22 Cdo 290/2023-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
Z. V., narozené XY, bytem v XY a b) V. V., narozeného XY, bytem v XY,
zastoupených Mgr. Petrem Millerem, LL.M. advokátem se sídlem ve Velkých
Přílepech, Pražská 777, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za kterou jedná
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k části pozemku, vedené u Okresního
soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 90/2021, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2022, č. j. 26 Co 16/2022-180,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z nich částku 1694
Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Petra Millera, LL.M.
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 6 C 90/2021-79, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení,
že jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu ?) části pozemku p. č. XY v
katastrálním území XY, jak je vymezena oplocením a listinou nazvanou Zaměření
skutečného oplocení pozemku (technická zpráva), vyhotovenou dne 6. 4. 2021 a
schválenou P. R. (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 26 Co 16/2022-180, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že žalobci jsou, každý v rozsahu jedné
poloviny, podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. XY v katastrálním území a
obci XY, jak je vymezen geometrickým plánem č. 376-39/2022 vyhotoveným O. B. N. (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to otázky „zohlednění
poměru výměry pozemku, jenž by měl být vlastnicky nabyt na základě mimořádného
vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 o. z., a výměry pozemku, od jehož
vlastnictví (a držby) je vlastnické právo nabývané na základě mimořádného
vydržení odvozováno, a to v rámci prokazování nepoctivého úmyslu držitelů“. Dovolatelka má za to, že je-li výměra pozemku, ohledně něhož by mělo
být nabyto vlastnické právo na základě mimořádného vydržení, větší než výměra
pozemku, od jehož vlastnictví (a držby) je vlastnické právo nabývané na základě
mimořádného vydržení odvozováno (a za splnění podmínky, že tato druhá výměra je
držiteli prokazatelně známa), mělo by se na držitelův úmysl automaticky
nahlížet jako na úmysl nepoctivý (který mimořádné vydržení vlastnického práva
vylučuje). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil zpět k dalšímu řízení. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud se
námitkou dovolatelky již zabýval a otázku nepoctivého úmyslu žalobců správně
posoudil podle všech okolností případu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání
žalované odmítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Otázka, kterou dovolatelka předkládá, nemůže založit přípustnost dovolání,
neboť již byla judikaturou dovolacího soudu řešena, a rozhodnutí odvolacího
soudu je s touto judikaturou v souladu.
Problematikou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) se dovolací soud zabýval
podrobně v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (ze závěrů
tohoto rozsudku vyšel i v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021
nebo usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Tam vyslovil:
„Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst.
1 o. z.), ani – pro dobu držby před 1. 1. 2014 - držba oprávněná (§ 130 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - „obč. zák.“), ale nedostatek
nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí
nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo
vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130
odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.
Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník
vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a
výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této
otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená“. Dovolací soud by pak mohl
zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně
nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.
V posuzované věci se žalobci domáhali určení vlastnického práva k části pozemku
žalované s tvrzením, že vlastnické právo k němu nabyli na základě darovací
smlouvy ze dne 7. 8. 1996, neboť se společně s darovanými nemovitostmi (domem
č. p. XY s pozemky parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY) chopili
držby i části pozemku žalované (parc. č. XY), který byl k jejich pozemkům
připlocen. Část pozemku p. č. XY přitom užívali již od roku 1976 právní
předchůdci žalobců (J. a J. V.) na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení
práva společného užívání pozemků, kterou uzavřeli dne 13. 7. 1976 s
Východočeskými státními lesy. Na základě této smlouvy koupili právní předchůdci
žalobců dům č. p. XY s příslušenstvím a současně jim bylo zřízeno právo
osobního (společného) užívání stavebních pozemků parc. č. XY o výměře 172 m2,
parc. č. XY o výměře 73 m2, a dále pozemku parc. č XY o výměře 543 m2, který
vznikl oddělením části pozemku p. č. XY geometrickým plánem ze dne 18. 8. 1975
vyhotoveným Střediskem geodézie XY pod č. 995-61-75-0508. Právo osobního
užívání bylo zřízeno úplatně za cenu 3 100 Kč. Ve smlouvě je odkazováno na
znalecký posudek J. K. ze dne 1. 4. 1975, který ocenil dům č. p. XY s
příslušenstvím částkou 12 705 Kč, zvlášť ocenil pozemky částkou 2 488 Kčs,
přičemž uvedl, že dům č. p. XY stojí na stavební parcele o výměře 296 m2 a k
domu náleží zahrada XY o výměře 800 m2. V roce 2020 byli žalobci upozorněni, že
užívají i část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalované; v řízení tvrdili,
že tuto část pozemku žalované nabyli mimořádným vydržením.
Jelikož výměra skutečně nabytého pozemku činí 543 m2 a výměra pozemku
připloceného 627 m2, vycházel odvolací soud ze zjištění, že držitelé se
uchopili držby pozemku o výměře větší, než jakou měl pozemek, který nabyli do
vlastnictví. Dovolatelka se domnívá, že tato okolnost poukazuje na nepoctivý
úmysl žalobců, jež vylučuje mimořádné vydržení.
Odvolací soud pod bodem 16 rozsudku velmi podrobně rozebral podmínky
mimořádného vydržení ve světle stávající judikatury Nejvyššího soudu. Pod bodem
18 rozsudku pak vysvětlil, že je třeba odlišovat pojmy „nepoctivá držba“ (§ 992
odst. 1 o. z.) a „nepoctivý úmysl“ a tyto nelze zaměňovat. Současně v souladu
se shora citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu vyložil odlišnost mezi
poctivou držbou a držbou bez nepoctivého úmyslu a uvedl, že v nepoctivém úmyslu
jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému
bezdůvodně újmu, a že žalovaná by vyloučila (při splnění stanovené doby trvání
držby) mimořádné vydržení jen tehdy, pokud by prokázala, že jednání držitele
při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.
Poté vysvětlil, proč žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že
žalobci vykonávali držbu v nepoctivém úmyslu; darovací smlouva ze dne 7. 8.
1996 včetně připojeného znaleckého posudku P. ze dne 7. 7. 1996 a snímku
katastrální mapy nepoctivý úmysl žalobců neprokazují, ani nijak nedokládají
vědomost žalobců o tom, že by držbou sporné části pozemku působili jinému
bezdůvodně újmu. Poté se zabýval splněním podmínek mimořádného vydržení a
zohlednil následující okolnosti: předmětné nemovitosti vč. sporné části pozemku
byly v držení žalobců od roku 1996; jednalo o darování nemovitostí v rámci
rodiny; od převodu vlastnického práva na žalobce darovací smlouvou ze dne 7. 8.
1996 až do upozornění ze strany žalované 9. 11. 2020, že spornou část pozemku
žalobci užívají bez právního důvodu, uplynulo více než 24 let (do té doby od
roku 1976, tj. dalších 20 let, spornou část pozemku užívali právní předchůdci
žalobců – rodiče žalobců); žalovaná (Česká republika) byla po celou tuto dobu
nečinná. Vzhledem k těmto okolnostem není úvaha odvolacího soudu o tom, že
žalobci pozemek drželi nikoliv v nepoctivém úmyslu, zjevně nepřiměřená. Závěr
odvolacího soudu, že podmínky pro mimořádné vydržení sporné části pozemku byly
v souzené věci naplněny, je tak souladný se shora uvedenou judikaturou
dovolacího soudu.
Dovolací soud tak uzavírá, že odvolací soud postupoval při posuzování otázky
splnění podmínek mimořádného vydržení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu,
od níž nemá důvod se odchýlit.
Žalovaná směřuje dovolání výslovně do všech výroků napadeného rozhodnutí. Podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ale dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení není přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalobci
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu