22 Cdo 903/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
V. N. a b) J. N., zastoupených Mgr. Michaelou Wilhelmovou, advokátkou se sídlem
v Praze, Na Můstku 383, proti žalovaným 1) F. J. a 2) K. J., zastoupeným JUDr.
Jiřím Srbou, advokátem se sídlem v Praze, Dětská 55, o zřízení věcného břemene,
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 104/2012, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu
2015, č. j. 20 Co 361/2015-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
května 2015, č. j. 6 C 104/2012-164, zamítl žalobu, „aby k částem pozemků p. č.
st. 32/1 a p. č. 2958 (dále rovněž jako „předmětné pozemky“) v k. ú. H. L.,
obec L., vedených u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální
pracoviště Trutnov, na listu vlastnictví č. 124, bylo za jednorázovou finanční
náhradu ve výši 15 370 Kč zřízeno ve prospěch vlastníka pozemku p. č. st. 32/2,
jehož součástí je stavba domu, vše v k. ú. H. L., obec L., věcné břemeno, a to
služebnost cesty (právo jezdit, chodit a lidskou silou se dopravovat) v rozsahu
stanoveném geometrickým plánem č. 537-115/2012, schváleným Katastrálním úřadem
pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, dne 27. července 2012
pod č. 825/12“ (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobcům se ze složené zálohy vrací
978 Kč (výrok II.) a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit
žalovaným náklady řízení ve výši 30 640 Kč do tří dnů od nabytí právní moci
rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem
ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 20 Co 361/2015-198, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Soudy na zjištěný skutkový
stav aplikovaly § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
jen „o. z.“), aniž „by zvážily či zhodnotily“ žalobci navržená ustanovení §
1257 až 1308 o. z., když služebnost cesty měla být zřízena především s ohledem
na § 1276 o. z. Dovolatelé dále napadají závěr odvolacího soudu, že s určitým
finančním nákladem je možné zajistit dovoz topného materiálu až k zadní části
stavby domu. Navržený způsob dopravy topného materiálu považují za nereálný a z
toho důvodu by se stavba stala celoročně neobyvatelnou. Žalobci rovněž
namítají, že právo odpovídající věcnému břemeni bylo vydrženo, neboť služebné
pozemky byly vlastníky panujících pozemků bez překážek a v dobré víře užívány k
požadovanému účelu již právními předchůdci žalobců, a to minimálně od roku 1973.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na
ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl
uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel
spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí o zřízení věcného břemene (resp. zřízení služebnosti nezbytné cesty)
je rozhodnutím konstitutivním, neboť práva a povinnosti účastníků vznikají až
právní mocí rozhodnutí. Z tohoto důvodu postupoval odvolací i dovolací soud
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“ (viz § 3028
odst. 1 a 2 o. z., dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014,
sp. zn. 22 Cdo 999/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016,
sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).
Podle § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím
orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek.
Podle § 1029 odst. 2 o. z. může soud nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který
odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co
nejmenšími, a to i jako služebnost.
Jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty rozhodnutím konstitutivním,
upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo podmínky pro vznik, změnu či
zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v
hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn.
22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím
řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Judikaturu
týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. lze
přiměřeně (tam, kde o. z. nemá obsahově odlišnou úpravu) použít i při zřizování
nezbytné cesty podle o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna
2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).
Žalobci namítají, že soud měl zřídit služebnost cesty na základě § 1276 o. z. Z
§ 1260 odst. 1 věty druhé o. z. vyplývá, že soud může rozhodnout o zřízení
služebnosti pouze v případech stanovených zákonem. Povolení nezbytné cesty
soudem (a to i formou služebnosti) je přitom výslovně upraveno v § 1029 odst.
1, 2 o. z. Soud tedy může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou
služebnosti cesty (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029
odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně
užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Jestliže v této
věci odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav § 1029 a násl. o. z., je
jeho rozhodnutí v souladu s citovanou právní úpravou i s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, a dovolání tak není v této části přípustné (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).
Neobstojí rovněž námitka žalobců, že stavba se stane absolutně neobyvatelnou,
jelikož nebude zajištěn dovoz topného materiálu k zadní části domu. Odvolací
soud konstatoval, že je technický řešitelný dovoz topného materiálu až k zadní
části domu, byť s určitými finančními náklady [těmito skutkovými zjištěními je
dovolací soud vázán a není oprávněn je přezkoumávat (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013)]. Dle ustálené
rozhodovací praxe nemůže soud věcné břemeno nezbytné cesty zřídit, může-li
žalobce k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví. Přičemž nelze zřídit
služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup zřízený přes cizí pozemek na
základě práva odpovídajícího věcnému břemeni byl pro žalobce pohodlnější (resp.
výhodnější) nebo by se obešel bez stavebních úprav, tedy bez určitých nákladů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. února 2006, sp. zn.
22 Cdo 38/2005). Odvolací soud uzavřel, že žalobě není možné vyhovět, neboť
žalobci žádají nezbytnou cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení [§ 1032
odst. 1 písm. c) o. z.], jelikož k nemovitostem ve vlastnictví žalobců je
zajištěn přístup z veřejné cesty a je i technicky řešitelný (za podmínky
vynaložení určitých nákladů) dovoz topného materiálu. Tato úvaha není dle
dovolacího soudu zjevně nepřiměřená a z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Důvodnými nejsou ani námitky žalobců, že vydrželi právo odpovídající věcnému
břemeni. Dovolatelé poukazují na skutečnost, že část předmětných pozemků byla
po desetiletí využívána k přístupu do nemovitosti ve vlastnictví žalobců. V
rozsudku ze dne 23. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, Nejvyšší soud
dovodil, že pokud se žalobce domáhá zřízení věcného břemene a nikoli určení
existence věcného břemene, nemá soud důvod, aby se zabýval otázkou, zda žalobce
nabyl věcné břemeno vydržením. Pokud by totiž mělo žalobci právo odpovídající
věcnému břemeni náležet z titulu vydržení, musel by žalovat na určení existence
práva – věcného břemene, nikoliv na zřízení věcného břemene. Jestliže žalobci
požadovali zřízení věcného břemene, není nutné se v posuzované věci zabývat
otázkou, zda žalobci právo odpovídající věcnému břemeni vydrželi. Ze stejného
důvodu nejsou důvodnými námitky žalobců odkazující na provedené dokazování
(místní šetření či výslechy svědků), z nichž dle žalobců plyne, že předmětné
pozemky byly využívány jako přímý vstup do stavby domu. Tyto skutečnosti nejsou
relevantními pro úvahu soudu, zda má být zřízeno právo nezbytné cesty přes
předmětné pozemky ve vlastnictví žalovaných.
Námitka žalobců, že oba soudy nižších stupňů porušily zásadu předvídatelnosti
práva, není opodstatněná. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudů
nižších stupňů je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu