22 Cdo 4242/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce KRKONOŠSKÉ POLESÍ, s. r. o., IČO: 28791134, se sídlem v Harrachově
14, zastoupeného Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2 –
Vinohrady, Římská 104/14, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42 , Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova
180, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn.
3 C 2/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. března 2015, č. j. 25 Co 48/2015-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Semilech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října
2014, č. j. 3 C 2/2014-50, ve znění usnesení ze dne 19. listopadu 2014, č. j.
3 C 2/2014-52, zamítl žalobu na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu
cesty, tj. v právu průchodu a průjezdu k (po) pozemku parc. č. 1030/86 a
pozemku parc. č. 1030/85 v katastrálním území a obci H. ve prospěch staveb
postavených na parc. č. 1030/67 v témže katastrálním území a obci, resp.
zřízení nezbytné cesty spočívající v právu cesty, tj. v právu průchodu a
průjezdu k (po) pozemku parc. č. 1030/86 a pozemku parc. č. 1030/85 v
katastrálním území a obci H. ve prospěch staveb postavených na parc. č. 1030/67
v katastrálním území a obci H. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 19. března 2015, č. j. 25 Co 48/2015-101, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a dále již vyřešená otázka má být
posouzena jinak. Poukazuje na to, že řízení je postiženo „zásadní vadou“, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívající v tom, že petit
žaloby logicky nenavazuje na vylíčení rozhodných skutečností, a žaloba je tak
podáním vnitřně rozporným, přičemž soud žalobce nevyzval k odstranění tohoto
rozporu. Za otázky, které dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny, považuje
žalobce jednak otázku, zda lze aplikovat na řízení o zřízení věcného břemene
podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák“.), zahájené
do 31. 12. 2013, v němž je rozhodováno po 1. 1. 2014, ustanovení nového
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“), zda může být existence veřejně
přístupné účelové komunikace prokázána potvrzením silničního správního úřadu
bez ohledu na naplnění zákonných podmínek pro její vznik a konečně, zda lze za
veřejnou cestu ve smyslu § 1029 o. z. považovat veřejně přístupnou účelovou
komunikaci ve smyslu § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Ke skutečnostem, zakládajícím podle názoru dovolatele přípustnost dovolání se
uvádí:
Judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č. 40/1964
Sb. lze přiměřeně (tam, kde nový zákoník nemá obsahově odlišnou úpravu) použít
i při zřizování nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Proto lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, citovaná napadeným
rozsudkem a rozsudkem soudu prvního stupně.
Zásada, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 o.
s. ř.), platí i pro rozhodování odvolacího soudu (§ 211 o. s. ř.) a platí i pro
právní stav, jestliže konstitutivní rozsudek má za následek vznik, změnu nebo
zánik právního vztahu mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007), pokud zákon výjimečně nestanoví jinak
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).
Proto i v případě, že žaloba na zřízení práva nezbytné cesty byla podána před
nabytím účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., musí o ní soud po
nabytí účinnosti nového zákoníku (1. 1. 2014) rozhodnout podle tohoto zákoníku
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014).
Působnost obecního úřadu jakožto silničního správního úřadu „ve věcech veřejně
přístupných účelových komunikací“ dle § 40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích, v sobě zahrnuje i pravomoc tohoto silničního
správního úřadu v pochybnostech posoudit, zda se jedná o veřejně přístupnou
účelovou komunikaci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu
2008, sp. zn. 6 Ans 2/2007).
To, že „veřejnou cestou“ se rozumí i účelová komunikace, se podává např. z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002; není
žádný důvod pro to, aby po 1. 1. 2014 byl uvedený termín vykládán jinak, a
ostatně ani dovolatel netvrdí, že by účelová komunikace nebyla veřejnou cestou.
Brání-li snad někdo žalobci v užívání účelové komunikace zřízením závory (a z
rozsudku odvolacího soudu se nepodává, že by tomu tak v době vyhlášení
rozhodnutí bylo), pak se žalobce musí domáhat ochrany u silničního správního
úřadu (viz výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006).
Pasáž z komentáře k občanskému zákoníku, na kterou dovolatel odkazuje, se týká
případů, kdy vlastník pozemku odmítá smluvně zajistit přístup, nicméně žalobci
v průchodu nebrání; mlčky jej trpí, nebo jde o tzv. výprosu. Z kontextu výkladu
je zcela zjevné, že tu nejde o případy, kdy žalobce má zajištěn přístup
veřejnou cestou.
Ke tvrzené vadě řízení by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání
bylo jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.);
dovolatel v této souvislosti takový důvod netvrdí a dovolací soud jej
neshledává.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu