22 Cdo 2962/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
PhDr. Z. H., zastoupené JUDr. Zorou Antonyovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Zelený Pruh 95/97, proti žalované DUKE Motors, s. r. o., IČO: 25067885, se
sídlem v Zdibách – Veltěži, Průběžná 35, IČO: 25067885, zastoupené JUDr. Janem
Zůbkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, o určení povinnosti
uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha -
východ pod sp. zn. 8 C 354/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 25 Co 326/2011-240,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši
2904,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr.
Jana Zůbka.
Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. listopadu 2010, č. j. 8 C 354/2007-188, ve výroku I. rozhodl tak, že
žalovaná se žalobkyní uzavírají dnem právní moci rozsudku smlouvu o zřízení
věcného břemene chůze a jízdy přes pozemek ve vlastnictví žalované parc. č. st.
61/3, ve prospěch pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 61/8, vše v
katastrálním území Z., obci Z., o obsahu specifikovaném v tomto výroku. Ve
výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí budovy,
nacházející se na pozemku parc. č. st. 61/1. V této budově byl původně umístěn
archiv, nyní je zde provozována ubytovna. Žalovaná se na základě kupní smlouvy
ze dne 21. ledna 2004 ve znění dodatku ze dne 25. srpna 2010 (dále jen
,,předmětná smlouva“) stala vlastnicí několika nemovitostí, mimo jiné pozemku
parc. č. st. 61/3. V článku II. odst. 2 této smlouvy se zavázala uzavřít s
vlastníkem pozemku parc. č. st. 61/1 smlouvu o zřízení věcného břemene, a to
práva jízdy přes pozemek parc. č. st. 61/3 ve prospěch pozemku parc. č. st. 61/1, za cenu v místě a čase obvyklou kdykoliv na výzvu vlastníka pozemku parc. č. st. 61/1. Žalobkyně žalovanou opakovaně k uzavření smlouvy o zřízení věcného
břemene bezúspěšně vyzývala. Žalovaná odmítala smlouvu o zřízení věcného
břemene uzavřít proto, že žalobkyně má na svém pozemku umístěnu ubytovnu a
zřízením věcného břemene by byl umožněn přístup cizím lidem, což by znamenalo
významné omezení vlastnického práva žalované. Pozemky parc. č. st. 61/3 a parc. č. st. 61/1 tvoří dvůr, obestavěný ze všech stran budovami, přičemž žalobkyně
má ze své budovy do dvora umístěn vchod. Žalobkyně užívala pozemek parc. č. st. 61/3 k přístupu do svého domu a ke garáži, přičemž žalovaná jí tento přístup až
do roku 2006 umožnila, následně však jí v tom výstavbou plotu zabránila. Právní
předchůdci žalované i on sama si byli vědomi toho, že přístup k pozemku parc. č. st. 61/1 je možný pouze přes pozemek parc. č. st. 61/3. Soud prvního stupně posuzoval otázku, zda ujednání v předmětné smlouvě o
závazku žalované uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene s vlastníkem pozemku
parc. č. st. 61/1 je platné. Dospěl k závěru, že toto ujednání je platné, neboť
je dostatečně určité a srozumitelné. Dle článku IV. předmětné smlouvy pak i
strany samy prohlásily, že je jim obsah smlouvy jasný a srozumitelný a odpovídá
jejich pravé a svobodné vůli. Pokud žalovaná namítala, že vzhledem ke změně
poměrů po ní nelze uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene spravedlivě
požadovat, měl soud prvního stupně za to, že žalovaná měl možnost se seznámit s
podnikatelským záměrem žalobkyně a do doby, než se žalobkyně začala domáhat
uzavření smlouvy, ničeho proti umístění ubytovny na pozemku žalobkyně
nenamítala. Dodatek ze dne 28. září 2007, podle kterého měl být zrušen čl. II. odst. 2 předmětné smlouvy, je podle názoru soudu prvního stupně neplatný. Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 14. prosince 2011, č. j. 25 Co 326/2011-240, ve výroku I. rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu na uzavření smlouvy o zřízení věcného
břemene o obsahu uvedeném v tomto výroku zamítl. Ve výroku II. – IV. odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Podle
názoru odvolacího soudu je čl. II. odst. 2 předmětné smlouvy obsahující
povinnost kupujícího uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene absolutně
neplatný pro neurčitost. Ta je způsobena tím, že čl. II. odst.
2 smlouvy
umožňuje vlastníku pozemku parc. č. st. 61/1 požadovat uzavření smlouvy o
zřízení věcného břemene kdykoliv na jeho výzvu. Vyšel přitom z § 50 občanského
zákoníku, z něhož vyplývá, že ve smlouvě o smlouvě budoucí musí být uvedena
doba, do kdy má být budoucí smlouva uzavřena, neboť od ní se odvíjí jednoletá
lhůta pro podání žaloby na uzavření budoucí smlouvy k soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Vytkla odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů. Z provedených důkazů
vyplynulo, že není možný přístup na její pozemek jinak než přes pozemek
žalovaného. Věcné břemeno mělo být zřízeno jak podle předmětné smlouvy, tak i
rozhodnutím soudu vzhledem k nedostatku přístupu k jejímu pozemku. Pokud
odvolací soud konstatoval, že vzhledem k neurčitému znění čl. II. odst. 2
smlouvy není možné požadovat po žalované uzavření smlouvy o zřízení věcného
břemene, měl se zabývat dalšími důkazy provedenými v řízení a poučit žalobkyni
o změně žalobního petitu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že na základě
předmětné smlouvy věcné břemeno zřídit nelze, měl rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení k prokázání jiných důvodů, na
základě kterých by mělo být věcné břemeno zřízeno. Z obsahu rozsudku odvolacího
soudu přitom vyplývá, že odvolacímu soudu muselo být zřejmé, že existují důvody
pro zřízení věcného břemene. V dovolání také naznačila, že právo odpovídající
věcnému břemeni mohla nabýt vydržením. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že v civilním sporném řízení je soud
vázán žalobním petitem, a nelze tedy žalobci přiznat něco jiného, než v
žalobním petitu požaduje. Upozornila na to, že dovolatelka žalovala na
nahrazení projevu vůle žalované na základě čl. II. odst. 2 předmětné kupní
smlouvy. Předmětem řízení tak v žádném případě nebylo zřízení věcného břemene
nezbytné cesty soudem či určení existence věcného břemene na základě vydržení. Žalovaná upozornila na to, že dovolatelka nijak nerozporuje odvolacím soudem
konstatovanou neplatnost čl. II. odst. 2 předmětné smlouvy. Odvolací soud tak
podle názoru žalované postupoval správně. Žalovaná se ztotožnila i se závěrem
odvolacího soudu ohledně neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí. Navrhla, aby
dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, příp. zamítl. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože ke vzniku práva na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene mělo
dojít a pravomocnému rozhodnutí o nároku žalobkyně došlo před 1. lednem 2014,
posoudil dovolací soud nárok žalobkyně podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č.
99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. prosince 2011, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami,
účastníky řízení zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. V předmětné věci se žalobkyně domáhala, aby soudním rozhodnutím byl nahrazen
projev vůle žalované k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Zamítavé rozhodnutí založil odvolací soud na právním závěru, že smluvní
ujednání obsažené v kupní smlouvě ze dne 16. ledna 2004, konkrétně v článku II. této smlouvy, je absolutně neplatné pro neurčitost a z tohoto důvodu požadavek
žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalované nemá oporu v kupní smlouvě, jež má
být v dané části smlouvou o smlouvě budoucí ve smyslu § 50a obč. zák. S tímto určujícím závěrem dovolatelka v dovolání žádným způsobem nepolemizuje a
naopak jej zjevně akceptuje. Odvolacímu soudu však v obecné rovině vytýká, že
„nesprávně posoudil důkazy, které byly soudem prvního stupně provedeny a které
svědčily žalobkyni v tom smyslu, že není možný přístup na její pozemek jinak,
než právě přes předmětný pozemek, na kterém mělo být zřízeno věcné břemeno
chůze a jízdy nikoliv pouze podle problematické smlouvy´“. Tato námitka není důvodná. V předmětné věci se žalobkyně domáhala vůči žalované uložení povinnosti uzavřít
smlouvu o zřízení věcného břemene. Tomuto žalobnímu tvrzení také odpovídá
žalobní petit, jímž se domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření
smlouvy o obsahu uvedeném v návrhu žalobního petitu právě s odůvodněním, že
žalovaná uzavřít smlouvu o zřízení práva chůze a jízdy se žalobkyní odmítá. Tato východiska ostatně ani odvolací soud žádným způsobem nerozporoval, naopak
připustil, že žalobkyně přístup na svůj pozemek nemá, nicméně zdůraznil, že
oprávnění k přístupu na pozemek žalobkyně přes pozemek žalované nezakládá kupní
smlouva ze dne 16. ledna 2004.
Dovolatelka v této souvislosti namítá, že pokud „odvolací soud dospěl k názoru,
že problematické znění ustanovení kupní smlouvy nesvědčí žalobkyni a jí
navrženou podobou žalobního petitu, neměl důvod nezabývat se také dalšími
provedenými důkazy v řízení před prvoinstančním soudem. Pokud naopak
pochybnosti měl, měl také, vzhledem k množství důkazů provedených soudem
prvního stupně výhrady proti navrženému žalobnímu petitu v rámci své poučovací
povinnosti žalobkyni poučit o nezbytnosti žalobní petit upravit“. Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS
480/97, uveřejněném v : Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
– svazek 10. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998, str. 403, pod pořadovým č. 18,
vyložil, že z ustanovení § 5 o. s. ř. vyplývá povinnost soudu poučit účastníky
o jejich procesních právech a povinnostech. Soud tak je povinen účastníky
poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní
předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit
vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do
poučovací povinnosti však nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném
případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku. V rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 344/96, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura, 1997, pod pořadovým č. 23, Nejvyšší soud vyložil,
že je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, není důvodem k postupu
podle § 5 o. s. ř. okolnost, že žalobě nelze vyhovět proto, že nemá oporu v
hmotném právu. Z hlediska poučovací povinnosti však není vadou podání – žaloby, nelze-li
žalobnímu petitu vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2002, sp. zn. 22 Cdo
2613/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1435). Poučení žalobce soudem o tom, na
základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by
bylo možné žalobě vyhovět, není přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2012, č. 9, str. 339). V usnesení ze dne 22. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 874/2010, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 726, pak Nejvyšší soud
konstatoval, že jakákoliv poučovací povinnost o tom, jakým způsobem by měli
žalobci formulovat žalobní návrh, aby mohli být v řízení úspěšní, přesahuje
rámec poučovacích povinnosti zakotvených v občanském soudním řádu. Jestliže tedy odvolací soud nepoučil žalobkyni o možné formulaci jiného
žalobního petitu, byl jeho postup správný. Nadto dovolací soud pro úplnost
připomíná, že pokud žalobkyně – snad – svou dovolací námitkou měla směřovat k
závěru, že do úvahy mohla přicházet právní kvalifikace žaloby v režimu § 151o
odst. 3 obč. zák., tj. jako zřízení práva tzv.
nezbytné cesty soudem,
předpokládá vyhovění takové žalobě vedle odlišného žalobního petitu oproti
petitu žalobkyní uplatněnému aktivní legitimaci žalobkyně potud, že se zřízení
práva nezbytné cesty domáhá vlastník stavby, který k ní nemá zajištěn přístup. V souzené věci však žalobkyně podává žalobu nikoliv jako vlastnice jakékoliv
stavby, ale jako vlastnice pozemku. Již tato okolnost pak vylučuje úvahu o
možnosti zřízení práva nezbytné cesty. V další části pak je dovolání vnitřně rozporné. Žalobkyně samotnou žalobu i
obsah dovolání založila na tvrzení, že nemá dosud právo, které by se vztahovalo
k pozemku žalované a které by jí přes tento pozemek umožňovalo přejíždět a
procházet přes něj. V závěru dovolání však naznačuje, že splnila podmínky pro
vydržení práva průchodu a průjezdu. Tím však naznačuje, že právo vztahující se
k pozemku žalované a odpovídající věcnému břemenu měla. Aniž by byl dovolací
soud jakkoliv oprávněn posuzovat případné splnění podmínek pro vydržení práva
odpovídající věcnému břemenu, toliko dodává, že kdyby tomu tak bylo, tak by
právě vydržené právo odpovídající věcnému břemenu bylo skutečností, která by
právo žalobkyně k pozemku žalované zakládala. V takovém případě by se ovšem
žalobkyně nemohla domáhat vydání konstitutivního rozhodnutí, jak učinila v
souzené věci, ale musela by se domáhat deklaratorního rozhodnutí, jež by
vycházelo z toho, že právo odpovídající věcnému břemenu vydržela. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je tedy správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, část věty
před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž
žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalované advokátkou) sestávají (v souladu
s ustanovením § 137 o. s. ř.) u žalované z mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25 000,- Kč podle
§ 9 odst. 3 písm. c) odst. 1 ve spojení s ustanovením § 7 bod 5. vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do
31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl
učiněn před 1. lednem 2013, částkou 2 100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 25. října 2012 - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). Takto určená odměna spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) představuje
celkovou částku 2 400,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č.
484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. S připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 504,- Kč (§ 137 odst. 3
o. s. ř.) činí náklady dovolacího řízení na straně žalované celkovou částku 2
904,- Kč. Dovolací soud proto žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady dovolacího
řízení ve výši 2 904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalované (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. března 2014
Mgr.
Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu