22 Cdo 2881/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobkyně MUDr. D. D., zastoupené Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 12, proti žalovanému M. D., zastoupenému Mgr.
Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, za
účasti L. B., a K. B., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Nedvědem, advokátem
se sídlem v Kladně, Štítného 1344, jako vedlejších účastníků, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C
70/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
15. října 2007, č. j. 30 Co 432/2007–639, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. listopadu 2006, č. j. 16 C 70/2005–567, ve znění doplňujícího usnesení ze
dne 28. června 2007, č. j. 16 C 70/2005-623, vypořádal zaniklé společné jmění
účastníků tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci specifikované
ve výroku I. rozsudku a nemovitosti specifikované ve výroku II. rozsudku, do
vlastnictví žalovaného přikázal obchodní podíl ve společnosti ESCADO TOURS a
TRADE, s. r. o., IČ: 25726994, se sídlem v Kladně, Vodárenská 2314 (výrok III.
rozsudku), pohledávku účastníků za Statutárním městem Kladnem, IČ: 234516, ze
smlouvy o nájmu bytu a dohody o vypořádání investic ze dne 2. ledna 2002 ve
výši 798.629,44 Kč (výrok IV. rozsudku) a pohledávku účastníků za Statutárním
městem Kladnem na vypořádání prostředků investovaných do vybudování bytové
jednotky ve vlastnictví Statutárního města Kladna ve Vodárenské ulici v Kladně,
č. p. 2356, ve výši 616.210,89 Kč (výrok V. rozsudku). V části vypořádání
peněžních prostředků ve výši 800.000,- Kč, které měl žalovaný po rozvodu
manželství účastníků použít na koupi pozemků a prostředků ve výši 300.000,- Kč,
které měly být účastníkům vyplaceny na životním pojištění společností Nationale
Nederland, žalobu zamítl (výrok VI. rozsudku), žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění účastníků částku
622.920,02 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky VIII. a IX.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání účastníků
rozsudkem ze dne 15. října 2007, č. j. 30 Co 432/2007–639, rozsudek soudu
prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.]. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel podle obsahu dovolání spatřuje zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí v posouzení otázky, zda je přípustné, aby žalovaný rozvedený manžel
v případě, že návrh na vypořádání zaniklého společného jmění rozvedených
manželů (dále jen SJM) byl podán druhým z manželů před uplynutím zákonné
tříleté lhůty pro vypořádání zaniklého SJM ve smyslu § 149 odst. 3 obč. zák.
(správně zřejmě: ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák.) a žaloba mu byla doručena
až po uplynutí zmíněné lhůty, měl možnost ještě ve svém prvním procesním úkonu
vůči soudu sám označit další věci, které by měly být v rámci vypořádání
zaniklého SJM rovněž vypořádány. Nesprávnost napadeného rozhodnutí pak spatřuje
v tom, že odvolací soud možnost „rozšíření“ rozsahu zaniklého SJM pro účely
vypořádání soudem po uplynutí zákonné tříleté lhůty za splnění shora uvedených
podmínek nepřipustil.
Podle ustálené judikatury v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
(i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty
tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání
soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud
České republiky za využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061),
kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné
pohledávky v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM),
pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák.
Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která
umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k
vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední
povinnosti „pátrá“ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu.
Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů,
neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však
neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z
posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k
vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz).
Závěr o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí společné pohledávky do režimu
zaniklého BSM po uplynutí zákonné tříleté lhůty v rámci jeho vypořádání soudem,
od něhož se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit, a který lze vztáhnout i na
vypořádání zaniklého SJM, je použitelný i v souzené věci, kdy dovolatel po
uplynutí zákonem stanovené tříleté lhůty podle § 150 odst. 4 obč. zák.
požadoval, aby byly vypořádány „obchodní podíl žalobkyně v obchodní společnosti
Sdružení lékařů Centrum s. r. o. a společný závazek účastníků z titulu půjčky
poskytnuté svědkem G.“. Z uvedených důvodů závěry odvolacího soudu odpovídají
ustálené judikatuře.
S ohledem na uvedené je v této souvislosti třeba označit za správný názor
odvolacího soudu, který požadavek žalovaného, aby mu bylo umožněno dodatečné
„rozšíření rozsahu“ vypořádávaného zaniklého SJM, nepřipustil i s poukazem na
to, že žalovaný měl (stejně jako žalobkyně) možnost v zákonem stanovené tříleté
lhůtě od zániku SJM vypořádání zaniklého SJM u soudu navrhnout. Polemizuje-li
dále žalovaný s tímto závěrem s poukazem na to, že v případě, že by sám podal
žalobu na vypořádání zaniklého SJM po podání žaloby žalobkyní do uplynutí
tříleté zákonné lhůty, muselo by být řízení o jeho žalobě zastaveno z důvodu
překážky litispendence, tato námitka je v posuzované věci bezvýznamná již
proto, že žalovaný tím uplatňuje skutečnosti, na nichž není rozhodnutí
odvolacího soudu založeno.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně
úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu