22 Cdo 3024/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně D. P., zastoupené JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se
sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 2/2, proti žalovaným: 1) K. B., 2) P. B.,
3) M. B., všem zastoupeným Mgr. Janem Hellingerem, advokátem se sídlem v Děčíně
7, Truhlářská 188/11, o určení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 8 C 81/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. března 2007, č. j. 35 Co
400/2006-68, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. října 2005, č. j. 8 C 81/2002-42, určil, že žalobkyně je „spoluvlastníkem“
v rozsahu jedné poloviny „1. rekreačního domu č. p. 80 se stavební parcelou č.
41 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 69 m2, stavební parcely č. 42 zastavěná
plocha a nádvoří o výměře 89 m2 a pozemkové parcely č. 115/5 zahrada o výměře
242 m2, to vše v k. ú. L. u V. v obci V., okres D., zapsané v katastru
nemovitostí na LV 148 pro k. ú. L. u V., obec V. u Katastrálního úřadu pro
Ústecký kraj, katastrální pracoviště Děčín (dále též jen „předmětné pozemky“),
a 2. osobního automobilu OPEL VECTRA“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Ve vztahu k rekreačnímu domu soud prvního stupně zhodnotil na základě
dokazování zjištění týkající se jeho výstavby a uzavřel, že žalobkyně tento
domek stavěla se zemřelým M. B. pro sebe v úmyslu ho společně užívat. S
podrobným odkazem na judikaturu týkají se vzniku stavby jako věci v právním
slova smyslu určil k domu spoluvlastnické právo žalobkyně v rozsahu jedné
poloviny; současně bez bližšího odůvodnění určil spoluvlastnické právo
žalobkyně i k osobnímu automobilu uvedenému ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně.
Ve vztahu k předmětným pozemkům soud prvního stupně učinil závěr, že i
když bylo původně zřízeno právo osobního užívání těchto pozemků ve prospěch
zemřelého M. B. a první žalované, které se následně „změnilo v právo
vlastnické“, je nutno s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) určit spoluvlastnické právo žalobkyně i k těmto
pozemkům, neboť opačný závěr by byl v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně
na těchto pozemcích zajišťovala přípravu pro stavbu, což „ji stálo nemalé
úsilí“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 16. března 2007, č. j. 35 Co 400/2006-68, k odvolání
žalovaných rozsudek soudu první stupně ohledně předmětných nemovitostí změnil a
žalobu zamítl; ve zbylém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Kasační část rozsudku odůvodnil odvolací soud
nepřezkoumatelností rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve vztahu k předmětným
pozemkům učinil závěr, že žalobkyně se jejich spoluvlastnicí nestala ani na
základě smluvního nabytí, děděním ani rozhodnutím státního orgánu. Poukázal na
skutečnost, že teprve v odvolacím řízení uplatnila žalobkyně tvrzení směřující
k závěru, že předmětné pozemky nabyla do spoluvlastnictví vydržením. V této
souvislosti odvolací soud zdůraznil, že i kdyby žalobkyně tvrzení uplatněná v
odvolacím řízení ohledně tvrzeného vydržení prokázala (aniž považoval za
potřebné provádět k nim jakékoliv dokazování), nemohla by jejich
prostřednictvím vzhledem k obsahu těchto tvrzení prokázat své spoluvlastnické
právo k předmětným nemovitostem, neboť by jimi nemohla být založena dobrá víra
žalobkyně vzhledem ke všem okolnostem.
Proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání
z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) odst. 3 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítala, že odvolací soud nemohl dospět k závěru
o neunesení důkazního břemene žalobkyně k prokázání jejího vlastnického práva k
předmětným pozemkům vydržením, jestliže nebyly provedeny důkazní návrhy
adresované soudu prvního stupně v jejím podání ze dne 20. 10. 2004, obsahujícím
procesní požadavek na výslech svědků. Zdůraznila, že jestliže odvolací soud
konstatoval neunesení důkazního břemene žalobkyní v situaci, kdy byly učiněny
důkazní návrhy, o nichž nebylo rozhodnuto, postupoval v rozporu „s procesními
pravidly“, když rozsudek soudu prvního stupně nezrušil. Současně dovolatelka
zdůraznila, že závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro vydržení
spoluvlastnického práva žalobkyní - bez jakékoliv bližší obsahové konkretizace
– spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné; není však
důvodné.
Z obsahu spisu a žaloby se podává, že v řízení před soudem prvního
stupně ve vztahu k předmětným pozemkům žalobkyně založila žalobu na tvrzení, že
si společně se zemřelým M. B. „společně pořídili pozemky“. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že tímto způsobem žalobkyně spoluvlastnický podíl na pozemcích
nenabyla a spoluvlastnický režim jí založil prostřednictvím ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. Argumentaci odůvodňující spoluvlastnické právo na základě
vydržení uplatnila se skutkovým vymezením až v průběhu odvolacího řízení
(vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaných ze dne 12. dubna 2006).
Ve smyslu § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci
povinni tvrdit pro rozhodnutí věci významné skutečnosti.
Podle § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu
povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, účastníky přítomné při
jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být
označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné
skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a.
Ustanovení § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím
nejsou dotčena.
Podle § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo
usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají
podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo
obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro
nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že
odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl
řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání)
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z obsahu protokolu o jednání ze dne 20. 10. 2005 se podává, že
účastníci byli řádně poučeni podle § 119a o. s. ř. a ze strany žalobkyně žádná
další tvrzení nebyla uplatněna. Jestliže pak s tvrzením o vydržení
spoluvlastnického práva (a skutkovým základem pro toto tvrzení) přichází
žalobkyně až v rámci odvolacího řízení, jedná se o skutečnost, ke které nebyl
odvolací soud oprávněn přihlédnout, neboť nejde o žádnou z výluk obsažených v §
205a odst. 1 o. s. ř. Dovolací námitky týkající se tvrzeného vydržení
vlastnického práva a pochybení odvolacího soudu při posouzení vydržení jsou již
z tohoto důvodu nedůvodné.
Dovolání žalobkyně je ostatně rozporné ve své vlastní argumentaci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že k zamítnutí žaloby přistoupil na
základě závěru o neunesení důkazního břemene ohledně tvrzeného vydržení,
ačkoliv pro takový postup neměl splněny podmínky, neboť žalobkyně podáním ze
dne 20. 10. 2004 soudu prvního stupně sdělila důkazní návrhy na výslech svědků,
které nebyly provedeny.
Odvolací soud však zamítavé rozhodnutí na neunesení důkazního břemene
nezaložil. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmý závěr, že žalobkyně nenabyla
spoluvlastnické právo smluvně, děděním ani rozhodnutím státního orgánu. Ve
vztahu k otázce vydržení pak odvolací soud toliko konstatoval, že ani v případě
prokázání žalobkyní tvrzených skutečností (aniž by dokazování k těmto
skutečnostem prováděl) by se nemohlo jednat o případ, kdy by žalobkyně nabyla
spoluvlastnické právo, neboť by nemohla být vzhledem k obsahu těchto tvrzení v
dobré víře vzhledem ke všem okolnostem. Neprovedení důkazů navržených v podání
žalobkyně ze dne 20. 10. 2004 nemůže být ve vztahu k předmětným pozemkům
procesním pochybením soudů již proto, že tyto důkazní návrhy se jich netýkaly,
ale měly se týkat účasti „stran“ na stavbě objektu rekreačního domu čp. 80 a
prokázání společného soužití žalobkyně a zemřelého M. B., tj. okolností, které
nejsou předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže žalobkyně okolnosti svědčící pro
vydržení spoluvlastnického práva uvedla až v odvolacím řízení, je z povahy věci
vyloučeno, aby se její důkazní návrhy učiněné v řízení před soudem prvního
stupně vztahovaly k okolnostem, které žalobkyně ani netvrdila.
Dovolatelka dále namítala, že závěr odvolacího soudu o nesplnění
podmínek vydržení spoluvlastnického práva spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. b), odst.
3 o. s. ř.), aniž by tuto výhradu jakkoliv blíže konkretizovala.
Tato námitka je nedůvodná již z důvodu výše dovolacím soudem uvedeného,
že vzhledem k uplatnění tvrzeného vydržení spoluvlastnického práva v odvolacím
řízení jakožto nepřípustné novotě nemohou být dovolací námitky vztahující se k
vydržení důvodné.
Nadto pouhá citace textu § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. není
řádným uplatněním dovolacího důvodu. Není-li takto formulované dovolání
doplněno o údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá,
nejsou splněny podmínky pro věcné posouzení tvrzeného dovolacího důvodu (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp.
zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3245).
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst.
2 o. s. ř. zamítl.
S ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního
stupně v části věci samé a ve výroku o nákladech řízení a vrácení věci v tomto
rozsahu k dalšímu řízen, nerozhodoval dovolací soud o nákladech dovolacího
řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení by nemělo předcházet
rozhodnutí o nákladech řízení vzniklých za řízení před soudem prvního stupně i
za řízení odvolacího, a to zvláště v případě, nebylo-li doposud rozhodnuto o
celém žalobkyní uplatněném nároku. Teprve rozhodnutí soudu prvního stupně je
rozhodnutím, jímž se řízení ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. končí. Řízení bude
ukončeno až posledním rozhodnutím o věci samé a nákladech nalézacích řízení, v
jejichž rámci bude rozhodnuto také o nákladech řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr.
František Balák, v. r.
předseda senátu