22 Cdo 2913/2023-1291
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně ALKRON a.s., IČO 25399764, se sídlem v Jeseníku, Masarykovo nám. 150/24, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalovanému Mgr. Pavlu Bobkovi, IČO 13438051, se sídlem v Ostravě – Porubě, U Oblouku 3/501, zastoupenému JUDr. Janem Polou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Teslova 1129/2b, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 28/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2023, č. j. 57 Co 28/2023-1262, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2023, č. j. 57 Co 28/2023-1262, se ruší a věc se Krajskému soudu v Ostravě vrací k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 56 C 28/2009-1212, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala povolení služebnosti stezky a cesty přes pozemek parc. č. 379/27 v katastrálním území Přívoz v rozsahu stanoveném geometrickým plánem č. 1247-358/2008, vyhotoveným společností GEODAT v.o.s., a to bez omezení a s účinky pro každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. st. 1497, jehož součástí je stavba č. p. 1128, a pozemku parc. č. st. 3129, jehož součástí je stavba č. p. 1136, v katastrálním území Přívoz (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2023, č. j. 57 Co 28/2023-1262, změnil jen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku I a II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Odvolací soud spatřuje hrubě nedbalé jednání, kterým si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu, v tom, že při nabytí nemovitostí v roce 2005 věděla, že k nim není přístup a s ohledem na personální propojení se svou právní předchůdkyní znala důvody, které k takovému stavu vedly. Přesto před nabytím nemovitostí s žalovaným o zřízení práva cesty nejednala, jednání vedli od roku 1997 pouze její právní předchůdci. Společnost MODIC Line s.r.o., od které žalobkyně nemovitosti koupila, sice v roce 2003 uzavřela smlouvu, ve které se žalovaný zavázal věcné břemeno cesty zřídit, tato smlouva však obsahovala vady, které bylo možné zhojit uzavřením bezvadné smlouvy nebo žalobou na nahrazení projevu vůle, toho však MODIC Line s.r.o. nevyužila. Již uvedené jednání MODIC Line s.r.o. označil odvolací soud za jednání hrubě nedbalé, které lze s ohledem na personální propojení připisovat i žalobkyni. Dodal, že veškerá rizika měla žalobkyně zvážit již při koupi, spolehnutí se na to, že smlouva o zřízení věcného břemene bude uzavřena, bylo zjevně neopatrné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního“ práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. V dovolání rozsáhle cituje z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a uvádí, že v řízení zahájeném v únoru 2009 bylo žalobě soudem prvního stupně již dvakrát vyhověno. V posledním rozhodnutí však soud prvního stupně i odvolací soud dospěly (v rozporu s návrhem smlouvy, který byl jako listinný důkaz založen) k závěru, že dovolatelka si zavinila nedostatek přístupu svou hrubou nedbalostí, když se do jednoho roku nedomáhala nahrazení projevu vůle. Návrh smlouvy však nebyl ze strany žalobkyně ani její právní předchůdkyně podepsán, a i kdyby k podpisu došlo, mohla by se nahrazení projevu vůle domáhat jen právní předchůdkyně žalobkyně (MODIC Line s.r.o.).
Návrh smlouvy o zřízení věcného břemene měl vady, které neumožňovaly podání návrhu na vklad, což bylo zřejmé z toho, že katastrální úřad zastavil vkladové řízení ohledně recipročně uzavřené smlouvy, kde oprávněným z věcného břemene byl žalovaný a ve které byl pozemek shodně nesprávně označen. Ani žalovaný se nedomáhal nahrazení projevu vůle soudní cestou, rovněž předpokládal, že jednání o věcných břemenech budou mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně pokračovat. Existence návrhu smlouvy z 31. 7.
2003 tak svědčí spíše ve prospěch žalobkyně, neboť ta vycházela z přesvědčení, že s ní žalovaný uzavře identickou dohodu, tentokrát však bez právních vad. Okolnost, že s žalovaným před nabytím vlastnictví nejednala ani se nedomáhala nahrazení projevu vůle z neuzavřené smlouvy její právní předchůdkyně, nemůže být dle názoru dovolatelky projevem její hrubé nedbalosti při nabývání nemovitosti. Kritérium nejednání před nabytím nemovitostí je navíc jen pomocným kritériem (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 912/2019).
Ani skutečnost, že za žalobkyni jednala identická osoba (Ing. Petr Pospíšil) nesvědčí o hrubé nedbalosti či lehkomyslnosti v tom smyslu, že věděla, že nabývá pozemky se stavbou bez věcného břemene chůze a jízdy, ale naopak o stálém a konzistentním tvrzení žalobkyně, že se důvodně domnívala, že žalovaný s ní uzavře obdobnou dohodu jako s její právní předchůdkyní. Namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 a sp. zn. 22 Cdo 1826/2020 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 1587/20, podle kterých nabytí nemovitostí bez právně zajištěného přístupu nemusí automaticky znamenat hrubou nedbalost nabyvatele a je třeba zohlednit veškeré další okolnosti. K takovému posouzení v dané věci nedošlo. Jiný přístup ke svému pozemku žalobkyně nemá, její předpoklad, že dojde k uzavření smlouvy, vycházel z historicky podložené zkušenosti Ing. Pospíšila. Postoje žalovaného se však změnily, když mu žalobkyně přestala umožňovat parkování jeho vozidel na svém parkovišti (poté, co žalovaný přestal umožňovat napojení inženýrských sítí k jeho budově).
Jeho ochota k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene cesty se snížila tím spíše, že žalobkyně nepřistoupila na prodej této části pozemku ani na jeho směnu, neboť obojí bylo nevýhodné. K tomu však došlo až po nabytí nemovitostí žalobkyní.
Řadě dalších vlastníků pozemků v areálu přitom žalovaný věcné břemeno cesty smluvně zřídil. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť odvolací soud nevyložil pojem hrubá nedbalost extenzivně. K dovolání uvedl, že v řízení tvrdil a prokazoval i další okolnosti, které samostatně i ve vzájemné souvislosti představovaly důvody pro zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně se některými těmito okolnostmi pro nadbytečnost nezabýval a své zamítavé rozhodnutí opřel o ty důvody, které sám považoval za dostatečné a které uvedl v odůvodnění rozsudku. Žalobkyně si nedostatek přístupu způsobila rovněž prodejem garáže na pozemku parc. č. st. 1294, sama se nepokusila o smluvní zajištění přístupu a opakovaně odmítla uzavřít smlouvu o vzájemném užívání pozemků a jednat o návrhu na směnu částí pozemku a zřízení služebností (v letech 2021 a 2022), neboť spoléhá na to, že si věcné břemeno „vysoudí“. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nekonkretizovala, co obsahuje řádné užívání a hospodaření na nemovitostech, v jejichž prospěch se domáhá zřízení služebnosti. Nedostatek přístupu se v roce 2005 promítl i do výše kupní ceny, za kterou žalobkyně pozemek nabyla. Na aktuální smluvní vztah mezi účastníky nelze dle žalovaného hledět jako na výprosu. Dodal, že dovolatelka uvádí v dovolání nové, navíc ničím nepodložené skutečnosti, a že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 912/2019 na řešený případ nedopadá, žalobkyně nespecifikuje, v čem spočívá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 a sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1587/20, které bylo založeno na jiném skutkovém základě.
III. Přípustnost dovolání
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Dovolání je přípustné a také důvodné, neboť odvolací soud posoudil nedbalost žalobkyně ve vztahu k nedostatku přístupu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 10. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. 11. Hrubě nedbalým jednáním ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může být i jednání, k němuž došlo před 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). 12. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/201, na které dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě zvláštní kategorií, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015) a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. 13. Tyto závěry byly doplněny ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20 (dostupným na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022). 14. Zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu, že si způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nemůže být samoúčelné, nejde o jakýsi „trest“ za toto opomenutí. Jeho účelem je vést nabyvatele pozemku, který je bez potřebného přístupu k tomu, aby se pokusil zajistit si přístup jednáním s vlastníkem a nerozmnožoval zbytečně soudní spory. Vyjde-li v řízení o povolení nezbytné cesty najevo, že žalovaný by v době, kdy žalobce se stal vlastníkem pozemku postrádajícího dostatečné spojení s veřejnou cestou, nepovolil žalobci nezbytnou cestu přes svůj pozemek ve formě služebnosti či závazku a že skutečnost, že žalobce si před nabytím pozemku nepokusil přístup zajistit, nezpůsobila, že jeho pozemek potřebné spojení postrádá (není tu příčinná souvislost), pak v zásadě nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro hrubou nedbalosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, uveřejněný pod č. 7/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). 15. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil hrubou nedbalost žalobkyně ve vztahu k nedostatku přístupu k jejím nemovitostem z toho, že před nabytím těchto nemovitostí se o zajištění přístupu ani nepokusila. V rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se však nezabýval tím, zda mezi absencí pokusu samotné žalobkyně o zajištění přístupu před nabytím nemovitostí a nedostatkem takového přístupu je příčinná souvislost (tedy tím, zda by včasná aktivita samotné žalobkyně vedla k právnímu zajištění přístupu k jejím nemovitostem, zejména když zjistil, že žalobkyně se od okamžiku nabytí nemovitostí marně o sjednání možnosti přístupu opakovaně pokoušela). 16. Zjevně nepřiměřená je také úvaha odvolacího soudu, který žalobkyni na jedné straně přičítal jednání její personálně propojené právní předchůdkyně, které považoval ve vztahu k zajištění přístupu za hrubě nedbalé, na straně druhé však při úvaze o tom, zda se žalobkyně o možnost a zajištění přístupu ke svým nemovitostem před jejich nabytím zajímala, odmítl přihlédnout k jednání této právní předchůdkyně, kterým se pokoušela (prostřednictvím stejného statutárního zástupce) přístup k nemovitostem zajistit. 17. Sám žalovaný uvádí, že nikdy v přístupu k nemovitostem nebránil, to bylo žalobkyni vzhledem k personálnímu propojení s právní předchůdkyní známo, stejně jako to, že došlo k jednání a následně i k uzavření smlouvy (či minimálně návrhu takové smlouvy ze strany žalovaného) o věcném břemenu cesty ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně (a zároveň k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného), která nenabyla účinnosti jen pro formální chybu v označení pozemku a obsahovala oboustranný závazek smluvních stran vyvinout v případě zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí snahu k uzavření bezvadné smlouvy. Nabytí nemovitostí bez právně zajištěného spojení s veřejnou cestou nelze za těchto okolností označit za hrubě nedbalé či úmyslné způsobení nedostatku přístupu ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. ze strany žalobkyně, která možnost domáhat se nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o věcném břemenu ani neměla.
IV. Závěr 18. Otázku hrubé nedbalosti žadatele o nezbytnou cestu posoudil odvolacího soud v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, od které není důvod se odchýlit, jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení. Odvolací soud založil své rozhodnutí na absenci snahy žalobkyně o zajištění přístupu před nabytím nemovitostí a nevyužití možnosti domáhat se nahrazení projevu vůle ze strany její právní předchůdkyně. Dalšími důvody, které dle žalovaného rovněž brání povolení nezbytné cesty, se odvolací soud nezabýval, nemohou tedy být podrobeny dovolacímu přezkumu. 19. Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 20. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně znovu přezkoumá. Bude se zabývat rovněž tím, zda přístup k nemovitostem žalobkyně nelze zajistit jinak, a to i navrhovaným prodejem nebo směnou pozemků, pokud byly takové návrhy učiněny za podmínek, které lze po žalobkyni spravedlivě požadovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1419/2018). 21. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu