22 Cdo 1499/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce E. B., zastoupeného JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem
se sídlem v Písku, Budovcova 530, proti žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr.
Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem v Blatné, J. P. Koubka 81, o povolení
služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.
zn. 7 C 294/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 10. 2014, č. j. 19 Co 1575/2014-147, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
6 776,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Miroslava Havleny, advokáta se sídlem v
Blatné, J. P. Koubka 81, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 28. 5. 2014, č. j. 7 C 294/2012-111, zamítl žalobu, aby „pro všechny
vlastníky stavby garáže a skladů, která je postavena na pozemku označeném jako
pozemková parcela č. 18/2, ostatní plocha, v katastrálním území P., bylo
zřízeno právo nezbytné cesty, spočívající v právu chůze a jízdy motorovými
vozidly přes část pozemku označeného jako pozemková parcela č. 16/1 v
katastrálním území P. v rozsahu podle geometrického plánu a všichni vlastníci
pozemku označeného jako pozemková parcela č. 16/1 v k. ú. P. byli povinni práva
odpovídající tomuto právu nezbytné cesty trpět“ (výrok I.). Výrokem II. byla
žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám
zástupce žalovaného náhradu nákladů řízení ve výši 31 265 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému v
obecné pariční lhůtě k rukám zástupce žalovaného na nákladech odvolacího řízení
8 303,90 Kč.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – na základě právního
posouzení věci podle § 1029 odst. 1 a 2 a § 1032 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále „o. z.“), dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné
podmínky pro zřízení práva nezbytné cesty, tj. že žalobce je vlastníkem
nemovité věci, která by nebyla dostatečně spojena s veřejnou cestou. Odvolací
soud vysvětlil, že žalobce má přístup ke stavbě garáže nacházející se na
pozemku parc. č. 18/2 z veřejné komunikace, jež vede vedle pozemku parc. č.
18/2 a pozemku parc. č. 18/1, jenž je rovněž ve vlastnictví žalobce. Za
nevýznamnou označil jednak tu skutečnost, že žalobce a rovněž jeho právní
předchůdci (rodiče žalobce) spoléhali na to, že jim žalovaný jako doposud
nadále umožní jezdit přes pozemek parc. č. 16/1, a dále také otázku technického
zajištění přístupu žalobce na veřejnou cestu. K technickému zajištění přístupu
na veřejnou cestu odvolací soud odkázal na zjištění učiněná ze stanoviska
odboru dopravy Městského úřadu v Blatné obsahující vymezení podmínek, za nichž
by mohl být přístup na veřejnou komunikaci z pozemku žalobce správními orgány
povolen. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22
Cdo 38/2005, jenž je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího
soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, odvolací soud
uvedl, že ani fakt, že si žalobce, respektive jeho právní předchůdci, situovali
při realizaci stavbě garáže vjezd výhradně v části stavby bezprostředně
přiléhající k pozemku ve vlastnictví žalovaného a neřešili přístup po vlastním
pozemku, není důvodem pro povolení nezbytné cesty. Nad rámec argumentace
vycházející z § 1029 odst. 1 o. z. by podle závěru odvolacího soudu právo
nezbytné cesty nemohlo být povoleno ani s ohledem na hrubou nedbalost právních
předchůdců žalobce, kterou je třeba v daném případě přičíst k tíži žalobci
samotnému. Rodiče žalobce vybudovali garáž na pozemku, aniž by si k ní
zajistili přístup z veřejné komunikace přes pozemek parc. č. 18/1. Tento
pozemek by k příjezdu dále mohli využít v případě, pokud by na něm nevybudovali
další stavby přístřešku a kolny. Za této situace nelze podle názoru odvolacího
soudu žádat přístup ke garáži přes pozemek žalovaného, který představuje jistě
pohodlnější spojení, a ani přihlížet k tomu, že pouze v důsledku chování
právních předchůdců žalobce by v současné době k vybudování přístupu z veřejné
komunikace bylo nezbytné vynaložit nemalé náklady (vykácet dřeviny, odstranit
část plotu, provést terénní úpravy, atd.).
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce. Uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a
přípustnost dovolání zakládá odkazem na hlediska odchýlení se odvolacího soudu
od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a posouzení právní otázky v
rozhodovací praxi dosud neřešené, jež jsou upravena v § 237 o. s. ř.
Žalobce v prvé řadě přisvědčil tomu, že odvolací soud, stejně jako soud
prvního stupně, jeho nárok na povolení nezbytné cesty posoudil podle právní
úpravy účinné po 1. 1. 2014. Namítal ovšem, že mu nebylo možné přičítat k tíži
tvrzenou hrubou nedbalost jeho právních předchůdců, kteří se sami zbavili
možnosti mít přístup ke stavbě garáže z vlastního pozemku. S odkazem na zákon
č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, dovozoval, že hrubou
nedbalost by žadateli o nezbytnou cestu bylo možné přičítat jen tehdy, pokud by
si žadatel nedbale počínal až po nabytí účinnosti zákona. Protože se nový
občanský zákoník úpravou zákona o propůjčování cest nezbytných do značné míry
inspiroval, dovozoval žalobce, že k hrubé nedbalosti jako důvodu nepovolení
nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. by bylo možné
přihlédnout toliko tehdy, pokud by tento důvod byl naplněn až po 1. 1. 2014.
Za dosud neřešenou právní otázku, na níž spočívá rozsudek odvolacího
soudu, žalobce označil i závěr odvolacího soudu o přičitatelnosti hrubé
nedbalosti právních předchůdců, kteří se zbavili možnosti přístupu ke stavbě
přes pozemek v jejich vlastnictví, přímo žadateli o nezbytnou cestu. Žalobce
uvedl, že takový závěr je v rozporu s § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., který
nemožnost povolit nezbytnou cestu váže toliko na nedbalost žadatele. Poukázal v
této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, které
ani nedbalost žadatele, v důsledku níž si zamezil v přístupu ke stavbě,
nepovažuje za důvod bránící povolení nezbytné cesty, neboť akcentuje veřejný
zájem na zajištění řádného užívání a údržbě staveb jejich vlastníky.
Žalobce dále namítal, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu (příkladmo odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004) posoudil podmínku
dostatečného přístupu žalobce ke stavbě garáže z veřejné komunikace přes
pozemky v jeho vlastnictví. Připustil sice, že pozemky parc. č. 18/1 a parc. č.
18/2 sousedí s veřejnou cestou, nicméně ani tento stav nebrání povolení
nezbytné cesty zejména tehdy, nelze-li přístup ke stavbě technicky zajistit
jinak. Žalobce dále odkázal na judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2854/2010), která
povolení nezbytné cesty nevylučuje pro případ, pokud by náklady na zřízení
přístupu ke stavbě přes pozemek žadatele byly natolik vysoké, že by jejich
vynaložení nebylo spravedlivé po vlastníku stavby požadovat.
Žalobce nesouhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, podle
něhož žádal zřízení práva nezbytné cesty toliko za účelem pohodlnějšího spojení
ke stavbě garáže. Žalobce připomněl, že takový důvod pro odmítnutí nezbytné
cesty by mohl být dán tehdy, pokud by žalobce měl k dispozici jiné, méně
pohodlné, spojení se stavbou v jeho vlastnictví. Protože však takové spojení
nemá, neboť přístup přes pozemky parc. č. 18/1 a parc. č. 18/2, není vůbec
možný, nemohl být tento důvod pro zamítnutí žaloby naplněn a závěr odvolacího
soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2006, sp. zn.
22 Cdo 38/2005.
Žalobce dále namítal, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud jde o prezentovaný závěr, že pro
zřízení nezbytné cesty není právně významné, že žadatel o nezbytnou cestu
spoléhal na to, že v minulosti mu byl přístup ke stavbě přes sousedův pozemek
umožněn. V tomto ohledu žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 1941, sp. zn. R I 1745/40, Vážný, 17974/1941.
Žalobce konečně nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, jenž
přisvědčil správnosti rozsudku soudu prvního stupně potud, že právo nezbytné
cesty nelze zřídit ve prospěch vlastníka stavby dosud nezkolaudované. Opačně
vyznívající argumentaci žalobce podpořil odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu
sp. zn. 22 Cdo 1664/2010.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Označil dovolání s odkazem na § 237 o.
s. ř. za nepřípustné. Připomněl, že stavba garáže je sice stavbou dodatečně
povolenou stavebním úřadem, neboť původní projektová dokumentace předpokládala
výstavbu garáže přímo v objektu domu č. p. 40, nicméně do současné doby se
jedná o stavbu nezkolaudovanou, a žalobce ji tak není oprávněn užívat. Žalovaný
dále nesouhlasil s výkladem § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. podaným v dovolání
žalobce. Pokud by se měl prosadit názor, že hrubou nedbalost, v jejímž důsledku
se vlastník připravil o možnost přístupu ke stavbě, by bylo možné přičítat
pouze žadateli o nezbytnou cestu, a nikoliv již právním předchůdcům žadatele,
pak by v praxi mohly nastat situace, kdy právní předchůdce by své pochybení
zhojil tím, že by vlastnické právo ke stavbě převedl například na osobu
blízkou, na níž by se podmínka obsažená v citovaném zákonném ustanovení již
nevztahovala. Žalovaný dále připomněl i závěr formulovaný v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, podle něhož by při úvaze o zřízení
práva nezbytné cesty mělo být voleno takové řešení, které spíše vyhovuje zájmům
vlastníka zatěžovaného pozemku, pokud by takový postup nebyl vůči žalobci
zjevně nespravedlivý a není ani v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolání
žalobce bylo odmítnuto, a pro případ, že bude shledáno přípustným, aby bylo
jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 7. 11. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalobce z hlediska jednotlivých
uplatněných námitek přípustné (§ 237 o. s. ř.) a pro případ přípustnosti i
důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v prvé řadě namítal, že odvolací soud při aplikaci jednotlivých
ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. neměl přihlížet k podmínce pro odepření
nezbytné cesty obsažené v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., tj. v poměrech
projednávané věci k tomu, že si rodiče žalobce způsobili nedostatek přístupu ke
stavbě garáže hrubou nedbalostí přičitatelnou žalobci. Argumentoval přitom v
tom smyslu, že k nedbalému jednání došlo před nabytím účinnosti zákona č.
89/2012 Sb., a pokud se tento zákon inspiroval zákonem č. 140/1896 ř. z., o
propůjčování cest nezbytných, pak měl – stejně jako jeho předloha – přihlížet k
uvedené podmínce jen tehdy, byla-li naplněna po nabytí účinnosti právního
předpisu (srovnej § 2 zákona č. 140/1896 ř. z., podle něhož „žádost za
propůjčení nezbytné cesty jest nepřípustna, jestliže nedostatek cestovního
spojení byl způsoben patrnou nedbalostí vlastníka pozemku po době, kdy tento
zákon nabyl účinnosti“). Žalobce ve vztahu k popsané námitce vymezil důvod
přípustnosti dovolání tak, že se jedná o právní otázku, která v praxi
dovolacího soudu dosud nebyla řešena. V tomto ohledu shledává dovolací soud
dovolání žalobce sice přípustným, nikoliv však důvodným.
Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode
dne nabytí jeho účinnosti.
Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními
tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných;
jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím
orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek.
Podle § 1029 odst. 2 věta první o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v
rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s
náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.
Podle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda
na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si
nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu
žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť
teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze služebnosti zavázanou
(vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci). Tento závěr je v
judikatuře dovolacího soudu již pevně ukotven a není žádný důvod pro jeho
revizi (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Platí proto, že i v řízeních zahájených před
1. 1. 2014, v nichž bylo žádáno zřízení věcného břemene odpovídajícího právu
cesty (§ 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), se prosadí úprava obsažená v § 1029 a
následujících o. z. Jestliže pozitivní zákonné podmínky pro povolení nezbytné
cesty jsou v obou právních úpravách – až na některé odlišnosti – vymezeny
zásadně totožně, což umožňuje přiměřené použití judikatury, jež se vytvořila za
účinnosti dosavadní právní úpravy (tento názor je vyjádřen v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015), pak negativně
vymezené zákonné podmínky vtělené do § 1032 odst. 1 o. z. předchozí právní
úprava neobsahovala. Přesto však, zcela zřejmě po vzoru úpravy obsažené v § 2
zákona č. 140/1896 ř. z., judikatura dovolacího soudu tyto negativní zákonné
podmínky reflektovala. Například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, jenž byl publikován pod č. 4/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud uvedl, že „skutečnost, že přístup
zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by
byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez
stavebních úprav, není významná.“ Podmínkou proporčního vztahu výhody plynoucí
z nezbytné cesty a újmy, která vznikne osobě věcným břemenem zavázané, se
dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006,
jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 20, roč. 2007, str. 760. V
judikatuře dovolacího soudu byla rovněž za účinnosti dřívější právní úpravy
posuzována podmínka nyní obsažená v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009). Z
uvedeného vyplývá, že kusost právní úpravy institutu práva nezbytné cesty
obsažená v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013 vyvolala v praxi potřebu
inspirovat se právní úpravou zákona č. 140/1896 ř. z., a to zásadně v těch
otázkách, které nebyly v civilním kodexu účinném do 31. 12. 2013 výslovně
upraveny. Pokud judikatura dovolacího soudu přinášela do praxe pravidla, jež
nahrazovala absentující zákonnou úpravu, pak tato pravidla mohla být zdrojem
pro aplikační praxi nejen před 1. 1. 2014, ale i po tomto datu, kdy nabyla
účinnosti právní úprava, jež z úpravy aprobované dosavadní rozhodovací praxí
vychází. Judikaturou ukotvená pravidla se tak vztahovala i na případy, kdy k
naplnění podmínek, pro něž služebnost nezbytné cesty nelze povolit, došlo před
1. 1. 2014, avšak o nezbytnou cestu bylo požádáno až po tomto datu.
Nelze dále
přehlédnout tu skutečnost, že nová právní úprava obsažená v § 1032 odst. 1 o. z. je sice inspirována § 2 zákona č. 140/1896 ř. z. a normuje podmínky, za
nichž nelze nezbytnou cestu povolit zásadně totožně jako její předloha, nicméně
neobsahuje ve vztahu k podmínce obsažené pod písm. b) pravidlo o časovém
působení nové právní úpravy. Musí tak platit obecné intertemporální pravidlo
již výše vyjádřené, tj. že právní úprava obsažená v § 1029 a následujících o. z. se uplatní i v případě řízení zahájených před 1. 1. 2014 a vztahuje se i na
posouzení právně významných skutečností vzniklých před uvedeným datem. Nemůže
proto obstát námitka dovolatele, že k naplnění podmínky hrubě nedbalého či
úmyslného jednání, jímž by si žadatel o nezbytnou cestu způsobil nedostatek
přístupu k nemovité věci, by muselo dojít až po 1. 1. 2014.
Žalobce dále nesouhlasil s tím, jakým způsobem v poměrech projednávané věci
odvolací soud posoudil zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty upravené v
§ 1029 odst. 1 o.z., zejména otázku dostatečného přístupu žalobce ke stavbě
garáže z veřejné cesty přes jeho pozemky parc. č. 18/1 a parc. č. 18/2.
Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s konstantní rozhodovací
praxí soudu dovolacího. Ohledně této námitky je dovolání žalobce přípustné a
rovněž i důvodné.
V rozsudku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, jenž byl publikován
pod č. 60/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud na
podkladě konkrétních okolností posuzované věci formuloval právní názor, že
„soud může ve prospěch vlastníka stavby zřídit právo cesty přes cizí pozemek ve
smyslu § 151o odst. 3 obč. zák., i když je tato stavba obklopena pozemky
vlastníka stavby“. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004,
jenž byl publikován pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud, mimo jiného, uvedl, že „věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3
obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z
veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně
vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena
vlastníku přilehlého pozemku.“ Totožný názor pak Nejvyšší soud vyslovil v
odůvodnění rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, jenž byl
publikován pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně o tom, že žalobce má dostatečný přístup ke stavbě garáže
zajištěn z veřejné cesty přes své pozemky parc. č. 18/1 a parc. č. 18/2, neboť
tyto pozemky s veřejnou cestou přímo sousedí. Ač odvolací soud v odůvodnění
rozsudku uvádí, že „otázka technického zajištění přístupu vlastníka stavby
nacházejícího se na uvedené parcele není z hlediska příslušných ustanovení o.
z. významná,“ pak tamtéž - aprobujíc skutkové závěry soudu prvního stupně o
potřebě splnit určité podmínky odboru dopravy Městského úřadu v Blatné nezbytné
k povolení přístupu z pozemku žalobce na veřejnou cestu a pochopitelně i
odstranit objekty kůlny a přístěnku (vykácení dřevin podél oplocení pozemku
parc. č. 18/2, zajištění otáčení vozidel na tomto pozemku) - uzavřel, že nelze
učinit závěr, že by nemohl být zajištěn přístup žalobce ke garáži jinak.
Odvolací soud se sice zákonnými předpoklady pro povolení služebnosti nezbytné
cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. zabýval, avšak zcela pominul, že k
naplnění dílčí podmínky technické obtížnosti zajistit si přístup ke stavbě
jejím vlastníkem dochází i tehdy, pokud vybudování přístupu vlastníkem stavby
je technicky možné, ale náklady na jeho zřízení budou natolik vysoké, že
jejich vynaložení nebude možné po vlastníku stavby spravedlivě požadovat.
Otázkou technické obtížnosti zřízení přístupu ke stavbě garáže žalobcem z
pohledu výše nákladů, které by si toto opatření vyžádalo, se odvolací soud (a
také soud prvního stupně) vůbec nezabýval. Rozhodnutí odvolacího je tak v
rozporu s konstantní rozhodovací praxí soudu dovolacího (viz výše označené
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, a ze
dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, a dále rovněž rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Právní posouzení věci
odvolacím soudem je tudíž neúplné, a proto i nesprávné. Pokud žalobce namítal,
že odvolací soud aplikoval zákonné podmínky pro povolení služebnosti nezbytné
cesty obsažené v § 1029 odst. 1 o. z. v rozporu s rozhodovací praxí soudu
dovolacího, pak dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl žalobcem
uplatněn právem.
Žalobce dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že „již právní předchůdci
žalobce způsobili z hrubé nedbalosti, že žalobce nemá dostatečně zajištěn
přístup ke garáži přes svůj pozemek, přičemž toto je třeba v daném případě
přičíst k tíži žalobce.“ Protože subjektový dosah § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
nebyl v dosavadní praxi dovolacího soudu dosud řešen, je ohledně této námitky
dovolání žalobce přípustné.
Výše již bylo uvedeno, že předlohou § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. byl § 2
zákona č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných. Obě ustanovení
přičítají negativní podmínku povolení nezbytné cesty toliko tomu, kdo o ni
cestu žádá. V praxi tak zcela nepochybně půjde o (žalujícího) vlastníka
nemovité věci, jenž k ní nemá zajištěn z veřejné cesty dostatečný přístup.
Takový závěr lze bezpečně dovodit z gramatického výkladu citovaného ustanovení.
Rovněž starší rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ztotožňuje toho, u něhož by
podmínka pro odepření práva nezbytné cesty měla být splněna, s žadatelem o
nezbytnou cestu [srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1941, sp.
zn. R I 1745/40, Vážný, 17974/1941: „Prodal-li ten, kdo žádá o zřízení cesty z
nouze, pozemek, přes nějž měl dosud spojení se sítí veřejných cest, aniž si při
tom výslovně vyhradil přes pozemek služebnost cesty, nelze v tom ještě
spatřovat nápadnou nedbalost jeho ve smyslu § 2 zák. ze dne 7. července 1896,
čís. 140 ř. zák. … Než pouhá skutečnost odprodeje pozemku poskytujícího
komunikaci bez výslovného vymínění si služebnosti cesty nestačí sama k závěru o
patrné nedbalosti navrhovatele. Tím přece ještě není vyloučeno, že navrhovatel
měl při prodeji pozemků důvody opravňující i opatrného člověka k přesvědčení,
že je zbytečné ujednávat výslovně nějakou služebnost, např. mohl-li spoléhat na
místní zvyk, podle něhož soused povoluje ochotně sousedu přejezd přes pozemek
(srov. rozh. čís. 4052 Sb. n. s.)“]. Ani z komentářové literatury se nepodává,
že by negativní podmínka pro povolení nezbytné cesty upravená v § 1032 odst. 1
písm. b) o. z. měla být svázána s jinou osobou než s žadatelem o nezbytnou
cestu [srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1052,
a Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář.
1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2013, str. 206].
Zákon o používání cest nezbytných, který dodnes platí v Rakousku (dále „NWG“),
vychází v § 2 odst. 1 z pojmu „patrná nedbalost“. Právní úprava je založena na
předpokladu, podle něhož se vlastník pozemku má sám starat o spojení s veřejnou
cestou. Proto také hrubě nedbale promarněná příležitost k zřízení cesty
vylučuje právo soudce cestu zřídit. Povinnost „opatrnosti“ stíhá vlastníka
pozemku jak při nabytí pozemku, tak také později, třeba v situaci, kdy měl
zabránit zániku existujícího spojení (srovnej Höfle, P. Notwegerecht. Wien:
Verlag Österreich, 2009, s. 78). Judikatura rakouského Nejvyššího soudu (dále
„OGH“) prodělala zřetelný názorový vývoj jak při posuzování případů, kdy si
vlastník nepočínal dostatečně opatrně při nabývání nemovité věci, tak i
případů, kdy si až následně přístup k nemovité věci znemožnil. Jestliže starší
judikatura nespojovala koupi pozemku bez spojení s veřejnou cestou s patrnou
nedbalostí žadatele o nezbytnou cestu (viz rozhodnutí OGH ze dne 27. 2. 1952,
sp. zn. 2 Ob 131/52, jež je dostupné, stejně jako ostatní dále citovaná
rozhodnutí na www.ris.bka.gv.at), pak v novější judikatuře toto paušální pojetí
bylo opuštěno ve prospěch požadavku diferencovaného a restriktivního přístupu.
Koupě nemovité věci bez přístupu k veřejné cestě sama o sobě nebyla projevem
neopatrnosti, pokud se nepodávala ze zvláštních okolností případu (srovnej
rozhodnutí OGH ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 2 Ob 229/00, ze dne 28. 7. 2004, sp.
zn. 7 Ob 175/04, nebo ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 2 Ob 37/05p). Za tyto
okolnosti bylo považováno například dosažení majetkové výhody, spočívající v
nabytí nemovitosti za velmi nízkou cestu a bezdůvodné spolehnutí vlastníka
nemovité věci na to, že si s vlastníkem pozemku vyjedná služebnost nezbytné
cesty, byť se to nepodařilo jeho právnímu předchůdci, nebo vědomost kupujícího
o tom, že v určité lokalitě jsou stavby podle zápisu v katastru zajištěny pouze
právem stezky. Nejnovější judikatura rakouského Nejvyššího soudu potvrzuje
dřívější rozhodovací praxi přísně akcentující okolnosti jednotlivého případu,
které mohou již při koupi pozemku znamenat patrnou nedbalost, která zřízení
nezbytné cesty brání (viz rozhodnutí OGH ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 8 Ob
11/14x). Za případ patrné nedbalosti považuje znalost nabyvatele o nedostatku
komunikačního spojení před koupí nemovité věci, pokud ta nebyla promítnuta do
snah o jeho získání (srovnej rozhodnutí OGH ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 3 Ob
154/09g, a ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 Ob 36/16m).
Jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty rozhodnutím konstitutivním,
upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo podmínky pro vznik, změnu či
zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v
hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22
Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím
řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Úvaha soudu,
jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, se pochopitelně může
vztahovat i k osobě žadatele o nezbytnou cestu. V praxi se mohou vyskytnout
případy účelových převodů vlastnického práva k nemovité věci na potencionálního
žadatele o nezbytnou cestu, jež budou mít za cíl vyloučit prostřednictvím
negativní podmínky obsažené v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. dopady na hrubě
nedbalé či úmyslné jednání právních předchůdců žadatele o nezbytnou cestu.
Nemůže být proto vyloučeno posouzení konkrétních individuálně určených
okolností případu, v jehož důsledku by bylo možné postavit najisto, zda hrubě
nedbalé či dokonce úmyslné jednání právních předchůdců žadatele lze přičítat
žadateli o nezbytnou cestu samotnému. V kladném případě by v takové situaci
mohlo být žadateli právo na zřízení nezbytné cesty odepřeno.
Přístup k širšímu výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. je podle názoru
dovolacího soudu odůvodněn judikatorní praxí rakouského Nejvyššího soudu, která
vyložila § 2 odst. 1 NWG tak, že přičítá žadateli o nezbytnou cestu ve
specifických okolnostech patrnou nedbalost jeho právních předchůdců. Tyto
specifické okolnosti budou dány zejména tehdy, je-li žadatel informován o
jednání jeho předchůdců, které má znaky patrné nedbalosti (například žadatel
bydlel se svými rodiči, jeho právními předchůdci, a o jednání způsobivšího
nedostatek cesty byl od počátku informován – viz rozhodnutí OGH ze dne 19. 1.
1989, sp. zn. 8 Ob 502/89). Zřízení nezbytné cesty nemůže být také povoleno
žadateli, jenž má znalost o určité okolnosti spojené s jeho právním předchůdcem
a využije ji ke své výhodě (srovnej rozhodnutí OGH ze dne 30. 3. 2016, sp. zn.
6 Ob 36/16m). Judikatura tudíž dovodila, že nabyvatel nemovitosti neodpovídá za
zaviněné jednání svého právního předchůdce tehdy, pokud je nabyvatelem
dobrověrným.
V posuzované věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
tom, že žalobce se společně se svými rodiči výstavbou zděného plotu s vraty
umístěnými u pozemku parc. č. 16/1 ve vlastnictví žalovaného a vybudováním
dalších dvou objektů (kolny a přístřešku) podílel na vzniku stavu, kdy nemá
přes svůj pozemek přístup k objektu garáže, a přestože v době výstavby nebyl
vlastníkem nemovitých věcí, které na něj byly převedeny zhruba jeden rok po
výstavbě, lze mu přičítat i za právní předchůdce hrubou nedbalost, v jejímž
důsledku se zbavil přístupu k nemovité věci, k níž má být služebnost nezbytné
cesty povolena. Tento závěr, který učinil již soud prvního stupně, a odvolací
soud jeho správnosti přisvědčil, není zjevně nepřiměřený. Soud prvního stupně
provedl v uvedeném směru rozsáhlé dokazování, z něhož učinil skutková zjištění
o tom, že žalobce v roce 2001 společně se svým otcem vybudovali zděný plot s
vraty, kterými se vjíždí toliko na pozemek ve vlastnictví žalovaného, a
postavili i další dva objekty nezděného přístřešku a kolny, kterými si zamezili
přístup k objektu garáže na pozemku parc. č. 18/2. Umístění drobných staveb
přitom nebylo ohlášeno místně příslušnému stavebnímu úřadu. Tato skutková
zjištění žalobce v odvolacím řízení nezpochybnil. Protože s účinností od 1. 1. 2013 je dovolací soud skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení vázán
a musí z nich v rámci přezkumu právního posouzení věci, které je ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. jediným aprobovaným dovolacím důvodem, vycházet (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013), představují skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, jež
odvolací soud aproboval, základ pro aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. způsobem, proti němž nemá dovolací soud žádné výhrady. Požadavek na zjevnou
přiměřenost úvahy odvolacího soudu, že lze žalobci přičítat hrubou nedbalost
jeho právních předchůdců, kteří se zbavili možnosti přístupu ke stavbě garáže,
k níž nyní žalobce žádá povolení služebnosti nezbytné cesty, není zpochybněn
ani názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009. V tomto rozsudku dovolací soud uvedl, že „ani to, že žalobce
sám zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit
možnost zřízení práva nezbytné cesty. Zákon totiž pro tento případ zřízení
práva cesty přímo nevylučuje; je třeba vzít v úvahu, že ve veřejném zájmu je i
zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky. Jde tu nejen o zájem na tom,
aby vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být vykonáváno, ale i o veřejný
zájem na řádné údržbě stavby a na minimalizaci účinků neužívané a neudržované
stavby na okolí. V takovém případě je však třeba vzít do úvahy, zda jde o
zřízení dosud neexistujícího přístupu ke stavbě nebo jen o zlepšení stávajícího
přístupu a také přihlédnout k okolnostem, za kterých stavba zůstala bez
přístupu.“ Prosazení prezentovaného závěru do poměrů projednávané věci není na
místě již vzhledem k tomu, že byl formulován za zcela jiných skutkových
okolností věci dovolacím soudem posuzované.
Dovolací soud rovněž v citovaném
rozhodnutí akcentoval, že zřízení práva nezbytné cesty nelze pro zaviněné
jednání žadatele o nezbytnou cestu, v jehož důsledku ztratil možnost přístupu
ke stavbě, zcela vyloučit i s ohledem na fakt, že pro takové rozhodnutí není v
zákoně žádná opora. Současný právní stav je ovšem jiný.
Žalobce dále namítal, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že pro zřízení práva nezbytné cesty
není právně významné, že žadatel o nezbytnou cestu spoléhal na to, že v
minulosti mu byl přístup ke stavbě přes sousedův pozemek umožněn. Tato námitka
přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 1941, sp. zn. R I 1745/40, Vážný, 17974/1941, řeší případ
vymezený jinými skutkovými okolnostmi (Žadatel o nezbytnou cestu prodal pozemek
umožňující přístup k jiné jeho nemovitosti, aniž by si sjednal služebnost
nezbytné cesty. Tehdejší rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v takovém jednání
patrnou nedbalost nespatřovala v situaci, kdy žadatel při prodeji pozemku
spoléhal na to, že podle místního zvyku mu soused přístup k jeho nemovitosti
umožní). Navíc, z obsahu přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu se podává,
že závěr o odepření služebnosti nezbytné cesty ve prospěch žalobce není na této
otázce založen.
Dovolání není přípustné ani stran námitek, v nichž žalobce poukazuje na
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, kdy důvodem pro nepovolení
služebnosti nezbytné cesty měl být závěr, že žalobce o nezbytnou cestu žádá jen
za účelem pohodlnějšího spojení a že stavba, k níž má být služebnost povolena,
není zkolaudována. Ani na těchto závěrech rozsudek odvolacího soudu nestojí.
S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů obstojí. Neúplné, a tudíž i nesprávné,
posouzení podmínek pro povolení služebnosti nezbytné cesty ve smyslu § 1029
odst. 1 o. z. soudem odvolacím nezakládá důvod pro zrušení věci a její vrácení
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Negativní podmínka vyplývající z § 1032
odst. 1 písm. b) o. z., jejíž naplnění v poměrech projednávané věci odvolací
soud správně posoudil, by se totiž jako samostatný důvod pro odepření nezbytné
cesty uplatnila právě tehdy, byly-li by předpoklady pro povolení služebnosti
nezbytné cesty obsažené v § 1029 odst. 1 o. z. splněny.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3 o. s. ř. za současného použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalovaný byl v dovolacím řízení procesně úspěšný (dovolání žalobce
bylo zamítnuto) a podle obsahu spisu mu vznikly náklady dovolacího řízení
spojené s právním zastoupením advokátem v celkové výši 6 776 Kč. Náhrada v
uvedené výši je založena na součtu mimosmluvní odměny za dva úkony právní
služby (převzetí a příprava zastoupení v dovolacím řízení a sepis vyjádření k
dovolání žalobce) po 2 500,- Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 9
odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - dále „AT“ a
paušální náhrady hotových výdajů (režijních paušálů) za dva úkony právní služby
po 300,- Kč - § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 AT. Protože zástupce
žalovaného předložením příslušného osvědčení v řízení před nalézacím soudem
prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty / srovnej § 137 odst. 3 písm. a)
o.s.ř. a § 14a odst. 1 AT / navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů
právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 176 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem
(§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle
ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke
stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. října 2016
Mgr. David
Havlík
předseda senátu