22 Cdo 1664/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. E.
B., proti žalovaným: 1) R. V., a 2) J. V., zastoupeným Mgr. Milanem Špičkou,
advokátem se sídlem v Děčíně, Palackého 823/4, o určení neexistence věcného
břemene a o vyklizení bytů, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C
207/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 17. února 2009, č. j. 29 Co 802/2008-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně
náklady dovolacího řízení ve výši 8.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Milana Špičky.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
února 2008, č. j. 13 C 207/2007-36, zamítl žalobu na určení, že „nemovitosti
budova č. p. 165 v k. ú. H., část obce D., způsob využití bytový dům na parcele
st. parcela č. 580 a na pozemku st. parcela č. 580 o výměře 554 m?, zastavěná
plocha a nádvoří, vše zapsané u KÚ pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště
Děčín, nejsou zatíženy břemenem doživotního bezplatného a nezkráceného užívání
bytů, a to celé první patro této nemovitosti, tj. by č. I. o velikosti 1 + 4 a
byt č. II o velikosti 1 + 1 s právem užívání veškerého příslušenství, právem
volného přístupu a odstupu ke všem vyhrazeným místům a místnostem a s právem
volného pohybu po pozemcích, patřících k této nemovitosti“ (výrok I. rozsudku).
Dále zamítl žalobu, že „žalovaní jsou povinni vyklidit by č. I. a byt č. II. v
druhém nadzemním podlaží (resp. v prvém patře) v domě č. p. 165, na adrese T.,
D. a vyklizené byty předat žalobci do 15-ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.
rozsudku).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 17. února 2009, č. j. 29 Co 802/2008-78, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, spolu s
vyjádřením žalovaných tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na
ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí
odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání
není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního
právního významu.
Dovolatel v dovolání zpochybňuje konkrétní výkladové závěry, ke kterým odvolací
soud dospěl při výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 10. září 1999.
Dovolací soud již v usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007,
uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz, vyložil, že pokud je výklad smluvních ujednání v rozhodnutí
odvolacího soudu spojen s jedinečným skutkovým základem, nemůže posouzení
konkrétního článku smlouvy a jeho výkladu činit z dovoláním napadeného
rozhodnutí zásadního právního významu. Výklad smluvního ujednání odvolacím
soudem by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti
závěrů odvolacího soudu.
Ve vztahu k výkladu smluv vychází dovolací soud z ustálené judikatury potud, že
zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutková zjištění; zabývá-li se tím, jaká
práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8043 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo
3518/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz ). V poměrech výkladu smlouvy týkající se věcného
břemene a posouzení určitosti ujednání o věcném břemenu dovolací soud v
rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 9319, vyložil, že vůle účastníků vtělená do smlouvy v části
týkající se ujednání o věcném břemenu je projevena určitě, jestli je výkladem
objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení
jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně
vnímat.
Těmto principům závěry odvolacího soudu dostojí i z pohledu jejich souladu s
hmotným právem.
Dovolatel v dovolání především zpochybňuje výkladový závěr odvolacího soudu v
tom, že právo výhradního a nerušeného bydlení odpovídající věcnému břemenu se
vztahuje na celé patro, protože se „na patře vedle údajných Bytů nachází též
spojovací chodba a schodiště“, přičemž chodba a schodiště jsou veřejně
přístupné a neslouží k výhradnímu a nerušenému užívání osob oprávněných z
věcného břemene.
Uvedená výhrada nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již
proto, že závěr kritizovaný dovolatelem odvolací soud neučinil.
Odvolací soud při výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene totiž dospěl k
závěru, že předmětem smlouvy jsou dva byty v domě č. p. 165 v Horním Oldřichově
nacházející se v horním patře uvedeného domu. Jestliže odvolací soud v
odůvodnění rozhodnutí použil formulaci „celé první patro“, učinil tak zjevně v
souvislosti s úvahou, že se na celém prvním patře domu nenacházejí žádné další
prostory bytové, čímž čelil námitce žalobce ohledně neurčitosti předmětu
smlouvy v souvislosti s tím, že původní byty procházely stavebními úpravami a
nedošlo k jejich rekolaudaci, a tudíž je podle názoru žalobce nelze považovat
za byty. Nevyjádřil tím však závěr, že by předmětem věcného břemene mělo být
„celé první patro nemovitosti“, ale toliko úvahu, že byty, které jsou předmětem
smlouvy o zřízení věcného břemene, se nacházejí v prvním patře a na „celém
prvním patře“ se nenacházejí žádné další bytové prostory. Jinými slovy tím
vyjádřil závěr, že v prvním patře se nacházejí pouze dva byty a ty jsou
předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene.
Dovolatel dále vytýká odvolacím soudu výkladový závěr, že smluvní formulace
„dům se stavební plochou č. parc. 580“ je dostatečná pro závěr, že dům č. p.
165 se nachází na stavební parcele č. 580, neboť podle jeho přesvědčení je
taková formulace neurčitá a nesplňuje požadavky vyžadované ustanovením § 5
zákona č. 344/1992 Sb.
Tato námitka není důvodná.
Podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o
zřízení věcného břemene, v listinách, které jsou podkladem pro zápis do
katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny,
příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, případně,
pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího
využití.
Žalovaní se mýlí, pokud poukazují na skutečnost, že uvedené ustanovení
katastrální zákon ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy neobsahoval. Svou
námitkou vystihují stav existující do novely provedené zákonem č. 89/1996 Sb.,
který nabyl účinnosti 1. července 1996, tj. stav do 30. června 1996.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 9. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 9308, vyložil, že skutečnost, že v listině, která má
být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, není nemovitost označena v
souladu se všemi požadavky § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., nezpůsobuje bez
dalšího neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu. Může-li být takový
nedostatek odstraněn výkladem natolik, že tu nejsou pochybnosti, jaké
nemovitosti se právní úkon týká, není možné důvodně odpírat zápis práva do
katastru nemovitostí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o dům č. p. 165,
který se nachází na pozemku parc. č. st. 580. Na uvedený závěr odvolací soud
usuzoval z toho, že předmětný dům je identifikován číslem popisným, označením
katastrálního území, v němž je evidován a uvedením městské části města Děčín,
ve které se nachází. Smluvní formulace, že se jedná o „dům čp. 165 D. se
stavební plochou č. parc. 580 o výměře 554 m? tamže“ je podle názoru odvolacího
soudu dostatečná pro závěr, že jde o dům č. p. 165, který se nachází na pozemku
st. parc. č. 580, když smlouva navíc výslovně v této souvislosti odkazuje na
list vlastnictví č. 313 pro katastrální území H.
Podle názoru dovolacího soudu je zcela správný závěr odvolacího soudu, že
předmětný dům se nachází na pozemku st. parc. č. 580. Pro závěr o určitosti
smlouvy o zřízení věcného břemene, jejímž předmětem jsou byty v domě č. p. 165,
je však dostačující již určitost, že se jedná o dům č. p. 165. O tomto závěru
nemá dovolací soud jakýchkoliv pochyb, neboť dům je ve smlouvě o zřízení
věcného břemene identifikován zcela jednoznačně a i odvolatelova námitka se
týkala výhradně toho, jak je označen ve smlouvě o zřízení věcného břemene
pozemek, na kterém se dům nachází, aniž by sám dovolatel namítl neurčitost
samotného označení domu, v němž se nachází byty, k nimž bylo zřízeno věcné
břemeno.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, jestliže
uzavřel, že smluvní formulace „volný pohyb po pozemcích patřících k této
nemovitosti“ je dostatečně určitá pro zřízení věcného břemene „chůze a jízdy po
pozemku st. č. 580“.
Ani zde nemůže jít o otázku zásadního právního významu, neboť odvolací soud
žádný závěr o existenci práva věcného břemene chůze a jízdy k pozemku st. parc.
č. 580 ve svém rozhodnutí neučinil. Odvolací soud toliko uzavřel, že smluvní
formulace „volného pohybu a pobytu po pozemcích patřících k této nemovitosti
(míněno dům č. p. 165)“ není neurčitá, neboť výkladem projevu vůle dospěl k
závěru, že se jedná o pozemky zapsané na témže listu vlastnictví jako bytový
dům č. p. 165. V daném směru však odvolací soud především vyložil, že i kdyby
bylo možné uvažovat o neurčitost daného smluvního ujednání, nemělo by to za
následek neplatnost celé smlouvy o zřízení věcného břemene; s tímto závěrem
dovolatel, kterému zjevně jde žalobou o to, aby soud při posouzení důvodnosti
jeho nároku v rámci řešení předběžné otázky posoudil smlouvu o zřízení věcného
břemene jako absolutně neplatnou vcelku, žádným způsobem v dovolání
nepolemizuje.
Poslední námitka odvolatele vychází z přesvědčení o absolutní neplatnosti
smlouvy o zřízení věcného břemene založeného na tvrzení, že „byty, které zde
byly dříve o velikosti 3 + 1 zanikly, protože byly přestavěny v
průběhu 90. let“.
Uvedené tvrzení o zániku bytů je však tvrzením novým, ke kterému dovolací soud
nemohl přihlédnout s ohledem na ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. Tuto námitku
žalobce nevznesl v řízení před soudem prvního stupně; v odvolacím řízení již
její uplatnění nebylo možné, neboť soud prvního stupně žalobce správně poučil
podle § 119a odst. 1 o. s. ř.
V žalobě – a v průběhu řízení před soudem prvního stupně – žalobce v daném
směru naopak tvrdil, že v domě se byty nacházejí a předmětem věcného břemene
jsou nezkolaudované byty. Toliko namítal, že smlouva je absolutně neplatná
proto, že nelze užívat byty, kterou nejsou zkolaudovány (tuto námitku však již
v dovolání neuplatnil).
K důvodům absolutní neplatnost právního úkonu soud přihlíží z úřední
povinnosti, jen jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny. Jinak je
zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29
Cdo 1993/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že podmínka kolaudace předmětu smlouvy
není sama o sobě nezbytnou podmínkou platnosti smlouvy o zřízení věcného
břemene. Věcné břemeno spočívající v právu užívání rodinného domku (či bytu v
něm) lze zřídit i v době, kdy stavba dosud nebyla kolaudována. Je však třeba
odlišit vznik práva od jeho výkonu, jelikož vznikem smluveného práva užívání
vzniká oprávněným osobám právní nárok, který budou moci realizovat až po
veřejnoprávním schválení dokončené a faktického užívání k povolenému účelu
způsobilé stavby (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 31. července 1998, sp. zn. 31 Ca 109/98, uveřejněný v databázovém systému
Lex Data). Uvedený názor je pak jako správný akceptován i současnou odbornou
literaturou (k tomu srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.
a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, str. 1046).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází (s přihlédnutím ke
skutečnosti, že z doplňujícího podání žalobce ze dne 20. ledna 2010 vyplývá, že
dovolání je směřováno pouze do výroku o určení neexistence práva odpovídajícího
věcnému břemenu a žalovaní jsou svým zástupcem zastoupeni na základě zmocnění
uděleného v řízení před soudem prvního stupně, které se podle obsahu vztahuje i
na dovolací řízení) z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v
částce 6.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006
Sb., vyčíslená podle § 5 písm. b) (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve
spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1
vyhlášky a zvýšení o 30 % za zastupování více osob podle § 19a vyhlášky)],
přičemž žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč (300,-
Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření každého z žalovaných k dovolání
žalobce) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ,ve znění pozdějších
předpisů, tj. celkem 7.100,- Kč. Žalovaným dále náleží náhrada za daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 20 %, tj. 1 420,- Kč a celkové náklady
na jejich straně v dovolacím řízení tak činí 8.520,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným oprávněným
společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 8 520,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Milana Špičky
(§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu