22 Cdo 2841/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně D. P., proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem,
o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 38 C 221/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 55 Co 326/2005-163, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 55 Co
326/2005-163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z důvodu duplicitního zápisu v katastru nemovitostí se žalobkyně
domáhala určení, že je vlastnicí níže specifikovaného pozemku s tím, že „jí
svědčí nepřetržitá řada nabývacích titulů“. Kromě toho namítla, že vlastnické
právo vydržela, když ona i její právní předchůdci byli od roku 1964 v dobré
víře, že jim uvedený pozemek patří. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s
odůvodněním, že vlastnictví k pozemku nabyl děděním v roce 1963 a že k vydržení
vlastnického práva žalobkyní nebyly splněny zákonné předpoklady.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
června 2005, č. j. 38 C 221/2001-135, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je
vlastníkem nemovitosti – zahrady č. parc. 557, o výměře 147 m2, zapsané na
listu vlastnictví č. 957 pro katastrální území V., v hl. m. P., u katastrálního
úřadu P.-m.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že pozemek parc. č. 557, o
výměře 118 m2, který je částí původního pozemku parc. č. 187/11 PK, sousedí s
pozemky parc. č. 556, o výměře 65 m2 a č. 558, o výměře 391 m2, dříve
označenými jako parc. č. 187/10 PK. Podle geometrického plánu Ing. H. z 5. 10.
1998, č. 574-70/1998, vyhotoveného pro doplnění katastru o pozemky zjednodušené
evidence a výpisů z katastru nemovitostí z roku 2002 (LV č. 7 a č. 957 pro obec
P. a k. ú. V.) je součet předchozích a současných výměr pozemků parc. č. 557 a
558 stejný, avšak parc. č. 558 nově získala 29 m2 na úkor parc. č. 557. Dále
soud prvního stupně zjistil, že manželé J. a L. Z. se na základě kupní smlouvy
z 20. 4. 1956 stali vlastníky parc. č. 187/10 PK, kterou kupní smlouvou z 1. 8.
1964 prodali manželům JUDr. K. a L. P. Ta uzavřela 11. 6. 1992 s PhDr. J. P.
kupní smlouvu, jejímž předmětem byla mimo jiné i parc. č. 557, kterou PhDr. J.
P. smlouvou z 8. 12. 1997 daroval D. P. a ten smlouvou z 22. 4. 1998 žalobkyni.
Podle knihovní vložky č. 28 pozemkové knihy pro katastrální obec V., v níž byl
veden pozemek parc. č. 187/11 PK, bylo k tomuto pozemku na základě usnesení
státního notářství z 26. 7. 1958, č. j. ř-2D113/56, a z 21. 9. 1956, č. j.
ř-1D120/55, vloženo vlastnické právo J. K. Z usnesení Státního notářství P.-z.
z 27. 3. 1963, č. j. D 643/62-23, je patrné, že dědictví po J. K., zemřelém,
nabyl ze závěti žalovaný, který byl oprávněn „na nemovitosti vlastnicky dosud
připsané zůstaviteli vložiti své vlastnické právo“. V listu vlastnictví č. 638
pro k. ú. V., vedeném nejprve pro J. K. a následně pro žalovaného, je poznámka,
že pozemky jsou v užívání socialistické organizace. Dopisem znalce Ing. P. H.o
z 22. 9. 1998 bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně D. P. byl jako
vlastník parc. č. 187/11 PK v rámci prováděného vytyčování pozemků vyzván k
tomu, aby se seznámil s jejich hranicemi. Žalobkyně byla o duplicitním zápisu
vlastnictví k předmětnému pozemku vyrozuměna Katastrálním úřadem P.-m. v
červenci 2001. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru,
že žalobkyně vlastnické právo ke sporného pozemku nenabyla. Manželé Z., od
nichž žalobkyně své vlastnické právo odvozuje, nikdy pozemek nyní označený jako
parc. č. 557 nevlastnili, a proto jej nemohli dále převést, přičemž žalobkyně
žádný další nabývací titul manželů P. nepředložila. Nebyly splněny ani podmínky
nabytí vlastnického práva vydržením. Podle občanského zákoníku, ve znění novely
č. 131/1982 Sb., nebylo možné vydržet vlastnické právo k pozemku, který byl v
socialistickém vlastnictví nebo k němuž měla socialistická organizace právo
užívání podle zvláštních předpisů, přičemž pro právní posouzení věci je
rozhodující zápis provedený v evidenci nemovitostí, a nikoliv faktický stav,
kdo pozemek skutečně užívá. Novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., účinná
od 1. 1. 1992, sice toto omezení odstranila, avšak vzhledem k tomu, že
žalobkyně byla 23. 11. 2001 vyrozuměna o duplicitním zápisu, neuplynula
potřebná desetiletá vydržecí doba. Přehlédnout nelze ani okolnost, že D. P.
se již v roce 1998 mohl seznámit se skutečnými hranicemi pozemků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
11. května 2006, č. j. 55 Co 326/2005-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobě vyhověl (žalobkyně upřesnila, že netrvá na uvedení výměry
pozemku), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
doplnil dokazování usnesením Státního notářství pro P. 10 z 23. 3. 1987, č. j.
10 D 2795/86-27, podle něhož veškeré dědictví po JUDr. K. P., zemřelém, zejména
chatu ev. č. 196 s ploty, studnou, zděnou a dřevěnou kolnou a pozemky parc. č.
556 zastavěná plocha o výměře 65 m2, parc. č. 557 zahrada o výměře 147 m2 a
parc. č. 558 o výměře 362 m2, nabyla pozůstalá manželka L. P. Podle znaleckého
posudku M. Ř. z 5. 11. 1985, který se týkal ceny těchto nemovitostí, pozemky
leží na okraji zastavěné části obce a jsou užívány k rekreačním účelům. Ze
znaleckého posudku Ing. J. K. z 8. 11. 1991 vyplývá, že podle místopisu byla na
parc. č. 556 postupně postavena rekreační chata s oplocením, studnou,
vedlejšími stavbami a stavebními úpravami, přičemž k chatě se přimyká zahrada s
porosty (parcely č. 557 a 558). Oplocení pozemků je z roku 1965. Nachází se zde
také kůlna na dříví a palivo z roku 1965, přistavená k obytnému přístavku, a
sklad nářadí z roku 1981, který je umístěn v protějším rohu s prosklenou čelní
stěnou. Pojistnou smlouvou z 5. 1. 1982 uzavřenou mezi JUDr. K. P. a Č. s. p.
bylo sjednáno pojištění rekreační stavby a dvou drobných staveb. Svědek PhDr.
J. P. slyšený odvolacím soudem vypověděl, že v době, kdy nemovitosti kupoval,
si v katastru nemovitostí prověřil, že se skutečně jedná o tři parcely ve
vlastnictví L. P., od níž se nedozvěděl nic, co by mohlo zpochybnit její
vlastnické právo. Pozemky byly v jejím užívání již mnoho let předtím, kolaudace
na tomto pozemku proběhla v roce 1980. Byla zde postavena drobná kůlna
zkolaudovaná v sedmdesátých letech, vzrostlé stromy, zasazené před dvaceti či
dvaceti pěti lety, a oplocení z roku 1967 až 1970, které se nacházelo ve
starých hranicích. Účastníci se o duplicitním zápisu vlastnictví k předmětnému
pozemku dozvěděli z jim adresovaného přípisu Katastrálního úřadu P.-m. z 16. 7.
2001. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně
nemohla nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku převodem od nevlastníka, avšak
nesouhlasil s posouzením otázky vydržení. Konstatoval, že před novelou
občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. 1. 1992, sice nebylo možné
vydržet vlastnické právo k pozemku, který měla v užívání socialistická
organizace, nicméně jeho oprávněná držba vyloučena nebyla, a že podle rozsudku
Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 50/2000, se po zmíněné novele do
vydržecí doby započítá i oprávněná držba před 1. 1. 1992, a to i v případě, že
šlo o věc ve státním vlastnictví. Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdci
žalobkyně nejpozději od smrti JUDr. K. P. užívali předmětný pozemek, který je
hraničním pozemkem tvořícím úzký pás přiléhající k parc. č. 558, v dobré víře,
že jim patří. O tom svědčí nejen způsob jeho užívání, parc. č. 557 a 558 byly
společně oploceny a využívány k rekreačním účelům, ale i domnělé právní tituly,
rozhodnutí o dědictví po JUDr. K. P. sp. zn. 10 D 2795/86 a kupní smlouva z 11.
6. 1992. Protože dobrá víra PhDr. J. P. nebyla až do prosince 1996 objektivně
narušena, nabyl tento vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením podle §
134 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992, když si do
desetileté vydržecí doby mohl započíst i oprávněnou držbu L. P.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž podle jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že po novele občanského zákoníku č.
131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983, mohl vlastnické právo založit pouze
nabývací titul a že držitel si mohl zjistit práva k pozemku nahlédnutím do
pozemkové evidence. K pozemku, který byl v užívání socialistické organizace
nemohla vzniknout oprávněná držba. Uvádí, že samotná držba byla žalobkyní pouze
tvrzena a nikoliv jednoznačně prokázána. Usnesení Státního notářství pro P. 10
z 23. 3. 1987, č. j. 10 D 2795/86-27, kterým L. P. zdědila po svém manželovi
pozemky parc. č. 556, 557 a 558, nemohlo při běžné opatrnosti založit její
dobrou víru, když podle kupní smlouvy z 1. 8. 1964 s manželem získali pouze
pozemky parc. č. 556 a 558, přičemž celková plocha pozemků se za dobu něco přes
dvacet let zvýšila o 118 m2. Na tom nemohou nic změnit ani znalecké posudky
Ing. K. a M. Ř. PhDr. J. P. si jako realitní makléř musel být při koupi
nemovitostí 11. 6. 1992 vědom, že současně nabývá pozemek, který není uveden v
původním nabývacím titulu, čemu svědčí i skutečnost, že nemovitosti následně
převedl na svého syna D. P. a ten na svoji matku (žalobkyni). Dobrá víra D. P.
byla zpochybněna 22. 9. 1998, kdy byl Ing. H. vyzván k seznámení se s hranicemi
pozemků. Žalobkyně pozbyla dobrou víru 16. 7. 2001, kdy byla vyrozuměna o
duplicitním zápisu. Navrhuje, aby z uvedených důvodů dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že z dokumentů, které v řízení
předložila vyplývá, že předmětná parcela nikdy nebyla v užívání socialistické
organizace a že byla nejméně od roku 1967 legálně užívána jejími právními
předchůdci a řádně zapsána na jejich listech vlastnictví. Příčinu vzniku sporu
spatřuje v postupu žalovaného, který po rozhodnutí o dědictví neobstaral
příslušné změny v katastru nemovitostí. Její právní předchůdci se při užívání
dotčených pozemků vždy řídili pokyny katastrálního úřadu a dalších
kompetentních orgánů, což jim nemůže být k tíži. Rekapitulací důkazů dokládá,
že došlo k vydržení předmětného pozemku. Proto navrhuje, aby dovolací soud
„rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu potvrdil“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno
včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal
napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1 občanského
zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“) je, že
oprávněný držitel má věc (vyjma věci uvedené v odst. 2) nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost,
přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě
právní předchůdce (§ 134 odst. 3 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá
jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem ten,
kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo
patří. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 129 odst. 1, § 130
odst. 1 věta prvá ObčZ).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 22 Cdo
2273/98, publikovaného pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
na který ve svém rozhodnutí odkázal i odvolací soud, „do doby, po kterou měl
oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po
kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním
vlastnictví“ – to platí i pro věci a pozemky, ke kterým měla socialistická
organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Z toho vyplývá, že sporný
pozemek byl v době účinnosti novely občanského zákoníku č. 131/1982 Sb.
způsobilým předmětem oprávněné držby, kterou by bylo možné započíst pro účely
vydržení po 1. 1. 1992.
K námitce týkající se existence držby sporného pozemku dovolací soud uvádí, že
sporný pozemek byl připlocen právními předchůdci žalobkyně k jimi zakoupenému
pozemku a k tomu odkazuje na rozsudek ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo
96/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 987,
svazek 14, kde Nejvyšší soud uvedl, že „předpokladem vzniku držby k části
cizího pozemku sousedící s pozemkem nabytým do vlastnictví je určité reálné
vymezení této části podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů,
například jejím „připlocením“ k nabytému pozemku.“
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí
nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je
třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru
pod č. C 1067, svazek 15.
Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l ObčZ je držitel, který věc drží v
omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo
přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000,
publikovaný v Souboru pod č. C 1304, svazek 18).
K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např.
v rozsudku z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní
rozhledy č. 7/2000 (podle kterého „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby
části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení
omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a
skutečně drženého pozemku“).
Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002,
publikovaný v Souboru pod č. C 1816, svazek 25).
V daném případě bylo prokázáno, že část pozemku parc. č. 187/11 PK připlotili
JUDr. K. a L. P. v roce 1965 k původně jedinému pozemku parc. č. 187/10 PK,
který koupili s chatou (v katastru nemovitostí nezapsanou) v roce 1964, přičemž
v kupní smlouvě byla uvedena výměra pozemku 456 m2. Odvolací soud dospěl k
závěru, že v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, byli manželé P.,
nejpozději od roku 1986, kdy zemřel její manžel, L. P. sama. To dovodil ze
skutečnosti, že připlocený pozemek je tvořen úzkým pruhem a že podle rozhodnutí
o dědictví po zemřelém manželovi L. P. nabyla i sporný pozemek. I když odvolací
soud učinil zjištění, jaká výměra byla u jednotlivých pozemků uvedena v
dědickém rozhodnutí, když v mezidobí došlo k jejich přečíslování, poměr výměry
původně nabytého pozemku a výměry obou skutečně držených pozemků nesrovnal a
blíže nerozvedl, o jak úzkou část pozemku PK 187/11 se vzhledem k šíři pozemku
PK 187/10 jednalo. Bez povšimnutí ponechal také skutečnost, zda manželé P.
mohli i při minimální péči a znalosti plochu zakoupeného pozemku vzhledem k
jeho tvaru v reálu odhadnout. Pokud by L. P. nebyla se zřetelem k uvedeným
okolnostem v dobré víře, že s manželem zakoupili celý zaplocený pozemek, stěží
by mohla její dobrou víru, že jí kromě zakoupeného pozemku a chaty sporný
pozemek patří, založit skutečnost, že byl v dědictví po zemřelém manželovi
projednán s novým označením.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi
významnými pro posouzení dobré víry manželů P., resp. L. P., že jim připlocená
část pozemku PK 187/11, později přečíslovaná na parc. č. 557, patřila. Jeho
rozhodnutí tak spočívá na nesprávním právním posouzení věci a dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je dán.
Z tohoto důvodu, když dovolací soud nezjistil, že v řízení došlo k vadám
řízení, uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
OSŘ, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu