22 Cdo 290/2023-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Z. V., narozené XY, bytem v XY a b) V. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Petrem Millerem, LL.M. advokátem se sídlem ve Velkých Přílepech, Pražská 777, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k části pozemku, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 90/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2022, č. j. 26 Co 16/2022-180,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z nich částku 1694 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Petra Millera, LL.M.
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 6 C 90/2021-79, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu ?) části pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, jak je vymezena oplocením a listinou nazvanou Zaměření skutečného oplocení pozemku (technická zpráva), vyhotovenou dne 6. 4. 2021 a schválenou P. R. (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20.
9. 2022, č. j. 26 Co 16/2022-180, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že žalobci jsou, každý v rozsahu jedné poloviny, podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. XY v katastrálním území a obci XY, jak je vymezen geometrickým plánem č. 376-39/2022 vyhotoveným O. B. N. (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to otázky „zohlednění poměru výměry pozemku, jenž by měl být vlastnicky nabyt na základě mimořádného vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 o. z., a výměry pozemku, od jehož vlastnictví (a držby) je vlastnické právo nabývané na základě mimořádného vydržení odvozováno, a to v rámci prokazování nepoctivého úmyslu držitelů“. Dovolatelka má za to, že je-li výměra pozemku, ohledně něhož by mělo být nabyto vlastnické právo na základě mimořádného vydržení, větší než výměra pozemku, od jehož vlastnictví (a držby) je vlastnické právo nabývané na základě mimořádného vydržení odvozováno (a za splnění podmínky, že tato druhá výměra je držiteli prokazatelně známa), mělo by se na držitelův úmysl automaticky nahlížet jako na úmysl nepoctivý (který mimořádné vydržení vlastnického práva vylučuje).
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud se námitkou dovolatelky již zabýval a otázku nepoctivého úmyslu žalobců správně posoudil podle všech okolností případu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Otázka, kterou dovolatelka předkládá, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť již byla judikaturou dovolacího soudu řešena, a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu.
Problematikou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) se dovolací soud zabýval podrobně v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (ze závěrů tohoto rozsudku vyšel i v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021 nebo usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Tam vyslovil: „Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani – pro dobu držby před 1. 1. 2014 - držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - „obč. zák.“), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.
Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená“. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.
V posuzované věci se žalobci domáhali určení vlastnického práva k části pozemku žalované s tvrzením, že vlastnické právo k němu nabyli na základě darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996, neboť se společně s darovanými nemovitostmi (domem č. p. XY s pozemky parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY) chopili držby i části pozemku žalované (parc. č. XY), který byl k jejich pozemkům připlocen. Část pozemku p. č. XY přitom užívali již od roku 1976 právní předchůdci žalobců (J. a J. V.) na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva společného užívání pozemků, kterou uzavřeli dne 13.
7. 1976 s Východočeskými státními lesy. Na základě této smlouvy koupili právní předchůdci žalobců dům č. p. XY s příslušenstvím a současně jim bylo zřízeno právo osobního (společného) užívání stavebních pozemků parc. č. XY o výměře 172 m2, parc. č. XY o výměře 73 m2, a dále pozemku parc. č XY o výměře 543 m2, který vznikl oddělením části pozemku p. č. XY geometrickým plánem ze dne 18. 8. 1975 vyhotoveným Střediskem geodézie XY pod č. 995-61-75-0508. Právo osobního užívání bylo zřízeno úplatně za cenu 3 100 Kč. Ve smlouvě je odkazováno na znalecký posudek J.
K. ze dne 1. 4. 1975, který ocenil dům č. p. XY s příslušenstvím částkou 12 705 Kč, zvlášť ocenil pozemky částkou 2 488 Kčs, přičemž uvedl, že dům č. p. XY stojí na stavební parcele o výměře 296 m2 a k domu náleží zahrada XY o výměře 800 m2. V roce 2020 byli žalobci upozorněni, že užívají i část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalované; v řízení tvrdili, že tuto část pozemku žalované nabyli mimořádným vydržením. Jelikož výměra skutečně nabytého pozemku činí 543 m2 a výměra pozemku připloceného 627 m2, vycházel odvolací soud ze zjištění, že držitelé se uchopili držby pozemku o výměře větší, než jakou měl pozemek, který nabyli do vlastnictví.
Dovolatelka se domnívá, že tato okolnost poukazuje na nepoctivý úmysl žalobců, jež vylučuje mimořádné vydržení.
Odvolací soud pod bodem 16 rozsudku velmi podrobně rozebral podmínky mimořádného vydržení ve světle stávající judikatury Nejvyššího soudu. Pod bodem 18 rozsudku pak vysvětlil, že je třeba odlišovat pojmy „nepoctivá držba“ (§ 992 odst. 1 o. z.) a „nepoctivý úmysl“ a tyto nelze zaměňovat. Současně v souladu se shora citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu vyložil odlišnost mezi poctivou držbou a držbou bez nepoctivého úmyslu a uvedl, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu, a že žalovaná by vyloučila (při splnění stanovené doby trvání držby) mimořádné vydržení jen tehdy, pokud by prokázala, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.
Poté vysvětlil, proč žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalobci vykonávali držbu v nepoctivém úmyslu; darovací smlouva ze dne 7. 8. 1996 včetně připojeného znaleckého posudku P. ze dne 7. 7. 1996 a snímku katastrální mapy nepoctivý úmysl žalobců neprokazují, ani nijak nedokládají vědomost žalobců o tom, že by držbou sporné části pozemku působili jinému bezdůvodně újmu. Poté se zabýval splněním podmínek mimořádného vydržení a zohlednil následující okolnosti: předmětné nemovitosti vč. sporné části pozemku byly v držení žalobců od roku 1996; jednalo o darování nemovitostí v rámci rodiny; od převodu vlastnického práva na žalobce darovací smlouvou ze dne 7.
8. 1996 až do upozornění ze strany žalované 9. 11. 2020, že spornou část pozemku žalobci užívají bez právního důvodu, uplynulo více než 24 let (do té doby od roku 1976, tj. dalších 20 let, spornou část pozemku užívali právní předchůdci žalobců – rodiče žalobců); žalovaná (Česká republika) byla po celou tuto dobu nečinná. Vzhledem k těmto okolnostem není úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobci pozemek drželi nikoliv v nepoctivém úmyslu, zjevně nepřiměřená. Závěr odvolacího soudu, že podmínky pro mimořádné vydržení sporné části pozemku byly v souzené věci naplněny, je tak souladný se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud tak uzavírá, že odvolací soud postupoval při posuzování otázky splnění podmínek mimořádného vydržení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit.
Žalovaná směřuje dovolání výslovně do všech výroků napadeného rozhodnutí. Podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ale dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. David Havlík předseda senátu