29 Cdo 1993/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně Ing. J. P., jako správkyně konkursní podstaty úpadce B. F. K. S.,
spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25504240, zastoupené JUDr. Ilonou
Chladovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Rybníček 4, PSČ 602 00, proti žalované
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická
4/2020, PSČ 130 00, identifikační číslo 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem
Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, PSČ 120 00, o určení
neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů a o zaplacení částky 5,614.096,20 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 28/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října
2009, č. j. 9 Cmo 94/2009-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám zástupce žalované advokáta Mgr. Ondřeje Trnky.
Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 4 Cm 28/2007-49, zamítl Krajský soud
v Brně, žalobu, kterou se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce B. F. K. S., spol. s r. o.) domáhala vůči žalované (Všeobecné zdravotní pojišťovně
České republiky)
1/ určení, že jsou neplatné:
- smlouva o postoupení pohledávek reg. č. 041002-5 uzavřená dne 4. října 2002
mezi „žalobkyní - úpadcem“ a společností RD CREDIT, s. r. o. (dále též jen
„společnost R“),
- smlouva o postoupení pohledávek reg. č. 041002-6, uzavřená dne 4. října 2002
mezi „žalobkyní - úpadcem“ a společností R,
- smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 3. října 2002 mezi „žalobkyní -
úpadcem“ a společností Pharmacy CZ, s. r. o. (dále též jen „společnost P“)
a zaplacení částky 5,614.096,20 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 19. ledna 2003
do zaplacení, úpadce,
a „alternativně“ (z obsahového hlediska jde o eventuální petit) pak
2/ určení, že tytéž smlouvy jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné a zaplacení
stejné částky s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadce,
(bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Pozdější úpadce (jako provozovatel zařízení lékárenské péče) uzavřel dne 29. června 2001 s žalovanou smlouvu č. M1724703 „o poskytování a úhradě léčivých
přípravků a zdravotnických prostředků“ (dále též jen „smlouva z 29. června
2001“), jejímž předmětem bylo stanovení podmínek a úprava vztahů vznikajících
mezi zařízením lékárenské péče (pozdějším úpadcem) a žalovanou (pojišťovnou)
při poskytování léčivých přípravků a zdravotnických prostředků hrazených z
veřejného zdravotního pojištění a při jejich úhradě za pojištěnce pojišťovny. Podle ujednání v článku IV. bod 2. smlouvy mělo zařízení lékárenské péče pro
uplatnění nároku na úhradu vydaných hrazených léčiv a zdravotnických
prostředků předat pojišťovně dvakrát měsíčně recepty a poukazy na zdravotnické
prostředky v dávkách spolu s vyúčtováním fakturou s přílohami, přičemž, ve
smyslu článku IV. bodu 9. smlouvy lhůta splatnosti (faktur) začala běžet dnem
následujícím po dni doručení vyúčtování příslušné smluvní straně. 2/ Pozdější úpadce uplatnil nároky na úhradu vydaných hrazených léčiv a
zdravotnických prostředků u žalované:
- fakturami číslo 1020206 a 1020207, splatnými 4. října 2002,
- fakturami číslo 1020212, 1020213 a 1020214, splatnými 25. října 2002,
- fakturou číslo 1020232, splatnou 4. listopadu 2002,
- fakturami číslo 1020246, 1020247 a 1020248, splatnými 25. listopadu 2002,
- fakturami číslo 1020256 a 1020257, splatnými 6. prosince 2002,
- fakturami číslo 1020271, 1020272 a 1020273, splatnými 20. prosince 2002,
- fakturami číslo 1020274 a 1020282, splatnými 3. ledna 2003 a
- fakturou číslo 08100001 splatnou 4. února 2003. 3/ Žalovaná částky vyúčtované těmito fakturami uhradila na základě písemných
oznámení pozdějšího úpadce o postoupení pohledávek společnosti R a společnosti
P. ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadce (k němuž došlo 21. ledna
2004).
Na tomto základě uzavřel, že:
1/ Ve vztahu k určení neplatnosti a neúčinnosti označených smluv není žalovaná
ve věci pasivně věcně legitimována, když účastníkem řízení o určení neplatnosti
či neúčinnosti smlouvy může být ten, kdo smlouvy uzavřel (nebo jeho právní
nástupce), což žalovaná není. 2/ Ve vztahu k určení neplatnosti a neúčinnosti označených smluv nemá žalobkyně
na požadovaném určení ani naléhavý právní zájem (dle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“), když lze
žalovat na plnění. 3/ Ve vztahu k požadavku na zaplacení peněžité částky, která byla předmětem
postupní smlouvy uzavřené mezi pozdějším úpadcem a společností P je žalovaná ve
sporu pasivně věcně legitimována, neboť soud má postupní smlouvu za neplatnou
pro neurčitost. Potud však je pohledávka promlčená (žalovaná promlčení
namítla), když promlčecí doba uběhla v souladu s ustanovením § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) dne 19. ledna 2006
(žaloba byla podána až 3. října 2006). 4/ Ve vztahu k požadavku na zaplacení peněžité částky, která byla předmětem
postupní smlouvy uzavřené mezi pozdějším úpadcem a společností R je postupní
smlouva platná a není neúčinná. I kdyby však šlo o smlouvu neplatnou či
neúčinnou, byla by pohledávka promlčena (žalovaná promlčení namítla), když
promlčecí doba uběhla v souladu s ustanovením § 101 obč. zák. dne 18. října
2005 (žaloba byla podána až 3. října 2006). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. října 2009, č. j. 9 Cmo 94/2009-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud:
1/ Přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti postupních smluv, jelikož mohla (jak i učinila)
žalovat na plnění a žalovaná ani nebyla na smlouvách účastna a nemá tedy ve
sporu věcnou legitimaci. 2/ Souhlasil se závěrem, že nárok na zaplacení peněžité částky je promlčen, s
tím, že vzhledem k datu splatnosti poslední faktury (4. února 2003) připadl
konec tříleté promlčení doby na pondělí 6. února 2006. Ve sporu přitom nešlo o
obchodní závazkový vztah. 3/ Uvedl, že soud se otázkou neúčinnosti postupních smluv ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)
zabýval nadbytečně, jelikož žalovaná není osobou ve smyslu § 15 odst. 3 ZKV. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti jeho
prvnímu a druhému výroku) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §
241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/)
a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval vztahem mezi
pozdějším úpadcem a žalovanou a nezkoumal atributy smlouvy z 29. června 2001,
mimo jiné i eventuální neplatnost tohoto úkonu, k níž je povinen přihlédnout z
úřední povinnosti. Namítá, že z předložené smlouvy není patrno, kdo ji podepsal za pozdějšího
úpadce, a v případě, že smlouvu podepsal za žalovanou Ing. Jiří Kořínek, není
doloženo jeho písemné pověření. V této souvislosti poukazuje na ustanovení § 20
odst. 1, § 31, a § 40 odst. 3 větu první obč. zák., dovolávající ze závěrů
obsažených v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uveřejněném údajně pod číslem
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ve skutečnosti jde o rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1997, sp. zn. 11 Cmo 245/97,
uveřejněný pouze v časopise Soudní rozhledy číslo 3, ročníku 1998, pod číslem
3) a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem 44/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Dále dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, dle něhož nešlo o
obchodně-právní vztah, uvádějíc, že na posuzovaný případ lze aplikovat
ustanovení § 261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“). Z rámcové smlouvy podle ní nevyplývá, že si její účastníci
výslovně sjednali režim občanského zákoníku. Žalovaná ve vyjádření navrhuje, aby dovolání bylo v rozsahu týkajícím se věci
samé odmítnuto, případně zamítnuto a aby nákladové výroky byly zrušeny věc
potud vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V rozsahu týkajícím se věci
samé nemá podle žalované napadené rozhodnutí zásadní právní význam. K námitkám
ohledně podepisování smlouvy uvádí, že potud dovolatelka uplatňuje (v rozporu s
ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř.) nové skutečnosti. K povaze smlouvy z 29. června 2001 pak poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
(konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2001, sp. zn. 33
Odo 470/2001, jenž je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu a na usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. I. ÚS 247/98) a na obsah článku
XII. odst. 1 této smlouvy. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího
soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, je Nejvyšší soud bez
dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn.
29
Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání
podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud
nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou
otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2006, pod číslem 130). V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavých výrocích ohledně požadavku na určení neplatnosti eventuálně
neúčinnosti postupních smluv, je dovolací argumentace právně bezcenná (žádnou
otázku zásadního významu, jejíž řešení by mohlo ovlivnit výsledek sporu,
neotevírá). Argument, že smlouva z 29. června 2001 je neplatná, případně
argument, že šlo o obchodní závazkový vztah, totiž nevede ke zpochybnění závěru
odvolacího soudu, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
postupních smluv, závěru, že žalovaná nebyla na smlouvách účastna a nemá tedy
ve sporu věcnou legitimaci, ani závěru, že žalovaná není osobou ve smyslu § 15
odst. 3 ZKV. V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ohledně požadavku na zaplacení peněžité částky, nezakládá
argumentace neplatností smlouvy z 29. června 2001 rovněž zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí. V části, ve které se požadavek na zaplacení peněžité
částky opíral o tvrzenou neúčinnost postupních smluv, je tvrzení, že smlouva z
29. června 2001 je neplatná, přímým popřením toho, čeho se žalobkyně domáhala
(neúčinným může být jen platný právní úkon). V části, ve které se požadavek na
zaplacení peněžité částky opíral o tvrzenou neplatnost postupních smluv, pak
dovolatelka v dovolání ani netvrdí, jaký význam má mít jí proklamovaná
neplatnost smlouvy z 29.
června 2001 na závěr odvolacího soudu, že nárok je
promlčen. Ostatně, v tomto ohledu dovolatelčina argumentace zjevně vychází z
nesprávného (protože zjednodušeného) předpokladu, že k absolutní neplatnosti
právního úkonu je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. K důvodům
absolutní neplatnosti právního úkonu totiž soud přihlíží z úřední povinnosti,
jen jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny (jako např. jde-li o
právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný). Jinak je zkoumá (může zkoumat) jen
na základě konkrétních tvrzení (jako např. je-li tvrzeno, že podpis na smlouvě
byl zfalšován nebo že ji uzavřela osoba jednající v duševní poruše apod.). Srov. k tomu např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Z tohoto pohledu je ve vztahu k dovolatelkou tvrzeným důvodům
neplatnosti smlouvy z 29. června 2001 přiléhavá výhrada žalované, že jde o
tvrzení nová, k nimž Nejvyšší soud nesmí přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.)
ani při úvaze o přípustnosti dovolání. Odvolacímu soudu lze při úvaze o zásadní
právní významnosti jeho rozhodnutí stěží přičítat k tíži, že se nevypořádal s
námitkou (neplatnosti smlouvy z 29. června 2001), kterou žalobkyně v odvolacím
řízení ani neuplatnila. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nespočívá ani v řešení otázky, zda
šlo o obchodní závazkový vztah. Výklad podaný k této otázce v napadeném
rozhodnutí je výkladem standardním a vychází z judikatury, jež bez volby práva
přiznává danému vztahu povahu vztahu občansko-právního (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2009, pod číslem
157). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl i v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř., jako nepřípustné. Pro úplnost lze dodat, že s přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, doplněným (pro konkursní poměry) rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, a k
závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 239/2002, uveřejněným pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, je zjevné, že tvrzená neplatnost či neúčinnost postupních smluv v
situaci kdy dlužník (žalovaná) na základě oznámení postupitele (pozdějšího
úpadce) před prohlášením konkursu na majetek postupitele plnil dluh oznámenému
věřiteli (postupníku), nemohla vést ke zpochybnění účinků tohoto splnění dluhu
dlužníkem (žalovanou) a tudíž ani k úspěchu žalobkyně ve sporu. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení) jejíž výše činí podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5
a odst. 4, § 5 písm. d/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 a § 17
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 20.000,- Kč. Po
snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 vyhlášky (advokát žalované
učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby - vyjádření k
dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč
náleží žalované 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z
přidané hodnoty 2.060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalované k tíži
dovolatelky částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá toto vykonatelné
rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu