22 Cdo 2779/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně R. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. P.
G., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 250/95, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2007, č.
j. 38 Co 234/2005-434, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
února 2005, č. j. 32 C 250/95-220, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „žalovanému
se ze zaniklého BSM. účastníků do výlučného vlastnictví přikazuje ideální
½ nemovitostí a to budovy č. p. 24 na pozemku stavebním 30, zastavěná
plocha pozemku p. č. 47/9-zahrada, pozemku p. č. 50/2-zahrada, vše zapsané na
LV č. 35 u Katastrálního úřadu pro V. pro obec O. a katastrální území O. u T.“,
výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na
vyrovnání jejího podílu částku 175 000,- Kč do tří měsíců od právní moci
rozsudku, a výrokem pod body III. až VI. rozhodl
o nákladech řízení včetně soudního poplatku.
Předmětem vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů
(„BSM“) účastníci učinili pouze shora uvedené nemovitosti. Za trvání manželství
uzavřel žalovaný s J. Š. kupní smlouvu ohledně ideální poloviny předmětných
nemovitostí za kupní cenu 104 500,- Kč, která byla prodávajícímu v době trvání
manželství účastníků postupně uhrazena. Žalobkyně nebyla v katastru
nemovitostí jako jejich spoluvlastnice zapsána. Soud prvního stupně uzavřel, že
nemovitosti spadají do BSM; tvrzení žalovaného, že kupní cenu uhradil výhradně
ze svých peněz, neshledal za prokázané.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení
rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 38 Co 234/2005-434, změnil rozsudek
soudu prvního stupně v jeho výroku pod body I. a II. tak, že „do výlučného
vlastnictví žalovaného se přikazuje ideální ½ nemovitostí, a to budovy č.
p. 24, stojící na pozemku p. č. St. 30, pozemku p. č. St. 30, zastavěná plocha
a nádvoří, pozemku p. č. 47/9, zahrada a pozemku p. č. 50/2, zahrada, zapsaných
v katastru nemovitostí na LV č. 35 pro k. ú. O. u T., obec O.“ a že „žalovaný
je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu 166 000,- Kč do 3 měsíců od
právní moci rozsudku“. V nákladovém výroku pod body III. až VI. rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud aktualizoval cenu předmětných nemovitostí a tedy i výši
vypořádacího podílu; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že na nákup nemovitostí byly z části použity
peníze náležející do BSM. Konstatoval, že na této skutečnosti nemění nic to, že
kupní smlouvu uzavřel sám žalovaný, který byl v katastru nemovitostí jako
jejich jediný vlastník zapsán, a sám prodávajícímu jednotlivé splátky kupní
ceny předával.
Žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) resp. c) občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“)
a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Polemizuje se
závěry soudů o tom, že nebylo prokázáno nabytí věci za jeho výlučné prostředky.
Za otázku zásadního právního významu v této souvislosti pokládá to, zda
nemovitosti, u nichž k úhradě většinové části kupní ceny bylo ještě před
přechodem vlastnického práva užito výlučně samostatných prostředků jednoho z
manželů a teprve za delší dobu po přechodu vlastnictví na tohoto manžela bylo
částečně užito i společných prostředků, lze považovat za předmět BSM. Dále
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/1998, podle něhož
je jedním z předpokladů pro nabytí věci do BSM jednoznačný projev vůle obou
manželů nabýt ji společně. Žalobkyně však do doby uzavření kupní smlouvy
neprojevila vůli vlastnit nemovitosti společně s ním, jednání s prodávajícím se
nezúčastnila a o sjednání kupní smlouvy ani nevěděla. Připomíná též rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 677/2005. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání, které nepodává prostřednictvím
právního zástupce, podrobně polemizuje s dovolací argumentací žalovaného;
ztotožňuje se se skutkovými zjištěními i s právními závěry odvolacího soudu.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Protože
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních
otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z
dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ;
v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatel především polemizuje se zjištěním odvolacího soudu, že se nepodařilo
jednoznačně prokázat, že by věc byla nabyta z výlučných prostředků žalovaného.
Uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, ke kterému však
dovolací soud v tomto řízení nemůže přihlížet. Avšak ani jeho právní námitky
neobstojí; rozsudek je v souladu s konstantní judikaturou.
Bývalý Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn.
8 Cz 36/69, publikovaném pod č. 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z
něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem
smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci,
tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za
splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 o. z. a bez ohledu na to, zda byla
smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku
manžela, který takto opatřil peníze, který je povinen je vrátit (ať již jako
plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že
smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na
společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví“. Tento právní názor je i nadále použitelný (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2296). Podle ustálené judikatury je věc v BSM,
když na její opatření byly společné prostředky vynaloženy jen částečně (viz
např. R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 251). Jen na
okraj lze poznamenat, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp.
zn. 31 Odo 677/2005, na který dovolatel poukazuje, se zabývá jen otázkou
pasivní legitimace v řízení o splnění závazku a zařazení tohoto závazku do
společného jmění nevylučuje (právní věta zní: „Splnění závazku náležejícího do
společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v
nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se
při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela
postižením společného jmění manželů tím není dotčeno.“).
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19.
dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, publikovaném jako R 49/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Jestliže kupní cena pořizované
věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak
kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli
nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala
předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví“. Tento názor vychází ze
skutečnosti, že zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými
majetky, neplatí však pro opačné případy, tedy pro vyloučení věci ze společného
majetku. Tam, kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného
jmění (§ 143 ObčZ), mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen
způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění (§ 143a
ObčZ); k takové modifikaci je třeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt
věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu