U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Mgr. V. V., proti žalovanému V. V., zastoupenému JUDr. Ivo
Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 11, o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu
v Prostějově pod sp. zn. 7 C 64/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2008, č. j. 21 Co 450/2006-367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 10.300,- Kč.
Okresní soud v Prostějově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 9. srpna 2006, č. j. 7 C 64/2004-317, zrušil „podílové spoluvlastnictví
účastníků k objektu bydlení č. p. 277 v P., postavenému na zast. ploše a
nádvoří p. č. 378, k zast. ploše a nádvoří p. č. 378 o výměře 241 m2 a zahradě
p. č. 379 o výměře 220 m2 zaps. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj,
katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 604 pro obec a k. ú. P.“ a tyto
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Žalobkyni uložil
povinnost „zaplatit žalovanému z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví
částku 666.667,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného podaného proti
výroku o věci samé rozsudkem ze dne 12. února 2008, č. j. 21 Co 450/2006-367,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích o věci samé
(zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků)“; rozhodl též o
nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s.
ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází
přitom z § 243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž
bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud
pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle
výslovného ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení
právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při
posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4,
§ 243a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu závěr, že nejsou dány
podmínky pro postup podle § 142 odst. 2 obč. zák., přestože v dřívějším
rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 172/90
ohledně stejných nemovitostí byla žaloba z odkazem na uvedené ustanovení
zamítnuta. K tomu se uvádí, že mezitím došlo ke změně účastníků řízení a také
podle zjištění soudů k prohloubení konfliktů mezi nimi.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci
každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze
dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních
rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že
hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde
však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu.
Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl
zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“
Nejvyšší soud též konstatoval, že § 142 odst. 1 obč. zák. patří mezi normy „s
relativně neurčitou hypotézou, tj. jde o právní normu, jejíž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července
2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č.
C 2058).“ „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou
součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž
soud při právním posouzení věci vychází.“
„Možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na
jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom
domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi
účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody
nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák.“ (rozsudek ze dne 22. dubna
2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č.
C 2846).
V dané věci soudy vyšly z konfliktních vztahů mezi účastníky, zabývaly se v
souladu s § 142 odst. 1 obč. zák. velikostí podílů, účelným využitím věci a
přihlédly též ke schopnosti žalobkyně vyplatit žalovanému jeho podíl. Jejich
úvaha o tom, komu budou sporné nemovitosti přikázány, není zjevně nepřiměřená a
neodporuje zákonu ani judikatuře dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a ze skutečnosti, že žalovaný byl v
dovolacím řízení neúspěšný, zatímco úspěšné žalobkyni náleží úhrada nákladů
dovolacího řízení za její zastoupení advokátem s vypracováním vyjádření k
dovolání. Náklady podle § 1 odst. 1, § 3, § 4 odst. 1, 2, § 10 odst. 3, § 14
odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
vyhlášky č. 277/2006 Sb., činí 10.000,- Kč a dále 300,- Kč jako paušální
náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášky č. 276/2006 Sb., takže celkové náklady činí 10.300,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s.
ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu