22 Cdo 2980/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) Ing. M. T., b) Ing. M. Š., c) Ing. N. Š., a d) Ing. arch. J. Š.,
zastoupených advokátem, proti žalovanému B. d. BB, zastoupenému advokátem, za
účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného: L. T. a V. T., zastoupených
advokátem, a P. L., zastoupené advokátem, o určení neexistence práva
odpovídajícího věcnému břemeni a o vzájemném návrhu na určení existence práva
odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 16 C 91/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 11. května 2005, č. j. 11 Co 184/2004-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 3 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Ve vztahu mezi žalobci a vedlejšími účastníky na straně žalovaného nemá žádný z
nich právo na náhradu dovolacího řízení.
Právní předchůdce žalovaného družstva koncem 80. let a počátkem 90. let
minulého století vybudoval v domě patřícím nyní žalobcům byty a ateliéry; mezi
účastníky posléze vznikl spor o to, zda a do jaké míry jsou i ateliéry zatíženy
věcným břemenem podle § § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových
vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační
zákon“), příp. věcným břemenem, které žalované družstvo údajně vydrželo.
Žalobci jako podíloví spoluvlastníci níže uvedeného domu se domáhali, aby soud
určil, že neexistuje právo odpovídající věcnému břemeni užívání ateliérů č. 1
až 5 nacházejících se v jeho sedmém nadzemním podlaží ve druhém podkroví, tak,
jak toto právo příslušný katastrální úřad k návrhu žalovaného z 19. 2. 1996
zapsal v jeho prospěch v katastru nemovitostí. Žalovaný se naopak domáhal, aby
soud určil, že toto právo existuje, neboť ateliéry v letech 1985 až 1991
vybudoval a nechal zkolaudovat jeho právní předchůdce, od roku 1991 jsou
užívány v dobré víře, že nabývací titul není v rozporu se zákonem a tak došlo k
vydržení práva věcného břemene; současně odkázal na § 28d transformačního
zákona.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
prosince 2003, č. j. 16 C 91/2001-170, výrokem pod bodem I. určil, „že
neexistuje právo odpovídající věcném břemeni užívání ateliéru č. 1 o výměře
61,99 m² a ateliéru č. 2 o výměře 30,34 m², nacházejících se v 7.
nadzemním podlaží, tj. ve 2. podkroví domu čp. 404, postaveného na pozemku
parc. č. 2198, vše zapsáno ve katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem
P. – m. pro k. ú. V., LV č. 992, jak jsou tyto ateliéry a jejich výměry
označeny a zaneseny v dokumentaci ověřené ve stavebním řízení – v půdorysném
plánu tvořícím stavebně – architektonickou součást prováděcího projektu č.
011-02-1-3126-011 z XII/1976, vypracovaném Ing. arch. M. R., včetně pozdějších
změn a oprav a zároveň se v této části zamítá vzájemný návrh žalovaného na
určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání těchto ateliérů
č. 1 o výměře 61,99 m² a ateliéru č. 2 o výměře 30,34 m²“. Výrokem
pod bodem II. zamítl žalobu „na určení, že neexistuje právo odpovídající
věcnému břemeni užívání ateliéru č. 3 o výměře 44,52 m², ateliéru bytu č.
4 o výměře 85,76 m² a ateliéru č. 5 o výměře 29,16 m², nacházejících
se v 7. nadzemním podlaží, tj. ve 2. podkroví domu čp. 404, postaveného na
pozemku parc. č. 2198, vše zapsáno v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním
úřadem P. – m. pro k. ú. V., LV č. 992, jak jsou tyto ateliéry a jejich výměry
označeny a zaneseny v dokumentaci ověřené ve stavebním řízení – v půdorysném
plánu tvořícím stavebně – architektonickou součást prováděcího projektu č.
011-02-1-3126-011 z XII/1976, vypracovaném Ing. arch. M. R., včetně pozdějších
změn a oprav a zároveň se určuje, že právo odpovídající věcnému břemeni užívání
těchto ateliérů č. 3 o výměře 44,52 m², ateliéru bytu č. 4 o výměře 85,76
m² a ateliéru č. 5 o výměře 29,16 m² existuje“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaného
rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 11 Co 184/2004-230, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud
shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. S odkazem na § 28d
zákonného opatření, dále na příslušná ustanovení právních norem definujících
byt a na stavební předpisy upravující kolaudační řízení v aplikaci na daný
případ konstatoval, že kolaudačním rozhodnutím ze 17. 5. 1991 bylo povoleno
užívání dvou ateliérů (č. 1 a 2) jako samostatných prostor, které součástí
bytů, kolaudovaných k účelu bydlení, nejsou. Další tři ateliéry byly
kolaudovány 29. 12. 1985 jako součásti bytů a u nich předmětné věcné břemeno
vzniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku týkajícím se ateliérů č. 1 a 2 podává
žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu („OSŘ“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, zejména proto, že definuje byt pro účely
transformačního zákona, ač tento pojem není pozitivně v našem právním řádu
vymezen a tato otázka nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu České
republiky jako soudu dovolacího řešena; kromě toho řeší právní otázku bytu jako
předmětu občanskoprávních vztahů v rozporu s hmotným právem. Namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Poukazuje na to, že se otázkou vydržení práva odvolací soud zabýval pouze z
hlediska zákonného opatření, nezkoumal ji z pohledu § 151o a § 134 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“). Věc navíc neposuzoval z hlediska dobrých mravů; v
rozporu s dobrými mravy je rozhodnutí, že dosud platně zapsané věcné břemeno
nemá náhle existovat. Opomenul věc posoudit z hlediska dodržení Listiny
základních práv a svobod. V této souvislosti poukázal na to, že hodnota vložená
do výstavby ateliérů postavených legálně by byla rozhodnutím o neexistenci
práva věcného břemen zcela zcizena; došlo by tak k vyvlastnění práva předmětné
ateliéry užívat, a to bez opory v zákoně. Dovolatel dále namítá nesprávné
vymezení pojmu „byt“ odvolacím soudem jako „obytnou místnost či soubor
místností, které byly kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu určeny k
bydlení“. K tomu poukazuje na to, že kolaudační rozhodnutí ze 17. 5. 1991
povolilo užívání ateliérů, aniž by bylo uvedeno, zda mají být používány jako
byt nebo jako nebytový prostor. Vzhledem k jejich členění na několik místností
jde o prostor určený k bydlení a jde tedy o byt; ve všech smlouvách a jiných
dokumentech jsou ateliéry podřízeny totožnému režimu jako družstevní byty a
jako s byty bylo s ateliéry zacházeno. Dovolatel konečně poukazuje na to, že
kupní smlouva uzavřená mezi J. U. a žalobci jako kupujícími uvádí věcná břemena
podle transformačního zákona i k ateliérům, s tímto vědomím žalobci jejich
ideální poloviny kupovali a s ohledem na existenci věcného břemena byla
sjednána i kupní cena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání odmítají argumentaci dovolatele. Namítají, že
odvolací soud měl Ústavnímu soudu České republiky předložit k posouzení otázku
ústavnosti zákonného opatření a nepostupoval-li tak, došlo k porušování
ústavních práv žalobců. Ustanovení § 28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. je podle
jejich názoru v rozporu s Listinou základních práv a svobod a dovolacímu soudu
navrhují postup podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
České republiky. Uvádějí, že k rozhodnutí odvolacího soudu lze namítat řadu
výhrad, avšak výtky žalovaného považují za účelové. Proto jeho dovolací
pokládají za nepřípustné a navrhují, aby je dovolací soud zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto
nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení. K vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Odvolací soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou. Problematikou
vymezení pojmu „byt“ ve vztahu k § 28d zákona č. 42/1992 Sb., ve znění
zákonného opatření č. 297/1992 Sb., se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze
dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, publikovaném v Právních rozhledech
č. 1/2000, a dospěl k závěru: „Pojmovým znakem bytu jako předmětu
občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 ObčZ je účelové určení
místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním
rozhodnutím stavebního úřadu. Existence uvedeného rozhodnutí je předpokladem
toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako
byty“. Nelze přisvědčit ani názoru, že by se oprávněná držba práva
odpovídajícího věcnému břemeni mohla opírat o hospodářskou smlouvu uzavřenou
bývalými socialistickými organizacemi v roce 1977, příp. o její pozdější
dodatky; Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že oprávněná držba práva
odpovídajícího věcnému břemeni ve vztahu mezi tzv. socialistickými organizacemi
nebyla možná (rozsudek ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1654). Skutečnost, že samotný zápis do
katastru nemovitostí neznamená, že zapsané právo také nutně existuje, je obecně
uznávána (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1998,
sp. zn. 5 Cmo 646/97, publikovaný v Lexdatech: „Vlastním smyslem vedení
katastru nemovitostí je, aby bez dalšího poskytoval veřejnosti potřebnou
informaci o vlastnických a dalších právech k jednotlivým nemovitostem. Pokud
ovšem zápisy v katastru neodpovídají skutečnosti, má skutečnost převahu nad
katastrem; ten, kdo se však dovolává reality vůči stavu v katastru, musí tuto
jinou skutečnost prokázat“). Problematiku neoprávněného obohacení pak řeší
občanský zákoník v ustanoveních o bezdůvodném obohacení. Nedůvodnost námitky,
že ačkoliv předmětem kolaudace byl výslovně „ateliér“, šlo ve skutečnosti o
obytnou místnost patřící k bytu, vyplývá přímo z právních předpisů platných ke
dni vydání kolaudačního rozhodnutí (17. 5. 1991), ze kterých se jasně podává,
že „ateliér“ byl nebytovým prostorem (např. § 7 odst. 1 zákona č. 52/1966 Sb.,
o osobním vlastnictví k bytům, viz i § 28a zákona č. 42/1992 Sb., ve znění do
30. 4. 1994).
O postoupení věci Ústavnímu soudu na základě návrhu žalobců nebylo možno
uvažovat, neboť v dané věci je dovolatelem žalovaný, napadena je jen jemu
nepříznivá část rozhodnutí a ani případné zrušení žalobci zpochybňovaných
ustanovení by tedy nemohlo vést ke zlepšení právního postavení žalobců v tomto
sporu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a žalobcům vznikly náklady představované odměnou advokátovi za
zastoupení v dovolacím řízení (vypracování dovolání) a činí podle § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. částku 3 000,- Kč a s paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.), celkem 3
300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. ledna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu