I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008, č. j.
61 Co 19/2008, 61 Co 20/2008-697, pokud jím byl změněn výrok rozsudku Okresního
soudu Plzeň-město ze dne 29. října 2007, č. j. 28 C 343/2000-639, ve znění
usnesení ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 28 C 343/2000-649, a ze dne 29.
listopadu 2007, č. j. 28 C 343/2000-656, pod bodem I. tak, že byla zamítnuta
žaloba na vydání listin uvedených pod bodem I písm. a) až l) , se zamítá.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši
5.712,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky.
Žalobkyně, která je menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti – domu v P., se
domáhala, aby žalované, většinové spoluvlastnici domu vykonávající jeho
správu, byla uložena povinnost předložit jí doklady o hospodaření se společnými
nemovitostmi.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
října 2007, č. j. 28 C 343/2000-639, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu
2007, č. j. 28 C 343/2000-649, a ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 28 C
343/2000-656, uložil výrokem pod bodem I. žalované povinnost „poskytnout
žalobkyni na dobu tří dnů listiny vztahující se k domu č. 8 v P., v tomto bodě
podrobně specifikované pod písm. a) až l), „a to tak, že je na dobu tří dnů
předá právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní kanceláři v P., oproti
potvrzení o jejich zapůjčení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku“. Výrokem pod bodem II. žalobu „co do zbytku“ zamítl. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi
předmětné nemovitosti, žalobkyně s podílem 11/28 a žalovaná s podílem 15/28.
Žalobu posoudil podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“) a podle §
139 odst. 2 obč. zák. a shledal ji částečně důvodnou. Konstatoval, že
žalobkyně má právo být informována o hospodaření se společnou věcí, které
zahrnuje i právo nahlížet do listin k tomu se vztahujících; jde o právo
průběžné a trvalé, které lze vykonávat i opakovaně, avšak u soudu je lze
uplatnit jen tehdy, je-li prokazatelně rušeno a je v reálných možnostech
požadované listiny předložit. Soud neuložil žalované povinnost předložit
listiny z let 1997 až 1999, neboť podle jeho skutkového zjištění byly zničeny
při zatopení sklepa. Dále konstatoval, že s listinami týkajícími se hospodaření
od počátku roku 2000 do 31. 12. 2004 se žalobkyně seznámila; nebylo prokázáno,
že by žalobkyni byly některé významnější doklady zatajeny. Žalobkyně využila i
možnosti nahlédnout do listin z roku 2005. Pouze ohledně některých smluv a
dokladů uzavřel, že tyto konkrétní listiny žalobkyni předloženy nebyly, a proto
žalobě na jejich předložení vyhověl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastnic rozsudkem ze
dne 6. února 2008, č. j. 61 Co 19/2008, 61 Co 20/2008-697, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu „na stanovení povinnosti žalované
umožnit žalobkyni seznámení se s hospodařením se společnou věcí, tj. domem č. 8
v P., tím, že žalovaná předloží žalobkyni vyúčtování hospodaření se společnou
věcí za období let 1997 až 2005 a umožní jí nahlédnout do všech dokladů k
vyúčtování se vážícím tím, že je zapůjčí na dobu tří dnů tak, že je předá
právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní kanceláři, oproti potvrzení o
zapůjčení dokladů, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku“; dále
rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že právo žalobkyně seznamovat se s veškerými
listinami, které s hospodařením se společnou věcí souvisí, lze u soudu uplatnit
jen tehdy, je-li prokazatelně rušeno; výkon tohoto práva nesmí mít šikanózní
charakter. Přisvědčil žalobkyni, že žalobu podala (původně) oprávněně, neboť
žalovaná jí bránila v realizaci uvedeného práva. Konstatoval, že „žaloba byla
vyvolána a počáteční fáze řízení byla soudem vedena pro jednání žalované“.
Shrnul však, že dokumentace z let 1997 až 1999 byla zničena a ohledně ní
nemohla být žaloba úspěšná. S dokumentací za období od l. 1. 2000 do 31. 12.
2004 byla žalobkyně seznámena, jak vyplývá „ze zápisů o předložení požadovaných
listin“ a je to potvrzeno i závěry znalce. Pokud jde o dokumentaci za rok 2005,
potvrdila žalobkyně, že se s ní seznámila prostřednictvím správkyně S.
Žalobkyně (s výjimkou zničených listin) neprokázala, že by o předložení
požádala a že by jí nebylo vyhověno. Za této situace „ztratila žaloba
opodstatnění“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Uvádí, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci mj. tím, že soud prvního stupně nevyhověl jejímu návrhu na
provedení důkazu ohledně „zatopení sklepů v obci M. v roce 2004“ a rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací
soud zamítl v rozporu s „názorem NS ČR“ i tu část žaloby, v níž soud prvního
stupně žalobě vyhověl. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
49/2004, 22 Cdo 492/2005 a 22 Cdo 2058/2005 a na jimi řešenou problematiku v
aplikaci na daný případ. Uvádí, že zmíněné judikáty, zejména rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 492/2005, reagují na „otázku souboru listin“
pojímaného nikoliv jako „dokument za dokumentem“, v praxi označeného jako
„pasport bytu a domu“. Tvrdí, že její žaloba byla a je oprávněná, stále má
právo seznámit se souborem dokumentů o hospodaření s domem tak, že dokumentace
jí bude předložena na několik dnů k prostudování včetně případné konzultace se
znalci. Pokud soud akceptoval stav, kdy se s řadou listin mohla seznámit toliko
v kanceláři právní zástupkyně žalované nebo v soudní kanceláři či u nových
správců, došlo k porušení práva na spravedlivý proces; kromě toho soud nikoliv
bezvýznamnou část nákladů řízení, tj. odměnu pro znalce, přesunul na ni,
ačkoliv daný stav nezavinila. Nadále se domnívá, že má právo se seznámit se
souborem listin, a v tom jí žalovaná brání. Navrhuje, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání po podrobné analýze věci odmítá argumentaci
žalobkyně. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu je částečně měnící (pokud odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalobě vyhověno) a
částečně potvrzující (ve zbývající části výroku ve věci samé). Dovolání proti
měnící části je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však
důvodné. Ve zbývající části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Proto dovolací soud
nemůže přihlížet k námitkám skutkovým ani k vadám řízení, které by nebylo možno
zahrnout pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně především v části, ve
které byla žaloba zamítnuta pokud šlo o doklady z let 1997 až 1999; zamítnutí
se opíralo o skutkové zjištění, že tyto listiny byly zničeny a tedy je již
nelze vydat. Skutkové námitky, které dovolatelka vznáší, však nemohou vést k
prohlášení této části výroku za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní
význam, a dovolání v této části tak nemůže být přípustné; přitom samotnou
okolnost, že nelze uložit předložení, resp. umožnění nahlédnout do dokladů,
které již neexistují, považuje dovolací soud za nespornou. Proto je dovolání v
této části nepřípustné.
Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla
zamítnuta žaloba týkající se předložení (některých) jiných dokumentů než za
léta 1997 až 1999. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně neprokázala, že
žalovanou o předložení těchto dokumentů požádala a že jí žalovaná nevyhověla.
Podle něj právo nahlížet do veškeré dokumentace vztahující se k předmětu
spoluvlastnictví je právem „průběžným a trvalým“, které lze vykonat i
opakovaně. Nicméně právo nahlížet do dokumentace (stejně jako jiná práva
vlastníka) lze uplatnit u soudu až v případě, kdy je prokazatelně rušeno.
„Pokud by soud vyhověl žalobě v plném rozsahu s odůvodněním, že žalobkyně má
právo nahlížet do listin i opakovaně, a proto je namístě žalobě (vyhovět) za
jakýchkoliv okolností (bez ohledu na to, zda žalovaná své povinnosti umožnit
nahlížení do listin plní), připouštěl by ve své podstatě šikanózní výkon
práva“ (soud prvního stupně však výslovně neuvedl, že v dané věci o takový
případ šlo). Žalobkyně (s výjimkou zničených listin a těch listin, ohledně
kterých soud prvního stupně žalobě vyhověl) neprokázala, že by o předložení
požádala a že by jí nebylo vyhověno. Tato skutková zjištění a navazující právní
názor převzal i odvolací soud (str. 6 jeho rozsudku dole), a uvedl, že „…
provedeným dokazováním bylo bezpochyby a najisto postaveno, že nejméně od roku
2005 uvedené právo žalobkyně není většinovým spoluvlastníkem porušováno, a ani
takový stav reálně nehrozí. Žaloba proto ztratila i z tohoto důvodu své
opodstatnění …“.
Soudy tedy v této části zamítly žalobu na základě skutkového zjištění, že
žalobkyně o předložení listin řádně nepožádala a že neprokázala, že by takové
žádosti nebylo vyhověno. S tímto zjištěním dovolání nepolemizuje; dovolatelka
sice upozorňuje na to, že za podmínek, za jakých jí byly listiny předloženy,
nebylo reálně možné je kvalifikovaně posoudit, nicméně z odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává jasný závěr, že dovolatelka
má právo požádat znovu o předložení dokladů (dovolací soud dodává: a pořídit si
z nich vlastním zařízením kopie), a zatím tak neučinila. V této části tak není
nic, co by z napadeného rozhodnutí činilo rozhodnutí, které má po právní
stránce zásadní význam.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že má právo na to, aby jí byl předložen
„komplexní, věcně a časově související na sebe navazující kompletní soubor
listin“ týkajících se hospodaření s nemovitostmi. Ovšem podmínkou pro úspěch
žaloby na předložení tohoto souboru je skutkové zjištění, že o předložení
takového souboru požádala, a že jí žalovaná nevyhověla. Takové zjištění však
soudy neučinily, a proto tato otázka nemůže vést k připuštění dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Spoluvlastník má též právo seznámit se s obsahem
listin a záznamů týkajících se společné věci (s doklady, o které se vyúčtování
opírá); bez tohoto práva by totiž právo žádat vyúčtování správy nemohlo plnit
svůj účel. Právo seznámit se s doklady nelze chápat formálně, tedy jako právo
na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek. Spoluvlastník spravující
společnou věc splní povinnost předložit k vyúčtování doklady tehdy, pokud je
předloží za podmínek umožňujících doklady řádně prostudovat, resp. pořídit si
opisy či kopie. Může též předložit kopie dokladů (a náklady na jejich pořízení
zahrnout do účtování), v tomto případě však musí umožnit porovnání kopií s
originály dokladů. Pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a
vyčerpávající pravidla, vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná
kontrola správnosti vyúčtování. Ovšem předpokladem pro zkoumání toho, zda
spoluvlastník měl možnost realizovat právo na seznámení s dokumenty je
zjištění, že o to požádal. Dovolací soud se zabýval otázkou, zda soudy při
zkoumání, zda taková žádost žalobkyně tu byla, neměly vzít v úvahu, že
žalobkyně se domáhá tohoto předložení v soudním řízení, a to žalobou (a dalšími
podáními), která byla žalované straně doručena. Žalobkyně však žádá, aby
žalovaná předala dokumentaci „právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní
kanceláři“. Taková žádost však nemá oporu v platném právu. Pro nedostatek
výslovné úpravy se na vztah mezi spoluvlastníkem spravujícím společnou věc a
ostatními spoluvlastníky aplikuje analogicky § 727 obč. zák. (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 4453).
Proto je třeba místo, ve kterém má být vyúčtování předloženo, určit podle § 567
odst. 1 obč. zák., ve kterém se uvádí: „Dluh se plní na místě určeném dohodou
účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo
dlužníka“. V daném případě nebylo mezi účastnicemi nic ohledně místa předložení
sjednáno, a tak je tímto místem bydliště žalované. Žalobkyní formulovanou
žádost nelze považovat za řádnou výzvu k předložení vyúčtování, a ostatně i
proto tomuto žalobnímu návrhu nebylo možno vyhovět.
Soud prvního stupně uvedl, že listiny, ohledně kterých žalobě vyhověl, nebyly
dosud žalobkyni předloženy, resp. nebylo prokázáno, že by k předložení došlo.
Odvolací soud pak učinil závěr, že „žalobkyně byla seznámena s veškerou
dokumentací o hospodaření a o využití společného domu, vyjma podstatné části
dokladů z let 1997 až 1999“. Odvolací soud přitom vyšel z prohlášení žalobkyně,
učiněného při odvolacím jednání, že se s těmito listinami již měla možnost
seznámit. Odvolací soud přitom uznává právo žalobkyně na opakované předložení
materiálů, ale i pro tento případ platí jeho zjištění, že nebylo prokázáno, že
by žalobkyně o opětovné předložení požádala. Proto je dovolání v této části
sice přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolání v dané věci směřuje jednak proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, jednak napadá výrok o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů
řízení soud rozhoduje usnesením (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě
nákladů řízení je z důvodu procesní ekonomie součástí výroku rozsudku (viz též
§ 151 odst. 1 o. s. ř.), nicméně podle konstantní judikatury je přípustnost
dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení posuzována podle § 238a o. s.
ř.; podle odstavce prvního tohoto ustanovení není dovolání proti takovému
rozhodnutí přípustné ani v případě, že odvolací soud výrok rozhodnutí soudu
prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení změnil. Přípustnost dovolání v
této části nelze opřít ani o jiné ustanovení občanského soudního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání, pokud směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu není přípustné, dovolací soud je v této části podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl; v části,ve které přípustné
je, dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokátky
za právní zastoupení žalované v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k
dovolání a činí podle § 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 4.500,- Kč, a dále paušální náhradu
hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 912 ,- Kč podle §
137 odst. 3 o. s. ř., celkem 5.712,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §
160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná
oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. září 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu