotu k neshodám. Pro výhrady k
umístění plotu ze strany žalované žalobce nemohl být objektivně v dobré víře,
že mu pozemek až k vybudovanému plotu patří. K vydržení vlastnického práva ke
spornému pozemku žalobcem nedošlo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Namítá, že plot mezi pozemky účastníků byl v roce 1985
postaven se souhlasem vlastníka sousedního pozemku, a ten s ním souhlasil až do
roku 1997, kdy pozemek prodal žalované. Nemohlo tak v polovině 80. let dojít
mezi účastníky k jednáním, která by žalobce zbavovala jeho dobré víry. Odvolací
soud svým rozhodnutím připustil, že dobrou víru držitele může přerušit i třetí
osoba, která ke spornému pozemku nemá vlastnická práva. Žalobce je toho názoru,
že zejména postoj vlastníka sousedního pozemku mu dával právo být v dobré víře,
že mu sporný pozemek patří. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam a proto dovolání není přípustné. Poukázala na to, že
žalobce nespecifikuje, v čem spatřuje jeho zásadní právní význam. Pokud by
dovolací soud rozhodl, že dovolání přípustné je, pak se ztotožnila s
rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a
odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vydržení sporného pozemku
žalobcem neřeší v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1 ObčZ je,
že oprávněný držitel má věc (vyjma věci uvedené v odst. 2) nepřetržitě v držbě
po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost,
přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě
právní předchůdce (§ 134 odst. 3 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá
jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem ten,
kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo
patří (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1 věta prvá ObčZ).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1253/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle
kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor
rozhodnutí“), pod C 1176, svazek 16, podle kterého „při hodnocení dobré víry je
vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří“. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se
skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po
právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. K tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16. Přitom není významné,
zda se držitel věci dozví skutečnosti vyvracející oprávněnost jeho držby (tj.
že není vlastníkem věci) od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu
advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13
odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. července 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu