22 Cdo 296/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) M. B.,
zastoupené advokátem, a 2) K. B., zastoupenému advokátem, vedené u Okresního
soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 331/97, o vyklizení místnosti, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
9. října 2001, č. j. 19 Co 1787/2001-442, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2001,
č. j. 19 Co 1787/2001-442, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze
dne 28. prosince 2000, č. j. 2 C 331/97-376, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 9.
10. 2001, č. j. 19 Co 1787/2001-442, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) z 28. 12. 2000, č. j. 2 C
331/97-376, kterým byla zamítnuta žaloba M. Š. a Z. P., jejímž procesním
nástupcem se po její smrti v odvolacím řízení stal F. P., aby „žalovaní byli
povinni vyklidit místnost v domě čp. 297 v S., a to místnost označenou v
revizním znaleckém posudku č. 1026-52/99, vypracovaném znaleckým ústavem S. s.
r. o. B. dne 20. 5. 1999, jako A 8, a vyklizenou předat žalobkyni do 3 dnů od
právní moci rozsudku,“ a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl
dále o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že M. Š., Z. P. a
L. Č. byly spoluvlastnicemi domů čp. 297 se stavební parc. č. 1339 a čp. 298
se stavební parc. č. 1340 v k. ú. H., přičemž tyto domy (a ještě čp. 236)
vznikly rozdělením jednoho domu v roce 1932. Dům čp. 297 se stavební parc. č.
1339 přešel v roce 1962 podle vl. nař. č. 15/1959 Sb. do vlastnictví lidového
spotřebního družstva J. J. H., které v tomto domě již dříve provozovalo
prodejnu. Dům čp. 298 se stavební parc. č. 1340 prodaly uvedené
spoluvlastnice kupní smlouvou z 15. 11. 1963 žalovaným, kteří pracovali u
lidového spotřebního družstva v prodejně v domě čp. 297, každému z poloviny.
Před uzavřením této kupní smlouvy užívali žalovaní byt v domě čp. 298 jako
nájemci, a stejně jako jejich předchůdci v tomto nájmu, užívali ještě
místnost v domě čp. 297, označenou ve shora označeném znaleckém posudku jako
místnost A 8, spojenou dveřmi s bytem v domě čp. 298. Podle uvedeného
znaleckého posudku vznikly v roce 1932 rozdělením pozemky parc. č. 1339 a č.
1340 a dům byl rozdělen na čp. 297 a čp. 298 tak, že dělící zeď se nachází
na pozemku parc. č. 1339, a to jak v prvním nadzemním podlaží, tak v půdním
prostoru protažená až nad úroveň střešní krytiny, z hlediska stavbnětechnického
se místnost A8 stále nachází v domě čp. 297, do půdního prostoru nad
místností A8 je přístup jen z domu čp. 297. Dům čp. 297 se stav. parc. 1339
nabyl v roce 1978 čs. stát – MěNV S. a hospodářskou smlouvou z roku 1988 J. d.
z. Č. B., státní podnik, který se k 1. 12. 1990 transformoval na J. d. z. a.
s. Tato společnost dohodou z 25. 3. 1991 vydala M. Š. a Z. P. dům. č. 297 se
stav. parc. č. 1339. Spoluvlastnice vyzvaly dopisy z 22. 10. 1991 a 15. 12.
1991 žalované, aby vyklidili místnost A 8, která náleží k domu čp. 297 s tím,
že ji užívají bez právního důvodu.
Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů (soud prvního
stupně, který rozsudkem z 30. 6. 2000, č. j. 2 C 331/97-263, již po druhé
žalobu zamítl, byl nyní vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v
usnesení odvolacího soudu z 31. 10. 2000, č. j. 19 Co 2534/2000-316, že kupní
smlouva z 15. 11. 1963, byla titulem, na základě kterého se žalovaní ujali
oprávněné držby sporné místnosti A8), že žalovaní nabyli vlastnictví „ke
sporné části nemovitosti čp. 297, tedy k místnosti A 8“ vydržením. Podle
odvolacího soudu „bylo nepochybně prokázáno, že sporná místnost A8 ze stavebně
technických hledisek náleží k domu čp. 297 ve vlastnictví žalobců, je však
užívána jako část domu čp. 298…a to od roku 1963.“ Žalovaní se důvodně
domnívali, že tuto místnost nabyli spolu s domem čp. 298, neboť tvořila v době
nabytí domu s ním jeden funkční celek. Jejich dobrá víra nebyla založena jen na
jejich subjektivním přesvědčení, neboť objektivně nebylo ani možné zjistit v
pozemkové knize, že stav založený držbou není v souladu s údaji v pozemkové
knize, když v pozemkové knize ani v evidenci nemovitostí nebyly přesné údaje o
výměře zastavěné plochy, jen o velkosti stavební parcely, které nejsou a
zpravidla nebývají totožné. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu
prvního stupně, že k vydržení této části nemovitosti došlo podle § 135a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. dne 1. prosince
1990. K tomuto dni se dům čp. 297 stal způsobilým předmětem vydržení, neboť
přešel ze státního vlastnictví do vlastnictví akciové společnosti, a byla také
naplněna desetiletá vydržecí lhůta, po kterou byla „sporná část nemovitosti“
v oprávněné držbě žalovaných. Dále odvolací soud uvedl, že i bez ohledu na
změnu formy vlastnictví domu čp. 297, by k vydržení došlo ještě před účinností
zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován ObčZ, a to ke dni 29. 1. 1991,
kdy byla přijata Listina základních práv a svobod. Ta stanovila v čl. 11, že
právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu, což znamenalo, že dosavadní
ustanovení ObčZ vylučující, resp. omezující vydržení majetku v socialistickém,
resp. státním vlastnictví, je v rozporu s ústavou. Odvolací soud nepovažoval
za důvodnou námitku, že místnost A8 není samostatnou věcí v právním smyslu a že
jde o součást věci hlavní, kterou je dům čp. 297. Podle odvolacího soudu
„vydržení části nemovitosti v této konkrétní situaci je možné… místnost A8 je
částí domu, která je nepochybně kdykoliv vymezitelná… odvolací soud je
přesvědčen, že stavebně technická hlediska svědčí pro závěr, že lze spornou
nemovitost vydržet, aniž byly porušeny zásady dosavadní judikatury k otázkám
vydržení věci ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdo 53/92…. sporná část domu čp. 297 byla stavebně oddělena od této nemovitostí před řadou
desetiletí, po celou dobu je užívána jako část nemovitostí čp. 298, aniž by
došlo ke znehodnocení nemovitosti čp.
297, tato námitka žalobců je účelová.“
Odvolací soud uzavřel, že „tato místnost se po oddělení může stát samostatnou
věcí v právním smyslu po stavebně technickém oddělení od nemovitostí čp. 297,
stejně jako je to v případě části pozemku, který lze po geometrickém zaměření
oddělit od pozemku původního. Místnost A8 může být samostatným předmětem
občanskoprávního vztahu, žalovaní mohli nabýt vlastnictví k této části
nemovitosti vydržením.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci M. Š. a F. P. dovolání.
Jeho přípustnost dovodili z § 237 odst. l písm. b) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
OSŘ), a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
To spatřují v závěru odvolacího soudu, že místnost A8 domu čp. 297 je
způsobilým předmětem vydržení a dále nesprávném stanovení počátku běhu
vydržecí lhůty. Napadají také skutkové zjištění odvolacího soudu, že byly
provedeny takové stavbnětechnické úpravy domu čp. 297, které oddělily místnost
A8 jako samostatnou věc. Podle žalobců je místnost A8 součástí jejich domu čp.
297 jako věci hlavní, když na podporu tohoto závěru lze uvést argument, že tato
místnost může existovat pouze a jen za existence domu čp. 297. Kromě faktické
technické úpravy – probourání zdi, která patří k domu čp. 297, a tím
zpřístupnění místnosti z domu čp. 298 - nebyla žádná rekolaudace, jejímž
důsledkem by byla změna domů a účelu užívání. Žalobci odkázali dále na obsah
odvolání z 9. 2. 2001. V něm uvedli, že podle znaleckého posudku místnost A8,
včetně obvodových zdí svislých, vodorovných a štítové zdi, půdního prostoru a
střešních konstrukcí, náleží do domu čp. 297 a napadeným rozsudkem by vznikla
jakási visící místnost „zakousnutá“ do domu čp. 297, což by ho nepochybně
znehodnotilo. Podle dovolatelů nemohla by ani běžet vydržecí doba od 15. 11.
1963, kdy žalovaní uzavřeli kupní smlouvu ohledně domu čp. 298, neboť podle
tehdy platného ObčZ z roku 1950 nebylo vydržení věcí v socialistickém
vlastnictví možné, stejně jako podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č.
131/1982 Sb., když dům čp. 297 byl již od roku 1962 ve vlastnictví
socialistické organizace. Nesprávný je také zápočet vydržecí doby. O vydržení
by bylo možno uvažovat jen podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb., avšak ke dni účinnosti této novely nebyli již žalovaní v dobré
víře, že jim místnost patří. V té ostatně nebyli vůbec, neboť nemohli z kupní
smlouvy z 15. 11. 1963 usuzovat, že jim místnost patří. Kromě toho byla
místnost nezpůsobilým předmětem vydržení i proto, že dům čp. 297 nebyl rodinným
domkem, neboť se v něm nacházela prodejna. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky
soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná 1) uvedla, že námitka nezpůsobilého předmětu vydržení není
správná, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Za uplatněné
dovolací důvody nepovažuje odkaz na spisový materiál. Vzhledem ke správnosti
rozsudku odvolacího soudu navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaný 2) rovněž nesouhlasí s námitkou dovolatelů, týkající se
nezpůsobilého předmětu vydržení. Dovozuje, že při dělení domu na čp. 297a čp.
298 byly od samého počátku dveře mezi místností A8 v domě čp. 297 a místností
A7 v domě čp. 298, a teprve posléze byly probourány dveře z místnosti A8 do
prodejny v domě čp. 297, v šedesátých letech byly opětovně zazděny. Nikdy neměl
žádnou pochybnost, že by místnost A8 nepatřila k domu čp. 298. Podle žalovaného
může být hranice tvořena rovinou procházející zdí mezi místnostmi A8 a
místností B1, která je v domě domu čp. 297. Žalovaný se tak ujal držby nejen
místnosti A8, ale i pláště, střechy, stropů a podlah této části domu čp. 297, a
je přesvědčen, že tuto samostatnou část stavby, včetně pozemku pod touto částí
stavby, vydržel. Dům žalovaných čp. 298 a místnost A8 má stejnou úroveň oken
a podlah oproti této úrovni u domu čp. 297, střešní konstrukce je společná pro
oba domy, přívod el. energie společný s domem čp. 298, když jen z tohoto domu
je do místnosti A8 přístup. Právním titulem držby předmětné části domu čp. 297
byla kupní smlouva z. 15. 11. 1963, neboť na jejím základě se žalovaní ujali
držby domu čp. 298 včetně části domu, v níž se místnost A8 nachází. Žalovaný 2)
rovněž navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
V průběhu dovolacího řízení žalobce F. P. dne 7. června 2003 zemřel.
Dědické řízení probíhá pod sp. zn. 13 D 658/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 3
a podle sdělení soudního komisaře JUDr. Z. K. jedinou závětní dědičkou, která
se již vyjádřila, že dědictví neodmítá, je žalobkyně M. Š. Protože právní
nástupkyně F. P. je již účastnicí tohoto dovolacího řízení, nebylo třeba
rozhodovat usnesením podle § 107 odst. 2 OSŘ o pokračování řízení s dědičkou
zemřelého účastníka.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky
řízení, že jde o dovolání přípustné podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ, a že v
řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které by měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, se dovolací soud nejprve zabýval námitkou,
dovolatelů, týkající se správnosti závěru odvolacího soudu, že místnost A8
domu čp. 297 byla způsobilým předmětem vydržení ve smyslu § 135a odst. l
ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.
Podle tohoto ustanovení vlastníkem věci, která může být předmětem
osobního vlastnictví, se stane občan, který má věc nepřetržitě v držbě (§ 132a
odst. l) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let.
Podle § 118 ObčZ předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci a práva,
pokud to jejich povaha připouští.
Podle § 119 odst. l ObčZ jsou věci movité nebo nemovité a podle
odstavce 2 nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
Zákon činí předmětem občanskoprávního vztahů věc jako celek, je-li věc
ve spoluvlastnictví více osob (§ 137 odst. l ObčZ), pak je předmětem
občanskoprávních vztahů také spoluvlastnický podíl k věci, který vyjadřuje
míru, jakou se spoluvlastník podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze
spoluvlastnictví ke společné věci. Jde o spoluvlastnictví ideální, zákon
neupravuje spoluvlastnictví reálných částí věci. K otázce, za jakých okolností
může být předmětem občanskoprávního vztahu reálná část nemovité stavby, se
Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 8. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000,
publikovaném pod C 1130 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“). V uvedené věci byla předmětem
převodu reálná část nemovité stavby. Nejvyšší soud uvedl, že „dokud není stavba
rozdělena, lze platně učiniti předmětem převodu buď celou věc nebo její
ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o
takovou její část, která má již povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby
je možné jen tehdy, jestliže na základě stavebních úprav učiněných podle
stavebněprávních předpisů vzniknou samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení
stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely
geometrickým oddělovacím plánem (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 20. 12. 1985,
sp. zn. 3 Cz 43/85, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 1/1987).
Stavbu lze reálně dělit jen vertikálně (srovnej např. R 285/1947 Sbírky
rozhodnutí Československých soudů).“
V daném případě žalovaní užívají od roku 1963 jako vlastníci domu čp.
298 místnost A8 nacházející se v sousedním domě žalobců čp. 297. K přístupu
do této místnosti v domě žalobců používali dveře ve zdi, která domy účastníků
odděluje, když tyto dveře používali již v době, kdy bydleli v domě čp. 298
ještě jako nájemníci, a když i podle žalovaného 2) byly v šedesátých letech
zazděny dveře, které vedly z místnosti A8 do prodejny v domě čp. 297. To
znamená, že stavebními úpravami - probouráním dveří byla z domu čp. 298
zpřístupněna jen místnost A8 čp. 297 a naopak zazděny dveře mezi touto
místností a dále navazujícími ostatními prostory domu čp. 297. Tyto stavební
úpravy však nevedly k reálnému oddělení části domu čp. 297, neboť nešlo o
rozdělení vertikální. Podstatné skutkové zjištění odvolacího soudu, že
stavebnětechnickými úpravami došlo v 60. letech k reálnému rozdělení domu čp.
297, nemá tedy oporu v provedeném dokazování. Místnost, resp. zdi domu čp. 297
tuto místnost vymezující, byly nepochybně stále součástí domu čp. 297.
Lze tedy uzavřít, že předmětem vydržení může být jen taková věc, která
může být předmětem právních vztahů (§ 118 ObčZ). Jde-li o vydržení vlastnického
práva, musí jít o věc, která může být předmětem vlastnictví. Místnost takovou
věcí není a nemůže být předmětem vydržení vlastnického práva (§ 132a odst. l
ObčZ).
Vzhledem k tomuto závěru se dovolací soud nezabýval dalšími námitkami
ohledně způsobilého předmětu vydržení z hlediska formy vlastnictví a běhu
vydržecí doby.
Z uvedeného vyplývá, že zjištění odvolacího soudu, že došlo k reálnému
rozdělení domu čp. 297 nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a
že závěr odvolacího soudu, že místnost jako část domu žalobců čp. 297 byla
podle § 135a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 132/1981 Sb.
způsobilým předmětem vydržení nejsou správná. Protože se důvody nesprávnosti
týkají i rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. l
a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. Marie
Rezková,v.r.
předsedkyně senátu