22 Cdo 2822/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce T. G., zastoupeného advokátem, proti žalované L. G., zastoupené
advokátem, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C
211/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 14. června 2004, č. j. 12 Co 257/2004-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 1 975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. M. S.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
21. ledna 2004, č. j.15 C 211/2002-77, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne
5. února 2004, č. j. 15 C 211/2002-85, uložil žalované povinnost „vyklidit a
vyklizený žalobci odevzdat byt sestávající z kuchyně, dvou pokojů, předsíně,
koupelny, WC, spíže a komory, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží“, a dále
„prostory prádelny o výměře 11 m2 a půdu, umístěné ve 3. nadzemním podlaží domu
čp. 166 na L. ulici 13 v O., na pozemku parcela st. č. 203 v k. ú. N., obec O.,
do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že spoluvlastníky domu o třech nadzemních
podlažích se shora specifikovaným bytem, zastavěného pozemku, zahrady a
drobných staveb včetně dvojgaráže jsou s podílem jedné třetiny žalobce, s
podílem jedné šestiny žalovaná a s podílem jedné poloviny H. G. Žalovaná užívá
byt v druhém podlaží a půdní prostory ve třetím podlaží včetně prádelny.
Žalobce v domě nebydlí, s manželkou a dítětem bydlí v jednom pokoji
třípokojového bytu rodičů jeho manželky. Při jednání spoluvlastníků předmětného
domu a dalších nemovitostí uskutečněném 10. 5. 2001, kterého se žalovaná, ač
pozvána, nezúčastnila, se žalobce a H. G. jako většinoví spoluvlastníci
nemovitostí v rozsahu pěti šestin dohodli, že byt v druhém podlaží žalovaná
vyklidí a bude jej nadále užívat žalobce se svojí rodinou. Soud dále zjistil,
že žalovaná jako vlastnice dvoupodlažního domu v řadové zástavbě má možnost
bydlení v tomto domě. Rozhodl proto o povinnosti žalované vyklidit předmětný
byt, aniž by vyklizení vázal na zajištění bytové náhrady.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. června
2004, č. j. 12 Co 257/2004-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, soud prvního stupně vyšel
ze skutkových zjištění plynoucích z odůvodnění jeho rozsudku a věc správně
posoudil podle § 136, § 137, § 139 odst. 2, § 126 odst. 1, § 712 odst. 3 a § 3
odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Poukazuje na to, že žalobu podal spoluvlastník nemovitostí s podílem jedné
třetiny, a je proto sporné, zda byl, s ohledem na výši jeho spoluvlastnického
podílu, k podání žaloby aktivně legitimován. V této souvislosti poukazuje na
to, že judikatura otázku aktivní legitimace za situace, kdy žalobu na vyklizení
podává minoritní spoluvlastník vůči druhému minoritnímu spoluvlastníkovi, dosud
neřešila. Za další problém zásadního právního významu považuje otázku možnosti
uložit povinnost vyklidit byt bez zajištění náhradního bytu, byť za situace,
kdy je žalovaná vlastnicí jiné nemovitosti. K tomu poukazuje na základní
atribut vlastnického práva a ve vztahu k jejímu případu na znemožnění užívání
nemovitosti, jíž je spoluvlastnicí a v níž prožila podstatnou část svého
života. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce k oběma otázkám, jež dovolatelka
označila za zásadně právně významné, to je k problematice aktivní věcné
legitimace a k bytové náhradě, poukazuje na R 1/1975 a R 27/1989 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 2 Cdon 1313/97. Rozsudek odvolacího soudu nepokládá za zásadně právně
významný ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ a navrhuje dovolání odmítnout, resp.
zamítnout v případě, shledá-li dovolací soud dovolání přípustným.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné. Za otázku, jež z napadeného rozsudku činí
rozhodnutí zásadní (§ 237 odst. 3 OSŘ), považuje dovolací soud otázku aktivní
legitimace k podání žaloby proti spoluvlastníkovi, který má na základě dohody
spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí vyklidit byt ve prospěch jiného
spoluvlastníka.
O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou,
počítanou podle velikosti podílů (§ 139 odst. 2 věta první ObčZ).
Hospodaření podílových spoluvlastníků se společnou stavbou může být
upraveno i tak, že se trvale vymezí určité prostory v domě (včetně bytů) s
určením, který ze spoluvlastníků bude tu kterou z prostor sám či společně s
jiným spoluvlastníkem užívat, resp. s ní disponovat (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1524/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. C 1667, svazek 23). V takovém případě je ten
spoluvlastník, který je nadále oprávněn byt užívat, aktivně legitimován k
podání žaloby na jeho vyklizení proti spoluvlastníkovi, který byt doposud
užíval.
V dané věci spoluvlastníci rozhodli většinou hlasů tak, že sporný byt
bude nadále užívat žalobce; žalobce byl tedy legitimován k podání žaloby na
jeho vyklizení, a to bez ohledu na výši jeho spoluvlastnického podílu. Proto
jsou rozhodnutí soudů vydaná v nalézacím řízení správná.
Otázkou, zda spoluvlastníkovi vylučovanému z bydlení ve společném domě
přísluší bytová náhrada, se judikatura již zabývala, napadená rozhodnutí se od
této judikatury neodchýlila, a proto nejde o otázku zásadního právního
významu. Podle judikatury spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném
domě zaniklo rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 ObčZ, má právo na
zajištění bytové náhrady (§ 712 ObčZ). I v těchto případech je však třeba
zabývat se tím, zda není dán důvod k odepření náhrady za byt z hlediska
ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Tak tomu bývá zpravidla v případech, kdy
bytová potřeba povinného je uspokojena jinak (R 22/1999, R 35/1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu,
nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolání žalované bylo zamítnuto (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
OSŘ) a náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeden úkon právní
služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., advokátní tarif a činí podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 900,- Kč a dále paušální náhradu hotových
výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 1 975,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc., v.r.
předseda senátu