U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. E. P., zastoupené JUDr. Pavlem Švábem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti žalovanému UNICA TECHNOLOGIES,
a. s., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 82/803, IČ: 41695381, zastoupené Prof.
JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o
zaplacení částky 107.310,- Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu žalovaného o
určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C
338/2006, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.
října 2007, č. j. 13 Co 441/2007-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 107.310,- Kč s příslušenstvím z
titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnila tím, že je vlastnicí pozemku
parc. č. 667/5 – ostatní plocha, jiná plocha v obci P. a kat. území Lhotka,
který v době od 1. 10. 2003 do 24. 11. 2005 užíval žalovaný, aniž by měl s
žalobkyní uzavřenou nájemní smlouvu. Žalovaný v průběhu řízení vznesl vzájemný
návrh, aby soud určil, že je vlastníkem označeného pozemku.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
11. 7. 2007, č. j. 41 C 338/2006-83, řízení o vzájemné žalobě žalovaného z
důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené podle § 103, § 104 odst. 1 a § 159a
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) zastavil. Soud prvního stupně vyšel
ze zjištění, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 3. 2006, č. j. 28 C
74/2002-129, který nabyl právní moci dne 29. 4. 2006, byla z téhož titulu
žalobkyni přiznána částka 321.930,- Kč za užívání označeného pozemku žalovaným
v době od 30. 4. 2000 do 30. 9. 2003, když soud vzal za prokázané, že žalobkyně
je vlastnicí předmětného pozemku. Soud uvedl, že tímto rozsudkem bylo
pravomocně rozhodnuto „o existenci vlastnického práva žalobkyně“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením
ze dne 12. 10. 2007, č. j. 13 Co 441/2007-100, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu
prvního stupně. Uvedl, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn.
28 C 74/2002 soud řešil jako předběžnou otázku vlastnictví k pozemku parc. č.
677/5 v kat. území L. a jednoznačně ji vyřešil tak, že vlastnicí pozemku je
žalobkyně, která je rovněž zapsána v katastru nemovitostí na podkladě rozsudku
Městského soudu v Praze, č. j. 23 Co 244/97-155, jímž byl nahrazen projev vůle
povinné osoby k dohodě o vydání uvedeného pozemku. Odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“), sp. zn. 20 Cdo
2931/99, a rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV. ÚS 2/93,
podle nichž „pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění, v jehož rámci je
nezbytné fakticky i právně posoudit též existenci či neexistenci určitého
právního vztahu, na jehož základě je předmětné plnění vymáháno, vytváří
překážku věci pravomocně rozsouzené pro eventuální následnou žalobu o určení
takového právního vztahu dle § 80 písm. c) o. s. ř.“. O vlastnictví k
předmětnému pozemku bylo již pravomocně rozhodnuto v rámci žaloby na plnění,
vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 28 C 74/2002, a tak z důvodu překážky
věci pravomocně rozsouzené nelze v řízení o vzájemném návrhu žalovaného
pokračovat. Jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a řízení je třeba
zastavit. Dále dodal, že v případě nároku uplatněného žalobkyní v tomto řízení
se nejedná o totožnou věc jako v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 74/2002, s
tím, že sice jde o nároky mezi týmiž účastníky, vyplývající z „bezprávného“
užívání pozemku, který je ve vlastnictví žalobkyně, žalovaným, avšak za různá
období.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení
žalovaný spatřuje v tom, že se soudy nezabývaly tvrzeními a důkazy, které
předkládal a které měly pro posouzení zásadní význam. Nesprávné právní
posouzení věci podle žalovaného vyplývá z nesprávného výkladu „použitých
právních předpisů“. Namítl, že pokud rozhodnutí v předchozím řízení vedeném pod
sp. zn. 28 C 74/2002 nevytváří překážku věci pravomocně rozsouzené pro nárok
uplatněný žalobkyní v tomto novém řízení, pak ve smyslu občanského soudního
řádu mají oba účastníci povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a žalovaný tak
činí prostřednictvím vzájemného návrhu – žaloby na určení vlastnictví k
předmětnému pozemku, v němž tvrdí, že pouze on je skutečným a jediným
vlastníkem pozemku. Poukázal na to, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 9. 3. 2006, č. j. 28 C 74/2002-129, se k vlastnictví žalobkyně k
předmětnému pozemku uvádí pouze, že „vlastnictví žalobkyně k pozemku bylo v
řízení prokázáno rozsudkem MS v Praze č. j. 23 C 244/97-155, výpisem z katastru
nemovitostí ze dne 4. 2. 2002 a dohodou o vydání nemovitostí“. Posledně
označeným rozsudkem se pozemek nevydával, ani se jím neurčovalo vlastnictví
žalobkyně k pozemku. Z důvodu nedostatku projevu vůle druhé smluvní strany
dohoda nebyla nikdy uzavřena a nemohla být podkladem pro žádné řízení u
katastrálního úřadu. Pokud katastrální úřad provedl zápis vlastnictví žalobkyně
k pozemku na podkladě nepodepsané dohody, jednal v rozporu s právními předpisy.
Soud se v řízení pod sp. zn. 28 C 74/2002 námitkami žalovaného, týkajícími se
jeho vlastnictví k pozemku, kvalifikovaně nezabýval a vycházel jen z
nesprávného zápisu v katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto při projednání dovolání
postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené
zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou
splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. jde-li o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. Dovolací
soud neshledal důvod, aby se odchýlil od judikatury uvedené odvolacím soudem v
napadeném usnesení, z níž odvolací soud při rozhodování vycházel. Pravomocné
rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené
pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně fakticky posouzena
existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo
žalováno na plnění. Zde lze mimo jiné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1462, v němž Nejvyšší soud
dovodil, že „soud v řízení o určení existence či neexistence právního vztahu
mezi účastníky nemůže vycházet z jiného závěru o předmětu sporu, než z toho,
který byl zaujat v již pravomocném rozhodnutí o žalobě na plnění z téhož vztahu
mezi týmiž účastníky“. Rozhodnutí ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp.
zn. 28 C 74/2002, vycházející ze závěru, že vlastnicí pozemku parc. č. 677/5 v
obci P. a kat. území L. je žalobkyně, která je také jako jeho vlastnice vedena
v katastru nemovitostí, představuje překážku věci pravomocně rozsouzené ve
vztahu k vzájemnému návrhu žalovaného na určení vlastnictví k tomuto pozemku,
která brání tomu, aby bylo o vzájemném návrhu žalovaného rozhodnuto. Dovolací
soud přitom nepřehlédl, že žalovaný netvrdil okolnosti, které by mohly vést ke
změně vlastnictví předmětného pozemku, k nimž by došlo po vyhlášení rozsudku ve
věci sp. zn. 28 C 74/220, a že všechny své námitky snášené nyní proti
vlastnictví žalobkyně mohl uplatnit v označeném předchozím řízení, v němž ani
nepodal žádný opravný prostředek. S ohledem na uvedený právní názor námitky
žalovaného, že se soudy nezabývaly jeho tvrzeními a důkazy, které předkládal,
nemohly obstát.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b
odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu